Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My Immortal - Prolog + 1. díl

09.06.2010 (17:15) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1405×

Prolog

Vítr jí prudce zavál do obličeje a její vlasy se rozevlály do všech stran… Byla rozhodnutá. Skočí a vše bude zase v pořádku. V to doufala a přála si to. Nic už ji tu nedrželo, alespoň si to myslela… Vzal si s sebou úplně vše. Zbyly po něm pouze vzpomínky, které se jí den co den přemítaly… Jeho tvář, doteky, polibky, náruč, pohyby, gesta, to vše už byla pouhá minulost.

1. díl

Bella

Říkal jsi, že to bude jako bys nikdy neexistoval. Tak proč mě to stále tolik bolí?! Musím skočit, jen tak se vše urovná a my budeme zase spolu… Voda je studená stejně jako tvé doteky, polibky, tělo. Vlny se mnou houpají a já si připadám, jako bys mě právě kolíbal ve své náruči… Přichází vlna, která mě potápí… Konečně tě zase vidím! Držíš mě za ruku a přitom se na mě usmíváš. V tom však přichází další, větší vlna, která mě strhává přímo na útes. Dochází mi dech. Panikařím a snažím se dostat na hladinu… Marně. Vlny se mnou házejí ze strany na stranu, až narážím hlavou do útesu. Klesám ke dnu a ty se mnou. Smrti se nebojím, hlavně že jsi tady se mnou.

Co se to děje? Někdo mě od tebe táhne pryč! Nechci tě znovu ztratit, ale nemůžu se bránit, protože už nemám sílu.

„Bello, dýchej! Dýchej sakra!“ křičel na mě známý hlas, ale v tom šoku jsem si nemohla vzpomenout, komu patří… Začala jsem kašlat a pomalu otevřela oči. Spatřila jsem tu tvář. Tvář mého zachránce a jediného přítele.

„Jaku?“

„Bello, jsi v pohodě? Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach.“ Zabalil mě do své bundy a pevně mě sevřel ve své teplé náruči.

„P… p… promiň, ne… nechtěla jsem tě… tě vy… lekat,“ zadrkotala jsem. Celé tělo se třáslo. Byla mi strašná zima.

„Odvezu tě domů.“ Vzal mě do náručí a odnesl mě ke svému autu… Posadil mě na místo spolujezdce a přikryl mě dekou.

„Už je ti aspoň trochu teplo?“ zeptal se a pustil topení naplno.

„Jo,“ odpověděla jsem a zadívala se z okna ven. Zrovna jsme jeli přes rezervaci, ve které jsem teď trávila spoustu času. Byl to můj druhý domov… Krajina rychle ubíhala a já přemýšlela nad tím, co bude dál.

„Bello, je ti opravdu dobře? Nechceš jet do nemocnice?“ zeptal se Jacob starostlivě.

„Ne! Je mi fajn.“ Jen co slyším slovo nemocnice, popadne mě hrůza… Za další zatáčkou už byla vidět cedule, Vítejte ve Forks.

Jacob zastavil na příjezdové cestě za mým náklaďáčkem a pomáhal mi vystoupit. Společně jsme se pak vydali domů… Charlie seděl v obýváku a díval se na baseballový zápas, jak bylo jeho zvykem.

„Bello, jak to vypadáš?!“

„No…“ Nenapadala mě žádná dobrá výmluva.

„Charlie to bys musel vidět!“ začal Jacob. „Zrovna jsme se procházeli po pláži, když v tom Bella zakopla o nějaký kámen a spadla. To ale ještě nebylo všechno. Pak přišla přílivová vlna a celou ji smočila. Kdyby si viděl, jak tam seděla. A ten její výraz!“ Jacob se div smíchy nepotrhal… Tak tomu se říká herecký výkon.

„A proč si mi to nevyfotil?!“ Charlie se začal taky smát.

„Vidím, že se dobře bavíte,“ řekla jsem kysele a odešla do svého pokoje… Kdo říká, že já neumím být taky dobrá herečka… Převlékla jsem se do suchého oblečení a vyčerpaně padla na postel.

„Můžu?“ nakoukl dovnitř Jacob.

„Jo,“ přitakala jsem… Posadil se na okraj postele a zadíval se na fotku Edwarda.

„Bello, měli bychom si něco ujasnit… Tohle bylo naposledy, co jsem tě Charliemu neprásknul. Dělám to proto, že mi na tobě záleží a jak vidím, po dobrém to s tebou nepůjde… Už se prostě nemůžu dívat, jak se trápíš. Neničí to jen mě, ale i všechny kolem, kteří tě mají rádi a záleží jim na tobě… Nikdo nestojí za sebevraždu. Zvláště on ne. Bella, kterou jsem znal, by to nikdy neudělala. A tu Bellu chci zpět… Tak se jen tak nevzdávej a bojuj! Už kvůli tvé rodiny,“ řekl a bez dalšího slova odešel… To mě přimělo k tomu, abych se nad sebou zamyslela…  Ale proč? Proč bych se nad sebou měla zamýšlet, když jsem nic špatného neudělala. Usnadnila bych všem život. Už by se nemuseli dívat na to, jak se trápím, a nemuseli by trpět se mnou… Ale přece jenom měl Jacob v něčem pravdu. Nesmím se jen tak vzdát… Už kvůli němu.

O týden později

Jacob se neozval od té doby, co se stala ta událost. Celou tu dobu jsem přemýšlela a rozhodla se, že nechci skončit jako nějaká troska. Truchlením nic nezmůžu… Charlie se zrovna chystal vyrazit do práce, když v tom někdo zabouchal na dveře. Otevřel a jeho pochmurný pohled vystřídal přátelský úsměv.

„Jacobe, tak rád tě zase vidím! Jen pojď dál.“

„Taky tě rád vidím Charlie, jak se máš?“

„Ale jo, jde to. Zrovna teď jedu na stanici, tak mi Bellu aspoň můžeš pohlídat,“ zašeptal nenápadně, ale moc mu to nevyšlo.

„Tati, Jacob mě nepřišel hlídat, aspoň doufám, ale přišel na návštěvu… Měl by si vyrazit, aby si přišel do práce včas!“ popohnala jsem ho.

„No jo, vždyť už jdu… Tak ahoj Bells, přijedu kolem šesti. Rád jsem tě viděl, Jacobe.“

„Já tebe taky, Charlie.“

„Bells a…“ zarazil se, když spatřil můj otrávený výraz. „Vlastně už nic.“ Popadl klíčky, kabát a odešel… Konečně!

„Dáš si něco k pití?“ Měla jsem namířeno do kuchyně.

„Jo, díky.“ Posadil se na židli za jídelní stůl a sledoval každý můj pohyb.

„Tady to máš.“ Postavila jsem před něho sklenici limonády a posadila se naproti něj. „Chci ti něco říct…“ začala jsem.

„Tak povídej, poslouchám.“

„Chtěla bych být zase tou starou Bellou, ale k tomu budu potřebovat tvou pomoc.“

„To víš, že ti pomohu. Můžeš se na mě vždy obrátit, to si pamatuj!“ Chytil mě za ruku a já ucukla. Ne, že by mi to vadilo, ale přišlo mi to divné.

„Promiň.“ Pustil mi ruku a omluvně se na mě koukl.

„To nic.“

„Chtěl jsem ti taky něco říct. No, spíše navrhnout… Co kdyby ses na čas přestěhovala do rezervace? Určitě by ses rychleji vzpamatovala a stejně už jsi tam jako doma.“ Nevěděla jsem, co na to mám říct… Vlastně věděla, ale nejistě.

„No, já nevím… Co Charlie? Nemůžu ho ze dne na den opustit.“

„Bello, nestěhuješ se na druhou stranu zeměkoule. Charlie tě může kdykoliv navštívit a ty jeho taky… Ale přemlouvat tě nebudu.“ Měl pravdu. Nestěhuju se na druhou stranu zeměkoule a můžeme se s Charliem vídat kdykoliv budeme chtít.

„Máš pravdu. Je to dobrý nápad, ale s Charliem to probereš ty.“

„Neboj, Charlieho nějak zmáknu!“

„Málem bych zapomněla! Musím jít nakoupit. Přidáš se?“ Nechtělo se mi tahat ty těžké tašky samotné.

„Jasně, rád.“ Od toho okamžiku, kdy jsem mu přikývla na ten jeho návrh, zářil jako sluníčko. Dokonce ani nebrblal, když jsme stáli u pokladny docela dlouhou frontu, což ho vždy velmi rozčilovalo… Domů jsme přijeli kolem dvanácté, čas na oběd. Jacobovi jsem udělala jeho oblíbený steak s bramborami a sobě jsem předem připravila kuřecí salát… Po obědě se s plným břichem natáhl na gauč a po chvilce usnul. Zrovna začal můj oblíbený pořad, ale přes jeho chrápání jsem slyšela každé druhé slovo. K tomu ještě někdo zazvonil. Nechtělo se mi vstávat, ale nakonec jsem se přemohla a došourala jsem se ke dveřím. Když jsem otevřela, nemohla jsem věřit svým očím.

„Alice?!“

„Bello! Ty žiješ!“ vykřikla radostně a vrhla se mi kolem krku.

„Ano žiju, ale co tady děláš? Přijel s tebou i Edward? Vrátili jste se zpátky?“ drmolila jsem jednu otázku za druhou.

„Nevím jak ti to říct.“ Její výraz napovídal všemu. Muselo se něco stát.

„Pojď dál a všechno mi řekni.“ Vedla jsem ji do obýváku, ale ona se uprostřed cesty zarazila.

„Co tady dělá ten čokl?!“ zhrozila se.

„Ne tak nahlas!“ tišila jsem ji a odvedla do kuchyně. „Jacob je můj nejlepší přítel, ať se ti to líbí nebo ne. To on se o mě postaral a chránil mě, když jste tady nebyli.“ Alice se jen znechuceně zašklebila, ale pak znovu nahodila tu bolestnou tvář.

„Bello, i když to je pro mě velmi bolestné a pro tebe bude ještě mnohem více, musím ti to říct.“ Chytila mě za ruku.

„Tak pokračuj! Po tom, co jsem prožila, už překousnu všechno.“

„Edward…  Edward je mrtvý,“ rozbrečela se, ale po tváři ji netekly žádné slzy, neboť upíři žádné nemají.

„Cože?!“ Přeslechla jsem se snad?! Edward je mrtvý?! Ne! To nemůže být pravda!

„Bello, je mi to moc líto, ale je to pravda. Vyprovokoval Volturiovy tak, že si podle nich zasloužil smrt.“

„Ne, to přece nejde! Ty lžeš!“ Skácela jsem se na zem a rozbrečela se. Alice si klekla vedle mě a objala mě.

„Je mi to moc líto.“

„Ne! On nemůže být mrtví! To přece nejde! Nemohl mě opustit jen tak, bez rozloučení!“ Můj pláč propukl přímo v hysterický.

„Vážně mě to moc mrzí.“ Alice mě stále pevně objímala.

„Musím ho vidět!“ Byla jsem pevně rozhodnuta odjet do Itálie a rozloučit se s ním… Navždy.

„Už je příliš pozdě. Nemůžeš ho vidět… Promiň, ale už budu muset jet, čeká na mě zbytek rodiny.“ Vstala a chystala se k odchodu. Já jsem hned vyskočila na nohy a běžela za ní.

„Vracíte se sem?“ doufala jsem.

„Stěhujeme se na Aljašku.“ Po tom co mi všechno řekla, jako by se mi celý svět najednou zhroutil.

„To už se nikdy neuvidíme?“

„Asi ne a myslím, že to bude pro tebe tak lepší.“ Přesně tohle mi řekl Edward, když odcházel. Na tuhle větu nikdy v životě nezapomenu.

„Prosím Alice, nedělejte to!“ Po tváři mi stékaly slzy, přes které jsem skoro ani neviděla.

„Bello, zapomeň na nás i na Edwarda a začni nový život. Věř mi, bude to tak nejlepší… Než se navždy rozloučíme, chtěla bych ti něco říct… V mém mrtvém srdci zůstaneš navždy a vždy na tebe budu vzpomínat jako na člena rodiny… Sbohem,“ rozloučila se a odešla… Navždy.

„Alice, prosím, neopouštějte mě!“ křičela jsem, ale ona už byla dávno pryč… Zabouchla jsem dveře a svezla se po nich až na zem. Vzlykala jsem tak hlasitě, až jsem vzbudila Jacoba.

„Bello!“ zvolal, když mě spatřil. „Co se stalo?!“ Klekl si přede mě.

„Jacobe, Edward… Edward… On je mrtev.“

„Bello,“ vdychl a objal mě. Přesně tohle jsem potřebovala, objetí od nejlepšího přítele. „Je mi to tak strašně líto.“ Nevšimla bych si toho, ale jeho slza mi kápla na ruku.

Alice

Bylo mi jí strašně moc líto, ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem být do toho zahrnuta, ale musela jsem. Jen tak na nás zapomene a začne žít normální lidský život.

„Jak to nese?“ zeptal se Carlisle, když jsem vešla do našeho starého domu, kde na mě čekal zbytek rodiny.

„Špatně… Dokonce chtěla jet do Itálie.“

„Doufám, že si jí to rozmluvila!“

„Neboj, nikam nepojede,“ uklidňovala jsem ho… Stále jsem viděla Bellin výraz po tom, co jsem jí řekla… Musela jsem si trochu provětrat hlavu. Hlavně, abych se zbavila pocitu viny, který mě tolik tížil. Našla jsem si malou odlehlou loučku, kde byl nesmírný klid. Přesně tohle jsem potřebovala.

„Všude tě hledám.“ Jasper si sedl vedle mě a jednou rukou si mě k sobě přitiskl.

„Potřebuji si vyčistit hlavu,“ vysvětlovala jsem mu.

„Alice, je to pro ni nejlepší. Věř mi.“ Chtěla jsem věřit, ale nešlo to… Od prvního okamžiku, kdy nás Edward seznámil, jsem věděla, že bude člen naší rodiny. Že bude jedna z nás. Nemůžu ji přece jen tak opustit a nechat ji, aby se tolik trápila kvůli něčemu, co není tak zdaleka pravda. Nikdy bych to nikomu ze své rodiny neudělala a já ji do své rodiny už dávno zařadila.

„Je to pro mě strašně těžké opustit ji. Ani nevíš, jakým utrpením si prošla a ještě bude muset projít. A to vše kvůli nám.“

„Ona to zvládne, je silná.“ Kéž by to, co Jasper říká, byla pravda.

Jacob

Při pohledu na Bellu jsem se nemohl ubránit slzám. Bylo mi jí tak strašně moc líto. Kdysi bych se ze smrti té pijavice radoval, ale teď mi vůbec do smíchu a radosti nebylo… Bude to pro ni ještě těžší než když ji opustil, a proto jí musím být co nejvíce nablízku… Musím to stěhování probrat s Charliem co nejdříve.

Bylo něco kolem osmé, když Bella usnula. Charlie ještě nebyl doma, což mi přišlo divné, protože říkal, že přijde kolem šesté… Uložil jsem Bellu do postele a šel se dívat na televizi. Za chvíli se rozdrnčel telefon.

„Tady Jacob.“

„Jacobe? Ty jsi ještě u nás? No, vlastně je to dobře, protože musím zůstat na stanici a nevím, kdy se vrátím,“ řekl Charlie pochmurně.

„Dobře, zůstanu tady, dokud se nevrátíš. Musím s tebou něco probrat.“

„Fajn. Tak zatím.“

„Zatím.“ Zaklapl jsem telefon a šel si lehnout na pohovku. Pochvíli jsem usnul, ale ne na dlouho. Z Bellina pokoje se ozval křik. Bral jsem schody po dvou, abych u ní byl co nejrychleji. Vtrhl jsem do pokoje a okamžitě k ní přiskočil. Křičela a strašně sebou házela.

„Bello, uklidni se, byl to jenom zlý sen. Všechno je v pořádku, jsem u tebe.“ Objal jsem ji a ona se rozplakala.

„Zůstaneš tady prosím se mnou?“ Po tváři se jí stále kutálely slzy.

„To víš, že jo.“ Lehl jsem si vedle ní a ona se ke mně přitiskla.

Nemohl jsem spát. Bella sebou stále házela a vykřikovala jeho jméno. Několikrát se celá rozklepaná probrala a rozplakala se. Budila se snad co půl hodiny a bylo to stále horší a horší.