Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život je sázka 5. Kapitola

28.01.2010 (17:30) • bamby • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1011×

Edward:

„Co se tu děje? Alice, pověz nám to.“ Carlisle se snažil mluvit vyrovnaně, ale z jeho hlasu vyzařovalo napětí.

„Jasper! Kde je? Kam šel? Proč tu není?“ Zakřičela panicky Alice a její oči byly upřené do dálky. Nesoustředila se na nic v místnosti, snažila se vypozorovat, co se stane. Děsilo ji, že nevidí nic ostře.

Vydechla a s panikou v očích si začala prohlížet nás všechny přítomné.

„Šel lovit,“ vydechl Emmett. „Myslel jsem, že může. Neříkala jsi, že by to měl zakázané.“ Zněl zmateně.

„To ne! Musím rychle za ním!“ Alici pomalu docházely souvislosti a okamžitě vyběhla ven. Zavětřila ve vzduchu, aby ucítila jeho vůni a vydala se po Jasperově stopě.

Na nic jsem nečekal a běžel jsem za ní. Nemůžu ji v tom nechat. Navíc, když budeme hledat dva, najdeme ho rychleji.

„Alice, kudy teď?“ Ptal jsem se rozčarovaně, když jsem ji doběhl. Jasperova vůně se najednou rozdělila do dvou směrů.Něco ho muselo přimět se vrátit a změnit směr. Určitě lovil, když ucítil něco jiného... Že by člověka?

Alice byla hodně vynervovaná. Její myšlenky se mi motaly v hlavě s mými. Litovala, že nedokáže vidět třeba jen kousek minulosti. Nynější rozhodování by bylo o tolik snažší.

„Já půjdu tudy a ty jdi támhle, potom se sejdeme. Budu ti kontrolovat myšlenky, kdyby jsi náhodou něco zachytila.“ Takhle máme větší šanci ho najít. Musíme to stihnout, než se stane něco hrozného!

Zachytil jsem pár myšlenek Emmetta. Taky se chystali vyrazit za námi. Štěstí, že už se vzpamatovali z toho šoku.

„Ostatní se k nám přidají, už vyrážejí za námi,“ špitl jsem potichu, ale Alice mě musela slyšet.

Na nic jsem nečekal a rozběhnul se jedním směrem, kde jsem cítil Jasperův pach. Kličkoval jsem mezi stromy a snažil se být co nejrychlejší. Necítil jsem ani zem pod nohami, jak jsem běžel rychle. Lidské oko by mě v této rychlosti nezahlédlo.

Aliciny myšlenky si procházely každičkou chvíli s Jasperem. Hledala něco, co by nám pomohlo ho najít. Cokoliv, co řekl, udělal, nebo co chtěl. Věděla moc dobře, že poslední dobou byla jeho abstinence dost krutá… Že by to nevydržel? Zděsil jsem se. Nesmím mu to dovolit! Tím by nás mohl snadno prozradit, když si nebude dávat pozor.

Nevnímal jsem ostrý vítr, který mi šlehal do obličeje. Všechna moje soustředěnost směrovala k jedinému cíli.

Stromy přede mnou trochu prořídly a já jsem zahlédl lesní jezírko. Bylo to romantické místo. Chtěl jsem se zastavit, na chvíli si sednout a pozorovat vodní hladinu.

Je zajímavé kolik věcí na tomto světě je jenom iluzí. Fascinovalo mě, jak lidi snadno uvěří lži. A nejradši ji věří, když se koukají do zrcadla. Co je proboha fascinuje na té podobizně jejich tváře uvězněné v jiném světě za křehkým, rozbitným sklem?

Nechápal jsem, proč s takovou zálibou sledují, co se na nich mění. Na rozdíl ode mě, oni se mohli měnit, ba dokonce museli. Byla to příroda a byl to nepsaný zákon, který se nedal obejít. Alespoň to tak mělo být.

Já jsem ho nechtěně obešel. Co bych teď dal za to, být obyčejným člověkem, naivně pozorovat zrcadlo a věřit v něco, co neexistuje.

Vlastně jsem ani nedokázal pojmenovat, co by nemohlo existovat. Vždyť v tomto světě je možné opravdu všechno. Sám jsem zářným příkladem. Kdo by věřil na upíry? To všechno jsou věci, které by neměly existovat a přece jsem naživu. Jestli se to tak dá říct.

Byl jsem dobrý herec. To jsem se časem už naučil velice dobře. Lidé nesměli vědět, co jsem zač. Byli zastřeni oblakem naivity, která je obklopovala na každém kroku.

Naivně věřili tomu, že vidí všechno. Přitom pořádně neviděli ani sami sebe. Jejich odraz ve skleněné ploše nikdy nemohl být jejich přesnou imitací. Jejich starosti, jizvy, co jim časem přibývají, ani čas, vepsaný v jejich očí, v hloubi jejich duše - to nikdy neuvidí.

Nikdy se jim nepoštěstí vidět přesně to, co jim uniká před očima. Ale pravý důvod je jedině to, že to vidět nechtějí.

Možná je lepší hrát si, že je tenhle svět zcela jiný. Jenže já si nedokážu představit, že bych existoval bez své rodiny. Oni jsou to, pro co tu jsem a teď mě Jasper potřebuje! Musím mu pomoc.

Proběhl jsem okolo jezírka, aniž bych se podíval na něžně vlnkatou hladinu. Nechtěl jsem se lidem podobat. Nejsem přeci stejný, nikdy nebudu. Proč bych se s nimi měl porovnávat?

Zatřásl jsem hlavou, abych ze sebe setřásl tyhle myšlenky. Potřeboval jsem se soustředit na Jaspera.

Zastavil jsem se. Ztratil jsem jeho pach. Kudy teď? Zpanikařil jsem. Rychle jsem se rozhlížel po okolí a napínal uši, jestli ho neuslyším. Bylo to marné.

Soustředil jsem se na myšlenky ostatních. Nikdo z nich nenašel nic víc než já. Ani Alici se nedařilo najít směr, kterým běžel. To bylo hodně zlé.

„Alicé!“ Křičel jsem na ni. Potřeboval jsem, aby mi pověděla všechno, co mi zatím uniklo.

Zaposlouchal jsem se a soustředil se jenom na její myšlenky. Bylo to těžké, protože myšlenky ostatních byly všude okolo mě. Tak zmatené a nechápavé. Dokázal jsem si představit jejich ustarané tváře. Všichni si moc dobře pamatovali, jak na tom byli oni, když začínali abstinovat. Jejich rozhodnutí nepít lidskou krev bylo o to těžší, že jsme mezi lidmi nadále chodili a snažili se zapadnout do každodenního života.

Chudák Jasper to měl nejtěžší. Nemohli jsme ho nechat někoho zabít. Mohlo nás to prozradit. Byli jsme moc blízko městu a navíc, když ochutná lidskou krev, bude muset zmizet. Když si teď dopřeje něco víc, než zvířecí krev, bude pro něj hrozně těžké se zase vrátit k naší potravě. Musel by být pár měsíců zavřený doma. Jeho přítomnost mezi lidmi by byla moc riskantní. Nemohl jsem dovolit, aby chudák takhle trpěl! Moc dobře jsem věděl, jaké to je.

Alice mi v myšlenkách naznačovala, že nemá tušení kam šel. Snažila se přede mnou skrýt, jaký má o něj strach, ale nepomohlo jí to. Byl jsem si vědomý její bolesti stejně tak, jako všech z mé rodiny. Copak to Jasper necítí? Naše emoce musely být víc než přehnané.

Musel jsem jednat. Vrátil jsem se a zavětřil ve vzduchu. Moje oči se zaostřily do dálky a pročesávaly každý kousek lesa.

V rychlosti jsem běžel dál a moje pozornost byla zaměřená na okolní les. Nevěděl jsem jak, ale zakopnul jsem. To se mi ještě nestalo! Moje přehnané reflexy byly natolik rychlé, že jsem dokázal skoro předvídat každý lidský krok.

Dopadnul jsem na zem a překulil se na bok. Ruce se mi vymrštily před obličej v ochraném gestu. Udělal jsem kotrmelec a rukama se zachytil o strom. Ještě, že jsem si dokázal zachovat trochu pudu sebezáchovy. Mé ruce projely kůrou stromu, jako kdyby byl v tom místě strom přeseknutý pilou.

Vykulil jsem oči. Teď ale nebyl čas zabývat se maličkostmi. Chtěl jsem rychle vstát, když v tom jsem ucítil něčí pach.

Jasper!

Přikrčil jsem se níž k zemi a rychlostí blesku se plazil za větrnou stopou. Nemohl jsem ostatním říct, že jsem něco zachytil. Byli příliš daleko. Vydal jsem se pro svého bratra sám.

Hlavou mi vrtalo, proč se plížil po zemi. Bylo to divné. Tohle ani při lovu nedělal.

Plazil jsem se houštím a smůla se mi lepila na oblečení, jak jsem se otíral o kmeny stromů. Připadal jsem si jako tajný agent, když jsem se takhle plížil. Jasperovi to podobné nebylo. Ledaže by někoho sledoval...

Rychle jsem se vzpřímil a běžel po svých. Konečně jsem zaslechl Jasperovy myšlenky. Hádal se sám se sebou. V jeho blízkosti byl člověk. Tolik ho přitahovala její vůně. Dokonce i já jsem ji cítil na takovou dálku!

V duchu volal o pomoc a opakoval si, že ji nesmí zabít. Ale přes všechnu jeho snahu ho to k ní táhlo. Vítr, který čechral listy stromů jen napomáhal tomu, že Jasper ztrácel kontrolu.

Běžel jsem za ním, jak nejrychleji jsem mohl. Zahlédl jsem ho mezi stromy. Stál za tou dívkou a jeho ruce ji chytily pod krkem. Neuhýbala. Věděla moc dobře, že je rychlejší a silnější než ona. Vyzdvihl ji nad zem a v duchu si nadával. Uvědomoval si, že podlehl.

Dívka mu vyklouzla z pod rukou, jak se lekl, že ji zabil. Znehybněla mu pod rukama a nejevila známky života kromě slabého tepu.

Doběhl jsem k němu a nezastavoval. Plnou rychlostí jsem do něj narazil a strhnul ho na stranu. Nebránil se. Byl rád, že mu někdo přišel na pomoc.

„Nedýchej! Snaž se nedýchat, prosím tě,“ zoufale jsem se snažil mu pomoc. Sám jsem zadržel dech hned, jak jsem ji ucítil. Teď jsme si nemuseli hrát, že potřebujeme kyslík k životu jako ostatní lidé.

Jasper mě chtěl poslechnout, jenomže se naposledy nadechl a to neměl dělat. Oči se mu rozšířily a vjela do něj vlna nové síly. Odstrčil mě a vrhnul se na tu nebohou dívku.

Nebyl opatrný, jeho žízeň ho ovládala. Nešikovně ji odhodil na stranu.

To byla moje příležitost. Přiskočil jsem k němu, svalil ho znovu na zem. Škubl sebou leknutím, ale hned se vzpamatoval. Odkopnul mě pryč a rozběhl se znovu za tou dívkou, která ležela v jehličí celá polámaná. Zuřivě se dral dopředu, zuby měl nebezpečně vyceněné. Neměl jsem moc šancí. Jasper byl dlouholetý válečník, ale já uměl číst myšlenky. Teď zrovna byl pohlcen touhou po její krvi.

Skočil jsem mu na záda. Spadli jsme do trávy a on se zmítal v mém sevření. Zacpal mu nos. Jasper chtěl být silný. V hlavě měl zmatek a přesvědčoval se, že to zvládne. Opatrně se pusou nadechl a přestal dýchat. Ještě chvíli jsem ho držel v zajetí. Jeho rozum se povznesl nad jeho myšlenkami a Jasper se plně ovládl.

Hloub v lese se ozval křik. Někdo hledal tu mladou slečnu, která mi málem zemřela před očima. To už jsem nemohl dovolit, vzal jsem ji do náruče a chtěl jsem ji prohlédnout. Snad je v pořádku. Rozhodně ji nejhorší minulo. Jasper běžel zpátky k domu, aby ji už více neohrozil.

Prohlížel jsem si její tvář. Byla tak spanilá. Něco mi připomínala. Ve tváři měla vepsaný příběh, který mě nutil být lepším. Příběh, který mě ve slabých chvílích doháněl. Ona žila? To není možné! Viděl jsem ji zemřít. Na vlastní oči!

Zmateně jsem v její tváři hledal jakoukoliv neshodu s tím obličejem, jež jsem si pamatoval. Měla nepatrně menší nos, vyšší čelo a plné rty. Jejich obličej byl skoro shodný, jen tahle dívka měla trochu ostřejší rysy. Dovolil jsem si říct, že byla ještě krásnější.

„Bello!“ Křičel za mnou vyděšený mužský hlas. Zas tak starý však nebyl, byl to spíš  ještě kluk. Položil jsem ji opatrně na zem. Byl jsem si jistý, že byla v pořádku, až na pár odřenin.

Naposledy jsem se na ni zadíval a ona otevřela oči.

Proboha! Měla úplně stejně oči jako ta žena, která zemřela pro něco, co mi bylo záhadou. Jen tyhle oči byly hlubší. Nevěřil bych, že by někdo mohl mít hlubší oči, než ta žena, ale tahle dívka ano. Jejich čokoládová barva byla tak sytá, že ve tmě dostávala odstín černé.

Nemohl jsem si dovolit na ni hledět dál. Musel jsem zmizet.

„Bello, proboha tady jsi,“ zvolal zoufalý hlas za mnou, když z dálky rozeznal obrys ženského těla. Byl jsem si jistý, že se o ni postará.

Takže Bella. To jméno mi něco připomínalo… jen jsem si nemohl vzpomenout co.

Rozběhl jsem se směrem k našemu domu a víc si těch dvou nevšímal. Přemýšlel jsem, co bylo na Belle tak zvláštního…

Ach, Bella! Ta podobnost! Vždyť se to tolik podobalo se jménem Nella. A jejich tváře! Ta podoba, jejich oči. Měly naprosto stejné oči. Jen dnes v noci jsem jednu z nich zachránil a před pár lety jsem jednu z nich ztratil…

To bylo to, pro co Eleonora zemřela! Zemřela pro Bellu! Až teď jsem dokázal pochopit, co přesně se v ten den stalo.

Jednou věcí jsem si byl zcela jist. Jediný anděl, kterého musím ochránit je Isabella. Dlužím to Eleonoře…

Toto byla poslední noc, kterou jsi strávila pryč ode mě. Více už nezklamu!

Další - Předchozí

Autor: bamby (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život je sázka 5. Kapitola: