Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 19. kapitola

08.02.2011 (12:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2497×

19. kapitola – Setkání na louce

(pohled Jane)

Nepotřebovala jsem být bůhvíkdo, abych si domyslela, co se děje právě teď u Belly v ložnici. Vážně jsem jim to moc přála. Bráška byl půl tisíciletí bez lásky a konečně ji našel. Že mu to ale trvalo. Jen já jsem teď víc sama než předtím. Protože dřív se víc věnoval mně. Teď má jiné zájmy.

Mimochodem byli dost nahlas slyšet. Podle mě se nebudou zlobit, když opustím dům. To se nedá moc dobře poslouchat. Nejsem žádný úchyl, a tak jsem vypadla z domu. Napadlo mě, že bych si zašla na lov, ale ten pach zvířecí krve mě nakonec odpudil. To radši tu z mrazáku.

Pomalu jsem se procházela lesem. Teda na upíra pomalu. A vnímala jsem přírodu. Tak dlouho už jsem se takhle jenom neprošla. Svět je tak krásný a já si toho vůbec nevšímám. Došla jsem až k jedné prostorné louce. Byl tu dokonalý výhled na hvězdy. Zvedla jsem hlavu a vzpomněla si na legendy s nimi spojené.

Lehla jsem si do trávy mezi voňavé, divoké květy a hypnotizovala oblohu. Začala jsem přemýšlet o svém životě. Na lidský už si moc nepamatuji. Na ten upírský zas až moc. Strašně moc a strašně dlouho už jsem si přála také si někoho najít. Vždyť, co je to za život, kráčet po téhle planetě bezmála pět set let a být stále pannou?

Ne že bych nějak prahla po sexu, ale prahla jsem po tom mít někoho, komu můžu důvěřovat. S kým sdílet myšlenky. Někoho, o koho bych se mohla opřít. Kdo by mě nezradil. Kdo by mě chápal. Jenže pro většinu lidí i upírů jsem jen ta bezcitná Jane, co umí jenom ubližovat. Z části mají pravdu. Je to ale jen maska. Tu jsem si byla nucena ve Volteře vypěstovat. A to, že jsem prý Arův miláček? S chutí bych ho roztrhala a ještě škrtla tou osudnou sirkou.

Jediný, kdo mě zatím pochopil, je Bella a Alec. A ti se teď budou věnovat spíš sami sobě. Já už budu jen ta sestra, co je kdysi dala dohromady. Jasně, budou mi vděční, ale už nikdy na mě nebudou mít čas. Ne, tak jako dřív. A Giana, Renata, nebo Heidi? Jsou to skvělé kamarádky, ale pravé přítelkyně rozhodně ne.

Měla jsem chuť utéct někam daleko, ale nemohla jsem. Alec s Bellou by to pak odnesli. Měla jsem chuť vykřičet tohle všechno do světa, ale kdo by mě pochopil? Nebo vůbec poslouchal? Taková osoba není. Začínám vůbec pochybovat o tom, že podle Belliny teorie má každý někde ve světě svou druhou polovinu. Já rozhodně ne. Vždyť si ji ani nezasloužím. Zabíjím lidi, jsem stvůra, ale snažím si to nevyčítat. Nemá to cenu žít nekonečně dlouho s výčitkami svědomý.

Taky už mě párkrát napadlo, jestli jsem tu svou druhou polovičku už neprošvihla, nebo ji možná sama nezabila, když mě ovládala ta pitomá touha po krvi. Všechno je možné…

Z přemítání mě vyrušil sametový, ale naštvaný hlas, který jsem ihned poznala.

„Co tu děláš?“

„Nevidíš? Ležím a koukám na hvězdy!“ sykla jsem sarkasticky. Edward nakrčil čelo a sedl si vedle mě.

„Jo, to jsem si všiml. Myslel bych si, že teď budeš lítat někde po městě a shánět si někoho k zakousnutí.“

„Ne, to vážně ne. Zvolila jsem střední cestu. Na dietě nevydržím a lidi taky pít nebudu. Ne v tomhle malém městě. Vzbudilo by to podezření.“ Proč mu to vlastně říkám?!

„Oh, jak ohleduplné.“

„Víš co? Nech mě na pokoji. Vypadni odsud.“

„Nevypadnu. Ty odsud vypadni, tohle je moje louka,“ sykl a svalil se vedle. Ruce si složil za hlavu.

„Máš ji snad podepsanou?“

„Prostě vypadni, prosím.“ A pak mi to došlo. Napřímila jsem se.

„Tohle je vaše louka! Tvoje a Belly! To proto…“ začala jsem se smát. A on zavrčel.

„Tak už vypadni, sakra!“

„Ty mi vyhrožuješ?“

„Můžeš to tak brát.“ Už si stoupl a nakrčil se do útočné pozice. Udělala jsem to samé.

„Kdyby tě Bella pořád nechránila, ukázala bych ti.“

„Jo, to jsi celá ty. Schovávat se za svůj dar. Umíš taky bojovat normálně? Nebo se mě bojíš?!“

Vztekle jsem zasyčela a skočila po něm. Vyhnul se mi. Sice mi nemohl číst myšlenky, ale to byla holt ta léta zkušeností.

Další výpad podnikl on. Bojovali jsme spolu, myslím, že dost dlouho. Bylo to jako tanec, smrtící tanec. Jenže nikdo z nás ho nevyhrál. Prostě jsme se nedokázali toho druhého ani dotknout, natož ho zranit. Byl moc rychlý. Sakra!

„Bojuješ líp, než jsem si myslel,“ řekl a konečně už se narovnal z útočné pozice. Asi už ho to omrzelo. No, mě vlastně taky.

„Myslel sis, že když mám účinný dar, nechá mě Aro bez výcviku?!“

„Tak nějak.“

„Pak ho neznáš.“

„Neznám ani tebe. Podle Belly si prý jiná, než se zdáš.“

„To ti řekla? Budu jí muset poděkovat. Nechci, aby se za mě kdokoliv někdy přimlouval.“

„Možná nechceš, ale bez toho jen málo lidí a upírů by s tebou promluvilo,“ řekl a sedl si na jeden pařez poblíž potůčku.

„Možná to ani nechci.“

„Nehraj na mě tuhle lhostejnost. Dřív jsem si myslel, že jsi bezcitná, ale to ty jsi prý přesvědčila Ara, aby přeměnil Gianu. Sice kvůli Belle, ale udělalas to. To ty jsi ho přesvědčila, abyste mohli přijet sem. To tys je dala s Alecem dohromady. Víceméně. Nejsi taková mrcha, jak se zdáš.“

„Wow, no, tak za ta slova bych ti asi měla poděkovat, že?“ Těžký sarkasmus.

„To nemusíš, mně jen stačí, když spolu budeme nějak vycházet, protože jak to vypadá, budeme se tu docela dlouho vídat.“

„Jo, to asi jo.“

„Takže…  mír?“ Podával mi ruku.

„Příměří,“ sykla jsem a přijala ji. Bylo to, jako bych dostala elektrickou ránu, ale to je blbost. Že bych byla utahaná? Dvojnásobná blbost. Vzhlédla jsem a zjistila, že už svítá.

„Musím domů. Přijedou Denalijští. Za pár hodin, čau,“ řekla jsem a vytratila se do lesa.

(pohled Belly)

Zbytkem noci jsme se s Alecem promilovali. A bylo to nádherné. Ne, to je slabé slovo. Na světě není věc, která by se tomu vyrovnala. Myslím, že ani pití lidské krve.

Bylo okolo páté ráno, a ani jeden jsme ještě neměli dost, když nás vyrušilo parkování aut před domem. Denalijští! Úplně mi to vypadlo. A Jane nikde. No bezva. Doufám, že diplomatické chování zvládá i Alec, protože já moc ne.

Vytrhla jsem se mu a běžela do skříně pro nějaké oblečení. Alec byl asi hodně mimo, protože když jsem vyšla ze šatny, již oblečená, stále ležel v posteli a pronásledoval mě smutným pohledem.

„Udělal jsem něco špatně?“ Och, chudáček, ještě si něco bude vyčítat. Musím mu vrátit sebevědomí, ale teď na to není čas.

„Ne, ale oblíkej se, Denalijští jsou tady!“ V očích mu svitlo pochopení a on se jako žíznivá čára prohnal kolem mě do šatny. Rychle jsem vběhla do koupelny a učesala se. Znovu jsem teď vypadala, jako když prolítnu roštím.

Pak jsem ze šatny uslyšela Alecovy nadávky.

„Krucinál, kam mi dala to oblečení, tohle je všechno holčičí!“ mrmlal si pod  imaginárními vousy. Jakmile jsem si upravila ten stoh sena na hlavě, vydala jsem se mu na pomoc hledat jeho oblečení a potajmu se stále kochala pohledem na jeho dokonalé tělo. Konečně se mi povedlo po čichu najít jeanovinu. V blízkosti kalhot byly všechny jeho věci, jen se to bude muset zpřehlednit.

To už se ale ozval zvonek. Nechala jsem Aleca doobléknout se a běžela dolů. Otevřela jsem jim. Před dveřmi se ještě zvesela bavili Denalijští a pak ztuhli. No, jo. Carlisle se s nimi asi nepoděli o tu novinku, že teď jsem Volturiová a živím se na lidech.

„Vítejte a pojďte dál,“ usmála jsem se a modlila se, aby i dorazila Jane. Ta tyhle situace zvládá bravurně.

„Bello? Jsi to ty?“ ptala se vyjeveně Tanya.

„Ano, kdo jiný. Opravdu nemusíte stát venku. Alec vám ukáže vaše pokoje. Alecu!“ Přece jenom jsem se od jeho sestry něco naučila. Ještě štěstí, že už byl zvyklý.

Dovnitř tedy napochodovalo pět upírů. Divila jsem se, že Irina přijela také po ztrátě Laurenta. Alec právě sbíhal ze schodů.

„Vítejte, rád vás zase vidím. Eleazare!“

„Alecu! Také vás rád vidím. Jak se máte?“ Alecův pohled spočinul na mně.

„Skvěle, děkuji za optání. Pojďte, ukážu vám pokoje.“

A všichni šli za ním. Až na Tanyu. Zůstala stát a stále na mě zírala.

„Ty ses…“

„Přidala k Volturiovým? Ano.“

„Ale co Edward? Vždyť jste manželé! To mu nevadí, že trajdáš bůhvíkde?!“ Naštvala mě.

„Tak hele, Tanyo, do tohohle ti nic není. Navíc už manželé nejsme.“

„Takže… Edward je volný?“ To je ale potvora. Ale vypořádat už se s ní bude muset Edward sám.

„Ano, je volný,“ usmála jsem se, políbila Aleca, který právě sešel do obýváku, posadila se na pohovku a už jen čekala, než se Jane uráčí přikráčet.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 19. kapitola: