Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život po 7. kapitola

17.05.2009 (17:28) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

Je večer a já jako vždy sedím, poslouchám pláču. I přes hudbu slyším něčí kroky na schodech, které se zastaví před dveřmi do mého pokoje. Osoba tam stojí asi tak pět minut, než se rozhodne zaklepat. Dveře se potichu a pomalu otevřou. Kouknu ke dveřím. Ztuhnu. Stojí tam Edward. „Můžu dál?" zeptá se potichu. Přikývnu. Sedne si na gauč, jako Alice včera. Když si sedne, začne hrát moje ukolébavka. Trhne sebou. Rychle utřu slzu, aby si ji nevšiml, ale stejně je to marné. „Proč pláčeš?" zeptá se stejně jako včera Alice. A já zase jen zavrtím hlavou. „No tak, Bello, proč pláčeš?" zeptá se Edward znova. Moje jméno z jeho úst zní nádherně. Vlastně Edward je celý nádherný. „Alice říkala, že si včera taky plakala. Je to kvůli nám?" zeptá se Edward. Kdyby věděl. „Ano i ne," odpovím. Moje ukolébavka dohraje. „Vzpomínám...na všechno. Na Charlieho, mamku, na Forks. Ale musela jsem odejít. Bylo by divné, kdybych nestárla. Sice lidem dokážu napovídat, to co chci, ale i tak..." zašeptám a další slzy mi steče po tváři. I přes to, že pláču se pousměji. „Tohle je nevýhoda toho, že jsem poloupírka," zamumlám. „Aspoň, že v tobě toho člověka trochu zbyla, koukni na nás," řekne Edward. „Vy jste taky lidé, jen...jen trochu jiní," namítnu. Na Edwardově tváři se objeví jeho pokřivený úsměv, který tak miluji. „No, dobře, trochu víc jiní, jinak jste lidi," zasměji se. „Opravdu? A čím?" zeptá se zvědavě. „Čím? Tak třeba lidé mají city, a vy je taky máte. Jistě, i zvířata mají city, ale ne takové jako má člověk. Upíři mají lidské city a těch by si měli cenit," řeknu a celou tu dobu se dívám Edwardovi do očí. „To mě nikdy nenapadlo," zamumlá Edward. „Ono je někdy potřeba zapnout tu věc, co je v hlavě, ale někteří ji tam prostě nemají, tak ji těžko zapnou, že?" usměji se. Edward se potichu zasměje. „Co tím jako chceš říct?" zeptá se. „Vůbec, ale vůbec nic," řeknu a začnu se smát. Stoupnu, abych vyměnila CD v přehrávači. Pustím mou oblíbenou zpěvačku Avril. Jako první písnička je „Girlfriend", kterou přeskočím a nechám ji hrát až od druhé, která se jmenuje „I Can Do Better". Potichu začnu zpívat text písničky. „Promiň, někdy mi takhle šibe," omluvím se a trochu se začervenám. „Tohle mi chybělo," zašeptal. Překvapeně zvednu hlavu. „Co-cože?" vykoktám. Nejistě zvedne jednu ruku a dotkne se mých červenajících tváří. Kouknu se do jeho očí. Upřeně mě sleduje. „Lhal jsem, Bello. Lhal. Chtěl jsem tě ochránit před takovými, jako jsem já. Strašně si mi chyběla, Bello," zašeptal. „Vážně?" zeptám se. Už zase mám slzy na krajíčku. Neodpoví mi. Místo toho si mě přitáhne k sobě blíž a lehce mě políbí na rty. Chce polibek ukončit, já ho však obejmu kolem krku. Usměje se a obejme mě kolem pasu. Mám otevřené okno, takže cítím tu vůni lesa - a taky medvěda a pumy. Nerada se od Edwarda odtrhnu. Dýchá zrychleně, stejně jako já. „Co je dneska za den?" zeptám se potichu. „Neděle. Proč?" „Už týden a něco jsem nebyla na lovu," zamyslím se. „Měla bych jít, ale nechce se mi. Zítra je pondělí, půjdu ve středu," zamumlám a počítám dny. „Jo, ve středu to bude stačit," kývnu. „Často si povídáš sama se sebou?" zeptá se Edward. Kouknu na něj. Na tváři má úsměv. Úsměv mu oplatím a pokrčím rameny.

Ráno zaspím, protože mi Alan vypnul z legrace budík. Úplně se válím smíchy po zemi, fakt. V tom fofru si na sebe dám tmavé rifle, červené tričko a černou mikinu. Ale moje botasky zmizely! Seběhnu dolů do kuchyně, kde všichni jsou. „Kde mám k sakru, botasky?" vykřiknu rozčíleně. „Kdo hledá, najde," poradí mi Ross s úsměvem. „Ty, ty a ty! Vy tři nikdy nevyrostete! A okamžitě mi vraťte moje boty nebo..." „Nebo co?" chytne mě za slovo Tom. „...Nebo tě zabiju!" dořeknu. „To bys neudělala," směje se Alan. Zavrčím. A než se Alan naděje je přimáčknutý ke zdi. „Myslíš?" zašeptám. „TAK A DOST!!" zaječí Anna. „Bello, pusť ho a ty, Alane, Tome a Rossi, vraťte Belle všechny její boty. Hned," přikáže Anna. Pustím Alana, ač nerada, ale musím. Kouknu na hodiny. Vyběhnu nahoru do svého pokoje a vezmu si první boty, které mi padly pod ruku. Byly to černé kotníčkové boty na podpatku. Nestihnu se ani nasnídat. „Ty boty mi vrátíte, až přijedeme domů," syknu na Alana, který jde do garáže. Jen se pitomě uculí a jde dál. Protočím oči a jdu ještě do kuchyně  se rozloučit s Annou a s ostatními. Od Edwarda jsem věděla, že oni zatím do školy chodit nebudou. Mí sourozenci na mě už nečekají. Rychle vyjedu z garáže, za chvíli jsem na silnici. Najednou se mi rozezvoní mobil. Začnu ho hledat, zatím co druhou rukou řídím. Za chvíli ho najdu. Na displeji bliká jméno - JACOB. Co ten chce?  Nerozešli jsme se zrovna v dobrém. On ani neví, že jsem poloupírka. Ví jen to, že jsem se odstěhovala - s upíry. Nemohl to snést a tak jsme se pohádali. On Jacob je totiž vlkodlak. Zavrtím hlavou a hovor přijmu. „Ahoj Jacobe, co potřebuješ?"

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život po 7. kapitola: