Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 8. kapitola

08.03.2012 (10:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2725×

Bella

Byla jsem ráda, že dnes už Charlie neměl připomínky k tomu, že s Edwardem trávím hodně času. Trochu jsem poklidila, dala prát prádlo a pak si zalezla do pokoje. Zapnula jsem počítač, abych se podívala jestli nemám nějaké zprávy od maminky. Jeden mail. Ptala se mě, co škola, kamarádi a kluci – nebylo pochyb o tom, že v tom má prsty Charlie. Napsala jsem jí, že ve škole mě přijali dobře, kamarády jsem si našla a pak napsala pár vět o Edwardovi. Aby se nebála, že je to gentleman a že Charlie kvůli němu zbytečně vyšiluje. Pustila jsem si ještě pár písniček od Coldplay a pak počítač zase vypnula. Vtom mi přišla SMSka, byla od Edwarda.

Na zitra si nic neplanuj, mam pro tebe prekvapeni, hvezdicko. A pokud to bude mozne, prodluz si vychazku do desíti. :-) Miluji Te.

Přiblble jsem se usmívala na display mobilu, šťastná, že mi nebe poslalo někoho, jako je on. Potom jsem se odhodlala sejít k Charliemu a domluvit se. 

„Tati, mohla bych zítra přijít až v deset?“ zeptala jsem se s obavami.

„Mno jo, ať mě nepomluvíš u Renée.“ Ochota z něj jenom srčela.

„Děkuji, za to ti předpřipravim na zítřek něco dobrého k večeři.“ Trochu podplácení neuškodí.

„Hmmm. Dík.“

Šla jsem nahoru, abych odepsala Edwardovi, zapomněla jsem si tam mobil.

Vychazka prodlouzena, jsem zvedava, co na me chystas. Kazdopadne se moc tesim. :) Miluji Te.

Šla jsem si lehnout na postel a slastně a s úsměvem zavřela oči. Prožívala jsem nejšťastnější okamžiky svého života, byla jsem si toho moc dobře vědoma a užívala si jich plnými doušky. Když si vzpomenu, co všechno jsme prožívali před měsícem, měla jsem pocit, že jsme si to oba zasloužili. Byla jsem svým způsobem ráda, že jsem mohla Edwardovi pomáhat v jeho nejtěžších chvílích, i když bych byla mnohem radši, kdyby žádná pomoc nebyla potřeba. Nejkrásnější odměna za ni byl ovšem jeho úsměv. Zvlášť v začátcích, když už začal chodit do školy. Pořád velmi trpěl, tak jsem byla neskutečně šťastná, když se jeho oči rozzářily a jeden koutek se mu zvedl do toho krásného, nenapodobitelného, pokřiveného úsměvu. Čím víc jsem si byla vědoma, co k němu cítím, tím víc mi ten úsměv bral dech.

Ještě chvíli jsem si užívala své štěstí, byla jsem jím tak nabitá, že mi vydrželo i v chvílích kdy se mnou nebyl, i když ne v takovém množství. Když mě volaly povinnosti, šla jsem dát prádlo do sušičky a začala přemýšlet nad tím, co nám udělám k večeři. Rozhodla jsem se pro volská oka. Namazala jsem pár krajíců chleba máslem a začla smažit vajíčka. Mezitím jsem si vyndala z ledničky maso, naložím ho a zítra upeču s bramborama, za to, že mě Charlie pustil bez větších komentářů a potíží, si zaslouží pořádnej flák masa. Najedli jsme se, já dodělala přípravu masa, šla na sprchu a zavrtala se do peřin.

Ráno jsem se s radostí probudila do nového dne. O tom, co pro mě Edward chystá, jsem se snažila moc nepřemýšlet, i když jsem byla strašně zvědavá. Nebo spíš právě proto – kdybych se na to snažila přijít, asi bych praskla samou zvědavostí. Dala jsem si snídani, vyčistila si zuby, učesala se a pak slyšela zvonek. Srdce mi radosti poskočilo, vzala jsem batoh a skoro doběhla ke dveřím. Jakmile jsem otevřela, rozlil se mu po tváři úsměv. Políbil mě a pak mi popřál dobré ráno jako pokaždé. Na takovýhle stereotyp bych si zvykla a vůbec by mi to nevadilo.

„Tak kdypak se dozvím, co se mnou plánuješ?“ zeptala jsem se nakonec.

„Psal jsem ti, že je to překvapení. A co by to bylo za překvapení, když bych ti to řekl?“ Zlehka provokoval.

„Potřebuju přece vědět, jak se mám obléct, co si mám vzít a tak vůbec, ne?“ Spíš jsem to potřebovala vědět kvůli narůstající zvědavosti.

„Nemusíš si brát nic speciálního, něco, co se hodí do školy i do trošku společenštějších prostor.“ A provokoval a provokoval.

Vzdala jsem to a víc nevyzvídala. Brzo jsme dojeli ke škole. Opět jsem si zazoufala, že s Edwardem máme společnou jenom biologii a musím čekat až do oběda, než se s ním uvidím. Aspoň jsem si mohla popovídat s Angelou. Konečně odzvonilo poslední hodině, která mě dělila od setkání s Edwardem. Vyšla jsem ze třidy a stál tam, v celé své kráse.

„Ahoj,“ řekl se svým pokřiveným úsměvem a políbil mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu, jakmile se naše rty oddělily.

„Jak ses měla?“

„No, znáš to, škola. Ještě k tomu bez tebe. Co ty?“

„Bída, bída. Mám se dobře, jenom když jsem ti po boku.“ Jak já ten jeho úsměv miluju.

„Prozraď mi, co se mnou plánuješ na dnešek. Prosííím!“ Nemohla jsem to v sobě udržet ani o vteřinu déle.

„Miláčku, nechci tě připravit o překvapení.“ Jeho oči se dívaly do těch mých, zvedl ruku a zlehka mě pohladil po tváři. Dobrá, jestli mě takhle bude přemlouvat, abych nevyzvídala, tak možná budu ochotná počkat do doby, než začne realizovat svůj plán.

„V kolik tě budu moct vyzvednout? Aby ses mohla připravit a tak vůbec? Ne, že bys to potřebovala, ale vsadím se, že nějaký čas tomu budeš chtít obětovat.“

„Vyhovovalo by ti to na čtvrtou?“

„To je naprosto vyhovující,“ usmál se, zlehka mě políbil a vydali jsme se směrem na oběd. Zbytek dne proběhl jako obvykle, jen jsem byla zvědavá, na co se mám vlastně těšit. Po škole mě Edward jako vždy odvezl domů, rozloučil se se mnou a jel za Carlislem do nemocnice.

Charliemu jsem upekla naložené maso a brambory, když to bylo hotové, nandala jsem mu jednu porci na talíř, dala do mikrovlnky, vše nastavila a připravila vzkaz, kde má jídlo a co má pro jeho ohřátí udělat – zmáčknout jedno tlačítko. Nastal čas příprav a já se pořád rozhodovala, co si vezmu na sebe. Vlasy jsem si uvázala do drdolu, lehce se nalíčila a nakonec si vybrala černou sukni, červené tričko s výstřihem a tmavě modrý svetřík. Ještě jsem se na sebe podívala v zrcadle, zkontrolovala čas a dala si potřebné věci do malé kabelky. Koukla jsem z okna a už jsem ho viděla vystupovat z auta. Rychle jsem seběhla schody, Edward ještě stihnul zaklepat a otevřela jsem mu. Byla jsem šokovaná. Před dveřma stál Edward s kyticí růží, měl na sobě černé džíny, tmavě červenou, kostkovanou košili a černé sako, vlasy do obvyklého vrabčího hnízda. Byl k nakousnutí a já na chvíli zapomněla, kde jsem nechala hlas.

„Prosím,“ podal mi růže, „původně jsem ti chtěl koupit jednu růži za každý den, co jsem vděčný za to, že žiješ, ale tolik jich v květinářství neměli. A asi by to popudilo Charlieho,“ usmál se a pak mě vášnivě políbil. „Nesmírně ti to sluší, lásko.“

„Děkuji, i za růže, tobě taky,“ oplatila jsem mu úsměv, „dám si je do vázy, ať mi neuschnou. Pojď dál.“ Rychle jsem našla vázu, nalila do ní vodu a vložila do ní sedm krásných růží. „Chceš něco k pití, nebo rovnou pojedeme?“

„Rovnou pojedeme. Abych tě nepřivezl po vycházce,“ zasmál se. Vzala jsem si kabelku, vyšla jsem z domu, Edward za mnou. Zamkla jsem a otočila k němu a políbila ho.

„Můžeme?“ řekl a nabídnul mi rámě, které jsem ochotně přijala. Dovedl mě k místu spolujezdce, otevřel mi dveře.

„Kam jedeme?“ zeptala jsem se, když se posadil.

„Do Port Angeles.“

„A co tam?“

„Uvidíš.“ Pořád dráždil mou zvědavost. Cesta byla příjemná a nebyla příliš dlouhá, celou cestu jsme udržovali lehkou konverzaci. Když jsme dorazili do města, zeptal se mě, 

„Budeš se chtít kousek projít, nebo chceš šetřit kroky?“

„Ráda se projdu,“ usmála jsem se.

Zaparkoval, vystopili jsme a opět mi nabídnul rámě. Přitiskla jsem se k němu, hlavu zlehka položila k jeho rameni a vstřebávala jeho krásnou vůni. Šli jsme alejí stromů, byl čerstvý, jarní vzduch. Najednou jsme se ocitli před budovou kina. Kousek před okýnkem mě pustil, objednal dva lístky, zaplatil a tentokrát mě vzal za ruku.

„Na co jdeme?“ zeptala jsem se celá šťastná, že vím, co je na programu.

„Romantická komedie, nějaká novinka.“

To, co jsem z něj viděla, vypadalo vtipně a zajímavně, ale byla to ztěží půlka. Jeho přítomnost, má ruka v jeho, mě příjemně rozptylovaly. Na hřbet dlaně mi palcem kreslil kroužky, občas jeho rty pátraly po těch mých. Potom, co skončil film a vyšli jsme z kina, jsme se vydali na druhou stranu, než jakou jsme přišli.

„Nebude ti vadit malá procházka?“ Zakroutila jsem hlavou a políbila ho. Ušli jsme kousek a já se zatřásla zimou. Edward se vysvlékl ze saka a položil mi ho přes ramena. Upravila jsem si ho a chytla Edwarda za ruku. Byl nádherný večer, neměla jsem slov. Šli jsme mlčky vedle sebe, občas se na sebe podívajíc. To ticho vůbec nebylo nepříjemné. Naopak, oba jsme si užívali přítomnost toho druhého a slova byla zbytečná.

„Tak, jsme tady.“ Zastavili jsme před restaurací. Byla jsem šokovaná, to jsem opravdu nečekala.

„Zlato?“ zeptala jsem se trochu vystrašeně. Nechtěla jsem, aby za mě tak utrácel.

„Zvu tě na večeři.“

„Nemusíš za mě tolik utrácet.“

„Mně to dělá radost. Aspoň částečně ti tak můžu za všechno poděkovat.“

Restaurace byla krásná, menší, ale útulná. Celou dobu jsme si povídali, já se utápěla v jeho krásných, zelených očích, on mě něžně hladil po prstech. Vždy, když se na mě usmál tím jeho krásným, jedinečným, pokřiveným úsměvem, se mi zrychlil tep. Dojedli jsme, dopili, Edward zaplatil a vydali jsme se parkem k autu.

„Děkuji ti, miláčku, za tento nádherný večer. Byl naprosto úžasný, dokonalý. Skoro jako ty.“

„Já děkuji tobě za to, že jsem ho s tebou mohl strávit.“

„Miluji tě.“

„Já tebe strašně moc,“ Políbil mě.

„Chtěla bych tě představit Charliemu. Vím, že tě zná, ale chci, aby věděl, že jsi můj přítel.“ Neexistovalo krásnější sousloví, které by mohlo označovat Edwarda.

„Dobře,“ usmál se.

Došli jsme k autu, Edward mi opět jako pravý gentleman otevřel dveře a vyjeli jsme. Přišlo mi, že se trochu bojí toho, co na to řekne Charlie. Já na tom byla stejně, ale i přesto jsem se těšila. Naštěstí nehrozilo, že bychom přijeli pozdě, měli jsme velkou rezervu. A tak mě něco napadlo.

„Lásko? Zahrál bys mi na piano, než mě odvezeš domů?“

„Samozřejmě, pro tebe cokoliv.“

Zastavili jsme před jeho domem, rychle přešli do jeho pokoje a zasedli za piano. Opět hrál mou skladbu. Tak nádhernou, jemnou, rozmanitou píseň. Zavřela jsem oči a vychutnávala každý tón. Když se blížila ke konci, otevřela jsem je a zadívala jsem se do těch jeho. Po chvíli se na mě podívaly. Rukou jsem mu laskala ve vlasech, píseň dozněla, hlavu otočil ke mně a já ho začala líbat. Naše rty se pohybovaly v souhře, moje prsty se mu zaplétaly do vlasů, druhá ruka mu lehce klouzal po krku u líměčku košele, která měla první dva knoflíky rozepnuté. Jeho dlaně držely můj obličej blízko toho jeho. Jazykem jsem obkroužila tvar jeho rtů a on slastně vydechl. Pak jeho rty putovaly po mé čelisti až ke krku. Potom mě jeho ruce sevřely v objetí a jeho hlava něžně spočinula na mém rameni. Chvíli jsem ho hladila po vlasech, poté do nich zabořila svůj nos a vdechovala jejich vůni.

Nakonec jsme se ale museli zvednout a odjet domů. I přes neplánovanou zastávku u Edwarda jsme neměli zpoždění. Otevřela jsem dveře, Charlie za nimi už stál.

„Tati, tohle je můj přítel Edward Masen,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 8. kapitola: