Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj život je sázka 3. kapitola

22.01.2010 (17:15) • bamby • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1114×

Edward:

Po letech zase zpátky ve Forks. Trochu mrzutě jsem vzpomínal na všechna ta místa kde jsem byl. Všechny ty domy, které jsem měl považovat za svůj „domov“. Ale jediné místo, kde jsem se cítil opravdu v pohodě bylo tady. Nevím proč, možná za to mohlo to počasí, ale tohle místo bylo příjemné. Jako kdyby všichni lidé tady nevěděli, že venku - ve velkých městech existuje něco jako jsem já…

„Jaspere!“ vítal jsem svého bratra, který se k nám nedávno přidal. K nám, kteří nepijeme krev lidí. Příčí se mi zabíjet i zvířata, ale lidé to dělají taky, aby přežili.

Zanutilo mě to přemýšlet, proč se k nám vlastně Jasper doopravdy přidal. Mohlo to být kvůli Alici, byla jeho poklad. Život by za ni položil, spíše svoji existenci. Ale taky ho dost doháněla jeho minulost. Nedokázal se smířit s tím, jakým monstrem byl. Vždy toužil po své vojenské kariéře, ale tolik lidí, tolik upírů které zabil... S tím se těžko vyrovnával. Díky Alici má svůj smysl života, má pro co být lepší.

A proč jsem tu já? Těžko říct jestli jsem tak soucitný, nebo za to mohl anděl, co se mi někdy připomíná. 

Nikdy mě nezměníš, pomyslel jsem si a seskočil oknem ven. Trochu jsem utíkal myšlenkám ostatních a trochu doufal, že snad uteču i svým.

Na okraji lesa to krásně šumělo. Cvrčci hráli něžné ukolébavky a v měsíčním světle se všemi těmi stíny okolo by to mohlo nahánět strach, ale ne dnes v noci. Dnes v noci se mi zdál tento les jako jiný kus světa. Jako kdybych mohl na chvíli usnout a snít hlubokým spánkem o těch nejutajenějších věcech, které si nehodlala moje mysl za bdělého stavu připustit.

Zastavil jsem se a poslouchal všechno kolem sebe. Připadal jsem si jako v pohádce. Jak je jednoduché věřit jenom tomu, čemu věřit chceme. Přivírat oči nad věcmi, které neznáme a znát nechceme. Jak pošetilé je si myslet, že pohádky neexistují, že není něco víc než tento svět. Zvykli jsme si na představu, že MY jsme střed vesmíru. A přece tomu tak není...

Promnul jsem si spánky, jako kdyby mě mohla bolet hlava. Jako kdyby tento svět mohl být normální. Už mi hlavou těkalo tolik myšlenek, že jsem měl v hlavě opravdový zmatek. Chtěl jsem si vše uspořádat.

Měl jsem hlavu v oblacích. Představoval si toho anděla, kterého jsem zradil. Zradil jsem sám sebe. Tahle myšlenka se mi vybavovala jen málokdy. Poslední dobou mě víc, než kdy jindy dohánělo moje svědomí. Netušil jsem proč, ale bylo to jako sen. Což samo o sobě je absurdní, protože upíři nespí. Ale tohle nebyl sen, tohle jsem si pamatoval. Byl to jeden den v mém životě, v mé existenci. Nikdy na ten den nebudu moci zapomenout.

Ta žena byla anděl. Měla v sobě tolik síly! Tolik hrdosti a odvahy. Byla si tolik jistá tím, co dělá, až za to položila život. Zemřela pro něco, co mi dosud bylo neznámé. 

Ona, ta okouzlující žena byla ztělesněním všech mužských snů. V ten okamžik, co jsem ji zahlédl jsem věděl, že tohle není jenom člověk. Měla v sobě něco, co jsem nedokázal popsat. Něco, co nedovolilo nikomu jí zkřivit ani vlásek. Tak nevinné hnědé oči, které vás na první pohled pohltí – na ty se nedá zapomenout. A přesto zemřela.

V některých slabých chvilkách se mi její oči zjevují. Jsou plné lítosti, smutku a strachu, ale nic neznačí to, že by litovala toho, co se stalo. Spíš se o něco bála, něco hledala a mlčky prosila o pomoc.

Neměl jsem tyhle dny rád. Zahrabal jsem se příliš hluboko do své mysli, nechtěl jsem vzpomínat na ten den. Nedokázal jsem si odpustit, že jsem ji nezachránil.

Po chvíli jsem vstal a lidským krokem šel do domu. Brzy bude svítat a já nechtěl promeškat školu. Vždyť měla přijít nová studentka. 

Když jsem přišel, všichni byli malinko nervózní. Párkrát jsem zaslechl nějakou tu strachující se myšlenku. Věděl jsem, že se o mně bojí.

„Omlouvám se mami, už jsem doma. Potřeboval jsem si jenom vyčistit hlavu.“ Pošeptal jsem Esme, aby věděla, že jsem byl v pořádku.
Koukla po mě trochu nedůvěřivě, ale vše se náhle uklidnilo. V pokoji se rozlil úsměv.

Převlíknul jsem si tričko a naskočil do auta, kde na mě zatím všichni čekali. Šlápnul jsem na plyn a rozjel se docela rychle. Jindy bych si užíval jízdu takovou rychlostí, ale dnes byl zvláštní den.

Před školou bylo trochu rušno. Nikdo to neřekl nahlas, ale většinu kluků ta nová studentka očarovala. Měla v sobě něco, co všechny nutilo padat na kolena. Těžko říct, jestli věděla, jakou má moc na okolní svět.

Hned vedle ní jsem zahlídl vysokého blondýna, jak ji majetnicky objal. Bylo na něm poznat, jak je pyšný, že tahle je jeho vyvolená. Byl nadšený tím, jak si ji všichni kluci mlsně prohlíží a zároveň žárlil. Takhle žárlivého člověka jsem snad ještě nepoznal.

V jednom měl ale pravdu. Ta slečna po jeho boku byla okouzlující. I já se po ní otočil, ale jen ze zvědavosti. Pak jsem popadl svoje věci, zamknul auto a spěchal do školy.

Zlepšila se mi nálada a já měl chuť něco podniknout. Udělám odpoledne Alici radost a půjdu s ní nakupovat. Usmál jsem se v duchu jakou oběť to chci podstoupit.

„Alice, co budeš dělat dneska?“ ptal jsem se mírně, nechtěl jsem nic vyzradit.

„No, asi pudu s Jasperem nakupovat, slíbil mi to už minulý měsíc.“ Trochu uraženě povytáhla obočí.

„Hm.Tak to asi nic.“ Dělal jsem, že se nic neděje.

Alice se smutně usmála. Čekala něco víc. A já jsem se ještě opravdu nerozhodl, jestli s ní chci jít, třeba ta moje dobrá nálada zmizí, a tím pádem Alice nic nevidí. Potěšilo mě to. Překvapit Alici je umění.

Odpoledne jsme se všichni sešli doma a Jasper poraženecky přistoupil k Alici, že s ní tedy přece jen pojede. A já ho přišel zachránit. V úsměvu jsem mu pošeptal, že se za něj obětuji. Alice div nevypískla, když to slyšela.

„Já ti dam, obětuješ jo? No počkej, tak to prošmejdíme úplně všechno!“ Zazubila se na mě a já jí tu radost oplácel. Dnes mi to opravdu zdá se nevadilo.

Lehce jsem ji škádlivě dloubnul do žeber. „Tak já už chci jet a ty tu takhle trdluješ, takhle se tam nikdy nedostaneme.“ Škádlil jsem ji dál.

Zmateně se na mě koukla a rozeběhla se k autu. Cestou na mě vyplázla jazyk. „Budeš poslední, tak přidej!“ zakřičela na mě.

Rozeběhl jsem se za ní a skočil na místo spolujezdce. Alice už byla nastartovaná a vyjela tak rychle, že jsem se trochu lekl. Byla tolik nadšená.

Za okýnky nablýskaného červeného mercedesu jsem viděl jenom barevnou čmouhu tvořenou ubíhajícími lesy a domy, které nás míjely.

„Alice, chtěl jsem se zeptat…“ Nechal jsem větu bez dokončení.

„Ano?“ ptala se s opatrností v hlase. Něco tušila.

„Víš, já teď mám dost divný myšlenky. Vrací se mi pořád jeden den. Nerad na něj vzpomínám, ale ty oči té ženy. Ty oči tak nevinného zmařeného života. Tolik mě to mrzí! Mohl jsem přece něco udělat. Měl jsem něco udělat!“ Začal se mi třást hlas rozčílením z té bezmoci.

„Tohle mi nedělej Edwarde, ty moc dobře víš, že tohle není pravda! Neobviňuj se. Ta žena, byla jenom zaslepená. Chápu ji, kdybych mohla ochránit někoho, kdo mi je tolik drahý, udělala bych to samé. Ale ty se netrap.“ Utrápený pohled v jejích očích mě děsil.

„Prosila mě, abych jí pomohl a já jsem zklamal.“ Povzdech jsem si.

„Ne! Nic ti neřekla! To že si to myslela neznamená, že jsi za všechno zodpovědný. Je mi jí líto, ale andělé patří do nebe. Vím, že jí je dobře.“ Špitla.

Tímhle tónem odehnala moje obavy. Chtěl jsem, aby ta neznámá žena byla v pořádku, aby byla alespoň šťastná! Zasloužila si to.

Zbytek cesty bylo ticho dokud Alice nezavřískla. Oči měla vykulené a upřené do dálky.

„Alice, co se stalo? Jsi v pořádku?“ ptal jsem se vyděšeně a malinko s ní zacloumal. Neprobírala se. Moc dobře jsem znal tenhle výraz v jejích očích. Měla vidinu, a určitě žádnou příjemnou.

„Proboha!“ zakřičela Alice a smykem otočila auto, div se nesrazila s protijedoucím vozem. Šlápnula na plyn a jela nejvyšší možnou rychlostí!

„Tak co se stalo?“ zakřičel jsem panicky. „Alice rychle mi to řekni!“ prosil jsem.

„Jasper! On půjde na lov a něco se stane!! Vím to, sice vidím jenom tmu a rychlé pohyby, ale je tam křik!!“ vzlykla.

Vyděsil jsem se ještě víc. Proč sakra Alice nevidí detaily? Co udělá Jasper, že je to tolik zlé? Neudrží se? Půjde lovit? Někdo zaútočí? Pozná nás někdo? Otázky v mé hlavě se nadaly ovládnout, zvlášť, když Alice myslela na to samé.

Jestli předtím jela velikou rychlostí, teď kola nestíhala tempo, které Alice určovala. Nic pro ni nebylo dost rychlé. Věděla, že tohle nebude jenom obyčejná vidina. Cítil jsem z ní to napětí a snažil se už z dálky zachytit něčí myšlenky.

Po chvilce jsem se přiblížili natolik, že jsem slyšel Rose, které chtěla jít s Emmetem na lov. Právě ho přemlouvala a táhla ho od televize. Emmetovi se nechtělo, ale když Rosalie řekla, tak to muselo být.

Nenašel jsem žádnou nepříjemnou myšlenku a tím víc mě to udivovalo.

Můj soustředěný výraz zaujal Alici a tak se mě rychle ptala: „Co slyšíš? Děje se tam něco?“

„Ne, všichni jsou klidní,“ řekl jsem nevěřícně. Hltala každé mé slovo.

Vyřítila se poslední zatáčkou a dupla na brzdu. V mžiku stála u dveří a běžela do domu se podívat co se děje. Utíkal jsem za ní a nevěděl, která bije.

Vevnitř Carlisle s Esme seděli na pohovce a překvapeně na nás koukali. Ze shora bylo slyšet, jak se Rose a Emmet hádají. Emmet se nechtěl hnout od televize a Rose ho tahala na lov a romantickou procházku, o které mu zatím neřekla.

„Kde je Jasper?!“ vykřikla Alice.

Všichni po ní střelili pohledem a nebyli schopni slova. Takhle zbrkle se Alice nikdy nechovala, a aby zrušila nákupy jenom proto, aby se zeptala, kde je její milý bylo vyloučeno.

Všichni mlčeli a bylo to tak těžké ticho, že se dalo cítit. – Bylo to ticho před bouří…

Další - Předchozí

Autor: bamby (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj život je sázka 3. kapitola: