Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola druhá

30.10.2009 (13:30) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×

Zbytek času jsem trénovala. Ne z donucení rodičů nebo tedy spíš mamky, důvod byl ten, že jsem chtěla zapomenout na to, co mě čeká večer. Podívala jsem se na hodinky. Páni vlastně, co mě čeká už za dvě hodiny. Musela jsem se jít připravovat ač nerada. Už jsem v duchu viděla ty obličeje nafoukaných paniček a nechutné hlášky jejich synáčků. Proč na takové akce vůbec musíme chodit. Bylo by snad lepší kdybych celý večer musela trénovat. Navíc se jistě nevyhnu tanci s každým, co tam bude. Tak dost Bello! Musíš to vzít jako službu pro rodiče. Když jim udělá radost, že půjdu budu se snažit abych jim nekazila večer. Sebrala jsem se tedy a zamířila do koupelny. Připravila jsem si vše potřebné pro své zkrášlení a napustila si vanu. Necítím zimu, ale cítím teplo. Takže půlhodina v horké vodě mě dokonale uklidnila a snad i připravila na večer. Pak jsem se začala líčit. Neplánuju nic velkého. Stačí obyčejné líčení, protože stejně všichni koukají na původ a vychování pak až na vzhled. Tedy ta starší generace. Ta mladší řeší hlavně vzhled. I přesto jsem věděla, že ať udělám se svým obličejem cokoli bude mi to více méně slušet. Zvolila jsem tedy kouřové líčení. Co ale s vlasy? Dlouho mě nenapadalo, která z možností bude nejlepší.  Zda je sepnout, nechat volně, něco na půl, vyčesat či narovnat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem měla vlasy nakroucené a nechané volně. Pak už jen zbývalo obléct si šaty. Dokonce jsem měla k dobru ještě půl hodiny. Zespoda křičela máma.

,,Bello,  musíme jet. Máš ještě 15 minut tak si pospěš prosím.“ Zase se bála, že to nestihnu.

,,Hned sem tam mami neboj.“ Musela jsem jí uklidnit. Následovalo tedy mé oblečení šatů a pak už zbývalo jen jedno. Celkový pohled do zrcadla. Postavila jsem se tedy před obrovské zrcadlo v mém pokoji. Páni vážně se mi to povedlo. Sledovala jsem tak krásnou bytost až mi docházel dech. Kdybych nějaký potřebovala. Vypadala jsem vážně moc dobře. Odtrhla jsem pohled od zrcadla a pomalu otevřela dveře od svého pokoje. Scházela jsem po schodech dolů. Rodiče už čekali připravení v hale a jak jsem scházela hned se na mě podívali.

,,Páni zlatíčko moc ti to sluší.“ Řekl mi táta.

,,Děkuju tati, tobě taky. A tobě taky mamko.“  Usmála jsem se.

,,Holčičko vypadáš nádherně. Určitě si s někým padnete do oka a kdo ví, třeba si najdeš i manžela, kterého budeš milovat.“ Začala zase fantazírovat.

,,Mamí, mohli bychom prosím už jít. Ne, že bych se tam těšila, ale pořád je to lepší než debatovat o mém vdávání nebo budoucímu manželovi.“ Prosila jsem jí.

,,Ano půjdeme.“ Jen pokývala. A hned na to vyrazil táta pro auto. Jakmile jsme nasedli do auta došlo mi, že už není cesty zpátky, že budu muset na ten ples ať chci nebo ne. Uklidňovala mě jen představa, že možná když na sebe nebudu moc upozorňovat mohla bych mít klid. Aspoň do té doby než půjdeme domů.

Cesta uběhla překvapivě rychle. Když jsme vjížděli bránou na zámek, kde se celá takhle snobská akce konala jakoby mě tisíce rukou tahalo zpátky domů. Musela jsem myslet na rodiče, na to, že je nechci zklamat a zkazit jim večer. Hlavně mojí matce. Takže mi hlavou proběhla myšlenka, co přesně mám udělat. Vykouzlit na své tváři svůj umělý úsměv a dělat, že mi nic nevadí. Jako kdyby šlo o úplně normální všední den.

,,Bello, pojď musíme jít.“ Pobídla mě máma a já si až teď všimla, že táta už mi dávno otevřel dveře a čekají až vystoupím. Tak tedy do toho. Musím to nějak zvládnout.

Dva sloužící nebo jak jim říkat nám otevírali dveře a mě se naskytl pohled na obrovskou halu. V té čekali další lidé, kteří nám pomohli z kabátů. A pak už přede mnou byly dveře do sálu, kde se tancovalo a kam se mi šíleně nechtělo. Jakmile ty prokleté dveře otevřeli litovala jsem, že sem nezůstala doma. Spousta očí spočinulo na mě a na rodičích. Postupovali jsme sálem až k hostitelům, které jsme samozřejmě museli pozdravit a poděkovat za pozvání. Jako první se slova ujal otec.

,,Děkujeme za pozvání drazí přátelé. Je to pro nás veliká čest, že jsme zde u Vás.“ Hlava rodiny Aro se na otce mile usmál.

,,Děkujeme, že jste dorazili.“ Lehce se objali jako chlapi a pak se otočil na nás.

,,Isabello, z tebe je krásná dívka. Je to tak dlouho, co jsem tě neviděl. Pořád krásnější a krásnější. Vás také zdravím Rebeco.“ Lehce nám políbil ruku a já a matka jsme se uklonily.

,,Moc ráda Vás zase vidím Aro.“ Odpověděla mu matka. Hned na to už s Arem odcházeli za dalšími z jeho rodiny.

,,Dobře se bav zlatíčko a nezapomeň hledat.“ Mrkla na mě máma když odcházeli. Dobře se bavit a tady? To tak. Pomyslela jsem si a rozhlédla se po sále. Zahlédla jsem malou blonďatou osůbku jak se rychlým krokem blíží ke mně.

,,Jane.“ Vykřikla jsem a hned na to jsme si obě padly do náruče. Tohle byla skoro jediná osoba kterou jsem měla ráda a kterou jsem dokonce ráda viděla.

,,Bello, já jsem tak ráda, že si přišla. Měla jsem strach abys nezůstala doma. Hrozně ti to sluší. Vypadáš nádherně, jako anděl.“ Chrlila jednu lichotku za druhou.

,,Taky ti to sluší Jane. Jak ráda tě vidím.“ Smály jsme se a objímaly. Je to opravdu dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy. Jane mě pak odvedla do poklidného kouta v tomhle obrovském sále. Byla tam jakoby stěna z květin takže sem nebylo vidět. Posadily jsme se na křeslo a začaly si povídat. Nemohla jsem být šťastnější. Tedy alespoň jsem si to myslela. Protože jsme se tak dlouho neviděly nemohly jsme přestat s povídáním. Nakonec to dopadlo tak že nebylo téma které bychom vynechaly. Probralo se vše od kluků nebo upírů až po nejnovější módu a dokonce i nejnovější klepy ze společnosti. Kdo se s kým stýká, proč to tak je a od kdy a kolik kdo vydělal a o kolik naopak přišel. Prostě vážně nebylo téma které bychom neprobraly. Navíc další pozitivní věc na tomhle všem bylo, že nás nikdo nerušil, neotravoval a ani nehledal. Věděli, že jsme spolu a to jim stačilo. Nikdo se nepídil po tom, kde jsme nebo, co provádíme. To mi vyhovovalo.

,,Jane já jsem tak hrozně ráda, že jsi tady.“ Usmála jsem se.

,,Já jsem taky hrozně ráda, že si dorazila. Když mi Aro řekl, že nejspíš přijdeš nemohla jsem se dočkat až se otevřou dveře a v nich budeš stát ty.“ Usmála se nazpátek. Měla jsem ji vážně moc ráda. Seznámily jsme se před lety na podobné akci. Poprvé pořádala její rodina takovýto ples. Od té doby se z nás staly výborné kamarádky a není nic, co bychom jedna před druhou skrývaly. Poslední dobou jsme se sice moc nevídaly, jelikož jsme se stěhovaly, ale teď si to můžeme vynahradit.

,,Řekni mi, kdo se ti tu líbí.“ Usmála se, protože věděla, jak tohle téma nemám ráda.

,,Jane, no tak. Svého budoucího manžela tu těžko potkám. Nikoho nehledám, já jsem takhle spokojená a nic víc nepotřebuju. O to míň nějakého žárlivého, namyšleného frajírka odsud.“ Odporovala jsem jí. Jen se usmála. Pak se zahleděla kamsi za mě. Otočila jsem se jejím směrem a spatřila jsem jeho.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola druhá: