Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život po 9. kapitola

19.05.2009 (13:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2077×

Vyrazila jsem poměrně pozdě - kolem dvanácté hodině. Jacob s Billym se postarají o poslední detaily. Díky kreditní karty, kterou mi Peter nechal udělat u jedné z dobrých celosvětových bank, nemám o peníze nouzi a tak mohu zaplatit i pohřeb. Při vzpomínce na Petera mě bodne u srdce. Kolem půl dvanácté jsem ve velkém obchodním centru, kam mě Alice strašně ráda brala. Asi půl hodiny bloudím, než nakonec najdu vhodný obchod. Sympatické, mladé a malé prodavačce vysvětlím svou situaci. Sdělí mi upřímnou soustrast a hned mi začne hledat vhodné šaty. Po půl hodině najdeme vhodné šaty a tak mi ještě pomůže koupit boty. Prodavačka, která se jmenuje Sylvia, mi doporučí černé balerínky. Jsem ji vděčná, protože na jehlových podpatcích bych se zřejmě zítra neudržela. Po hodině odcházím z obchodu spokojená - koupila jsem si vhodné šaty a boty. Sylvia je zřejmě taky spokojená, protože jsem jí dala menší dýško. Pak už jen bloudím po obchodním centru. Narazím na malý obchůdek s náramky a ostatními šperky. Koupím si černé korále, černou čelenku do vlasů a černé náramky. Když chci vyjít do výtahu, abych se svezla do spodních pater, kde se nacházejí garáže, spatřím zlatnictví. Rychle změním směr. Zlatnictví je nádherné. Jsou tu dvě ženy - ta mladší se věnuje svým zákazníkům, zatímco ta starší urovnává věci ve vitríně. Když si mě všimne, hned se mi začne věnovat. Nakonec si vyberu malý medailonek ve tvaru srdce. Až budu mít nějakou aktuální fotku mě a Edwarda, dám si ji tam. Ještě zajdu do jedné z kaváren na oběd. Když dopíjím minerálku, se rozhodnu, že jim zavolám. V mobilu si vyměním SIMky a zavolám na pevnou do Peterovi pracovny. Jak jsem předpokládala, nikdo to nebere, takže zanechám vzkaz. „Ahoj Petere a vy ostatní, tady Bella. Nebojte se, jsem v pořádku, jen jsem si musela zařídit jednu věc, která nešla odložit. Za pár dní se vrátím. Mám Vás moc ráda, mějte se. Čau," řeknu záznamníku. Jestliže tam teď Peter nebyl, byl někde, kde budou i ostatní, nebo bude v práci. Nakonec to risknu a zavolám na Edwardovo nové číslo. Tak jako na pevné se ozve záznamník. „Ahoj Edwarde. Neboj se o mě, než se naděješ, budu snad zpátky. Musela jsem si zařídit jednu věc. Hlavně se o mě neboj, Edwarde. Jsem v pořádku...Strašně mi chybíš, Edwarde. Měj se. Pa," zašeptám a mobil položím. Ještě než zase prohodím SIM-karty se kouknu, kdo mi to všechno volal. Párkrát mi volala i máma. S tou jsem mluvila včera. Strašně se mi po ní stýskalo a těšila jsem se, že ji zítra zase uvidím. I když to bude na pohřbu.

Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a dívala se po pokoji. Tak strašně jsem se tu cítila sama. Spatřila jsem dva drátky, které čouhali z jedné poličky. Nemohla jsem uhádnout, co to je a tak jsem stoupla a šla k tomu. Opatrně jsem za drátek zatáhla. Najednou mi do dlaně spadne autorádio, které jsem dostala od Emmetta, Rose a Jaspera na narozeniny. Nad vzpomínkou, jak jsem se snažila ho vyrvat z mého náklaďáčku, se musím pousmát. Kouknu na šaty, které jsou na ramínku a jsou pověšeny na skříni. Ať chci nebo nechci, steče mi jedna slza. Vyjdu ze svého pokoje a jdu se kouknout do taťkova pokoje. Nikdy jsem tam snad nebyla, snad jednou kdysi dávno, když jsem byla malá. Charlieho pokoj byl nádherný. Ani nevím jako dlouho jsem v tam byla. To poslední, co jsem si pamatovala, bylo to, že jsem si lehla do taťkovi postele, tak jak jsem byla - v šedých teplácích, černé mikině a pod tím jsem měla bílé tílko, na nohách tlusté, teplé ponožky. Zachumlala jsem se do postele. Vzpomínala jsem a vnímala Charlieho vůni, která byla nádherná. Plakala jsem a pak zřejmě usnula.

Zřejmě ano, protože jsem se probudila v taťkovi posteli. Šla jsem se osprchovat a když jsem uviděla svůj obličej, lekla jsem se. Byl opuchlý z toho, jak jsem včera plakala. Oblíkla jsem si černé rifle a tričko a sešla do kuchyně si dát něco k snědku. Moc toho tady nebylo, ale já stejně neměla moc hlad. Když jsem uklízela věci po snídani, někdo zazvonil. Myslela jsem si, že to bude Jacob, ale hned jak jsem otevřela dveře, jsem zjistila, že ta žena nebude Jacob, ani kdybych chtěla. „Mami!" vykřikla jsem nadšeně a padla ji kolem krku. „Ahoj Bello, zlatíčko," pozdravila mě máma a taky mě objala. Pak jsem se pozdravila s Philem a pozvala je dál.

Bylo už dávno po pohřbu, ale já stejně pořád stála u Charlieho hrobu. Po tvářích mi tekly slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Charlie už ti nebude. Můj milovaný taťka tu už není. „Je mi to líto, Bello," ozval se za mnou sametový hlas. Rychle jsem se otočila. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Stál tam Edward. Byl oblečený v černém obleku. Nic jsem si neuvědomovala, ale najednou jsem stála u Edwarda a objímala ho. „Jak...jak si..mě naš...našel?" zeptala jsem se. „Když si mi zanechala vzkaz, tak mě nějak napadlo, že se to bude týkat rodiny. A tak jsem prve jel sem, protože na Floridu se mi fakt nechtělo. A když jsem četl dneska ráno noviny a viděl, že má Charlie dneska pohřeb, koupil jsem si oblek a jel za tebou. Jak se cítíš?" „Špatně," zamumlala jsem mu do ramene. „Ale ne. Budeš mít ode mě mokré sako," zanaříkala jsem. Edward se pousmál. „To teď neřeš," zašeptal a pevně mě k sově přitiskl. Nechala jsem se. „Edwarde?" oslovila jsem ho potichu. „Ano, lásko?" „Že tu se mnou zůstaneš?" zeptala jsem se. „To je samozřejmé, Bello," přikývl Edward. Zvedla jsem hlavu, abych se mohla kouknout do jeho očí. „Miluji tě, Edwarde," zašeptala jsem potichu, tak že by to lidské ucho neslyšelo. On to však slyšel. Usmál se. „Taky tě miluji, Bello," odpověděl mi stejně potichu. Naklonil se ke mně. Jemně jsme se políbili.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život po 9. kapitola: