Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vzácný andílek 1. kapitola

22.01.2012 (20:00) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1241×

Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest... Ne! Není to možné! pomyslela jsem si zmateně. Tohle se mi ještě nestalo. Zpozdil se mi cyklus. A ještě k tomu po tom, co jsme s Jacobem zažili tu nádhernou noc...

Seděla jsem zrovna na zemi vedle záchodové mísy, kam jsem vyklopila už svůj několikátý oběd za poslední týden. Ale napadlo mě k tomu jen jediné vysvětlení. A tomu jsem sama nedokázala uvěřit.

Kousala jsem si ret a snažila se to vsugerovat do hlavy. Nemocná být nemůžu, ale těhotná ano. Teda asi. Zatím to nikomu říkat nebudu, i když bych to mohla říct mojí životní lásce, Jakovi. Zamyslela jsem se nad tím, jak by to asi vzal. Byl by rád? Ještě jsme spolu o dítěti nemluvili. Ani nás to nenapadlo.

Moje ruka trhla směrem k břichu. Mohla bych tam něco cítit? Dlaň jsem si položila přesně na místo, jak to dělala maminka. Nejdřív jsem cítila jen svoji kůži. Pak jsem nahmatala maličký hrbolek, který tam předtím stoprocentně nebyl. Zalapala jsem po dechu. Takže jsem těhotná. Možná. Asi. Asi možná. Možná určitě.

Bezmocně jsem vydechla a postavila se. Zjistím to jediným způsobem. Koupím si v nejbližší lékárně test. Spláchla jsem a u umyvadla si umyla obličej. Vyčistila jsem si zuby, a tím se zbavila té odporné pachuti. Před dveřmi koupelny jsem se zastavila a zaposlouchala se do zvuků menšího domku, který jsme si s Jakem koupili. Ale nikde jsem ho neslyšela. Ale to bylo asi dobře, protože bych mu to okamžitě řekla.

Šla jsem se rovnou obout a oblékla jsem si bundu. Z věšáčku jsem si vzala klíčky od mého BMW, které jsem dostala od rodičů k narozeninám. Hlavou mi prosvištělo, že bych jim to měla určitě říct. Teda alespoň mamce. Ta by mě pochopila. Nastoupila jsem do auta a rozjela se po silnici do města. Cullenovi, moje rodina, už se odstěhovali, aby nikdo nepřišel na to, kým jsou. Já jsem zůstala v La Push, nechtěla jsem, aby se Jake odstěhoval někam z rezervace. I já jsem se tam cítila moc dobře, jako malá jsem tam s Jakem trávila mnoho času.

Zabočila jsem do Forks, malého městečka, které bylo kousek od rezervace. Jela jsem přímo k lékárně, i když jsem si musela rychle vzpomenout, kde je. Nejezdila jsem do Forks často. Jen abych mohla navštívit dědečka. Zkousla jsem si ret, abych se nerozbrečela. Charlie totiž před pár roky umřel. Měla jsem ho moc ráda, tak mě to docela vzalo. Taťka mi jako malé vysvětlil, že lidé umírají normálně. Umírají každý den, jak dospělí, tak děti, ale každý den se rodí malá miminka, takže se to vyváží.

Konečně jsem zahlédla nápis Lékárna a zastavila jsem před ní. Vystoupila jsem, zamkla si auto a šla ke dveřím. Šla jsem rovnou k pultu, kde stála mile vypadající postarší paní. Usmála se na mě.

„Dobrý den, co byste potřebovala?“

„Ehm, chci si koupit těhotenský test.“ Znovu jsem si začala kousat ret, když se shýbla k poličce. Podala mi malou krabičku a já ji zaplatila. Poděkovala jsem a šla rovnou ke svému autu. Krabičku jsem si dala do kapsy u džínů a rozjela se domů. Srdce mi silně bušilo, i když jsem věděla, že ho mám použít ráno. Vystoupila jsem a vešla do malého domku. Úlevně jsem vydechla, když jsem zjistila, že tu ještě není, protože nevím, jak bych mu vysvětlila, kde jsem byla. Vyzula jsem se, bundu dala na věšák a klíčky tam, kde byly. Vyběhla jsem nahoru do ložnice a krabičku dala do mojí skříně úplně dozadu za spodní prádlo. Tam se Jake dívat nebude, ani kdyby něco tušil.

V tom jsem uslyšela potiché zavření vstupních dveří. Široce jsem se usmála a vyběhla z ložnice. Jeho tmavě hnědé oči se rozzářily, když mě uviděl. Usmál se a čistě bíle zuby kontrastovaly s jeho tmavší kůží. Skočila jsem mu do náruče a on mě ihned a dlouze políbil.

„Ahoj, lásko,“ řekla jsem šťastně. Milovala jsem jeho přítomnost. Milovala jsem ho celého.

„Ahoj, krásko, cos dělala, když jsem tu nebyl?“ Do háje! Nesnáším, když mu musím lhát, rve mi to srdce a nenávidím se pak za to.

„Nic zajímavého, jen to, co každý den,“ řekla jsem ledabyle. Silně jsem ho objala a obličej mu zabořila do hrudi, aby mi neviděl do obličeje. Pocítila jsem ve vlasech jeho rty a naprosto jsem se uvolnila. Znovu jsem se mu podívala do obličeje a doufala, že už v očích nemám provinilost. Natáhla jsem se a políbila ho na plné rty. Polibky mi začal hravě oplácet a mě napadlo, proč před ním něco vůbec skrývám. Ale jestli test bude pozitivní, což asi určitě bude, řeknu mu to jako překvapení.

„Můžu ti uvařit večeři?“ zeptal se s úsměvem. Nadzvedla jsem obočí, protože vždycky vařím já.

„Takže jo,“ řekl a zazubil se. Zasmála jsem se a ještě jednou ho políbila.

„No, budu doufat, že to bude k jídlu,“ řekla jsem škádlivě. Jake přimhouřil oči, vyzvednul mě do náruče a povalil na gauč v obývacím pokoji.

„Hej!“ vyjekla jsem, ale hned nato jsem se začala smát, protože mě začal lechtat. Svíjela jsem se v křečích smíchu a snažila jsem se bránit tím, že jsem ho tahala za chlupy na pažích. Vždycky se mu oči rozzářily ještě víc, protože jsem v našem boji prohrávala.

„Ty chceš říct, že neumím vařit?“ zeptal se naoko naštvaně. Začala jsem se smát ještě víc.

„Obavy k tomu mít můžu,“ zasmála jsem se. Nevím jak, ale najednou už jsem ležela pod ním a on mi držel ruce nad hlavou. Snažil se neležet na mně celou vahou, ale stejně jsem ho vnímala každou buňkou v těle.

„Ty pláčeš?“ zeptal se vyděšeně a chtěl se odtáhnout. Došlo mi, že mám v koutcích očí slzy.

„Ty hlupáčku, ty mě tady lechtáš, že se smíchy otřásá gauč, a myslíš, že tu skvělou chvíli překazím pláčem?“ zazubila jsem se na něj. Vůbec mi nevadilo, že ho mám tak blízko sebe. Právě naopak.

Z očí mu vyprchalo veselí a začal mě líbat. Ruce jsem mu obmotala kolem krku, a tím jsem se k němu co nejvíc přitiskla. Polibky jsem mu oplácela. Nebylo těžké přejít od škádlení k vášni.

Po chvilce se odtáhl, i když jsem viděla, jak mu touhou žhnou oči. Chtěl zajít dál, ale počkal na mě. Najednou mu obličej rozzářil úsměv, naklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal:

„Po večeři, dobře? Nenechám tě jít spát hladovou.“ Jeho horký dech na mém uchu působil vskutku hříšně. Zachvěla jsem se kvůli vášnivému podtónu v jeho hlase.

„Tak dobře,“ řekla jsem. Opatrně ze mě slezl a šel do kuchyně. Cítila jsem, že mi hoří tváře. Zapla jsem televizi a počkala, dokud Jake nebude z dohledu. Ruka mi znovu trhla k bříšku. Nahmatala jsem si tu bouli a začala ji něžně hladit. Byla jsem pořád víc a víc přesvědčená, že tam to miminko vážně je.

Hladila jsem tu bouli dál a dál. Dokonce i do té doby, než na mě Jacob zavolal, abych se šla najíst. Postavila jsem se a usmála se. Odhopsala jsem do kuchyně za tou vůní. Špagety!

Usmála jsem se na něj a posadila se k talíři. Samozřejmě až po tom, co mi židli odsunul a počkal, až si sednu. Vážně se dokázal dokonale chovat. Jako gentleman.

Jídlo bylo vážně bezvadné. Špagety jsem milovala od mala.

„Musím se ti omluvit, protože jsem tě vážně podcenila, co se týká jídla.“ Rozhodla jsem se ho poškádlit, tak jsem s naprosto (až podezřele) nevinným úsměvem řekla:

„To bys mohl vařit častěji.“ Prokoukl mě. Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu.

„Klidně, rád o tebe pečuju,“ řekl nevinně. Protočila jsem oči a postavila jsem se, abych dala talíře do dřezu. Jake mě k mému překvapení předběhl.

„Takže ty se chceš ujmout domácích prací?“ zeptala jsem se s falešným obdivem. Otočil se na mě se zvednutým obočím.

„To se neřeklo,“ řekl naoko dotčeně a zazubil se na mě. Přešel ke mně a objal mě, ruce jsem mu omotala kolem krku a přitáhla se, abych ho políbila. Předběhl mě a začal mě líbat nejdřív hravě, pak ale polibky začaly být vážnější a hlubší. V náručí mě odnesl do ložnice a já zažila druhou nejkrásnější noc v mém životě.

...

Ráno jsem se probudila, protože okny dovnitř proudilo mnoho světla. Jako by snad svítilo slunce. Nevěřícně jsem pohledem zatěkala k oknu. Nemýlila jsem se. Okny se sem dostávalo zlatavé sluneční světlo. Den ihned ze začátku vypadal veselejší. Vyhrabala jsem se z postele a došlo mi, že jsem nahá. No, překvapení to nebylo. Do koupelny jsem si s sebou vzala čisté oblečení, a když jsem se natahovala pro čisté spodní prádlo, prsty jsem zavadila o těhotenský test. Jistota je jistota, tak jsem si ho vzala do koupelny s oblečením. Slyšela jsem, jak Jake dole něco vaří v kuchyni. Vůně se sem do ložnice ještě nedostala, tak jsem nevěděla, co to je.

Šla jsem rovnou k záchodu. Vše jsem udělala, jak to bylo napsané v návodu. Položila jsem tu tyčinku na malou poličku a vlezla do sprchy. Byla jsem hodně nedočkavá. Chtěla jsem vědět výsledek, tak jsem si se sprchou pospíšila. Jakmile jsem s osuškou pevně obvázanou kolem těla vyšla ze sprchy, hned jsem si to zamířila k testu. Pevně jsem zavřela oči a vzala ho do ruky. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se.

Dvě čárky.

Ruce se mi třásly tou zprávou. Takže jsem těhotná. Vážně. Víc důkazů jsem nepotřebovala. Test jsem hodila v koupelně do koše, vyčistila si zuby, oblékla se a celá rozzářená jsem odhopsala do kuchyně.

„Ahoj, miláčku,“ řekla jsem šťastně. Otočil se ke mně a uviděla jsem, že dává na talíř volská oka. Mňam.

„Dobré ráno,“ řekl se širokým úsměvem, když viděl, že mám dobrou náladu. Sedla jsem si ke stolu a on přede mě položil talíř s výborně vonícími vajíčky. Snědla jsem je až do posledního drobečku. Postavila jsem se, umyla talíř a rovnou jsem se šla obout.

„Kam jdeš, poklade?“ zeptal se zvědavě Jake.

„Ven, podívat se na pláž, když konečně vysvitlo sluníčko.“ Věnovala jsem mu veselý úsměv a chtěla vyjít, když v tom mě pevně objal.

„A můžu jít s tebou?“ zeptal se.

„Jaku, já tě tu nedržím, nemusíš se mě ptát,“ řekla jsem a zazubila se. Měl na sobě jen tričko s krátkým rukávem, kraťasy a nic víc. Jasně, byl to vlkodlak a já poloupír. Mně nebyla zima a jemu taky ne. A já jsem na sobě měla jen teplé tričko a džíny.

Objal mě kolem pasu a procházeli jsme se po pláži. Slunce mě příjemně hřálo do tváře. Dívala jsem se na velké vlny, co si mořem probíjely cestu k pláži, a pak se z nich staly malé hřebeny dalších vln. Procházka probíhala v příjemném mlčení. Našla jsem dokonalé místo a posadila se na vyplavený kmen stromu. Jake si sedl těsně vedle mě a já mu položila hlavu na rameno. Došlo mi, že teď je ten správný čas.

„Jaku, přemýšlel jsi někdy o tom, jestli můžeme mít děti?“ Ta otázka ho zaskočila. Všimla jsem si toho, protože ztuhl a ramena se mu napjala.

„Někdy. Ale já dítě nepotřebuji, když jsem s tebou. Ty mě děláš nejšťastnějším mužem na zemi. Proč se ptáš?“ Zhluboka jsem se nadechla. Ruce jsem zatnula v pěsti.

„No, víš… Jaku, já… jsem těhotná.“ To nepříjemné ticho, co potom následovalo, ve mně vyvolalo úzkost.

Najednou se postavil, ale já nestihla spadnout, protože mě vzal do náruče a rozeběhl se. Vyděšeně jsem se mu podívala do obličeje.

„Jaku, co se děje?“ zeptala jsem se zoufale. Všimla jsem si, že běžíme k místní nemocnici. Teď ve mně úzkost překypovala.

„Renesmé, já ti věřím, že jsi těhotná, a to je problém. Já tě neztratím. Já ti nedovolím, abys umřela jako tvá matka.“ Aha, tak na to naráží. Mamka při porodu umřela. Ale ji ještě taťka stihl proměnit v upíra. A na mě upíří jed nepůsobí.

„Jaku, to malé mi neublíží,“ řekla jsem rychle. Najednou jsme byli v nemocnici. Bylo tam prázdno. Vypadalo to až děsivě. Běžel rovnou ke gynekologii. Posadil mě na židli v čekárně.

„Nessie, zlatíčko, hezky počkej. Půjdu za doktorem a zařídím to.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

„Co zařídíš?“ zeptala jsem se tiše.

„Aby ti ta věc neublížila.“ Najednou odběhl a ztratil se za rohem. Z úst mi vyšel tichý vzlyk. Pak další. Po tvářích mi začaly téct slzy. Tuhle věc prý taťka řekl, když mamka čekala mě. Pak mi proletěla hlavou zásadní věc. Ona se mě nevzdala. Bojovala za mě do posledního dechu. Doslova.

Proto jsem se postavila, roztřesenou ruku si položila na tu téměř neviditelnou bouli a tiše jsem se rozeběhla ke dveřím. Když už jsem se nenacházela v nemocnici, rozeběhla jsem se tou největší rychlostí, co jsem uměla.

Neskutečně mě bolelo, jak řekl tomu andílkovi. Věc. Ale to on není. Nebo ona.

U domu jsem skočila rovnou do ložnice a do batohu si naházela ty nejdůležitější věci. Peněženku, nějaké oblečení, a to bylo všechno. Byla jsem ráda za tu kreditku v peněžence, co mi darovala mamka. Posílali mi na to s ostatními každý měsíc abnormálně velké kapesné.

Batoh jsem si hodila přes rameno a běžela na chodbu. Vzala jsem si do ruky bundu a chňapla po klíčcích od svého auta. Nasedla jsem a rozjela se směrem pryč od La Push. Jela jsem, ale sama jsem ještě nevěděla kam.

Ale svého vzácného andílka ochráním i za cenu vlastního života.

Doufám, že se vám první kapitola líbila. Budu se snažit, co nejdřív napsat další. Když budete chtít. XOXO Missao.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vzácný andílek 1. kapitola: