Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 7

08.10.2009 (09:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4033×

Později pochopíte, proč jsem si vybrala tuto písničku... je to prostě život...

7. NAROZENINY A ZÁSAH OSUDU

Den, kdy jsem se narodila, byl dnem, kdy jeden z mých přátel přišel o život. A pak, že to nebyla zbytečná oběť!

*

Přitom mi padl pohled na palubní desku… zítra mám narozeniny…

---

Celou noc jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo v tom obchodě. Potkala jsem zase své vysněné bytosti a málem…málem se mé rty střetly s Jasperovými. Byla jsem zmatená. Srdce mi tlouklo o sto šest a pocit, že mě někdo sleduje přetrvával.

,,Ahoj Bell.‘‘ zašeptal najednou někdo u mé hlavy a já s sebou trhla.

,,Tati!‘‘ vykřikla jsem a objala ho. ,,Vyděsil jsi mě.‘‘ Pomalu jsem ho pustila a sledovala jeho pobavenou tvář jen z měsíčního svitu. Byla pobavená.

,,Je vidět, jak mizerná je tvá noční ochrana.‘‘

,,Jo, řekla jsem jim, ať si jdou odpočinout… byl náročný den.‘‘ Tiše se zasmál a pohladil mě po tváři. ,,Všechno nejlepší k narozeninám holčičko.‘‘ Sotva to dořekl, dolehl ke mně zvuk vzdálených kostelních zvonů. ,,Pojď se mnou.‘‘ Vzal mě za ruku a pomohl na nohy. ,,Mikinu?‘‘ Bylo tu o poznání chladněji, než v jižní Americe. Podal mi dlouhý hábit a já jen zakroutila hlavou. Přesně na tohle taťka byl zvyklý. Luxus…S povzdechem jsem to na sebe navlíkla. Z vedlejší místnosti ke mně dolehlo chrápání… Zavřela jsem dveře do mého pokoje a poslušně šla tmou za tátou. Škobrtla jsem o koberec, ale naštěstí jsem nespadla na nos…uch…

,,Myslím, že ti tohle udělá radost.‘‘ zamumlal, když jsme došli k malé krabičce ve zdi. ,,Pamatuj 493817.‘‘ Jednotlivě říkal čísla a klikal na příslušná tlačítka. Čtyři, devět, tři, osm, jedna, sedm… opakovala jsem si a můj mozek se to snažil vstřebat. Dveře z oceli, široké jako tajné dveře se začaly pomalu se šoupáním otevírat a já oněměla.

,,Tati…‘‘ Vydechla jsem a na tváři se mi usídlil úsměv…

,,Je to místo, kam se můžeš zašít…‘‘ Informoval mě, ale stále jsem tomu nemohla uvěřit. Byla to vcelku úchvatná místnost.

Obrovské sametové  křeslo-béžové barvy bylo u krbu se starodávnými rytinami na jednotlivých bílých kamenech- různé rytířské znaky, malé symboly z jednotlivých pistolí, jména…dalších bossů z podsvětí. Vedle něj malý stolek na který bych si mohla odložit čaj a knihu, má jediná potěšení, když se cítím mizerně, ale to nepočítám cd přehrávač a nefungující mp3. To bylo v levém rohu. Na bílých zdech byly obrovské obrazy, které byly někdy i vyšší než já a dodávaly pokoji osobitost. Převládaly samozřejmě teplé barvy. Ale největší radost mi udělal samozřejmě pravý roh- maxi knihovna. Přejížděla jsem nevědomky prstem po knihách, sledovala, jak se jemně shýbnou pod náporem mých polštářků a vrací na původní místo. Dojela jsem ale k jedné knize… Nosferatu. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale když jsem vysunula svrchní část tak, aby mi pak kniha volně spadla do ruky, něco se uvolnilo a já uskočila od knihovny.

,,Neboj Bell.‘‘ Táta mě ze dveří pobaveně sledoval. Střelila jsem po něm rychlým pohledem a zase se vrátila ke knihovně. Celý jeden sloupec se ode mě vzdaloval a posléze zmizel za jiným, který místo něho vyjel. Byl z absolutně jiného materiálu- snad ocel? Nevím, zabývala jsem se chvilkovými úvahami, dokud mi k pasu nevyjel šuplík a s cvaknutím se otevřel.

,,Waw!‘‘ Vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Celý sloupec od shora dolů byl napěchovaný zbraněmi! Oči se mi rozšířily. Bezva! Každá ta vražedná věcička úhledně srovnaná a název zbraně nad ní.  Malé cáry papíru pod tím mi naznačovaly, že tohle budou informace o zbrani.

Otočila jsem se zpátky k otci a objala ho. Takový dárek!

,,Děkuju ti!“ líbla ho na tvář a nechala ho překvapeného za sebou, protože jsem se zase otočila na patě k té nádheře.. Nevěřícně na mě koukal a usmíval se. Došla jsem zase ke knihovně a všimla si, že u jedné knihy s příjemnou červenou vazbou je malá krabička. Ukázala jsem na ni.

,,Co to je?“ Zatvářil se kájícně.

,,No, kdybys náhodou měla zájem si vyzkoušet doutníky… jsou z Kuby.“ Dodal a vytáhl jeden z kapsy. Jistě, kubánské doutníky miluje. Nevědomky mi ruka vylétla k ústům a zívla jsem si.

,,Ach, promiň, zapomněl jsem, že nejsi zvyklá na ponocování.“ Objal mě kolem ramen a poupravil kabátek.

Už si ani nevzpomínám, jak jsem se dostala do postele, protože jsem za chůze usnula. Prostě to můj mozek vypustil a bylo mu to jedno, že mě to zajímá…. To je anarchie!

Když jsem podruhé zamžourala po místnosti zalité ostrým, nepříjemným slunečním světlem, hned se spustil zpěv. To né!

,,Hodně štěstí…“ Dál jsem to nehodlala vnímat, jen jsem se usmívala a zatínala zuby, abych nevyletěla studem z kůže. K mé posteli mířil Jasper s dortem jak pro celou krávu! Vykulila jsem strachy oči. Jestli se mě pokusí přinutit tohle sníst, předem se uškrtím!

Dozpívali a položili mi dort na klín. Musela jsem se opatrně vyškrábat nahoru, abych ho nesvrhla na deku a prostěradlo. Byl rozdělen na tři patra. Byl ozdoben rudými růžičkami a úplně na vrchu byla jednička a vedle ní pistole ve tvaru sedmičky. Začala jsem se smát. Svíčka ve tvaru pistole!

,,Všechno nejlepší!‘‘ Zavískli a já se s povzdechem podívala na svíčku. Přinese mi tenhle rok štěstí? Nebo smůlu? Nevím…

,,Přej si něco…‘‘ Zašeptal Jazz, který si sedl z jedné strany postele. Zavřela jsem oči, víčka jsem měla těžká a snažila jsem se ovládnout touhu se ještě víc natáhnout a usnout.

,Přeju si… přeju si…‘ Zamračila jsem se. ,Už vím…‘ Povzdechla jsem si. Donutila moje srdce, aby to vstřebalo a sfoukla jsem svíčku.  Oba začali tleskat, ale cítila jsem ten obrovský balvan, jak mi zatěžuje srdce. Doufala jsem, aby se moje přání splnilo…

,,Máme pro tebe dárek!‘‘ Zavýskl Paul s Jasperem. ,,Ale je až  v jedné restauraci ve městě. Nevadí, půjdeme?‘‘

,,Mám na sobě pyžamo.‘‘ Povzdechla jsem si jejich nechápavosti.

Oba na sebe mrkli a hodili mi oblečení.

,,Za pět minut u auta kočko! Derecku! Nasaď čapku! Jedem do města!‘‘ Křičeli sotva se otočili. Jasper popadl dort a tahal ho s sebou. Nepochybně do limuzíny, protože jsem to nesměla hltat během jízdy- škoda. Popadla jsem džíny, bílé tričko a rychle si nasadila na hlavu čelenku, protože s těmi šílenými vlasy jsem nemohla ven.

V autě už čekali všichni i táta.

,,Ty o tom něco víš?‘‘ Zamumlala jsem a sedla si vedle něj.

,,Všecičko, ale musím mlčet.‘‘ Zazubil se a já si povzdechla.

,,To je tak nefér!‘‘ Zatnula jsem zuby a začala bubnovat o sedadlo. Pomáhalo to, kupodivu. ,,Zapni pásy Mel, je to mimo město!‘‘

,,Říkali jste, že ve městě!‘‘ Zarazila jsem se.

,,No, tak jsme se sekli.‘‘ Zahihňali se a dupli na plyn. Začala jsem se nehorázně otřásat smíchem a táta se- i když nechápal důvod mé náhlé radosti- ke mně přidal. Dokud…

Tik…ťak…

Tik…ťak…

Tik…ťak…

Co to je? ,,Co to je?‘‘ Zeptala jsem se tentokrát nahlas a všichni ztichli.

,,Odemkni dveře Paule, okamžitě.‘‘ Zašeptal táta. ,,Odpoutejte se….‘‘

,,Co to je tati?‘‘

,,Na tři.‘‘ Tikání se zrychlilo. A do –!

Bomba! Na autě!

,,TŘI!‘‘ Vykřikl táta a rychlým hmatem mi otevřel dveře a vyhodil z auta. Vyděšeně jsem vykřikla a dopadla na tvrdou zem.  Začala jsem se kutálet po silnici, auta nebezpečně okolo mě kličkovala!

Červený Wolswagen, černé BMW se sklápěcí střechou, Škoda Fabia modré barvy…

Stříbrné Volvo novější model s kouřovými okny, Range Rover do hor, Subaru tmavě zelené barvy, červená Toyota starší model…

Zvláštní, najednou jsem si je pamatovala….ale to všechno mi hrozilo smrtí.

Byla jsem zmatená!

Ruce jsem měla odřené od asfaltu a nemohla se postavit na nohy, když jsem si všimla kamionu řítícího se přesně na mě.

Můj mozek se najednou rozjel. Začala jsem přemýšlet, kolik času mu to zabere, než mě srazí, než se jeho přední nárazník zaryje do mé hrudi. Jednotlivé kosti budou bolestivě praskat, já bolestně sténat.

Čekala jsem na moment, kdy se budu přibližovat černým tunelem blíž a blíž k bílému, oslepujícímu světlu v dáli, kde po mě budou natahovat paže moji předci a já se přidám mezi anděly.

Je to můj život a já ho ztratím… ale nikdo přece nežije věčně… škoda…

Troubení mě ohlušovalo, bomba v našem autě explodovala. Oheň! Spousta zmatku, ale já zpomaleně vnímala jak se na mě ta věc neodvratitelně řítí.

Koutkem oka jsem si všimla stříbrného auta, které zastavilo u okraje silnice. Nemohla jsem vykřiknout pomoc, nestihla bych to…

Jak se najednou z tak krásného dne, kdy jsem se narodila vyklubal zároveň den mé smrti? Smrt v sedmnácti… bože…

Měla jsem šílenou chuť si přiložit ke spánkům pistoli- svou nejoblíbenější Berettu 92 a zmáčknout osudnou spoušť…

,,Ne!‘‘ Zařval někdo. Silné paže mě nadzvedly a odhodily na stranu. ,,NE! NE!‘‘ Zařval jiný hlas a pak jen tupý náraz do těla…

SNAD SE DÍLEK LÍBIL... doufám...

PROSÍM KOMENTY A KRITIKU

(P.S-  KDO BY MĚL ZEMŘÍT?)

< >

S ÚCTOU VAŠE NIKI311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 7: