Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola pátá

06.11.2009 (19:15) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2075×

,,Vážně mi chceš ve dvaceti zakazovat stýkat se s určitými lidmi?“ Ptala jsem se matky a uvnitř mě to vřelo.

,,To si piš, že chci. S ním se stýkat nebudeš a už jsem řekla. Nebo tě čeká cesta k mé sestře. Teď jdi do svého pokoje a trénuj.“ Přikázala klidně.

Sebrala jsem se a utíkala vztekle do pokoje. Samozřejmě, že bouchnutí dveří následovalo ihned, jak jsem zaběhla dovnitř. Nechápala jsem ale proč tak moc vyšiluju. Znala jsem Edwarda jen jeden večer. S mámou jsem se kvůli někomu jinému ještě nepohádala. Vlastně tohle byla naše nejhorší hádka. Z mého myšlenkového pochodu mě vytrhlo zaklepání na dveře. Nikoho jsem ale teď nechtěla vidět.

,,Nikoho nechci vidět!“ Zakřičela jsem.

,,Bellinko, to jsem já.“ Za dveřmi stál táta. Nemohla jsem se na něj zlobit. Za nic přece nemohl. Je to jen mezi mnou a matkou.

,,Pojď dál tati.“ Jakmile moje slova zazněla, vzal táta za kliku. Přišel až k posteli a posadil se na ní. Chvíli se na mě díval a já na něho a pak začal.

,,Bello, moc mě to mrzí. Matka to tak nemyslela. Nikam by tě neposlala.“ Snažil se mě uklidnit.

,,Tati, já moc dobře vím, že by to udělala. Ani ho nezná, jak může soudit?“ Ptala jsem se jeho, ale taky sama sebe.

,, Znáš to. Viděla tě v kostele s Alecem takže jí tohle narušilo plány. Jen je překvapená to jí přejde neboj. Jen jí dej trochu času.“ Znovu se snažil o klidnou řeč.

,,Já jí nechci dávat čas. Pokud to bude nutné, odejdu z domu.“ Jakmile jsem to vyslovila, hořce jsem toho litovala. Tátova grimasa, která se mu usadila na tváři mě doslova zdrtila. Měl pohled plný bolesti a strachu, že to opravdu udělám.

,,Vážně by jsi nám tohle udělala?“ Ptal se a hlas se mu chvěl. Nikdy jsem ho takhle neviděla a nechápala jsem, jak ho mohla jedna moje věta tak rozrušit. Asi pochopil a tak vysvětloval.

,,Jsi můj malej zázrak, Bellinko. Nikdy jsem nedoufal, že můžu mít děti. Nevěřil jsem ani, že najdu manželku. Když mi tvoje matka řekla, že čekáme miminko bylo to nejkrásnější, co jsem do té doby slyšel. Nádhernější bylo, když jsi mi poprvé řekla táto. Nechci, abys nás opustila. Nikdy o tebe nechci přijít holčičko moje.“ Skoro brečel, ale už jsem chápala, proč mě tak miluje. Není to jen otcovská láska, ale i to, že děti mít nemusel a já jsem podle jeho slov zázrak.

,,Slibuju, že to nikdy neudělám, tati.“ Usmála jsem se a objala ho. Držel mě pevně, jakoby čekal, že každou chvíli se seberu a odejdu. To jsem ale neplánovala. Ne po tom, co mi táta řekl. Když se odtrhl usmál se na mě taky.

,,Nechám tě teď o samotě, chceš?“ Ptal se. Vždycky uhodne, co potřebuju. Nebo spíš ví, co potřebuju.

,,Děkuju, tati. Za všechno.“ Usmála jsem se na něj. Než se zvedl z postele ještě na mě uličnicky mrkl.

,,A jaký je vlastně ten Edward?“ Usmál se. Při vyslovení jeho jména jsem se začala usmívat, protože jsem vzpomínala na to jaké bylo setkání s ním.

,,On je prostě……“ Nestačila jsem to doříct.

,,Dokonalí, že? Usmál se táta. Jen jsem pokývala hlavou. Táta se zvedl a odešel. Jak se zaklapli dveře začala jsem přemýšlet.

Pohádala jsem se kvůli němu s matkou. Při vyslovení jeho jména se začnu hloupě usmívat. Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo chodit s ním. Co jsme přijeli domů nemyslím na nic jiného než na něj. Jakoby se mi nad hlavou rozsvítila žárovka. To snad není možné? Že bych se opravdu zamilovala do člověka? Tedy do Edwarda? No páni. Já jsem zamilovaná do Edwarda Cullena. Z přemýšlení mě vytrhnulo další zaklepání na dveře.

,,Bello. Chci s tebou vážně mluvit.“ Matka nikdy nečekala, až jí vyzvu aby vstoupila.

,,No prosím, tak povídej.“ Pokynula jsem rukou na sedačku, která stála naproti mé posteli a matka se posadila.

,,Bello, nikdy ti toho kluka neschválím. Otec se mě snažil přesvědčit a když jsem pořád povídala svou řekl mi tvojí větu o odchodu z tohoto domu.“ Chtěla jsem jí na to něco říct, ale nenechala mě.

,,Pak mluvil o tom, jak se chováš, když o něm někdo mluví. A taky o tom, ať si uvědomím, jaké máme štěstí, že máme tebe. A já na to musím říct, že si to moc dobře uvědomuju, ale. Ale nenechám tě stýkat se s nějakým člověkem, který žije s upíry. Navíc o něm nic nevíme. To se nezmění a tak se s tím radši smiř, Bello. Než tě vidět s ním, to tě radši uvidím v San Francisku.“ Dořekla jakoby nic.

,,Matko, víš vůbec, co tu říkáš? Já si najdu kamaráda a ty už mě s ním vidíš u oltáře. Navíc Aleca si NIKDY nevezmu a moc dobře to víš.“ To už jsem ale křičela. Matka se zvedla z pohovky.

,,Máš domácí vězení mladá dámo. A na toho kluka zapomeň!“ Zakřičela a odešla z mého pokoje.

Vzteky jsem nevěděla, co dělat. Napadlo mě sto myšlenek, jak se odsud dostat nebo, co provést. Každou jsem ale vypustila, protože vím, jak moc bych ublížila tátovi. Ten byl jediný který mě podporoval, nemohla jsem mu ublížit. A tak jsem si pustila svoje oblíbené cdčko s klavírem a zaposlouchala se do tónu hudby. Uslyšela jsem dole hluk a pak bouchnutí vchodových dveří. Vykoukal jsem z okna a zjistila, že matka odjela. Sešla jsem tedy dolů. Táta seděl v obýváku a koukal na televizi.

,,Kam jela matka?“ Zeptala jsem se.

,,Znáš to, uklidnit se na nákupy.“ Usmál se táta. Jen jsem pokývala a odešla znovu nahoru. Tam jsem znovu pustila hudbu a lehla si na postel. Vybavila se mi scéna s matkou a já nechtěla nic jiného než jen ležet a poslouchat. Doufala jsem, že mě aspoň tohle uklidní a zapomenu na vše, co se stalo. Na hádky i na to, co mi matka řekla. Netrvalo ale dlouho a na moje dveře někdo ťukal znovu.

,,Dále.“ Řekla jsem otráveně.

,,Ehm, nerad ruším.“ Ten hlas! Pomalu jsem se otočila a málem dostala infarkt, pokud ho upíro-čarodějka může dostat.

,,E-E-Edwarde.“ Vykoktala jsem a přitom zírala na Edwarda, který stál ve dveřích a za ním se usmíval můj táta.

,,No, on tak trochu zabloudil, a když se ptal na cestu, poznal jsem ho z tvých myšlenek. A tak jsem ho pozval dál. Nejsi ráda?“ Usmíval se čím dál víc. Já nevěděla, co na to říct. Tak jsem se jen usmála a pokývala hlavou.

,,No, máte asi dvě hodiny, než se vrátí Rebeca.“ Usmál se táta a odešel z pokoje.

,,Mohu dál?“ Zeptal se Edward, který ještě pořád stál mezi dveřmi.

,,Ou, no jistě. Pojď dál a posaď se prosím.“ Řekla jsem a on tak učinil. Mám v pokoji Edwarda Cullena, kolik holek by se mnou asi teď měnilo? Nemůže být nikdo šťastnější než já.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola pátá: