Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můžeš mi odpustit? - 4. kapitola

10.12.2012 (16:45) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2147×

4. kapitola - Šťastný konec? Možná...

Jasper

http://www.youtube.com/watch?v=B2s8c6PnJiE (písnička nepovinná, ale doporučuji - inspirovala mě :))

Není těžké být upírem. Když si zvyknete. A to přesně jsem kdysi udělal já. Zvykl jsem si. Prvních několik desítek let to bylo peklo. Moc si to období nepamatuji. Zazdil jsem ho společně se svými city. Zůstalo mi to, co mě nezabíjelo.

Ano, udělal jsem to dobrovolně. Teď využívám své schopnosti ve svůj prospěch. Tedy alespoň do doby, kdy se objevila ona, Elizabeth. Doslova obrátila můj svět naruby. Ale abych se vrátil na začátek našeho… vztahu.

Od chvíle, kdy jsem ochutnal její krev, jsem od ní nemohl odtrhnout pohled. Něco mě k ní táhlo. Nemohl jsem se s ní nebavit. Vždycky, když na mě upřela ty její velké modré oči, jsem musel něco říct. Když mi došlo, co dělám, byl jsem zděšený. Už 100 let jsem k nikomu nic necítil. A ona by to měla změnit? Tak to ani náhodou.

Začal jsem se jí stranit. Omezoval jsem rozhovory s ní, abych se na ní nemusel dívat. Ale moje potřeba ji vidět geometricky rostla. Čím méně jsem s ní mluvil, tím více jsem se na ní musel dívat. Nenáviděl jsem se za to. Věděl jsem, že jakmile si připustím jedinou emoci, jakoukoli, bude celé mé sebeovládání v háji. A já se opět propadnu do propasti zničení.

Proto jsem jí od sebe začal odhánět. Říkal jsem věci, které ji děsily. Ale ona se pořád snažila. Říkal jsem si, o co jí jde. Necítil jsem z ní zamilovanost. Tak proč se se mnou pořád bavila? I když věděla, co jsem zač?

Byl jsem zmatený. Což ještě víc přispívalo k mému špatnému ovládání. Když za mnou přišla domů, neudržel jsem se. Musel jsem ji políbit. A pak už to šlo samo. Překvapilo mě, že se nebránila.

Nebyl jsem schopný od ní odtrhnout pohled. Praly se ve mně dva hlasy. Jeden z nich říkal, že už jí nikdy nesmím nechat odejít. Ten druhý mi připomněl, proč jsem se stal tím, čím jsem dnes. A tak jsem se ovládl. Ale její slzy se mi zabodávaly hluboko do mého nitra.

Trpěl jsem. A to jsem se držel svých zásad.

Když mi potom vyjmenovala všechny mé skutky, celý můj život, věděl jsem, že mi spadla maska. Musel jsem odejít. Ale její poslední slova mi pořád zněla v hlavě a vpalovala se mi do mozku.

„Chci ti pomoct. Existuje způsob, jak žít bez vraždění.“

Ale on žádný není! Našel bych ho, našel bych ho. Pomyšlení na to, že by něco existovalo, rvalo mou masku na kousky.

A pak jsem ji viděl v její pravé podobě. Měla křídla a slabě zářila. Anděl, znělo mi v hlavě. Okamžitě jsem ji chtěl sevřít v náručí a slíbit jí, že už nikdy nebudu to, co jsem teď.

Ale zahnal jsem jí. Odešla. Musel jsem jít za ní. Proto se to stalo. Kdybych za ní nechodil…

Stála v zapadlé uličce naproti muži, který v ruce držel nůž. Tiše k němu promlouvala. A on jí naslouchal. Viděl jsem tam v přímém přenosu to, co se snažila aplikovat na mě už půl roku. Při pohledu na toho muže, jak se před ní změnil, jsem věděl, že to samé udělala i se mnou. Zlomila mě.

Ne!, ozvalo se mi v hlavě. Bez přemýšlení jsem zaútočil. Zabil jsem ho. Když moje mysl dohnala mé činy, cítil jsem se hrozně. Ale věděl jsem, že jiná možnost není. Musím zůstat tím, kým jsem. Musím ji od sebe odehnat.

Viděl jsem, jak jí to ublížilo. A já jsem odešel. Nechal jsem jí tam. Toužebně jsem doufal, že konečně odejde a nechá mě být. Ale neodešla. Dál chodila do školy, jako by se nic nestalo. Tak jsem se rozhodl zasáhnout.

Došel jsem se odhlásit ze školy. Během jednoho dne jsem byl připraven odejít. Naposledy jsem přelétl pohledem svůj bývalý dům. Nic jsem k němu necítil. Byla to jen prázdná skořápka. S povzdechem jsem vešel do lesa připraven odejít a už se nevrátit.

Ale pak jsem uslyšel Beth. „Jaspere!“ křičela.

Nemohl jsem se pohnout z místa. Odejít, když mě volá? Jsem takové zvíře? Ne, nejsem… Otočil jsem se směrem, odkud volala a mlčky jsem čekal. Pořád jsem doufal, že se mi to jen zdálo.

„Jaspere!“ zavolala znovu a objevila se přede mnou. Jako anděl. S velkými bílými křídly.

Přistála přede mnou a pohlédla na mě. V tu chvíli jako by se zastavil čas. Pár vteřin jsme na sebe hleděli.

Pokoušel jsem se udržet si svou masku chladnokrevnosti. Ale podle jejího výrazu jsem poznal, že se mi to nepovedlo.

Pojď se mnou! Neopouštěj mě!, chtělo se mi na ni zakřičet. Pevně jsem stiskl své čelisti a nevydal jsem ani hlásku.

„Odcházíš…“ řekla potichu.

Přikývl jsem.

„Dobře. Myslím, že bys měl odejít,“ sklopila hlavu. „Jen mě nech ti poradit. Vím, kam bys měl jít. Vím, kde ti pomůžou,“ zašeptala a stále se na mě nedívala.

Nádech. „Dobře.“ Výdech.

Překvapeně vzhlédla a rychle začala mluvit. „Existuje jiný způsob potravy. V jednom městečku, ve Forks, žije upíří rodina. Nezabíjí lidi. Naučili se lovit zvířata. Běž za nimi, oni ti pomůžou. Prosím…“

Vydechl jsem. Zvířata. Zavřel jsem oči a zkusil jsem si to představit. Jak mi mohlo něco takového uniknout?

Beth udělala pár kroků ke mně. Otevřel jsem oči. Byla příliš blízko. Stačilo by udělat jeden krok, sklonit se k ní a… Ne! To nemůžu. Ublížil jsem jí dost.

„Běž k nim. Je jich celkem sedm. A nechoď kolem pobřeží, tam mají teritorium vlkodlaci. Běž do Seattlu, potom do Port Angeles a odtamtud je to do Forks už jenom pár kilometrů. Řekni jim, proč jsi přišel. Oni tě nevyženou. Buď k nim upřímný,“ odmlčela se. „Ty to zvládneš,“ zašeptala ještě.

Přikývl jsem a s největším sebezapřením jsem se k ní otočil zády. A vyrazil jsem. S každým krokem, který jsem udělal, ze mě unikal život. Nechal jsem ji tam. I s mým srdcem. Ale věděl jsem, že to tak bude lepší. Já jsem zvíře a ona anděl. Nikdy by to nefungovalo.

Několik hodin jsem běžel. Bez zastavení. Pak jsem konečně ucítil jejich pach. Nechal jsem se jím zavést před velkou bílou vilu. Zastavil jsem ještě mezi stromy. Co jim mám říct? Zaklepat jim na dveře? Nebo prostě odejít a vzdát to?

Ne, to neudělám. Ona mě o to poprosila. Chtěla, abych tady byl. Tak tady budu. Vyšel jsem k domu.

Znenadání se otevřely dveře a v nich stál jeden z nich. Když mi pohlédl do očí, naježil se. Ale chvíli stál a díval se na mě. Potom se otočil do domu a zavolal: „Carlisle, myslím, že s tebou chce někdo mluvit!“

Objevil se tam další. Přelétl mě pohledem a strojeně se usmál.

„Dobrý den,“ sklopil jsem hlavu. „Potřebuji s vámi mluvit. Poslala mě sem… jedna osoba. Prý mi můžete pomoct,“ vydechl jsem. Nemohl jsem ani vyslovit její jméno. „Jmenuji se Jasper Whitlock a… zkrátka už takhle nemůžu žít,“ pohlédl jsem na ně znovu.

Carlisle se usmál a pohlédl na toho druhého. Ten přikývl. A od té chvíle se můj život změnil od základů. Seznámil jsem se s celou rodinou. I se smečkou vlkodlaků.

Poskytli mi střechu nad hlavou a dohled nad mou žízní. Nejdřív byli ostražití, zvlášť když byla v místnosti i malá Renesmé, ale po čase mi začali více důvěřovat. Viděli, že to myslím vážně a snažili se mi to co nejvíce usnadnit.

Nebylo to tak těžké. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na Elizabeth. Nikomu jsem o ní neřekl, jen jsem se o ní zmínil. Ale Edward věděl všechno. Aspoň byl tolik taktní, že to nikomu neřekl.

Celé dva měsíce, co jsem byl u Cullenových, jsem buďto lovil, nebo seděl v křesle a myslel na ni. Ale celou dobu jsem vnímal zahanbení a provinilost z mých činů. Bylo to jako osobní peklo. Vrátily se mi emoce a s nimi i tohle…

Ostatní si zvykli, že si se mnou moc nepopovídají a vrátili se ke svým činnostem. Řeknu vám, trávit veškerý svůj čas mezi zamilovanými páry není nic moc pro někoho, kdo se svého štěstí dobrovolně vzdal.

Seděl jsem v křesle a znovu jsem myslel na ni. Na její dlouhé hebké vlasy, upřímné oči, nevinný úsměv… Trhalo mi to srdce, ale nemohl jsem si pomoct. Ani jsem si nevšiml, že je v domě neobvyklé ticho.

„Jaspere,“ oslovil mě Edward, který stál přede dveřmi a s Bellou sledoval Renesmé. „Myslím, že s tebou chce mluvit,“ pokračoval.

Konečně jsem se probral ze zamyšlení a ucítil jsem ohromení celé rodiny. Co se děje? Kdo se mnou chce mluvit?

Vstal jsem a vyšel jsem ze dveří. Sledoval jsem pohled všech a oči mi padly na nejdokonalejší stvoření světa…

Elizabeth

Jako ve snách jsem se vrátila do bytu, kde už na mě čekala Melissa. Já jsem to dokázala! On opravdu odešel za Cullenovými!

Stručně jsem to Melisse řekla. Ale výraz Jasperových očí, když odcházel, jsem si nechala pro sebe.

Po pár minutách se objevil Gabriel. „Zvládla jsi to,“ usmíval se.

„Jo,“ objala jsem ho nadšeně. „To jsem nečekala.“

„Prosím tě…“ zasmál se. „Jsi připravená jít?“ pohlédl mi do očí.

Obrátila jsem se na Melissu. Tvářila se smířeně. „Budeš mě navštěvovat?“

„Samozřejmě,“ slíbila jsem. „Přece bych tě tu nenechala. Jsi moje nejlepší kamarádka,“ objala jsem ji.

„Tak jo,“ přikývla.

„Tak se měj. Já se někdy stavím. Ahoj…“

„Ahoj,“ mávla mi.

Gabriel mě chytl za ruku. Okolí se rozmazalo a kolem nás se objevilo světlo. Když opadlo, byla jsem znovu doma, v nebi. S úlevou jsem se rozhlédla kolem. Moje první cesta vedla za Nejvyšším a potom za Jennou. Docela dobře jsem si s ní popovídala a pak jsem odešla do svého pokoje.

Sedla jsem si a zavřela jsem oči. Jako by mi něco chybělo. Melissa? Ne, vždyť jsem ji před chvílí viděla… Zavrtěla jsem hlavou, abych ten pocit zahnala a soustředila jsem se na jiné věci.

Mé dny se staly rutinou. Před půl rokem jsem tady byla ráda, naplňovalo mě to tu. Ale teď už jsem se tady necítila tak dobře. Že by se mi život na Zemi tolik zažral pod kůži?

Často jsem myslela na Jaspera. Přemítala jsem, jak to zvládá, jak ho Cullenovi přijali. Někdy jsem se tam chtěla podívat, ale Jasper mě přece mohl vidět i v mé pravé podobě. To by nedělalo dobrotu. A tak jsem se mohla jen dívat na jeho obrázek. Na ten, který mi tenkrát ukazoval Nejvyšší.

Dny ubíhaly a já jsem několikrát navštívila Melissu. Návštěvy u ní mi docela pomáhaly. Jako by zaplňovaly mou duši, která nyní byla prázdná. Zbytek času jsem trávila u sebe a přemýšlela jsem.

„Nazdar Maličká,“ vytrhla mě z přemýšlení Jenna.

„Ahoj,“ otočila jsem se na ni.

Jenna vešla dovnitř a upřela pohled na jednu stěnu. Zaostřila jsem tam taky a ztuhla jsem. Obrázek Jaspera tam byl jako pěst na oko. Okamžitě jsem ho nechala zmizet. Ovšem Jenna ho už viděla…

Podívala se na mě zkoumavým pohledem a chvíli se jen dívala. „Ty jsi zamilovaná,“ řekla potom.

Hlava mi vyletěla nahoru, abych se na ní podívala. „Cože? Ne! Do koho?“

„Do Jaspera. A neříkej, že ne. Od té doby, co ses vrátila, jsi skoro pořád zavřená tady. Není s tebou sranda, jsi pořád zamyšlená. A zíráš na jeho obrázek,“ dodala.

Vzdychla jsem. „Já nevím… A i kdyby, co bych s tím měla dělat? Je to upír. A… a vůbec,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Měla bys jít za Nejvyšším. On by tě poslal dolů, to přece víš.“

„Nikam nejdu,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kdo ví, jak to cítí Jasper.“

„Měla bys to zkusit. A jestli za Nejvyšším nepůjdeš ty, tak já,“ oznámila mi.

Chtěla jsem ji zadržet, ale ona už vyběhla pryč. „Ne, Jenno, počkej!“ zakřičela jsem na ni a vyběhla jsem za ní. Nicméně, měla náskok. A byla rychlejší.

Když jsem doběhla k Nejvyššímu, už tam byla a živě mu to vysvětlovala. Já jsem si dala hlavu do dlaní a čekala jsem, až domluví.

„Vítej, Maličká,“ oslovil mě Nejvyšší, když Jenna ztichla. „Vidím, že se trápíš. Měla jsi za mnou přijít dřív,“ pokračoval. „Myslím, že by ses měla vrátit na Zem.“

„Ne, to ne, to je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou. Sama jsem nevěděla, co cítím a co chci.

Nejvyšší se usmál. „Chceš tam jít,“ řekl.

Mlčela jsem. Já nevím! Ano i ne!

„Buď šťastná,“ položil mi ruku na rameno a mě obstoupilo světlo. A než jsem se nadála, stála jsem v lese před velkou vilou. Stále v andělské podobě, s bílými šaty, bosá, obklopená lehkou září.

Před domem si hrála Renesmé s Jacobem ve vlčí podobě a Rosalie, Emmett, Bella a Edward se na ně dívali. Zdálo se, že si mě nevšimli.

Než jsem si to pomyslela. V tu chvíli se na mě Edward otočil a ztuhl. Prudce vtáhl vzduch do plic a vykulil na mě oči. Přesně tu samou reakci měli i ostatní. Všichni ztichli a zírali na mě. Schovala jsem křídla za záda a přemýšlela jsem, že bych ještě zmizela. A Jenně to nedaruji.

Několik vteřin se nikdo nehýbal. Potom Edward zamrkal a otočil se do domu. „Jaspere? Myslím, že s tebou chce mluvit,“ zavolal do zdánlivě prázdného domu.

Ještě pořád můžu zmizet. Ještě pořád můžu zmizet. Ještě pořád… už ne. Ze dveří vyšel Jasper se ztrhaným výrazem. Srdce se mi sevřelo. On zvedl hlavu a pohlédl nejdřív na Edwarda a Bellu, než se jeho pohled dostal ke mně.

Několik vteřin neměla jeho tvář žádný výraz. Udělal krok dopředu. Potom druhý. Zatvářil se nevěřícně. Dalších pár kroků. Pomalu se ke mně přibližoval, jako by se bál, že uteču.

Ale na útěk už jsem neměla ani pomyšlení. Sledovala jsem jeho tvář. Jeho oči, které změnily barvu z krvavě rudé na nádhernou zlatou. Jeho lehce pootevřená ústa. Jeho hladkou pokožku.

Došel ke mně a vpil se mi pohledem do očí. „Co tu děláš?“ zeptal se měkkým hlasem.

„Já jsem… se přišla podívat, jak to zvládáš,“ sklopila jsem pohled. „Ani jsem se jaksi nestihla proměnit…“ můj hlas vymizel do ztracena.

„No, je to dobrý,“ pokrčil rameny.

„No, tak… já asi půjdu.“

„Ne, počkej, nechoď,“ zarazil mě Edward. Ani jsem si nevšimla, že všichni přišli blíž. Už tam byli i Carlisle a Esmé.

Pohlédla jsem na něj. „Proč?“ nechápala jsem.

Vzdychl. „Myslím, že bys měla zůstat. Asi do toho nemám co mluvit, ale už to nemůžu vydržet. Jeho myšlenky,“ kývl na Jaspera, „mě přivádí k šílenství. Teď se konečně můžu soustředit i na jiné věci.“

Zírala jsem na něj. Co se mi tu snaží říct? Díval se na mě, jako by chtěl, abych něco pochopila. Snad nemyslí, že by ke mně Jasper mohl něco cítit…

Zatrnulo ve mně, když Edward přikývl. To myslí vážně? Další přikývnutí. Pohlédla jsem na Jaspera. Pořád se na mě díval těma zlatýma očima a měl v nich… něhu? Obdiv? Lásku? To ale přece…

Stočila jsem pohled zpět na Edwarda. „Já nemůžu… Nemůžu zůstat jenom proto, že jsi mě poprosil,“ řekla jsem potichu. To by mě musel požádat někdo jiný. Pohlédla jsem zpět na Jaspera. Už nebyl klidný. V očích se mu zračilo napětí a smutek.

Sklopila pohled a začala jsem couvat. Trhalo mi to srdce, ale musela jsem jít.

„Beth, počkej!“ vykřikl Jasper. Vzhlédla jsem. Tvářil se zděšeně. „Neodcházej,“ zašeptal prosebně.

Zastavila jsem se. Na tohle jsem čekala. S úsměvem jsem přikývla.

Jasper udělal několik kroků ke mně a pevně, ale opatrně mě objal. Jako by se bál své síly. Přitiskla jsem se k němu a zhluboka jsem vdechla jeho vůni. V tu chvíli se každá má buňka tetelila štěstím. Cítila jsem jeho dech ve svých vlasech.

„Beth?“ uslyšela jsem vedle sebe tichý nejistý hlásek.

„Teď ne, Renesmé,“ napomenul ji jiný hlas.

Odtáhla jsem se z Jasperových rukou a sklopila jsem pohled na malou poloupírku. „Copak?“

„Můžu si sáhnout na tvoje křídla?“

„Samozřejmě,“ usmála jsem se a klekla jsem si k ní, aby na ně lépe dosáhla.

Vztáhla malou ručičku a jemně pohladila bílé peří. „Páni…“

„Nessie, pojď, půjdeme dovnitř,“ zavolal na ni Jacob, chytil ji za ruku a odvedl ji.

Najednou jsme s Jasperem byli úplně sami. Nevím, kam šli ostatní, ani kdy odešli, ale celý prostor před vilou byl prázdný. Pohlédla jsem na Jaspera a v tu chvíli jako by mi došlo, co k němu vlastně cítím. Jenna měla pravdu. Miluji ho!

_________________________________________________________________

Poněkud depresivnější kapitola, ale doufám, že jsem si to tím koncem zlepšila :) Příští díl bude trochu oddychovější, než tenhle. Doufám, že to nevadí :)

A na závěr prozradím - čekají nás ještě dvě kapitoly této povídky. Ale nebojte se - chystám se napsat povídku, která na tuhle přímo naváže ;)

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můžeš mi odpustit? - 4. kapitola: