Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 26. kapitola

25.07.2011 (10:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1861×

26. kapitola – Odchyt, odvoz a příjezd

(pohled Jane)

Běžela jsem lesem už asi hodinu. Měla jsem takové neblahé tušení, že novorozený míří k moři, což by nebylo nejlepší. Sotva jsem vnímala troje další kroky za mnou. Jasper, Emmett a Edward. Jaspera a Emmetta se nám už povedlo dohnat, byli mu na stopě déle než my s Edwardem.

Rosalie, Esmé a Alice běžely společně k nám domů, aby byli všichni pohromadě a hrozilo jim menší nebezpečí. Já se mezitím pokusila dovolat Alecovi, ale nebral mi to. Měl jednání ohledně falešných pasů, tak jsem mu alespoň nechala zprávu, že má jet okamžitě domů a nikde se nezdržovat. Pochybuji, že by se pak od Belly hnul, natož nám pomáhal nahánět Alana po lesích, takže bylo jedině dobře, že pak dorazí domů.

Edward, Jasper i Emmett měli o své polovičky, popřípadě rodinu, veliký strach, i když jsem moc nechápala proč. Vždyť je to jen jeden novorozený! A nás je přece tolik…

Je sice fakt, že je mocný, ale neumí své dary ještě úplně ovládat, takže zas tak nebezpečný není. Ale na druhou stranu, mně se to možná mluví, když jsem zažila tolik bitev a rvaček s upíry. Navíc s nefér převahou. Nikoliv však naší. Aro nikdy neposílal do bitev víc jak sedm upírů. Dva obyčejné členy ochranky a pět mocných. Většinou mě, Aleca, Demetriho, Felixe a Renatu. V poslední době Renatu nahradila Bella. Byla jsem proto na hony a rvačky zvyklá.

Najednou jsem se nadechla z plných plic, pach tu byl skoro čerstvý. Doháníme ho! Zpomalila jsem a otočila se. Ti tři mě napodobili a zastavili. Přitiskla jsem si prst ke rtům na znamení toho, aby se pokusili chovat co nejtišeji. Viděla jsem, jak přikývli a posunky se s nimi domluvila o tom, že se rozdělíme. Musel být blízko, hodně blízko. A my ho museli obklíčit.

Pomalu jsem se plížila kolem stromů, když jsem ho zhlédla. Seděl na menší mýtině, hlavu v dlaních. To nám hrálo do karet. Pomalu jsem se plížila kolem něj stále dál, než jsem uviděla asi deset metrů ode mě stát Emmetta. Kývla jsem na něj. On dal znamení někomu, koho viděl on. A ten asi poslednímu z naší malé lovecké výpravy, protože když jsme vešli na mýtinu, vyšli jsem společně.

Teď už bylo jedno, jestli nás Alan uslyší. Neuteče nám. Jako na zavolanou zvedl hlavu a zděsil se. Pozadu se snažil odplazit pryč a mumlal francouzsky něco o tom, že je mu to moc líto, že jí nechtěl ublížit. Ale to neměl dělat, protože rázem jsme na něj všichni čtyři vrčeli.

Emmett s Jasperem se k němu rozběhli. Snažil se jim vyhnout a proklouznout jim, ale Jasper znal novorozené moc dobře. Navíc se jim vydal na pomoc i Edward. Litovala jsem, že na něj nepůsobila má moc…

Všichni tři ho drželi a on se vzpínal, dokud nezjistil, že bránit se nemá cenu. Potom jen v klidu stál a sledoval mě, jak jdu pomalu k němu.

„Odvedeme tě zpět a jakmile se Alec vrátí, pošleme tě i s ním prvním letadlem do Itálie. Jestli budeš vyvádět, máme povolení tě zabít, tak si to rozmysli. Už to, co jsi provedl Belle, by si zasloužilo trest. Ale od trestání jsou tu jiní…“ sdělila jsem mu rychle francouzsky a pobídla kluky, aby ho donutili se rozběhnout.

(pohled Belly)

Seděla jsem na pohovce, pila transfuzi krve a zírala si na rameno. Pořád to štípalo, ale nebylo to nic ve srovnání s tím, jak bolelo, když mi tu ruku utrhl. Vedl mě seděla Nessie s hlavou položenou na mém zdravém rameni.

„Ještě tě to bolí, mami?“ zeptala se po chvilce.

„Už je to dobré, zlatíčko. Nemusíš se o mě bát,“ uklidnila jsem ji a zdravou rukou ji objala kolem ramen. Naproti nám se do křesla posadila Alice.

„Pěkně si nás vyděsila, Bello,“ vyčetla mi a následně se usmála.

„To ano, ten hajzl by za to měl zaplatit,“ zasyčela Rosalie, která se posadila na opěrku Alicina křesla. Díky tomu, jak Alana nazvala, si vysloužila káravý pohled od Esmé, která seděla ve druhém křesle. Carlisle jel do nemocnice pro další transfuze. Esmé trvala na tom, že pojede s ním, ale on ji ubezpečil, že se mu nic nestane. Teď seděla proti mně a starostlivě si mě měřila.

„Bohužel, o tom může rozhodnout jedině Aro, a ten mu kvůli jeho zázračným darům odpustí všechno.“

„A co Caius a Marcus?“ byla zvědavá Rosalie.

„Caiovi je vše tak nějak jedno. Vyžívá se jen v násilí a o ostatní se nestará. Marcus… ten naopak nesnáší násilí. Mám ho nejraději z vládců. Takže když to shrnu, pochybuji, že by mu ve Volteře něco udělali za to, že mě napadl.“

„To je pěkně nespravedlivé,“ řekla rozhořčeně moje dcera a já se musela zasmát.

„A slyšela jsi už někdy o tom, že by něco bylo fér?“ zeptala jsem se jí. Podívala se do země a zavrtěla hlavou. Znovu jsem se zasmála, vtiskla jí pusu do vlasů a podívala se z okna.

„Už jsou pryč skoro dvě hodiny… Jak se mohl dostat tak daleko?“

„Poháněl ho strach a vztek na sebe samého,“ konstatovala Alice a Esmé přikývla.

„Když už o tom mluvíme, Carlisle už by tu také měl být,“ vzpomněla si najednou Esmé a šla si stoupnout k oknu.

„Hele, když nikdo není doma, jak se Jake dozví, kde jsme? Dneska touhle dobou měl přijít k nám, prý už všechno ohledně smečky vyřešil. Aspoň mi to teda včera volal,“ uvědomila si Nessie a netrpělivě se zavrtěla.

„Neboj, on si cestu za tebou vždycky najde. Vždyť je to pes, nevím, proč máš o něj takový strach,“ zasyčela Rosalie a v očích se jí rozhořely plamínky. Zjevně ho nenáviděla stále stejně, jak jsem si pamatovala. Musela jsem se ušklíbnout.

„My o vlku…“ začala Alice s nepřítomným výrazem.

„A vlk za dveřmi!“ doplnila ji Esmé a šla Jakovi otevřít.

„Můžete mi vysvětlit, proč proboha nikdo není doma?! Měl jsem o tebe takový strach, Nessie!“ No, tohle asi nebyla nejlepší taktika, jak zapůsobit na moji dceru.

„Taky tě zdravím, Jaku!“ odfrkla si Nessie, pohodila vlasy a šla se postavit k oknu za Esmé.

Rosalie, já a Alice jsme dostaly záchvat smíchu a Jake na nás jen nechápavě a zároveň naštvaně a uraženě zíral.

„Pojď si sednout, vyneseš nám spaní,“ řekla jsem mu a sledovala ho, jak si sedá vedle mě.

„Tak co se tady děje?“ dožadoval se odpovědí. Povzdechla jsem si a začala vysvětlovat. Ke konci příběhu zatínal pěsti.

„Ten parchant!“ zavrčel a jako druhý si vysloužil výhružný pohled od Esmé.

„Hele, děda!“ vyjekla Nessie a strhla tak na sebe všechnu pozornost.

„Ne, to není děda. Jo to sice černý mercedes, ale je trochu jiný, copak to nevidíš, Nessie?“

„Každý nemá tak dokonalý zrak,“ zamrmlala si Nessie pro sebe. Pak zvedla hlavu a zeptala se: „A kdo to teda je?“

„Řekla bych, že to bude Alec,“ zadoufala jsem a postavila se. Rameno mě díky tomu pohybu ještě trochu zabolelo, ale nebylo to tak strašné.

Za minutu se otvíraly dveře od domu a tam stál Alec s ostražitým výrazem.

„Vyrazil jsem domů, jakmile jsem dostal tu sms od Jane, co se stalo?“ zeptal se a běžel mě obejmout. Rameno mě zabolelo, jak mě objal a já sykla bolestí.

„Co se stalo, je ti něco?“ řekl a rychle se ode mě odtáhl. Já se dala už poněkolikáté do vysvětlování a sledovala, jak Alec bledne, když si uvědomil, že se mohlo stát ještě mnohem víc horších věcí.

„Už nikdy tě nenechám samotnou,“ slíbil mi a znovu, ale opatrně, mě objal.

„Neslibuj něco, co nemůžeš splnit,“ zašeptala jsem mu do košile a užívala si jeho blízkosti. Povzdechl si.

„Tohle už ale je dědův mercedes!“ trvala si na svém Nessie a ukazovala k lesu, odkud se ze zatáčky vyřítil další mercedes.

„Ano, to je Carlisle,“ oddechla si Esmé a šla jako já před chvilkou ke dveřím. Carlisle ve dveřích Esmé políbil, pak popošel ke mně, zalovil ve své brašně a podal mi další transfuzi.

„Mám tady ještě čtyři. Srůstání končetin bohužel vyžaduje hodně krve,“ konstatoval a šel ostatní odnést do lednice.

„Jak dlouho už jsou pryč?“ napadlo právě Aleca, když si sedal na pohovku a já k němu na klín.

„Už dvě hodiny,“ řekla Alice a přitom zkoušela kontrolovat budoucnost. Po chvíli se její výraz rozjasnil a ona se usmála.

„Ze deset minut jsou tu i s Alanem. Být tebou, Alecu, na nic nečekám a letím prvním letadlem. Jeho setkání s Bellou by nemuselo dopadnout moc dobře,“ poradila mu Alice a pousmála se.

„Dobrá, pojedu jim naproti i s autem a rovnou ho odvezu na letiště. Pas pro něj už mám, takže v tom nebude problém,“ plánoval Alec a opatrně mě posadil vedle sebe.

„Zavolám ti, až dorazím a kdy mě pustí domů. Pak už nás nic nerozdělí,“ zašeptal, políbil mě a zmizel. Uvědomila jsem si, jak moc by se mi líbilo, kdyby tenhle slib mohl splnit, ale už jen kvůli povinnostem vůči Arovi to nešlo. Smutně jsem se dívala za ním do dálky a sledovala oknem, jak startuje auto a mizí v lese.

„No… a máme o starost míň,“ zašeptala Rosalie.

„To ano. Díky bohu,“ připojila se Esmé a znovu si sedla do křesla. Nessie stále vyhlížela ven z okna a po chvilce nám sdělila, že už jdou i Jane s Edwardem, Emmettem a Jasperem. Potom si sedla mezi mě a Jacoba, ale stále na něj byla naštvaná. Znovu jsem se musela ušklíbnout. Já se na nikoho nedovedla dlouho zlobit, a Edward? Ten už vůbec ne. Zajímalo by mě, po kom ta holka je.

Jane vrazila do dveří jako velká voda a sedla si z druhé strany vedle mě.

„Tak co, jak ti je?“ přeptala se.

„Je mi fajn,“ odpověděla jsem a usmála se. Pak jsem se podívala na Janiny společníky a na Carlislea i holky.

„Díky. Moc děkuju vám všem. Máte o mě takovou starost, i když byste vlastně už vůbec nemuseli,“ zašeptala jsem vděčně.

„Jednou jsi byla součástí rodiny a budeš jí stále,“ řekl vlídným hlasem Carlisle.

„Víme, co jsi pro nás udělala a vážíme si tě za to. Tohle je to nejmenší, jak se ti můžeme odvděčit,“ přidala se Esmé.

„Ať se bude dít cokoliv, my ti pomůžeme, pokud to bude v našich silách,“ slíbila Rosalie a Alice přikývla.

„Kdybys někdy potřebovala pár rukou navíc, myslím, že ve smečce mám pár ochotných vlkodlaků a Sam by jich taky pár uvolnil, hlavně když půjde o to zabít nějaké „zlé“ pijavice,“ zakřenil se na mě Jake.

„No a my tu pro tebe budeme s Jasperem vždy, kdybys potřebovala chytit nějakého zmetka, jako byl ten dnes,“ zasmál se nahlas Emmett.

„Na mě se můžeš obrátit kdykoliv a s čímkoliv,“ usmál se Edward.

„No a na nás s Alecem taky, to víš!“ zasmála se Jane. Nemohla jsem jinak, kdybych byla člověk, měla bych v očích slzy. Napřed jsem objala Jane a pak všechny v místnosti. Věděla jsem to, co tady v téhle místnosti každý. Byli jsme rodina. Jedna velká rodina.

(pohled Jane)

Potom, co Cullenovi odjeli, jsem se zeptala Belly, jestli něco nepotřebuje a když řekla že ne, šla jsem si odpočinout k sobě do pokoje. Byla jsem psychicky unavená.

V první řadě jsem si ale dala sprchu. Pak si lehla na postel, vzala si knížku a nechala všechny starosti odplout pryč. Místo toho jsem se zabývala malichernými starostmi hlavní hrdinky románu. Někdy bylo lepší řešit cizí problémy, než své vlastní.

Bylo asi šest hodiny ráno, když se ozval zvonek. Zvědavě jsem vykoukla z okna, ale nikoho jsem neviděla.

„Kdo to může být?“ houkla na mě Bella z patra, když jsem scházela do přízemí.

„Nemám zdání,“ odpověděla jsem a šla otevřít. To auto, co jsem viděla oknem, mi ale bylo povědomé.

Otevřela jsem a upřela zrak na středně vysokou ženu se špinavě blond vlasy a perfektní postavou. Byla bledá a měla na sobě drahé a značkové šaty. Byla také perfektně nalíčená, což by vlastně vůbec nepotřebovala. Na nose měla černé sluneční brýle, které zakrývaly rudé duhovky. Usmála se.

„Jane.“

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 26. kapitola: