Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My beautiful miracle - kapitola desátá

21.11.2009 (12:00) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1795×

Ležela jsem v pokoji na posteli a přemýšlela, co bude dál. Jak to komu říct. Jaké budou reakce a tak dál. Pak jsem uslyšela zaklepání na dveře.

,,Dále.“ Řekla jsem a sledovala dveře.

,,Bello.“ Otevřel táta.

,,Pojď dál tati.“ Usmála jsem se.

,,Já si přečetl tvoje myšlenky, Belli. Vážně chceš utéct?“ Vypadal hrozně smutně.

Nezmohla jsem se na slovo tak jen můj pohled sklouzl na zem. Nevěděla jsem, co mám tátovi odpovědět. Přišel ke mně a vzal mě za bradu. Donutil mě podívat se mu do očí.

,,Pokud nevidíš jiné východisko a vážně chceš Edwarda. Máš mé svolení.“ Dořekl.

,,Tati.“ Objala jsem ho.

,,Mám, ale několik podmínek.“ Podíval se na mě.

,,Ano?“ Musela jsem zjistit, jaké to jsou.

,,Budu o tobě vždycky vědět. Budeš mi pravidelně telefonovat nebo psát. Dáš na sebe dobrý pozor. Pokud to bude až příliš tak se vrátíš domů. A, když zavolám, že můžeš domů tak půjdeš ano?“ Ujišťoval se táta.

,,Slibuju tati. Mám tě hrozně moc ráda.“ Objala jsem ho.

,,Já tebe taky holčičko.“ A objal mě tak pevně, že kdybych byla člověk něco by mi zlomil.

Seděli jsme tam takhle dlouho. Pak jsme museli začít plánovat jak to provedeme, aby to matka nezjistila. Taťka měl spoustu dobrých rad. Možná se ptáte, proč mi pomáhal, že to je asi divné. Pomáhal mi, protože věděl, že bych s Alecem nikdy nebyla šťastná. Chtěl, abych poznala lásku a ne jen přátelství a uznání. Byl jako já a to ve všem. Naplánovali jsme útěk na dnešní večer. Všechno připravíme a než odejdu stavím se u Edwarda a všechno mu řeknu.

Všechno uteklo hrozně rychle a byl tu večer a s ním i můj odchod z domova. Bylo to zvláštní. Nechtělo se mi, i když jsem věděla, že by mě čekalo provdání za Aleca a nešťastný život. Pořád jsem opouštěla rodiče a to nikdy nejde lehce. No ale pokud jsem se nechtěla nešťastně provdat musela jsem to udělat. Nebyla tu jiná možnost. Scházela jsem do obýváku, jak jsme se domluvili s tátou.

,,Půjdeš s námi na oslavu?“ Ptala se mě matka.

,,Na jakou oslavu?“ Asi mi to uniklo.

,,Přece naši sousedi slaví výročí.“ Neuvědomila jsem si, že opravdu tu oslavu plánovali.

,,Ne, děkuji, ale nepůjdu.“ A čekala jsem přemlouvání.

,,No dobrá. Půjdeme zítra k Volturiovým a musíme plánovat svatbu.“ Řekla matka a vzala si kabát a šla k autu. Doběhla jsem jí a objala.

,,Ahoj, mami.“ Zírala na mě.

,,Zatím ahoj holčičko.“ A pohladila mě. Skoro jsem brečela. To nejhorší ale přišlo pak.

,,Miluju tě, Bellinko. Buď opatrná. A ozvi se mi, jak jsme se dohodli.“ Táta skoro brečel.

,,Miluju tě, tati. Budu, slibuju.“ Objala jsem ho, jak nejpevněji jsem dovedla.

Pak jsem sledovala vzdalující se auto. Tím se vzdalovala i moje rodina, ale jiná možnost tu nebyla. Jen takhle jsem se mohla vyhnout svatbě. Každá jiná možnost by ztroskotala, protože by to matka zařídila. A mě by čekal jízda do San Francisca nebo svatba. Takhle nebude vědět, kde jsem a když mě budou hledat ucítím je a budu mít dost času dostat se jinam. Teď jsem děkovala svým smyslům a schopnostem.

Sebrala jsem doma své věci, které jsem měla připravené. Napsala dopis rodičům a naposledy se před domem ohlédla. Pak jsem se rozběhla k místu, kde mě čekalo něco mnohem, mnohem horšího než loučení s rodiči. Loučení s Edwardem. Doběhal jsem před jejich dům a zkoušela čichem zjistit, kde má Edward pokoj. Nebylo to těžké. Okno na sever a navíc celé prosklené. Podle sluchu jsem poznala, že spí. Vyšplhala jsem do okna a naštěstí bylo otevřené. Došla jsem k posteli a než stačila cokoli udělat, otevřel Edward oči.

,,Lásko.“ Hned mě objímal. Dělal mi to mnohem těžší.

,,Ahoj.“ Pokusila jsem se o úsměv.

,,Co tu děláš, miláčku.“ Ptal se mě.

,,Přišla jsem ti něco říct, Edwarde. A nebude to asi hezký, ale prosím nech mě to doříct.“ Řekla jsem.

,,Jak si přeješ, lásko.“ Byl tak dokonalej. A já ho mám opustit?

,,Nechci si vzít Aleca, to už víš. Jediná možnost, jak se tomu vyhnout je utéct. Odcházím Edwarde. Sama a někam, kde mě nikdo nebude hledat.“ Teď mě zajímala jeho reakce.

Vyskočil z postele a začal divoce přecházet po pokoji. Trvalo to asi dvě minuty a mě to připadalo jako věčnost. Potřebovala jsem, aby něco řekl nebo udělal. Dívala jsem se tedy na něho celou dobu a čekala, kdy přijde křik nebo nějaká scéna. On mě ale překvapil.

,,Fajn. Dej mi deset minut jen si zabalím.“ Řekl prostě.

,,Ne! Já jdu sama, Ewarde. Je to nebezpečné nemůžeš se mnou jít. Navíc mysli na rodinu.“ Řekla jsem tvrdě.

,,Řeknu jim to a jdeme. Bez debat, Bello! Já jdu s tebou a hotovo. Nenechám odejít světlo svého života, svou lásku. Miluju tě. Nemůžu bez tebe existovat tak mě prosím neodháněj.“ Koukal na mě jako smutné štěně a pak to podtrhl tím, že si klekl.

,,Prosím. Neber mi to nejlepší, co v životě mám. Prosím.“ Mohla sem říct ne?

,,Dobře. Ale počkáme, až co řekne tvoje rodina.“ Rozhodla jsem. Jen pokýval a vzal mě za ruku. Šli jsme dolů zeptat se rodiny.

Všichni seděli v obýváku a o něčem diskutovali. Jakmile jsme vešli otočili se a zírali na nás. Jako první ke mně přiběhla ta tmavovláska, Alice.

,,Bello.“ A objala mě. Nevěděla sem, co dělat.

,,Alice, Bella tě nezná.“ Okřikl jí Edward.

,,Jistě, omlouvám se. Já vidím do budoucna a tak vím, jaké to mezi námi bude. Budeme nejlepší přítelkyně. A také vím o tom, co plánujete. Už jsme to probrali.“ Usmála se.

,,Nevíme, jak to dopadne se svatbou a tak. Ale útěk vám vyjde a nakonec se vrátíte sami. Tedy podle vizí, co má Alice.“ Promluvil Carlisle.

,,Buďte opatrní.“ Objala nás oba jeho žena Esme.

,,Pak se podle vizí poznáme lépe. Už se na to těším. Edwarde si jen člověk, tak na sebe dávej větší pozor.“ Objímala ho znovu Esme.

,,Neboj, mami.“ Objal jí Edward nazpátek.

Pak ho objal Carlisle a pak Alice. Dala nám oběma pár rad, co dělat a co asi se stane. Všichni byli moc hodní. Za tu chvilku jsem si je oblíbila. Všechny až na jednoho.

,,Stojí ti ta holka za to?“ Ptal se Emmett Edwarda.

,,Nech toho.“ Okřikl ho Edward. Emmett se otočil na mě.

,,No tak na něj aspoň dávej pozor, když už ho musíš brát od rodiny.“ Řekl mi tvrdě.

,,Lásko. Přestaň.“ Okřikla ho Alice a stiskla mu ruku.

,,Omlouvám se. Jen, mám o něj strach. To jistě chápeš.“ Díval se na mě.

,,Chápu a budu ho chránit, i kdybych měla zemřít.“ Jakmile jsem to dořekla Edward mi stiskl ruku.

,,To už nikdy neříkej.“ A políbil mě.

,,Musíte jít.“ Řekla Alice.

Naposledy jsem se tedy rozloučili se všemi. A pak se vydali zpátky k nám k domu, kde jsem měla auto. Nasedli jsme do auta. Edward mě políbil.

,,Spolu to zvládneme, lásko, uvidíš.“ A znovu mě políbil.

Políbila jsem ho nazpátek. Nastartovala a vyjela. Nevím kam a nevím na jak dlouho. Ale vím, že s Edwardem to opravdu zvládneme. Pokud budeme spolu zvládneme všechno.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My beautiful miracle - kapitola desátá: