Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 15. kapitola

30.03.2012 (20:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2498×

Edward

Dnes jsem se snažil celou svou pozornost věnovat hodině, věděl jsem, že jakmile bych začal přemýšlet o Morrenovi a naší dnešní schůzce, nedokázal bych se soustředit na nic jiného. Kupodivu se mi to docela dařilo. Vypadá to, že dneska by mohl být dobrý den. I učitelé působili příjemněji, dávali méně úkolů, nedávali písemky, nezkoušeli. S Ericem jsme už byli zadobře, dokonce mi děkoval za to, že jsme je já a Bella dali s Angelou dohromady.

„Kámo, tak skvělej sex jsem ještě nezažil. Říkal jsem si, že s ní to bude nějakou dobu trvat, než ji dostanu. Když se na mě vrhla u nás doma, nestačil jsem se divit.“ Za tu dobu, co se známe, jsem si zvykl, že je trochu do větru. Střídal holky, spal s nimi bez většího vztahu nebo delší známosti. Teď jsem ale cítil, že s Angelou to není jenom kvůli sexu a že s ní nějaký ten pátek vydrží. Kdykoliv o ní mluvil, tak se mu zvláštně zajiskřilo v očích, to skrýt nemohl. Zajímalo by mě, jestli mě mé oči ohledně Belly také tak prozrazují.

Čekal jsem opřený o zeď jako vždy a těšil se na Bellu. Jakmile jsem ji spatřil, byl jsem jako v ráji. Každou mou buňkou procházela radost, štěstí. Každý den to bylo silnější a já si přál, aby to tak zůstalo do konce mého života. Měl jsem pocit, že ona je má spřízněná duše, že s ní zůstanu do konce věků, že to není jen obyčejná středoškolská láska.

Pozdravili jsme se a vyrazili na oběd. U stolu bylo živo, všichni si povídali, dokonce mi už ani Newton nevadil. Z oběda jsme dnes šli o dost dřív, ani nevím přesně proč. Pomalu jsme se procházeli po školní chodbě, kde nikdo nebyl. Bella nás zastavila a políbila mě. Už se chtěla odlepit a pokračovat, ale já jsem si ji přitáhl blíž a líbal ji vášnivěji. Odpovědí mi na to bylo lehké tahání vlasů. Druhou ruku mi položila na zadek a přitáhla si ho k sobě tak, že blíž už být nemohl, dělilo nás pouze oblečení, žádný volný prostor. Najednou se mě zmocnila obrovská touha. Udělal jsem jeden krok, čímž jsem ji jemně přirazil ke zdi. Začal jsem ji líbat na krku, ona mi tiše sténala do ucha. Měl jsem pocit, že mé kalhoty každou chvílí rupnou a tím ještě zmenší vzdálenost intimních částí. Když mi druhou rukou začala šmátrat pod košilí, měl jsem co dělat, abych ji nezatáhl na záchodky. Pevně jsem se držel toho, že jsem chtěl naše poprvé udělat aspoň trochu… romantičtější. Někdo zakašlal a Bella mě mírně odstrčila a já bez většího boje, nicméně s nechutí, poodešel. Člověk, který nás umravňoval, byl náš profesor biologie. Skvělé.

„Vím, že se nemůžete mojí hodiny dočkat, přesto nemusíte čas zabíjet její praktickou částí. Zvláště na půdě školy.“ Tolik k dobrému dni. Jakmile začala hodina, učitel si vybral na zkoušení koho jiného, než nás. Udělal nám pěkné peklo. Doufal jsem, že tahle smůla pomine – začal jsem se obávat schůzky s otcem. Ještě, že Bella seděla vedle mě a vrátila mě do přítomnosti.

„Kam pojedeme? K tobě nebo k nám?“ ptala se Bella po poslední hodině.

„Jestli proti tomu nic nemáš, tak bych jel k vám.“

„Dobře, táta tam stejně nebude a do kavárny...“ Odmlčela se. „A potom bys zašel k nám na večeři? Tentokrát bys nemusel nic vařit.“

„Mně vaření pro tebe nebo Charlieho vůbec nevadí,“ usmál jsem se na ni.

„Kdepak, dneska si dáme tu pizzu.“ Víc jsem se s ní nehádal a jel směrem k jejich domu. Zcela nepoužívaný náklaďáček zmizel z příjezdové cesty – zřejmě do garáže. Čím víc se blížil čas schůzky, tím nervóznější jsem byl. Nevěděl jsem, co mám od něj čekat, jestli mu můžu věřit, jestli můžu věřit tomu, co všechno mi řekne. Už jsem ani nevěděl, jestli mu za žádnou cenu neodpustím, anebo se nechám obměkčit.

„Zlato, nedělej si s tím zbytečně hlavu. Prostě se řiď srdcem, jestli uvidíš upřímného člověka, tak se tomu nebraň. Je to tvůj otec, bude pochopitelné, když mu odpustíš, ale i když mu neodpustíš. Vždyť nejde o život,“ chlácholila mě Bella, když pocítila mou úzkost.

Čtvrtá hodina se neodkladně blížila, já byl čím dál nervóznější. Vstoupili jsme do kavárny. Rozhlížel jsem se, můj zrak sklouzl ke každému ze stolů, ale nikde jsem ho neviděl. Vybral jsem si jeden volný stůl, usadil jsem nejdříve Bellu, potom i sebe. Přišla servírka a já jsem nám objednal dvě vídeňské kávy. Čekali jsme, skoro nemluvili. Když se blížilo čtvrt na pět, podíval jsem se na SMS, ve které jsme se domlouvali, kdy a kde se sejdeme. Všechno souhlasilo.

„Jestli do půl nepřijde, tak s ním končím,“ řekl jsem.

„Třeba mu do toho něco skočilo. Nebo si spletl místo,“ hájila ho lehce Bella.

„Tak snad má telefon a ruce, aby aspoň napsal pitomou esemesku, ne?!“ zvýšil jsem hlas. „Promiň, to nebylo na tebe.“ Znova jsem se cítil provinile, že tu se mnou Bella musí tvrdnout.

Vtom vešel do dveří. V obleku, plášti, klobouku jako vždy. Na tváři měl úsměv od ucha k uchu. Značně mě iritoval.

„Omlouvám se, že jsem přišel pozdě. To byste nevěřili, co se mi stalo.“ Ne, nevěřili. Já už mu nevěřím. Kdyby mu na té schůzce záleželo, tak napíše, že bude mít zpoždění. „Koukám na hodinky, říkám si, že stíhám. Jdu si teda pomalinku po ulici a najednou koukám na hodiny na věži a co nevidím, ony už jsou čtyři. Ty potvory se zastavily,“ vyprávěl se smíchem.

„Minule jsem vás nepředstavil, tak teď dovolte, abych to napravil. Toto je moje přítelkyně Bella Swanová, tohle je mů... pan Morren.“

„Moc mě těší, slečno,“ napřáhl se s nadšením k potřesení.

„Mě také,“ odpověděla Bella bez emocí.

„Tak co bys chtěl vědět, Edwarde?“ ptal se hned, jakmile dosedl na židli. V podstatě jsem nepřemýšlel o tom, na co se ho budu ptát. Byl jsem tak vystresovaný z toho, že se s ním opět uvidím, z toho, co se dozvím, že jsem vůbec nepomyslel na to, co by mě zajímalo.

„No, jak jste se poznal s mojí matkou?“

„Pamatuji si to, jako kdyby to bylo dnes. Jakmile jsem ji poprvé spatřil, byl jsem ohromený. Bylo to na univerzitě a jednou, po tom, co jsem měl přednášku z politologie, jsem musel za jedním profesorem. V jeho kabinetě jsem ho nemohl najít a před jeho dveřmi čekala právě tvá matka. Když si zazoufala a slušně zanadávala, pozval jsem ji na oběd.“ Moc se mi ten jeho příběh nezdál. Máti se o univerzitě nikdy nezmiňovala.

„Jak to tedy bylo s vaším otcem?“

„Tak, jak jsem ti psal. Byl to profesor, tvou matku znal z přednášek a z našeho vztahu nebyl dvakrát nadšený.“ Hned jsem si vzpomněl na Charlieho. „Později jsem se dozvěděl, že to on jí řekl, aby mi zmizela ze života.“

„A to vás nezajímalo, proč se tak zachovala? Proč se chtěla vymazat z vašeho života?“ Čím dál tím méně jsem mu věřil. Jednu chvíli se choval jako vychovaný taktní právník nebo manažer a ve druhé chvíli mi připomínal vesnického strejčka. Jedna velká přetvářka, to bylo to, co jsem z něj cítil.

„Samozřejmě, že mě to zajímalo, ale nechtěl jsem jí do života více zasahovat.“

„Myslím, že když už jste s ní čekal dítě, tak jste jí do života zasáhl hodně, jeden rozhovor by se v tom snad ztratil, ne?“ přidala se k nám Bella.

„Dá se to brát i tak, ale... Bál jsem se. Možná jsem ani nechtěl slyšet pravý důvod toho, proč ode mě odešla.“

„Takže vám bylo jedno, jestli někde vyrůstá vaše dítě, nebo ne?“ namítal jsem.

„To mi jedno nebylo, ale už jsem ti v dopise psal, že mi otec řekl, že skončila studium a šla na potrat. Navíc jakmile odešla, neměl jsem na ni žádný kontakt.“ Nejsem si jistý, jestli za matčina mládí byl potrat jednoduchá věc.

„Snad jste se znal s jejími rodiči, věděl jste, kde bydlí... A jak jste vůbec přišel na to, že vám tenkrát otec lhal?“

„Můj otec před měsícem zemřel, potom mi vše má matka řekla.“ Řekl to tak, jako kdyby čekal, že ho budeme litovat, že mu umřel starý rodič. Nevěděl jsem, jestli se mi chce smát, brečet nebo řvát.

„Dobře. Víte co? Já už vám nevyčítám, že jste od mé matky odešel,“ řekl jsem mile, ve tváři se mu mihla radost. „Naopak. Děkuji vám za to, že jsem s vámi nemusel vyrůstat. Už mě ty vaše lži a přetvářky nezajímají. Opět vám důrazně opakuji, nepovažuji vás za otce a nemám nejmenší zájem na tom cokoli měnit. Žádám vás, vraťte se, odkud jste přišel, a na mě zapomeňte. Sbohem.“ Hodil jsem na stůl nějaké peníze, pomohl Belle ze židle a do bundy a odešli jsme.

„Myslíš, že jsem udělal dobře?“ ptal jsem se Belly cestou domů.

„Kdybych si to nemyslela, tak bych to řekla už tam.“

„Ani bych sem nechodil, kdybych věděl, že to dopadne takhle. Ale na druhou stranu jsem rád, že už mám jasno. Nezdá se mi ani to, že se jen tak sbalí, jde se podívat za starou láskou a je tu snad týden. Bůh ví, jestli má vůbec nějakou práci.“

Víc už jsme se o Morrenovi nebavili, když jsme dorazili k Belle domů, vypadalo to, že je uvnitř veselo. Vešli jsme a v obýváku na gauči po někom Charlie lezl, naštěstí oblečený.

„Ups, promiň, tati,“ řekla Bella a ustoupila o krok zpátky.

„Jé, nazdar, Bells, co vy tu tak brzo? Myslel jsem, že přijdete nejdřív za hodinu,“ řekl Charlie překvapeně a pomalu slézal z dotyčné.

„Ta schůzka skončila dřív, než jsme čekali,“ odpověděl jsem Charliemu místo Belly.

„Já vás ani nepředstavil. Toto je moje přítelkyně - Sarah Blacková. Sarah, tohle je moje dcera Bella a její přítel Edward Masen.“ Ukazoval přitom postupně na Bellu a pak na mě. Připadalo mi to trochu zbytečné, snad pozná, kdo je dcera a kdo přítel.

„Těší mě,“ řekli jsme s Bellou jednohlasně a zasmáli jsme se tomu.

„Vy jste jak jedno tělo, taky mě těší,“ řekla s úsměvem a podávala nám ruku. Měla snědší pleť, černé vlasy a tmavě hnědé oči. Nebyla mi nijak povědomá, asi bude z La Push. Působila sympaticky.

„Tady Sarah má syna Jacoba, tak jsem si říkal, že bychom je mohli zítra pozvat na oběd, večeři? Co říkáš?“ Aby Bella vařila pro nějakého Jacoba?! To snad ne!

„Jo, klidně je pozvi, ale tu večeři nebo oběd si uvař, popřípadě zařiď sám,“ řekla oprskle, už jenom stačilo, aby vyplázla jazyk. Lepší ženu jsem si vybrat nemohl, pomyslel jsem si pyšně. Charlie se trochu zastyděl, ale přikývl.

Protože jsme se společně propracovali k dalším kulatinám (tentokrát sice hranatým, ale čert to vem), tak jsem si sedla a k povídce vám přidala i toto... poděkování. :) Jsem strašně ráda, že se vám Pianista líbí a že mi tu někteří zanecháváte komentáře. :) Chtěla bych hlavně poděkovat Jessy, která si vždycky najde čas a sepíše mi pěkný sloh, vždycky mě to moc potěší! :) Těší mě moc i komenáře od ostatních, to je snad jasné. :) Čím víc jich je, tím větší mám chuť vrhnout se na další kapitolu, tím větší radost ze psaní i z povídky mám, však ti, co taky píší, to znají moc dobře. :) Potom bych chtěla poděkovat dvoum holčinám, co si našly čas a kapitolky mi opravily a opravují (nejdříve eMCullen a aktuálně Kika57). Na neposledním místě bych chtěla poděkovat své úžasné nejlepší kamarádce Líze, která mi toleruje bombardování kapitolami a vyptávání se, jak se líbily, i když to není šálek jejího kafe. Všichni jste úžasná podpora :) <3

Pak tu pro vás mám nějaké informace - pro Panistu plánuji ještě cca 7 kapitol + epilog, uvidíme, jak se mi to povede. Nezoufejte, v přípravě jsou dvě povídky (ještě pořádně nevím, se kterou začnu, můžete se podívat na shrnutí a třeba mi poradit), tak snad se mi povedou aspoň tak jako Zelenoočko. Pokud jste to dočetli až jsem, gratuluji, vím, že jsem neskutečně ukecaná. =D

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 15. kapitola: