Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život je sázka 6. kapitola

03.02.2010 (16:15) • bamby • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1006×

Bella:

Potřebovala jsem se pořádně probudit. Mé tělo bylo hrozně zničené po včerejší noci. Oči jsem měla podlité, jak jsem nedokázala usnout a hlava mě bolela jako střep. Nepomáhal mi ani klidný vánek, co mě ovíval s takovou něžností, jako by věděl, že musí být opatrný.

Vyschlo mi v krku. „Miku, prosím, nepodal bys mi trochu vody?“

„Jasně. A nechceš ještě něco? Vypadáš strašně…“

To mě tedy urazilo. No co si to dovoluje? Není mi nejlíp, ale tohle mi říkat nemusel. Sama jsem cítila, že tohle nebude nejlepší ráno. Asi jsem dneska jenom nějaká podrážděná. Co to se mnou je?

Postavila jsem se, že si dojdu ven pro nějaký prášek. Ale nohy mi vypověděly službu. Vytřeštila jsem oči a dopadla na tvrdou zem.

„Sakra,“ zaklela jsem si pro sebe.

Cítila jsem, že se ve mně něco zlomilo. Ale nic, co by mohlo srůst zase dohromady. Byl to zvláštní pocit, jako bych podruhé otevřela oči a viděla svět úplně jiný, než předtím. Včera to nebyl jenom sen, tím jsem si byla jistá.

„Proboha Bells, co to zase děláš? Že tobě se to plazení po zemi zalíbilo,“ škádlil mě Mike.

„No dovol, kdybych mohla…“ tak bych prožila včerejší noc ještě jednou. Je mi jasné, že mi něco uniká. Dodala jsem si už jen pro sebe.

Zatřásla jsem hlavou, abych se konečně probrala, ale ta mě rozbolela ještě víc. No super. Nemám na nic náladu a ještě budu protivná na Mika. To jsem to pěkně zkazila. Navíc, po té NAŠÍ včerejší noci…

Když jsem se vyhrabala na nohy, věnovala jsem mu co nejmilejší úsměv.

„Víš ty co? Opravdu se mi tohle nelíbí, měla bys jet domů. Praštila ses do hlavy a navíc ti opravdu není dobře, lásko. Nedělej si starosti, můžeme si udělat společný víkend někdy jindy.“ Mluvil ke mně, jako by měl strach. Ale ne jenom o mně, ale i ze mě.

Vykulila jsem oči. „Opravdu ti to nevadí? Možná by to byl vážně dobrý nápad. Omlouvám se, nechtěla jsem to takhle pokazit.“ Začalo mě hryzat svědomí.

Mike se radši otočil a beze slova balil věci.

Po chvíli mi hodil klíčky. „Bello, jdi si sednout do auta, ať nezmrzneš.“

„Hmm,“ zamumlala jsem jenom. Sebrala jsem klíče a šla se sednout do auta. Pustila jsem si rádio. Necítila jsem se dobře sama v autě, když bylo tak hrozné ticho.

Rychle jsem otevřela oči. Vzbudilo mě prásknutí dveřmi u kufru od auta. Otočila jsem se a uviděla Mika. Fuj, ten mě ale vyděsil. To jsem usnula?

„Tak, všechno v pořádku?“ Kontroloval mě, když si sednul do auta. Už se zdál být klidnější.

„Jasně, jasně lásko.“

Krásně se na mě usmál, tak, jak to umí jenom on a rozjel se směrem k nám domů. Jeli jsme v tichu a mně to ani nepřipadalo divné. Bylo to takové klidné a mně utěšovala jeho přítomnost. Jenom jsem potřebovala vymyslet, co řekneme tátovi.

„Co řekneme Charliemu?“ Prolomila jsem auru klidu.

„No pravdu,“ neuvažoval nad tím Mike.

„To mu chceš říct, že jsem se večer šla projít, pak jsem omdlela a takhle jsem dopadla? Že nevím, co se stalo?“ Zmocňovala se mě nervozita.

„No… Proč ne?  Co jiného by si mu chtěla říct?“ Pořád se neobtěžoval Mike.

„To už mě nepustí. Teď je hrozně zabranej do toho jednoho případu, kdy zmizela nějaká holka… Když mu řeknu, že jsem se takhle potulovala. Myslím, že bude stačit, když mě uvidí takhle zřízenou.“ Věděla jsem, jak bude Charlie reagovat. Mám ho už přečteného.

Povzdychla jsem si a radši přemýšlela… Napadlo mě zvíře? Blbost, ten by mě zaškrtil a Mika taky. Tak se nic nestalo? Hm, to mi nesežere. To vím jistě.

„Co kdybychom řekli, že jsem upadla, když jsem si šla čistit zuby k potoku?“ To byl docela slušný nápad. Já a moje šikovnost.

„Dobře. Jen, abys byla v pořádku,“ pootočil se na mě Mike, jako by se chtěl ujistit, že mi nic není a lehce mě políbil na rty.

„Miluji tě,“ řekl vážně.

„Ach Miku,“ vydechla jsem a vášnivě ho políbila na rty. Dokázala bych si takový okamžik vychutnávat snad věčnost.

Zastavili jsme na příjezdové cestě k našemu domu. Chtělo se mi vystoupit a běžet do postele si lehnout, protože mi vážně bylo zle, ale nemohla jsem. Cítila jsem, že by to mé nohy nezvládly. Dokonce jsem začala pochybovat i o tom, že se dostanu do svého pokoje, aniž by moje nohy nevypadaly jako puding.

Opatrně jsem otevřela dveře spolujezdce a vyškrábala se na nohy. Chvíli jsem postávala na místě, abych získala jistotu v nohou a pozorovala jsem Mika, jak odnáší mé věci z auta před náš dům.

Po chvíli jsem se vzpamatovala a šla k němu. Odemkla jsem dveře a s potěšením zjistila, že táta není doma. Uf, teď si můžu dál aspoň sprchu a lehnout si do postele. Nikdo se mě nebude vyptávat, co se stalo a já si alespoň promyslím, co se přesně mělo dít včera.

Vešla jsem dovnitř a drápala se po schodech nahoru do koupelny. Mike mezitím donesl mojí tašku až ke mně do pokoje.

„Zlato děkuju ti, já se jdu umejt a trochu se vyspat. Potom ti zavolám,“ slíbila jsem mu ve dveřích do koupelny.

„Jo jasně zlato. Jenom, nechceš ještě s něčím pomoct?“  Staral se o mě můj princ dokonale.

„To je v pořádku. Nezlob se na mě, že jsem to tak zkazila, opravdu mě to mrzí,“ dodala jsem sklesle.

„To nic není.“ Políbil mě na tvář a seběhnul schody dolů, do kuchyně.

Otočila jsem se na patě a šla se umýt. Sednula jsem si pod sprchu a omámeně nechala horké kapky stékat po mém znaveném těle. Chvíli jsem si užívala ten slastný pocit a pak jsem se šla převléct do pokoje. Oblékla jsem si pyžamo a lehla si do postele. Tašku z nepovedeného výletu i všechny věci jsem nechala tak jak byly. Má mysl propadla myšlence na sladký spánek a propadávala se do malátného stavu.

Přikryla jsem se zavřela oči…

Už jsem skoro spala, když jsem na svém těle cítila zvláštní vibrace. Překulila jsem se, ale toho pocitu se nezbavila. Zakňourala jsem a pootevřela oči. Spatřila jsem za oknem něco podivného. Připomínalo mi to toho anděla ze včerejší noci, ale než jsem nad tím začala přemýšlet víc, propadla jsem spánku úplně. Jen jsem nepřestávala vnímat nepříjemný pocit, který se mi rozléval po těle.

Prudce jsem otevřela oči a s vyděšeným výrazem jsem pozorovala dveře, které se se skřípnutím pohnuly.

Posadila jsem se a očekávala už opravdu cokoliv, ale nic se nedělo. Vstala jsem z postele a přešla k oknu se podívat, jestli už se nevrátil Charlie. Na příjezdové cestě však nestálo žádné auto.

Zmateně jsem zatřásla hlavou a šla si znovu lehnout s domněním, že se mi to jenom zdálo. Jakmile jsem však zavřela oči, uslyšela jsem tichounké, skoro neslyšné špitání. Znovu jsem otevřela oči. Co to mohlo být?

Potichu jsem vstala z postele, protože jsem hlasům pořádně nerozuměla. Znovu se ve mně rozlil pocit nepříjemného brnění po celém těle, ale já se potichounku vyplazila ze dveří mého pokoje ke schodišti. V tom okamžiku šeptání ustalo.

Zaposlouchala jsem se, ale nic. Že bych si to jenom vymýšlela? Třeba jsem se vážně až moc uhodila do hlavy a měla bych se nechat vyšetřit v nemocnici.

Ještě chvíli jsem vyčkávala. Mé srdce bilo jako na poplach a uvnitř mi našeptával hlásek, že se musím jít schovat! Moje smysly pracovaly na plné obrátky jako včera večer, ale přece něco bylo jiné… Jenže co?

Zase jsem zaslechla šeptání, ale tentokrát už jsem rozuměla.

„Co to ksakru děláš?“ Nadával hlas, při kterém mi tuhla krev v žilách. Zmocňoval se mě strach.

„Nic, jen ji potřebuju vidět.“ Druhý hlas byl klidný, sametový. Až mi přeběhl mráz po zádech. Snažila jsem se zachytit každé slovíčko, ale sotva jsem se držela na nohou.

„Proč? Ty moc dobře víš, že tohle přede mnou neskryješ. Nesnaž se o to!“

„Všiml sis jí večer pořádně? Ona je stejná jako Nella! Ta podoba se nedá přehlédnout. Ale dnes jsou její oči jiné. Koukni se jí do očí, změnila se. Vypadá jako anděl temnoty!“

„Opravdu cítím něco zvláštního… Její oči jsou tak temné!“

Mé tělo přepínalo všechny smysly, až mi vypovědělo službu. Skácela jsem se k zemi a poslední mé myšlenky vlály vzduchem, jako bych je křikla nahlas.

„Kdo je Nella? Co je s mými oči?!“ Co se to proboha děje, proč mi je všechno tolik povědomé?

Opravdu mě mrzí, že nepíšete komentáře, takže na dalším článku budu pracovat, až to někdo trochu okomentuje! Je to jenom na Vás...!

Předchozí

Autor: bamby (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život je sázka 6. kapitola: