Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - Kapitola patnáctá

05.01.2010 (14:15) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1818×

Běželi jsme s Edwardem asi tak dvě hodiny. Otočila jsem se a za námi nic nebylo, takže jsme mohli zpomalit.

,,Kde to vlastně jsme?“ Zeptala jsem se Edwarda.

,,Vlastně ani nevím, lásko.“ Usmál se na mě.

,,To nevadí, ale měli bychom se asi někde ubytovat? Bude večer.“ Navrhla jsem.

,,Jistě. Určitě se tu nějaký hotel najde.“ Prohlásil rozhodně Edward.

Našli jsme hotel kousek od místa, kde jsme byli. Vešli jsme tedy dovnitř. Už od dveří to na vás působilo honosným dojmem. Všude zlaté lemování, krásné tapety, měkoučké koberce, nádherný nábytek. Zkrátka jsem nevěděla kam se dívat dřív. Došli jsme až k recepci.

,,Dobrý den. Čím mohu pomoci?“ Ptala se nás recepční.

,,Chtěli bychom pokoj, pokud je nějaký volný.“ Řekla jsem

,,Jistě. Máme tu jeden, ale je poslední. Manželský. Nevadí to?“ Ptala se znovu recepční.

,,Ale vůbec ne. Právě naopak.“ Mrkl na mě Edward.

Recepční se jen usmála a pak něco psala do počítače. Chvilku na to jsme měli klíče a vedla nás do pokoje. Zastavili jsme se u výtahu, kde nám řekla.

,,Patro číslo dvanáct, pokoj číslo dva prosím.“ Mile se usmála.

,,Děkujeme.“ Usmála jsem se taky.

Pak jsme nastoupili do výtahu a jeli nahoru. Vešli jsme do toho pokoje a zůstali oba zírat ve dveřích. Vypadalo to mnohem líp než dole. Zlaté tapety, rámování, nejměkčí koberce, jaké si dovedete představit a pak jsem se otočila na postel.

,,Páni.“ To byla slova, která vyjadřovala, jak ta postel vypadá.

,,Je nádherná, že?“ Pohladil mě Edward.

,,Ano, to je. Jdu jí vyzkoušet.“ Usmála jsem se a skočila na ní.

Jakmile jsem ale dopadla něco mě šíleně řízlo do nohy. Sykla jsem a otočila se na záda. Z mojí nohy tekla krev a přímo z rány trčel drát. Ta postel byla asi rozbitá a jak jsem na ní skočila dodělala jsem ji. Edward mě šokovaně sledoval.

,,Lásko, co ti je? Jak ti mám pomoct.“ Ptal se.

,,Nijak, neboj to se zhojí, miláčku.“ Pokusila jsem se o úsměv, ačkoli to šíleně bolelo.

,,Aspoň ti vytáhnu ten drát z nohy, lásko.“ Řekl Edward a opravdu ho hned vytáhl.

Jakmile ale drát vytáhl a chtěl překrýt mojí nohu kouskem látky, dotkl se mé nohy a tak i krve, která mi z rány tekla. Trhl sebou a spadl na podlahu. Tam se svíjel v bolestech a já nevěděla, co dělat. Moje rána už byla zhojená, ale Edward se nepřestával třást na zemi.

,,Lásko, co je s tebou?“ Ptala jsem se zoufale.

,,Já, já, nevím.“ Koktal.

,,Co mám udělat?“ Znovu jsem se ptala, ale spíš sama sebe. Pak mě něco napadlo.

,,Napij se ze mě.“ Řekla jsem mu.

,,To nikdy, Bello.“ Odporoval.

Neměla jsem na tohle čas. Potřebovala jsem ho zachránit. Vzala jsem mu tedy hlavu a na rty jsem mu přitiskla svoje zápěstí. Nejdřív nechtěl, ale když jsem mu mírně otevřela ústa a řízla se o jeho zuby, nevydržel to. Moje krev mu tekla do úst a tak už to nemohl potlačovat a začal pít.

Nikdy jsem nikoho nenechala, aby ze mě pil. Ten pocit byl nepopsatelný. Mnohem lepší než všechno, co jsem doposud zažila. Jako kdyby mě někdo pomaličku uspával. Bylo to krásné, ale po chvilce jsem cítila, jak začínám upadat kamsi do tmy. Sál mě už moc dlouho. Potřebovala jsem se odtrhnout, aby mě nezabil. Zřejmě si to uvědomil. Pustil mojí ruku a odskočil na druhou stranu pokoje.

,,Ach bože, Bello, co jsem to udělal?“ Ptal se mě.

,,Jen to, co bylo nutné.“ Odpověděla jsem zesláble.

Pak už jsem jen cítila, jak mě zvedl z podlahy a položil mě na postel. Klekl si vedle postele a sledoval mě. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale otevřít oči pro mne v tuto chvíli bylo nemyslitelné. Naprosto nemožné.

Myslím, že jsem takhle ležela asi tak dva dny. Po celou dobu jsem ale cítila, že je Edward u mě. Ani na chvilku mě neopustil. Žízeň mít nemohl, protože pil ze mě a to je lepší než zvířecí krev. Potřebovala jsem vědět, jak je na tom. Jak mu je. Věděla jsem, že ho sžírá pocit viny. Musela jsem mu říct, že to není jeho chyba. Pokusila jsem se tedy otevřít oči. Oslnilo mě světlo, ale povedlo se.

,,Edwarde.“ Řekla jsem tiše, protože víc mi můj hlas nedovoloval.

,,Ach, Bello. Lásko moje. Jsi vzhůru, jsi živá.“ Radoval se, ale zároveň bylo vidět, že je smutný.

,,Nebuď smutný, není to tvoje vina.“ Uklidňovala jsem ho.

,,Ale je, málem jsem tě zabil, miláčku. Nikdy bych si to neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“ Svěsil hlavu.

,,Nic se nestalo. Nebudeme o tom už mluvit, ano?“ Usmála jsem se na něj.

,,Miluju tě.“ Řekl a políbil mě.

Nechala jsem se unést jeho polibky a tak jsem si až příliš pozdě uvědomila následky mého chování. Rychle jsem se odtáhla a prohlížela si jeho obličej. Hlavně ústa. Ale nic jsem neviděla. Nechápala jsem, jak je to možné.

,,Miláčku, ty nejsi spálený.“ Radovala jsem se.

,,To asi tvoje krev, lásko.“ Řekl šťastně.

,,Miluju tě.“ Řekla jsem mu a políbila ho.

Teď už jsme se nemuseli bát, že se jeden nebo druhý spálí. Teď už to bylo lepší a bude to lepší. I když jsem nevěděla, jak rychle mě najde matka a Aro a ostatní. Věděla jsem, že teď to bude s Edwardem jen lepší. A to mě nevýslovně těšilo a nabíjelo novou energií. Zrovna tou, kterou už brzy budu potřebovat.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - Kapitola patnáctá: