Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 8

09.10.2009 (08:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3692×

8. POHŘEB…

Život není fér… ten kdo tvrdí opak je lhář. Ta osoba neměla zemřít! Měla jsem to být já, kdo tenhle svět opustí, ale místo toho on…

*

,,Ne!‘‘ Zařval někdo. Silné paže mě nadzvedly a odhodily na stranu. ,,NE! NE!‘‘ Zařval jiný hlas a pak jen tupý náraz do těla…

---

Vyškrábala jsem se rychle na nohy a okolo pasu se mi omotaly pevné paže.

,,Opatrně.‘‘

,,Ne!“ Byl to Edward. Jeho sestra s vyděšeným výrazem stála u auta a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Do očí mi vhrkly slzy. Odtrhla jsem se od něj a rychle běžela k tělu, které mělo být mé…

,,Paule!‘‘ Padla jsem na kolena a koukala na jeho zlomeniny. Kosti mu vystupovaly z kůže a všude bylo hodně krve. Dereck přiskočil k nám a obrovská rýha mu zdobila tvář.

,,Bell…‘‘ Pousmál se trpce Paul a křečovitě mi svíral jednu ruku, zatímco tou druhou jsem se snažila mu zacpat krvácející ránu na hrudi. Marně.

,,To ne, neopouštěj mě Paule…‘‘ Vydechla jsem a kapka mu spadla na tvář. Ne, nesmí zemřít! Nemůže mě tu nechat! Proč! Proč mě bůh tak nesnáší? Co jsem mu udělala? Je snad tohle zlý sen? Den mého narození se stal i dnem smrti….

,,Nevěř…nikomu…nevěř…Bell…‘‘ Cože? Proč? Sípavě dýchal a z koutka jeho oka ukápla slza a z úst se mu vyřinula krev. Měl zlomená žebra. Jeho krásný smoking byl nasáklý krví a všude se vznášel pach rzi a soli. Dráždilo mi to nos.

,,Ne, prosím, nedělej mi to…‘‘ Vzlykala jsem a položila si jeho dlaň na tvář. ,,Potřebuju tě… bratře…‘‘ Měli jsme pouto jako bratr a sestra. Milovala jsem ho svým způsobem, ale…

,,Budu pozdravovat tvoji maminku…‘‘ Zalápal po dechu a mžoural očima. Zase jsem zatnula zuby, abych nezačala křičet. Kousky srdce se mi štípily na menší a menší. Viděla jsem, jak se ode mě oddaluje a stiskla jsem jeho ruku ještě víc.

,,Předběhl jsem tě…‘‘ Zasmál se a vykašlal další krev. Podepřela jsem mu hlavu a opatrně si ji položila do klína. Všichni jen mlčky přihlíželi. Věděli, že je pozdě…

,,Paule Sarliene… budeš navždy v mém srdci.‘‘ Zašeptala jsem a vzlykla.

,,Nikdy nezapomenu…‘‘ Jeho oči se sotva jsem to dořekla zvrátily dozadu…

,,Paule!‘‘ Zavrčel Dereck a zatřásl s ním.

Byl konec!

,,Né!‘‘ Zařvala jsem. Neudržela jsem v sobě už tu palčivou bolest. Tolik jsem toužila si s ním vyměnit místo! Je pryč! Je pryč… už nikdy neuvidím, jak se usmívá… vzlyk. Ach Paule! Můj příteli!

,,Musíme zmizet Bell.‘‘ Zašeptal mi někdo do ucha a já se podívala do Jasperovy zmučené tváře.

,,Ne…‘‘ Zašeptala jsem.

,,Přijíždí policie…‘‘ Zadrmolil vedle mě Edward. Hladila jsem svého přítele po vlasech a plakala. Nechtěla jsem od něj odejít! Byl to jediný člověk, který mi rozuměl.Rozuměli jsme si, staral se o mě, chránil mě a teď…

,,Bello!‘‘ Zaskřípal Jasper zuby. Sehnula jsem se k Paulovi.

,,Sbohem…‘‘ Přitiskla jsem rty na jeho čelo a nechala slzu, aby mi stekla na něj. Zavřela jsem mu víčka a pohladila ho.

,,Bello! Rychle!‘‘ Prosil a tahal mě pryč.

,,Ne!‘‘ Vykřikl někdo za námi. Edward. ,,Alice, nastartuj!‘‘ Křikl dozadu a jeho sestra rychle naskočila do auta. Stříbrného Volva. ,,Odvezeme vás.‘‘ Jasper němě přikývl.

,,Kde je táta!‘‘ Vzpomněla jsem na něj. ,,Z kamionové kabiny seskočil. Měl ve tváři tvrdý výraz a sundával si černé rukavice.

,,Musíme zmizet.‘‘ Ta elfka hodila pohled po Edwardovi a ten přimhouřil oči.

,,Do Německa a za pár dní do Rakouska.‘‘ Zamumlal a podíval se na Edwarda.

,,Víš kudy do Rakouska? Zvládneš to, nebo smím řídit?‘‘

,,Zvládnu to.‘‘ Zamumlal a  já se zhroutila.

Nechtěla jsem být nikde. Nikdy jsem se neměla narodit. To by nejspíš ani Paul nezemřel a nikdo by se o mě nebál. Neměla jsem být, proč taky? Ublížit jim všem?

Tolik snů jsem měla jako malá. Tolik…nápadů a stejně… stejně jsem se zase vydala špatnou cestou. Moje srdce si začalo všechno srovnávat. Část právě zemřela… společně s Paulem… nikdy už to nebude stejné… část touží po Edwardovi a další… po Jasperovi… Brečela jsem. Dýky se mi zabodávaly do srdce… Právě lidská bytost zemřela v mé náruči…

,,Bell… probuď se zlatíčko…‘‘ Slyšela jsem z dálky hlas.

,,Je ještě vyčerpaná pane, ale myslím, že do zítřka by se měla probrat.‘‘ Ozval se další melodický.

,,Nemůžu tu zůstat pane?‘‘ Zeptal se jiný a já měla zmatek. Co se děje? Kde to jsem?

,,Ne, musíme jít zařídit ten pohřeb…‘‘ Místností se rozneslo smutné povzdechnutí. Po chvíli se zavřely těžké dveře a vedle mě na postel se posadil někdo.

,,Vím, že mě slyšíš, jakpak se ti spalo? Ach… nemusíš odpovídat. Hlavně odpočívej. Jsem Edward, poprosil jsem tvého otce, jestli bych nemohl dělat tvého bodyguarda. Snad ti to nebude vadit…‘‘ Chvíli se odmlčel a cítila jsem po tváři chladivý dotek.

,,Spinkej, až budeš připravená, vstaneš…‘‘ Dokázala jsem si představit, jak se na jeho dokonalé tváři vyloudil úsměv.

,Spi srdce mé… jednou si tě uříznu zpátky, spolu budem věčně a v milostné extázi se utápět můžem…‘

Byla to pěkná blbost, ale dokonale mě to uspalo…

Měla jsem jeden z těch nejživějších snů v životě…

Jeho ruce mi klouzaly po těle. Přes záda mi proběhl mráz, jak jeho tělo se tisklo k mému a stále zasypával polibky můj krk. Vášeň… to je to, co mé tělo ovládalo a chtěla jsem ho cítit teď kdekoliv… všude! Nemohla jsem se dočkat jeho dotyků i když jsem neznala jeho tvář. Neviděla jsem, protože okolo byla neprostupná tma noci.

Jeho ruce si mě obrátily zády k němu a cítila jsem, jak se svou hrudí přitiskl na má záda a rty přejížděl nahoru a dolů.

,,Vem si mě…‘‘ Zavzdychla jsem a moje podvědomí mi poslalo jakýsi signál, abych se otřásla nedočkavostí. Překulil si mě čelem k sobě a spojil rty. Tančily spolu zakázaný tanec a já věděla, že žádný člověk, žádná lidská bytost by nebyla schopná mě během pár sekund pouhými dotyky dovést skoro až k šílené touze.

Přesně věděl, jak mě uspokojit, aniž by mi vzal pannenství a já stále víc prahnula po splynutí. Oddělil se od mých rtů a když se posouval níž, odtahoval zároveň košilku, kterou jsem měla na sobě. Své ruce jsem měla okolo jeho krku a druhou okolo jeho hrudi. Zasypával nenasytnými polibky moje hrdlo, klíční kost… posouval se na ňadra…

Z jeho dokonalého těla sálala smyslnost, mužská touha, chtíč, vůdcovská povaha a prostupovala mě do nejmenší částečky těla. Jeho prsty mi procházely po hrudi, klouzal přesně přes hrudní kost mezi ňadry a plul až k zapínání kalhot a zase zpátky.

Zaklonila jsem hlavu a touha zasténat byla k nevydržení. Připadalo mi, jako kdybych létala.

Někdo se tiše zasmál. Prudce jsem otevřela oči.

,,Vítej zpátky.‘‘ Pousmál se Edward z křesla a měl tajemný výraz.

,,Kde to jsem?‘‘ Zasmál se.

,,Jsi doma.‘‘ Měl přivřené oči, jako kdyby spal, lehce rozevřené dlaně a usmíval se. Nechápala jsem to.

O dva dny později jsem stála před zrcadlem. Zrychleně dýchala, snažila se zapudit slzy, které se mi stejně draly na povrch a sledovala své černé šaty, kabátek a brýle, které měli při té smuteční příležitosti zakrýt mou skutečnou identitu.

,,Jdeme?‘‘ Zašeptal Jasper a opatrně mě objal kolem ramen.

,,Tolik se mi stýská…‘‘ Moje nervy povolily. Kolena se mi podlomila a Jasper mě rychle zachytil do náruče. Posadil mě na umyvadlo a nechal, ať mu smáčím smoking. Objal mě a procházel po zádech. Šeptal mi do ucha a já křečovitě svírala jeho ramena.

Potřebovala jsem nutně cítit něčí blízkost. Blízkost teplého, pulzujícího těla, abych se ujistila, že stále žiju…

,,Můžeme…‘‘Povzdechla jsem si po chvíli a utřela si slzy. Jasper mě vzal za ruku a vedl pomalu dolů Připadala jsem si trapně. S klukem jsem se za ruku ještě nedržela… Pod schody čekal Edward. Jeho krása mě najednou ohromila a já lehce škobrtla, ale štěstí, že jsem se držela Jazze.

Oba mě chytli a nepouštěli. Zdálo se mi, jako kdyby sváděli vnitřní boje mezi sebou o mou přízeň, ale snažila jsem si namluvit, že je to blbost. Mlčky jsem nasedla do auta a pohrávala si s Paulovým přívěskem, který mu jednou spadl pod postel a řekl mi, že jestli ho někdy vytáhnu, ať si ho nechám, ale já nemohla…

Míjeli jsme opuštěné domy na kraji města až auto pomalu a ladně zastavilo na zeleném trávníku.

,,Jsme tu…‘‘ Zašeptal Edward a jeho stisk na mé levé ruce na chvíli zesílil. Jasper lehce cukl mou pravou a já si připadala jako hadrová panenka. Pomalu jsme vystoupili z auta a šli jsme k malému pomníku…před rozkopanou jámou s rakví, která se kymácela nad propastí.

PAUL RICHARD  SARLIEN

3. 6. 1974- 26. 11. 2002

Milovaný přítel, syn a bratr

Nikdo z nás nezapomene na tvá hrdinství, v našich srdcích žiješ dál

Utvořili jsme malý kroužek. Obrovská, dřevěná, ozdobená rakev pokryta věncem růží. Dereck s Renatou po boku se třásl ovládanými vzlyky. Bylo na něm vidět, jak se musí ovládat, aby tu byl.

Podívala jsem se do otcovy kamenné tváře. Měl na pohled zatnuté zuby, ruce sepjaté a pořádně je drtil. Věděla jsem, co dělal v kabině toho kamionu. Nepotřebovala jsem k tomu nikoho, aby mi řekl, co vyřizoval- pomstu. Řidiči zlomil vaz a jeho obličej párkrát narazil na volant hněvem.

Oči jsem měla oteklé pláčem nad mým ztraceným ochráncem, kamarádem a učitelem…  Černá vévodila dnešnímu dni a počasí mělo alespoň tu tendenci tady, že bylo zataženo a každou chvílí hrozilo, že se spustí déšť.

K rakvi si stoupl muž v černém hábitu s malou knížečkou v ruce a přejel nás pohledy. Po chvilce se nadechl a začal…

,,Z prachu jsme stvořeni, v prach se také obrátíme až nastoupí naše chvíle…‘‘ Vnímala jsem po kouskách.

,,Andělé mu odemknou nebeskou bránu…‘‘ Chtěla jsem, ať už to skončí. Proč to nenabírá konce! Panikařila jsem v mysli.

,,Klid Bello, celá se třeseš.‘‘ Zašeptal mi z levé strany Edward.

Zaklapl knihu! Konečně! Rakev na pokývnutí začali pomalu spouštět dolů a s jemným skřípáním a konečným menším rachotem odstoupili cizí od něj. Všichni jsme pomalu přistupovali k té díře a vhazovali růži a poté hrst prachu. Zbývala už jen poslední osoba- já.

S třesoucíma se kolenama jsem přistoupila a přičichla k růži.

,,Sbohem příteli…‘‘ Ovinula jsem kolem ní jeho stříbrný přívěšek, políbila jej a pustila. Oči mě pálily. Sehnula jsem se a prsty mi probořily tmavěhnědou hromadu hlíny a naposledy jsem se rozloučila s Paulem.

On je už minulost.

S pocitem klidu, že jsme se s ním rozloučili jsem nasedla do limuzíny mezi dvěma napnutými muži a nemohla se vyrovnat s jejich pohledy.

To jsem tehdy ale netušila, že se z celkem nevinného pošťuchování změní tohle na boj o něco mnohem cennějšího než peníze…

Dny plynuly a jejich podlézání částečně lezlo na nervy. Už jsou to dva měsíce od pohřbení Paula, když mě ze spánku probral bolestný mužský výkřik…

SNAD SE TAHLE KAPITOLKA LÍBÍLA...

PROSÍM KOMENTÁŘE, KRITIKU A NADÁVKY!

KDO S KOHO?

< >

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 8: