Tak moc děkuji za komentáře! potěšili jinak je tu třetí kapitola
13.05.2009 (12:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2073×
Blackovi se stala moje druhá rodina. Trávila jsem s nimi hodně času. Přirostli mi k srdci. Hodně jsem se změnila, ale musela jsem. Před dvěma měsíci jsem se stala POLOupírkou. Zvýrazňuji to polo. Victorie s Laurentem mě našli. Je to na delší vyprávění. Teď se i s Blackovými stěhuji do Kanady. „Máš všechno, Bello?" zeptá se nejméně posté Charlie. Znovu přikývnu. Svoje věci odnesu k Tomovi do auta. Všichni na mě čekají. „Už musím jít tati, nebo nám to uletí. Neboj, hned jak přiletíme, zavolám." Řeknu a obejmu ho. Rychle mrkám, abych se nerozbrečela, ale lidské oko by si toho nevšimlo. „Buď opatrná," zašeptá Charlie a já se v duchu pousměji. Jsem přece jen poloupírka, ale jsem nesmrtelná. Aspoň Peter si to myslí. Nasednu do auta a zamávám. Hned jak vyjedeme z Forks, už mi tečou první slzy.
Být poloupírkou má své pro i proti. Tak třeba nesvítím na sluníčku, ale zase musím jíst jak krev, tak i normální jídlo, musím chodit spát - aspoň sedmkrát za měsíc, někdy jsem však vzhůru třeba měsíc, ale pak tři dny prospím - , vykonávat lidské potřeby. Ale mám víc nadpřirozených schopností. Tak třeba slyším, když je někdo v nebezpečí a nebo bude. Někdy se to hodí. Další schopnost, které si cením je, že dokážu lidi či zvířata zrakem donutit, aby udělali to co chci já. A taky jim dokážu říkat hnusné věci. Prostě jim psychicky ublížím. Ale můžu je i potěšit. Rachel mi tuhle vlastnost závidí. Nedivím se, když je psychiatrička. A nejvíce si cením štítu. Proto mi Edward nemohl číst myšlenky. Při vzpomínce na Edwarda mě bodne pod klíční kostí. Ale musím být silná. Prostě musím. Edward mě opustil a já se s tím pomalu smiřuji. Zřejmě jsem pro něj nebyla dost dobrá.
Sedím na letišti v Seattlu a pozoruji lidi kolem. Na sobě mám odrhané světlé rifle, šedé tričko, světle zelenou mikinu a černé botasky. Sice už nejsem tolik nemotorná a nezakopávám tolik, ale jsou pohodlnější. Vlasy mám rozpuštěné a na hlavě mám naraženou šedou kšiltovku až do očí, takže mi nikdo nevidí do tváře. Už jsem si zvykla na ten hukot uvnitř mé hlavy - to bylo to nebezpečí, které jsem slyšela. Vím, jak se musí cítit Edward, když neustále slyší cizí myšlenky. Ještě, že slyším jen jména. Edward to musí mít o hodně horší. Rychle zatřepu hlavou. Nesmím na něj myslet. Všimnu si Very, která k nám míří. Na tváři má velký úsměv. A jéjé, co zase vymyslela. „Neuhádnete, co jsem právě udělala," vyhrkne nadšeně. Trochu mi připomíná Alici. „To vážně ne. Tak dobří nejsme," zamumlám a trochu zvednu čepici. Všichni se zasmějí. „Našla jsem nám jiné místo. Neletíme do Kanady, ale zůstaneme tady v Americe. Poletíme na Valdez, stát Aljaška. Tak co vy na to?" vyhrkne nadšeně Vera. Všichni na ni zůstaneme udiveně koukat. „Co-cože?" vykoktá Zoe. „Jo, letí nám to za půl hodiny. Všechno je už zařízené, nebojte se," uklidní nás. Kdybych stála, šla bych do kolen. Ta holka je neuvěřitelná. Ale i tak ji mám moc ráda. Je to přece moje sestra, ne? Našla jsem novou rodinu, kterou mám strašně ráda a ona má ráda mě.
Už týden jsme bydleli v novém městě. Bylo tu nádherně. Ve Valdezu jsou nejvýznamnější aljašské přístavy, takže Peter s Annou hned koupili dvě malé rodinné lodě. „Nemohli odolat," jak říkali. Dům byl nádherný a velký. No nedivte se, někam musíte nastěhovat devět upírů a jednu poloupírku. Můj pokoj byl jeden z nejmenších. Nacházel se na půdě. Pokoj jsem si vymalovala do oranžova a žluta a nábytek byl podle toho zařízený. Okna byla veliká, takže jsem mohla každý večer sledovat západ slunce. Koupila jsem si speciální křeslo a dala jsem je tak, abych se mohla dívat i v sedě. Přece ve mně byla špetka člověka. Většinou jsem si pustila hi-fi věž, poslouchala moji ukolébavku a vzpomínala. A často i brečela. Ano, byla jsem už veselá a šťastná, ale někde uvnitř jsem byla stále smutná a stýskalo se mi po Cullenových. A nejvíc po Edwardovi. I po těch měsících jsem nepochopila, proč mě opustil. Já ho tolik milovala a možná stále miluji a on... První slza mi stekla po tváři. Ani ji neutřu. Miluji tě, Edwarde...a navždy budu.
Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj život po 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!