Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 16. kapitola

03.04.2012 (10:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2325×

Bella

Vždycky jsem si myslela, že Charlie patří k rozumným lidem, že nedává moc najevo city, nikdy moc nemluvil. Ale už jenom těch pár chvil, co byla Sarah oficiální, se choval příšerně. Dávali si slaďoučké pusinky, pořád vedli sladké řečičky, když odešla, tak je vedli po telefonu.

Ježišimarjá, takhle přeslazeně se nechováme ani my s Edwardem, a to jsme o století mladší, říkala jsem si v duchu. Dokonce i Renée s Philem měli do společnosti vhodnější chování. A to je má matka extrémní extrovert. Ano, oběma jsem to moc přála, ale nemuseli by být tak nechutní. Kdybych se před ním s Edwardem líbala a říkala mu, že je můj cukříček a jak moc ho miluji, tak by mu to určitě taky nebylo příjemné. Navíc se mi po něm o to víc stýskalo, když jsem nemohla trpět s ním. Dostala jsem chuť na vlastní cukrovinku. Na Edwardovy sladké rty, krásnou, nenapodobitelnou vůni, smaragdové oči, pokřivený úsměv, úžasné tělo… Tiše jsem si zavzdychala. Zajímalo by mě, jak dlouho chce naše fyzické sblížení oddalovat. Ne, že bych pospíchala, nikdy jsem nepatřila k sexuchtivým puberťačkám, ale když on má tak úžasné tělo a tak skvěle líbá! Asi si s ním brzo promluvím.

„Tati? Víš, jak si pozval Sarah a jejího syna... Jacoba na oběd?“ Samozřejmě, že to ví. Dobrý začátek rozhovoru.

„Ano. Nějaký problém, zlatíčko?“ Už zase ta cukrová vata.

„Tak jsem si říkala, platí to pozvání i pro Edwarda?“

„Klidně ho pozvi, ale v tom případě je zařizování oběda na tobě.“ Jakmile se hodný člověk, jako já, pokouší o to, být na někoho přísnější, trochu se pobavit na jeho účet, hned se mu to vymstí.

„Já vařím, ty vymýšlíš, co budu vařit a obstaráš potřebné suroviny.“

„To je fér. Co takhle ten Babiččin steak s pečenými bramborami?“

„To se budu muset dát do práce, maso se musí naložit. A kdyžtak se podívej, jestli nějaké vůbec máme, vše ostatní by tam mělo být,“ rozkázala jsem a šla volat Edwardovi. Řekla jsem si, že Charliemu vrátím ty jeho rozhovory se Sarah.

„Miláčku?“

„Ano?“ ozvalo se z druhé strany.

„Jak se máš, lásko moje?“ Použila jsem co nejsladší hlas. Asi brzo dostanu cukrovku.

„Dobře, jak ty? Potřebuješ něco, čokoládko?“ odpověděl mi stejně sladce. Že by i on? I když… V jeho podání to bylo strašně krásné, romantické.

„Víš, zlatíčko, říkala jsem si, jestli by ses k nám nechtěl připojit? K tomu obídku. Nemusíš se obávat, budu vařit já.“

„Nejsem proti, broučku,“ zněl trochu překvapeně, že mluvím tak retardovaně, do podobných šíleností jsme nikdy nezacházeli.

„Ve dvě se budu těšit, čumáčku. Posílám tisíc pusinek, miluji tě, muck muck.“

„Taky se těším, bonbónku,“ smál se, pak trošku zvážněl, „miluji tě. Pa.“ Mohla jsem v jeho hlasu slyšet úsměv. To způsobilo, že se objevil i na mé tváři.

„Pa.“

Čekala mě spousta práce s obědem, k tomu uklidit, a tak dále. Že já jsem radši neoželela Edwarda. No, dobře, to bych nesvedla. Byl to tak krásný pocit, mít někoho, kdo nosí moji polovinu srdce, komu patří prakticky každá myšlenka. Probrala jsem se a šla připravovat oběd a dělat ostatní potřebné domácí práce.

O několik úmorných hodin později…

„Tak, toto je můj syn Jacob,“ představila nám Sarah vysokého, svalnatého, snědého mladíka s krátkými, černými vlasy. Zdál se být mladší, než na kolik vypadal. Možná je na steroidech.

„Těší mě, já jsem Charlie,“ představil se a potřásl si s ním rukou.

„Těší mě, já jsem jeho dcera Bella a toto je můj přítel Edward.“ Jak já nemám ráda tohle umělkované představování. Proč by mě mělo těšit poznat člověka, o kterém nic nevím?

Těší mě, těší mě, váhavé potřesení rukou, chvíle mlčení.

„Tak se vrhneme na to jídlo?“ Charlie prolomil ticho.

„Určitě, máme hlad jako vlk,“ řekla se smíchem Sarah. Přišlo mi, že se na ni Jacob nějak zvláštně podíval. Jako kdyby řekla špatný vtip. Anebo mám dobrou fantazii.

„Půjdu to naservírovat,“ řekla jsem.

„Já ti pomůžu,“ nabídl se Edward pohotově.

Nandali jsme na talíře teplé brambory, maso, nějakou zeleninku, dipy, přinesli všechno na stůl a začali jíst.

„To jsi vařila ty, Bello? Je to naprosto výborné, jsi skvělá kuchařka,“ pochválila mě Sarah. Hned se k ní přidal Edward, Charlie a nakonec i Jacob. Ten se pořád mračil, netvářil se vůbec přátelsky nebo příjemně. Trochu mě děsil, musel být strašně silný.

Po jídle se šli hoši dívat na zápas. Neskutečné, na sportovním kanále pořád dávají nějaký fotbal, basket nebo... Bůhví co. Edward mi nejdřív chtěl pomoct s nádobím, ale řekla jsem mu, že to zvládnu, ať se jde taky koukat. Ale Sarah se odradit nedala. Byla milá a sympatická. A když nebyl poblíž Charlie, působila dokonce i normálním, nepubertálním dojmem. Po tom, co jsme poklidily, jsme se přidaly k mužům. Bylo mi trochu líto Jacoba, byl jako páté kolo u vozu. Zajímalo by mě, co ho štvalo. Měl tak sympatickou maminku a sám byl, jako kdyby snědl pytel citronů.

„Charlie, miláčku, podíval by ses na to auto? Tady Jacob je sice přes auta taky šikovnej, ale taky je trochu lenoch, viď?“ Jacob se jenom zašklebil.

„Určitě, zlatíčko,“ řekl Charlie a spolu se Sarah vyšli před dům, kde bylo její auto zaparkované.

„Kde tady máte záchod?“ zeptal se Jacob o trochu mileji.

„Támhlety dveře zleva.“

„Dík.“

Jakmile odešel, šla jsem k Edwardovi, sedla si mu na klín a chytila ho kolem krku.

„Víš, co chci celou dobu udělat?“ zeptala jsem se.

„Netuším,“ řekl s úsměvem.

„Tohle.“ Ani jsem to pořádně nedořekla a začala jsem ho líbat. Přitáhl si mě blíž, já jsem se mu prohrabávala ve vlasech, jeho ruce jsem cítila na svých zádech. Byl tak blízko, skoro jsem mohla cítit jeho srdce. Také jsem cítila, jak mu začínají být kalhoty poněkud těsnější. Vtom někdo odkašlal. Arg! To snad ne, už zase?! S největší možnou nechutí jsem se odlepila od Edwarda. Stál tam Jacob a vypadal strašně naštvaně. Vůbec jsem nechápala, co ho tak naštvalo. Po chvíli ticha se otočil i Edward. Trochu omluvně se usmál a já jsem slezla z Edwardova klína a jen si vedle něj sedla. Přesto Jacob působil naštvaně, téměř se chvěl. Vyletěl ze dveří a třískl s nimi.

„Pochopil si to?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Žárlí na to, že tak krásná dívka, která neskutečně líbá, patří mně a ne jemu.“ Políbil mě a já mu polibky nadšeně vracela. Tentokrát se otevřely dveře. To nebudeme mít ani chvilku klidu?!

„Co se stalo Jacobovi, že odsud tak...“ Spatřil nás, jak sedíme blízko u sebe. „Aha. No nic.“

„Já se za něj omlouvám, je to cholerik. Poslední dobou si neprošel zrovna šťastnými událostmi, neberte si to nějak... osobně,“ omlouvala svého syna Sarah.

„V pořádku. Tati, my už s Edwardem půjdeme, jo?“

„Kdy se vrátíš?“

„Kolem sedmé?“

„Platí. A buďte hodní, ano?“ káral nás Charlie.

„Vy taky. Mějte se, ahoj.“

„Na shledanou,“ loučil se Edward.

Jakmile jsme prošli dveřmi, ani jsme se pomalu nestačili svléknout z bund a rovnou jsme mířili k pianu. On zbožňoval hraní, já zbožňovala poslouchat jakoukoliv melodii, kterou vytvářel prsty, létajícími po černobílých klávesách.

„Zahraješ mi i Debussyho?“ poprosila jsem.

„Pro tebe cokoli, lásko,“ odpověděl sladce. Políbila jsem ho, ale hned opustila jeho rty, aby mohl hrát. Položila jsem mu hlavu na rameno, zavřela oči a nechala píseň prostoupit každou mou buňkou. Milovala jsem to. Skladbu přerušilo zvonění mého mobilu. Volal Charlie.

„Bell, jedu k Sarah domů, vrátím se zítra večer. Doufám, že nebudeš dělat něco... Co bys nedělala kdybys nebyla... pod dohledem.“

„Tati, za koho mě máš? Užijte si to.“

„Jen aby, ahoj.“

„Čau, čau.“

„Stalo se něco?“ ptal se starostlivě.

„Ano, máme volný byt do zítřejšího večera. Charlie bude spát u Sarah.“

„A co s tím provedeme?“ ptal se šibalsky.

„Chceš přespat u nás nebo mě pozveš k sobě?“

„Já bych šel k vám,“ řekl a políbil mě.

„Půjdeme už teď?“ přikývl a znovu mě políbil. Zvedli jsme se k odchodu. Rozhodli jsme se, že není kam spěchat, že se projdeme. Vzali jsme to delší cestou, bylo nádherné počasí, krásný jarní vzduch.

Dorazili jsme k nám domů, šla jsem se do kuchyně napít. Edward přišel a zezadu mě objal. Hlavu si položil na mé rameno, cítila jsem, jak přičichá k mým vlasům. Hladil mě po bříšku a broukal mi mou písničku. Položila jsem sklenku na linku a přitiskla své ruce na ty jeho. Otočila jsem za ním hlavu, on tu svou zvedl a začal mě líbat. Vášnivě, nedočkavě jsem mu polibky vracela. Nakonec jsem se otočila, rukou jsem zabloudila pod jeho košili, on ty své položil na můj zadek. Začala jsem ho tahat za vlasy, tiskla jsem se k němu blíž a blíž, jak jen to bylo možné. Cítila jsem, že i on je nedočkavý. Jeho polibky byly naléhavé, vášnivé, přesto plné lásky a citu.

„Myslel jsem, že tě Charlie prosil o to, aby ses chovala slušně,“ slyšela jsem Jacobův hlas za svými zády.

„Jak ses sem dostal?! A co tu vůbec děláš?!“ řvala jsem na něj hystericky. To, že nám vstoupil do soukromí, bylo to nejmenší, co mi vadilo.

„To bych se mohl zeptat i vás dvou, ale nějak o to nestojím. Sarah si tu zapomněla mobil, tak mi tvůj táta dal klíčky a poslali mě pro něj.“ Choval se velmi nepříjemně, podle. Cítila jsem, jak byl šťastný, že nás má v hrsti.

„Tak ho vem a běž!“ Chtěla jsem, aby už byl z našeho domu.

„Neměla bys být hrubá na člověka, který ví něco, co bys nechtěla, aby se dozvěděl tvůj otec,“ smál se mi do obličeje. Vyžíval se v tom.

„Dobře. Chceš něco za to, že budeš mlčet?“ Bylo mi jasné, že zadarmo to nebude.

„Domluvíme se zítra, určitě Sarah pojede s Charliem k vám domů. Zatím, vy dvě hrdličky,“ vysmíval se.

Chtělo se mi brečet, křičet a nadávat, to vše najednou. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem víc smutná a zklamaná nebo naštvaná. Z očí se mi řinuly slzy hněvu a zrady. Ano, nemohla jsem čekat, že by nám Jacob udělal nějakou službu zadarmo. Ale i tak to nebylo pěkné chování, mírně řečeno.

„Lásko, neboj, určitě to Charliemu neřekne.“

„Ale co za to bude chtít?“

„I kdyby to řekl, Charlie je přeci rozumný, pochybuji, že by dnes on sám dělal něco jiného,“ snažil se Edward odlehčit situaci.

„Chceš, aby se k tobě zase choval hnusně? Nevím, jak ty, ale já jsem docela ráda, že už na tebe nevrčí!“

„Pojď ke mně, miláčku.“ Chytil mě do své náruče, já mu svou hlavu položila na hruď, tiskla jsem se k němu, on mě laskal ve vlasech. Byla jsem tak vystrašená, že jsem celý večer nebyla k ničemu. Edward byl přesto velmi chápavý, pořád mě utěšoval, držel u sebe. Pustili jsme televizi a dívali se na nějaký nekonečný seriál. Nevím, jak on, ale já jsem ho moc nevnímala. Říkala jsem si, že není žádný důvod, abych byla rozrušená, že kdyby se to opravdu Charlie dozvěděl, že chápe, že jsem dospělá. Přesto jsem se nedokázala úplně uklidnit. Když se setmělo a byli jsme unavení, vystřídali jsme se ve sprše a připravili se ke spánku. Edward se ani o nic nepokoušel, lehli jsme si do postele, já se uvelebila na jeho hrudi a v objetí jsme se nakonec odebrali do říše snů.  

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 16. kapitola: