Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My angel - prolog

Toulal jsem se po lampami osvíceném, nočním Phoenixu, přemýšlejíc o sobě.

Měl bych se vrátit ke Carlisleovi a Esme.

A Alici to určitě udělá radost taky.

Z mého přemýšlení mě vytrhla křičící žena.

,,POMÓÓÓC! PROSÍM, UKRADLI MI DÍTĚ!"

Rozběhl jsem se za ní svou upíří rychlostí, doufajíc, že tím, že ji zachráním její dítě, alespoň z části smažu své špatné svědomí.

Už jsem byl skoro u ní. U lavičky seděla žena s dlouhými, blond vlasy, klepala se a nemohla zastavit vodopády slz.

,,Pomoc mi, prosím! Prosím, pomož mi najít moje dítě!" Bylo jí špatně rozumět, ale slovům ,,najít moje dítě" jsem rozuměl. ,,Uklidněte se! Jak vypadá, co měla na sobě, kolik jí je?"

,,Má dlouhé, kaštanové vlásky, hnědé oči. Na sobě měla modré tričko a bílou sukýnku. Jsou jí čtyři. Prosím, pomocte mi Bellinku najít, prosím." Už zase byla hysterická. Potlačil jsem touhu dát jí jen malou facku, aby se uklidnila, nebo jí shodit do kašny ledové vody na náměstí.

,,Žádný strach. Já ji najdu. Kam utíkal?"

Prstem ukázala k lesu. Tak teď jsem se začínal bát i já. K lesu by přeci žádný normální člověk nikdy v noci nešel, nebo jo?

Znovu jsem jí uklidnil a běžel tu holčičku najít. Nebylo to tak těžké. Hrozně křičela, i na lidské uši by to bylo slyšet na sto honů!

Visela vzhůru nohama na lávce, ruce svázané. Za ní přistupoval nějaký muž s nožem. Dobré na tom bylo, že to nebyl upír. To bych přeci cítil.

Špatné to, že jsem byl ještě docela daleko a nemohl jsem použít svou upíří rychlost. Jediné, co mě napadlo bylo, že bych běžel upíří rychlostí, zachránil malou a pak bych zabil...

Ne, to neudělám. Celkem věrohodně jsem napodobil vyjícího vlka a odtrhl pár větví od stromu. Pěkně zapraskaly. Muž se podíval mým směrem a utekl. Jen jsem se uchechtl a běžel k malé holčičce. Když jsem byl u ní, čekal jsem, že bude plakat, ale místo toho se jí v očích zračil vztek!

Odvázal jsem lano z lávky a opatrně ji postavil na zem.

,,Nech mě napokoji! Já jsem nikomu nic neudělala! Proč mi chcete taky ublížit, hm?"

Ty vole, ta byla vostrá! Jen jsem na ní vyvalil oči, ale pak jsem je zase zandal do očních důlků tam, kam patří, a mile se na ní usmál.

,,Klídek Bello, tvoje maminka mi řekla, že tě někdo ukradl, tak jsem běžel sem, abych ti pomohl. Pojď, půjdeme k máme, co?"

Její reakce mě překvapila. Vůbec jsem to nečekal. Počkat-nečekal? Já už neumím číst myšlemky? Néé! To snad není pravda. Budu muset jít za Carlislem, aby se na mě podíval. No nic, vraťme se k tématu.

Skočila z lávky přímo do vody a-do prčic, ještě se nevynořila!

Už jsem víc neváhal a skočil tam za ní. Mám jí.

Chytl jsem jí za nohu a vycouval s ní ke břehu. Měla docela sílu na to, že to byla čtyřletá holčička.

Vytáhl jsem jí na břeh. Zrychleně oddechovala a snažila se znovu utéct. Chytil jsem jí do náruče a itíkal směr její máti.

Pořád sěděla na lavičce, slzy z očí jí tekly a skoro nedýchala. Byla jako v tranzu. Pořád si v hlavě přehrávala, jak malou Bellu porodila, jak jí učila chodit...

No moment! Jak to, že jí myšlenky číst můžu a jí ne?

Možná byla ta maličká moc vystrašená, i když se nezdála.

,,Našel jsem jí!" V tu chvíli, kdy jsem řekl, že jsem jí našel, otočila hlavu naším směrem a na tvři se jí objevil úsměv. Utíkala k nám.

,,Bello!" ,, Mamíí"

,,Tolik jsem se o tebe bála, Bello! Říkala jsem ti, že na mě máš počkat před baletním studiem!"

Bella se zamračila a řekla ,, Ale já jsem tam čekala! Ale pak přišel nějakej pán s červenýma očima a odnesl mě pryč!" Teď jsem ztuhl. Červenýma očima? To by musel být jediě...

,,Děkuju ti, že jsi mi ji našel, anděli! Děkuju!" Ženě z očí vytrskly nové slzy.

Radostí, dojetím, z úlevy, že to má za sebou. Usmál jsem se na ní. ,,To nic nebylo. Dávejte na sebe pozor. Obě!" řekl jsem, rozloučil se a mazal pryč z Phonexu, k mému domovu na Aljašku.