Další kapitolka, snad se vám bude líbit. Konečně jsem se dokopala k tomu, napsat vám pokráčko. Za to dokopání vděčím jednomu komentáři, konkrétně od monulik. Dík za něj.=D
09.07.2009 (13:01) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2492×
Mezitím v Denalli.
Přecházela jsem z místa na místo. Netrpělivě jsme čekali na příchozí let. Vize mi ukázala, že přiletíme včas, a že vše stihneme, ale nervozita stoupala.
,,Alice, vše bude v pořádku.“ Uklidňovala mě svým andělským hlasem Tanya.
,,Hmm.“ Zabručela jsem a dál přešlapovala. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale snažila jsem se soustředit na budoucnost a ne na ně.
V hlavě se mi pořád objevovala jedna a ta samá vize. Boj.
Boj s Volturiovými o Reneesme. Chtěla jsem tomu zabránit, ale něco uvnitř mě, mi říkalo a ujišťovalo, že se boji nevyhneme. Nebyla to vize, které bych mohla věřit. Byla to pouhá spekulace, která plynula z mých instinktů a podvědomí.
,, Vyzíváme všechy cestující do Seattlu, aby se dostavili k letadlu. Letadlo společnosti Delta AirLines startuje za necelou půl hodinu. Žádáme cestující, aby se dostavili k letadlu.“
Už jsem byla na cestě, pospíchala jsem, ale zvládala jsem vše v lidském tempu. Tanya, Kate, Eleazar, Carmen a Irina, šli tiše za mnou.
Když jsem se jim zmínila o své vizi a možném boji, překvapili mě, chtěli jít se mnou, všichni a za každou cenu. Dokonce i Irina byla ochotná bojovat. Irina, která se vždy stranila.
Nasedli jsme do letadla a já ještě před tím, než jsme odstartovali vytočila známé číslo.
,,Ano?“
,,Edwarde, zůstaňte ve Forks, jedeme za váma.“ Oznámila jsem mu do telefonu.
,,Alice, co se děje?“ Neměla jsem čas mu nic vysvětlovat, ne teď.
,,Vše ti vysvětlím, jenom tam zůstaňte, ostatní jsou na cestě.“
,,Ostatní? Jak to myslíš?“
,,Zůstaňte na letišti a počkejte na nás.“ Zaklapla jsem telefon a ponořila se do myšlenek.
Bella
Cítila jsem jeho dech na tváři,dýchání se mi zrychlilo. Pozorovala jsem jeho rty, než jsem se jich jemně dotkla. Byly vášnivé, něžné, ale pořád opatrné. Rukou ovynutou kolem mého pasu si mě přitiskl ještě víc k sobě, ani jsem nevěděla, že to jde. Byl to kouzelný okamžik. Prsty jsem mu zapletla do bronzových vlasů a líbala ho vášnivěji. Nestačilo mi to. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem zastavit čas a žít jenom v této chvíli.
,,Miluji tě.“ Zašeptal mezi polibky a mě se na tváři objevil úsměv.
,,Chyběl jsi mi.“ Zašeptala jsem a líbala ho dál. Usmál se a na chvilinku se odtáhl.
,,Pojď.“ Podíval se na dveře a mě to došlo, Reneesme. Políbila jsem ho a vzala ho za ruku.
V hale na nás čekala Rose. Jakmile nás viděla spolu, celá se rozzářila a Reneesme položila na zem, ta se za námi ihned rozběhla.
,,Mami!“ Zakřičela svým andělským hláskem. Chytla jsem ji do náruče a pevně ji objala. Líbla mě na tvář a podívala se na Edwarda, usmála jsem se a do ucha ji tichounce zašeptala.
,,Táta...“ Usmála se a natáhla ruce k němu. Pomalu, jako by to byla křehká panenka, si ji vzal do náruče. Moje představy o tom, jak si byli podobní, byly chabé. Stejné vlasy, úsměv a oči. Oči, které jsem milovala.
V kapse mu zazvonil telefon.
,,Ano?“ Díky svému dokonalému sluchu jsem slyšela vše.
,,Edwarde, zůstaňte ve Forks, jedeme za váma.“ Byl to ten známý zvonkový hlas. Hlas mé nejlepší přítelkyně.
,,Alice, co se děje?“ Pozorovala jsem Edwardovu tvář, ve které se střídala nechápovost se strachem.
,,Vše ti vysvětlím, jenom tam zůstaňte, ostatní jsou na cestě.“
,,Ostatní? Jak to myslíš?“
,,Zůstaňte na letišti a počkejte na nás.“ Sklopil telefon a ve tváři měl nechápavý výraz. Reneesme ho objala a líbla ho na tvář.
,,To bude v pořádku,tati." Usmála se na něj a on ji obdařil ještě dokonalejším a krásnějším úsměvem.
Ten telefonát mě zmátl. Za necelou hodinu jsme měli odlétat a teď tohle.
,,Co se děje?“ Zeptala se Rosalie.
Stála vedle nás a nervozně podupávala nohou, takže ji klapal i podpatek. Ten rytmus mi umožnil poskládat si myšlenky.
,,Nevím, Alice chce, abychom počkali.“
,,Proč?“ Zavrtěla nechápavě hlavou Rosalie a já jen tiše poslouchala. Pohledem jsem zabloudila k obrovskému oknu. Na obloze svítil měsíc a hvězdy se v jeo svitu nádherně třpitily.
,,Řekla, že mi to vysvětlí, až potomo.Hned,jak všichni dorazí.“
,,Jak ,,všichni“? Ona nepříletí sama? “
,,Nevím Rose, nic konkrétního mi neřekla.“
Myšlenkama jsem se vrátila do minulosti a vzpoměla si na jeden nepříjemný rozhovor s Irinou. Jedna věta mi dobře utkvěla v paměti.
,,Nemysly si, že ji uchráníš navždy. Dozví se o ní. Dřív nebo později, ale dozví, a pak...Nebudou mít slitování.“
Byla jsem nesmírně šťastná za to, že mi Edward nedokáže číst myšlenky.
Před problémem se nemá utíkat, ale já to nedokázala, utekla jsem a teď za to musím nést následky. Musím se tomu postavit a postavím se. Nedovolím, aby mi ji vzali. Nedovolím, slíbila jsem si.
Konec se neúprosně blížil...
Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek My new Life-Kapitola 10:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!