Ahojky, tady je má nová jednorázovka na části, tohle je část první. Vidím to tak na tři. A o čem to je? Bella Swan trpí v posledních dnech svého života. Nejen, že už je to rok, co ji opustil Edward, Jacob se otiskl, bohužel ne do ní... A aby toho nebylo málo, vrací se její noční můra o Victorii. Je to hodně o jejích pocitech... Budu vděčná, za jakýkoliv komentář. Děkuji.
09.02.2010 (21:00) • Enely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 853×
Stála jsem a ohromeně sledovala tu iluzi přede mnou. Cítila jsem jeho vůni, a myslím, že i chlad. Cítila jsem jeho dech na své tváři. Bylo to… naplňovalo mě to. Byl sladký a já na něj měla chuť, chuť okusit jeho rty. Cítit reakci mého těla, ve kterém tluče srdce, jako o závod, kdykoliv se mě dotkne. Bylo to vše, co jsem kdy chtěla, co chci a chtít budu. Nikdy jsem nepochopila, že něco tak nádherného může patřit mě. Něco co ve skutečném světě neexistovalo. Ale co je skutečné? Co je opravdové a co se neskrývá za lží? Život je jiný, než se zdá. Tvrdší, ale za to je větší odměna, větší než můžete unést. Teda u mě to takhle alespoň bylo. Dokud mě neopustil…
Pohlédla jsem do jeho zlatých očí, nedokážu vysvětlit ten pocit, který cítím, když se do nich dívám, je to jako zázrak. Ano, on je můj zázrak. Čekala jsem, dokud nepřistoupí. Věděla jsem, že ví, co chci. Ale nehýbal se. Přistoupila jsem blíž. V tu chvíli se stalo víc věcí. Sluníčku zašlo za mrak a sluneční paprsky zmizely pod baldachýnem zeleně. S nimi zmizel i on.
Moje tělo zamrzlo, pohltila mě panika. Panika, která nevyvolávala strach. Panika, která vyvolávala bolest a nepochopení. Proč mi to udělal?
„Ááááááááhhhhh,“ zakřičela jsem vysokým hlasem. Povolilo to hráze mé bolesti.
„Ne-n-ne.“ Teď už jsem šeptala.
„Proč jsi mi to udělala?“ šeptala jsem mechu pokrývajícímu kmeny stromů. Lehla jsem si na zelenou přikrývku a objala si hruď, která se rozpadala. Neměla jsem chodit do lesa, ne dnes. Ne dnes, když už je to rok.
Ležela jsem tam a čekala, asi na spásu. V mém případě to bylo on, nebo smrt. Obojí se mi zamlouvalo. Obojí by mě zbavilo tohoto bolestivého rozmaru. Bolest mě pohltila…
„Bože Bello. Co jsi to provedla?“ zamumlal někdo známým chraptivým, hlubokým hlasem. Uklidňovalo mě to, bylo to, jako náplast na moje nezhojené rány. Jeho teplé paže mě objaly a přitiskly si mě na jeho mohutnou hruď. Jedno rukou jsem se stále držela, ale druhou jsem ho objala. Bylo ho hezké mít ho tu. Věděl všechno, nebylo před ním co skrývat.
Byli jsme nejbizardnější a nejzamilovanější pár v La Push, láska sice byla, ale hlavně z jeho strany. Mně stále něco chybělo. Noční můry se zlepšili, protože on byl vedle mě a utěšoval mě. Tolik se toho změnilo, ale spousta toho, bylo stále stejná. Moje rány a pocity… Mnohokrát jsem ho přesvědčovala, že za to nestojím, ale on stále vyčkával.
Chtěla jsem ho, ano byla to náhražka, ale to se on nikdy nedozví. Ta představa, nebo spíš ten čil, byl nejlepší lék na mojí depresi. Obou nám to vyhovovalo, mě to drželo při životě, on mě miloval.
Už jsem necítila potřebu se držet, objala jsem ho kolem krku a začala ho horlivě líbat. Ale on na mé polibky neodpovídal. Zmateně jsem se mu koukal do očí, ale on se na mě nepodíval. Rozběhl se směrem do Forks. Co? Vždyť mi bydlíme v La Push, alespoň teď o prázdninách.
„Stůj,“ zakřičela jsem na něj. S ním jsem se naučila své emoce vyjadřovat hlasitěji. On se, ale nezastavil. Začala jsem do něj bušit pěstmi.
„Sakra, Jacobe stůj. Co se děje?“ Tentokrát to zabralo. Ztuhle stál, ale nedíval se na mě. Pak se na mě znenadání koukl. Jeho tvář, ale nebyla nešťastná ani nijak nepokojená, on byl… šťastný.
„Bello, já se otiskl,“ zašeptal, potichu, ale hrdě. No ale, co je na tom špatně? Tázavě jsem zvedla obočí: To je přece úžasný.
„A?“ On se na mě udiveně koukl. Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila.
„Ne, ne do mne?“ Jeho pohled v očích byl více než výmluvný.
„Promiň,“ zašeptal a podíval se mi do očí, sehnul se a chtěl mi dát pusu na čelo.
„Ne,“ zavřískla jsem.
„Pust mě ty zrůdo. Pust mě.“ Chvíli udiveně koukal, ale pak se vzpamatoval. Myslím, že jsem dostala hysterický záchvat. On to poznal. Ječela jsem na něj, mlátila ho, ale moc síly jsem neměla. On mě jen pevně stiskl. Dlouho jsem plakal. On tam seděl v té zelené závěji se mnou v náruči a pevně mě držel. Dával mi pocit bezpečí, ale já věděla, že už ho moc dlouho cítit nebudu. Nakonec jsem vysílením usnula…
Někdo stál v mém pokoji. Neviděla jsem barvy, ale jeho obrys, byl jasný a zřetelný, moc dobře jsem ho znala. Stála přesně naproti oknu. Neznervóznilo mě to, na noční můry už jsem byla zvyklá. Ráno jsem se probudila a nemohla se hýbat. Vše mě bolelo. Byla jsem, jako po dlouhém běhu. Jen ta práce rozlepit oči mě na tolik vyčerpala, že jsem pokračovala ve spánku dál.
Probudilo mě šimrání na tváři. Musela jsem se usmát.
„Jaku, nech toho. Jsem unavená.“ Ale šimrání nepřestávala, něco mi na tom nesedělo, byl to moc studené a voňavé. Pomalu jsem otevřela oči. Ne! Ztuhla jsem hrůzou. Nade mnou skláněla má noční můra. A najednou, během jednoho mrknutí oka, to bylo pryč. Šokem jsem se rozplakala. Ale byl to jen sen, iluze…
Autor: Enely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek My agony 1.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!