Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 55

21.01.2010 (11:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3385×

55. VŠECHNO JEDNOU KONČÍ

Vyleju si královské srdíčko. Posedíme pod baldachýnem stromů a snad mě nezabije ten šílenec.

---

Zakázala sem si otočit se a v těhotenském tričku s khaki kalhotami si to mířila do lesa. Potřebuju si vyčistit hlavu. ,,Bell! Bell! Vrať se! Prosím!‘‘ Zacpala jsem si uši a dál šla.

,,Kampak, kampak?‘‘ zeptal se hlas a já ustrnula.

---

Ledové paže se mi obmotaly okolo hrudi a přidržely tak od pádu.

,,Pryč.‘‘ Zamračila jsem se a osoba za mnou se pozasmála.

,,Bell, neblbni. Běžel jsem sem jen tak, abych se dozvěděl, že jsi na moment nezvládla své sebeovládání?‘‘ šeptal a opatrně pustil. Pomohl mi se posadit kládu dřeva a já zase cítila, jak se všechen vztek vyplavuje.

,,Paule, jak by se ti líbilo, kdyby tě někdo sekýroval? Já k tomu nejsem stvořená! Sekýrovat někoho jinýho pro mě není problém, ale poslouchat, jak někdo ovládá mě...‘‘ Ironicky pozvedl jedno obočí.

,,Nepila jsi náhodou alkohol? Bell, Edward tě miluje, ty moje impulsivní sestřičko! Bojí se jen, aby se ti něco nestalo... přeci jen... jsi ještě člověk.‘‘ Zavrtěl nechápavě hlavou a já na něj nechápavě zírala.

,,Co?‘‘ Podíval se na mě jako na idiota. Mimořádně jsem se tak i cítila. Zastrčil mi neposlušný pramen za uši a začal.

,,Bells, ty už nejsi sama. Nejsi už tak samotinká a bezbranná jako dřív. V bříšku máš mého synovce, nebo neteř. Opravdu... myslíš si, že kdyby jsi byla má žena,  že bych reagoval jinak? Ne. Nereagoval. Jeho chování je oprávněné. Zlatíčko, pojď, vrať se domů a poslechni ho. Kolikrát tě poslechl on a nic neřekl? Co? Třeba ta bláznivost s tvým pohřbem, nebo ještě ta druha- tvá tvrdohlavost o vraždě v domě tvého úhlavního nepřítele i když jsi byla těhotná!‘‘

,,Jo, asi máš pravdu...‘‘ sklopila jsem hlavu zahanbeně. Měl pravdu. Přejížděla jsem si po bříšku a mračila se.

,,Jednala si hodně zbrkle.‘‘ Paul mě objal okolo ramen a přehodil mi tak přes ně svůj kabát.

,,Myslíš, že mi odpustí?‘‘ zeptala jsem se opatrně.

,,Zlatíčko, on ti odpustí cokoliv. I kdyby ses ho pokusila zabít, odpustí ti.‘‘ Hned jsem mu skočila kolem krku a objala ho. Z očí mi vyhrkly slzy a začala jsem vzlykat.

Dlouho jsme takhle seděli v objetí, než se trošku odtáhl. ,,Pojď, bojí se o tebe.‘‘

,,Bojím se,‘‘ zašeptala jsem a utřela si hranou ruky slzy.

,,Čeho?‘‘ vykulil na mě oči.

,,Jeho.‘‘

,,Edwarda?‘‘ ještě víc mu spadla brada.

Opatrně jsem přikývla.

Paul se zamračil. ,,Ubližuje ti?‘‘ vypadlo z něj a já zpanikařila. Vážně to tak vyznělo?

,,Ne! Ne... on nikdy... spíš by to mělo být opačně. Čím dál víc si uvědomuju, že mu ubližuju sama... Právě to je to, čeho se bojím... bojím se, že až ho uvidím, bude tak zničený, že mě to zničí.‘‘

Paul mě zase objal a pomohl na nohy. ,,Kdyby něco jsem poblíž, Bell, vždy budu.‘‘

,,Ne, ty máš Eli, musíš se mi o ni taky postarat. Ne jen o praštěnou těhulku...‘‘ Paul se zasmál a políbil na čelo.

,,Tak pojď ty šílená mamčo.‘‘

Nervózně jsem se ošívala před dveřmi a skousávala si spodní ret. ,,Kdyby něco, jsem kousek odsud Bell. Jsem tu, neboj se.‘‘ Obrátila jsem oči v sloup a pomalu otevřela dveře.

Bylo tu ticho. Čekala jsem, že sem přiskočí celá garda jako vždy. Nikam jsem se nesměla hnout bez dozoru. Nikdo tu kupodivu nebyl.

Něco mě ponoukalo jít dál... Rozhlédla jsem se po sále a kráčela dál dovnitř. Došla jsem až do´jídelny a tam jsem ho viděla.

Seděl na židli s tváří v dlaních a zavřenými očima. ,,Víš, jak šíleně jsem se o tebe bál? Byly to ty nejdelší dvě hodiny v celé mé existenci. Nevěděl jsem, kde jsi, jestli jsi v pořádku, jestli nezačínáš mít bolesti, jestli tě něco nenapadlo! Bello! Já bez tebe nejsem nic‘‘ Stála jsem tam nečinně u dveří a sledovala, jak pomalu zvedá hlavu a ztrápeným pohledem se na mě dívá. Pomalu, aby mě nevyděsil vstal a šel ke mě. Zase mi z očí vyhrkly slzy. Zklamala jsem ho... jeho důvěru ve mě...

Natáhl ke mě ruku a pohladil po tváři. ,,Jsi v pořádku? Nemáš hlad? Nebo nejsi unavená?‘‘ Cože? ,,Pojď se mnou, musíte si odpočinout.‘‘

,,Ty... ty-ty se na mě nezlobíš? Nemáš chuť mi vyřvat do očí vše, co jsem ti udělala? Co jsem provedla? Nechceš mě dát do řetězů, abych už nemohla utéct?‘‘ Mírně se zamračil. To asi kvůli řetězům- vzpomínky....

,,Ne... to bohužel odnesla garda... Pojď. Máš hlad?‘‘ Hned jsem obmotala ruce okolo něj a přitiskla se na jeho hruď. Velké bříško mi sice zabraňovalo, abych byla k němu přimáčklá co nejvíc, ale mě tohle stačilo. Edward mě pohladil po vlasech a vtiskl polibek do vlasů.

,,Miluju tě.‘‘ Zasypávala jsem polibky jeho hruď a krk- tam, kam jsem došáhla, tam jsem ho i políbila.

Když jsem se od něj opatrně odtáhla, jeho výraz byl zjihlý. Klidný, milosrdný, láskyplný a dokonalý...

Po sedmdesáti lety. Pohled nicoty, nebo mouchy, vyberte si.

Na velkém trůnu seděl jeden muž. Byl krásný, vysoký, s rozcuchanými černými vlasy a vlídným topazovým pohledem. Starověký oděv, který měl k těmto příležitostem mu splýval až ke kolenům a na hlavu mu okrášlovala obrovská zlatá koruna.

Důstojnost, spravedlnost, síla, respekt... vše to z něj vyzařovalo. Pomalu se k němu snažila dostat postarší paní, kterou podepírala. Obvyklý nedůvěřivý výraz se změnil na potěšený. Vstal z trůnu a zanechal na něm dlouhý plášť i vážnost. Byl rád, že se konečně vrátila. Přiběhl k ní a vzal postarší ženu do náručí. Zatočil se s ní opatrně dokolečka a políbil na tvář. ,,Ahoj Eli, zlatíčko, jak se máš?‘‘ Postarší paní se usmála. Na svých osmdesát byla stále čilá.

,,Dobře tati,‘‘ zamumlala a hlas měla značně ochraptělý. Hned se do místnosti přiřítil černý mrak a postavil vedle babičky.

,,Ahoj Edwarde,‘‘ pozdravil. Mohli být stejně staří. Paul se opatrně sehl a líbl svou milou na vrásčité čelo a pak i na rty.

Dívka, která stála vedle Elisabeth byla její dcera. Ta dívka z Belliných snů. ,,Kdepak mám Bellu?‘‘ zasmál se Paul, ale jeho tvář po chvíli zachmuřela.

,,Nevím...‘‘ zamumlal Edward a zase propadl do bezútěšného smutku. Utekla a on nevěděl kam. Nevěděl proč. Prostě jednoho dne nechala u něj korunu a zmizela...

,,Je mi to líto, Edwarde,‘‘ zašeptal Paul a poplácal po zádech. Už je to přes dva týdny. Edward si povzdechl, ale pousmál se na svou dceru- El. Renesme- jeho pravá dcera byla právě ve škole. Zdědila vše nejlepší po rodičích. Po králi i královně.

Stačilo jedno jediné zatleskání královskými rukami a dovnitř vplulo pár osob s podnosem, který hned skončil u Eli.

Ubíhaly hodiny, dny... stále nic, když se najednou ozvalo, ve velké přijímací síni, kam každý den přišlo minimálně dvacet upírů , silné vyražení dveří. Edward na trůně ztuhl a oči semkl do škvírek. Nejspíš povstalci. Oni měli tendenci ničit vše.

Obrovské dveře se prudce vyrazily a on zalápal po dechu. ,,Bell?‘‘ vydechl. Bella se usmála a ladně k němu doběhla. Měla na sobě kalhoty, které na ní neviděl celá desetiletí a jeho touha byla zase jednou silnější- jako by to ještě šlo. Přivítali se tím nejkrásnějším polibkem a všichni upíři se předklonili královskému páru.

,,Stýskalo se mi.‘‘ Edward přikyvoval a měl zavřené oči. Užíval si to sladké setkání. ,,Počkej, počkej...‘‘ zasmála se, když ji drtil trošku silněji. Bella si strčila palec a ukazováček do úst a silně pískla.

,,Co to je?‘‘ vyděsil se Edward když slyšel nemožné rány a dunění.

,,Překvapení, ty taky koukej Eli.‘‘ Eli jen pootočila hlavu na stranu a zírala ke dveřím. Čekala, co se stane a když dovnitř vběhlo šest obrovských koček... dva gepard, dva lvi, a dva jaguáři...

Edward přestal dýchat. Nechtěl těm krásným zvířatům ublížit. Jeden gepard automaticky zamířil ke králi. Začal se mu lísat k nohám a vrnět.

Bellin pohled:

Byla to snad celá věčnost bez něj. Viděla jsem, jak sladce se k němu ta kočička lísá a věděla jsem, že ta je už s ním spojená. Tohle nebyly obyčejné šelmy.

Díky upírovi ze Severní Dakoty jsme našli ty, které jsou zdegerenované- ne, to je moc silné slovo... Jsou jen jiné. Jejich duše slouží něco jako spojka. Pokud zemře majitel, umírá i zvíře, pokud umře zvíře, jeho vlastník ztrácí malý znak, který se utváří během tohoto lísání. Má jednoduchou podobičku písmene V a není příliš mnoho osob,  které by něco takového měly.

Já jsem byla hned na první pohled spojena s jaguárem. Stejně jako Paul. Každého si vybral samotný tvor. On si vybere svého majitele a majitel jeho. Je to zvláštní spojení.

Ale tohle není jejich jediný dar. Jediná odlišnost od ostatních. To jsem ale hodlala vyzkoušet až za chvíli...

Edward to hned pochopil a ještě jednou se na mě vrhl, ale když jsem slyšela zacinkání v mé kapse, rychle jsem od něj odskočila. ,,Počkej!‘‘

Vytáhla jsem z kapsy dvě nádobičky a šla k Eli. Bylo to rozhodnutí, udělané už dávno a bez toho bych tu nebyla ani já, to byl cíl mé cesty. ,,Promiň dceruško, ale já tě nemůžu nechat odejít.‘‘ Eli se zamračila a nedůvěřivě sena mě podívala.

,,Nemám ti tak říkat já?‘‘ zamumlala a podívala se na svou adoptivní matku utrápenými, unavenými kukadly, které už dávno nabíraly lehkou našedlost věkem.

Zavrtěla hlavou a podívala se po místnosti. Strážci- zbyteční, Elisabethina dcera- nepotřebná v tenhle moment. Rychle cukla hlavou k dveřím a všichni jako zhypnotizovaní zmizeli. Byli tu už jen oni čtyři... jen oni čtyři a nemluvící tvorové.

,,Eli, já vím, že jsem nebyla nejlepší matkou, ale chci, aby jsi to vypila, protože nesnesu pohled na tvou bolest. Na to, jak pomalu chátráš a umíráš. Paula to taky ničí, ale nic ti neřekne... na to tě až moc miluje. Tvoje spřízněné zvíře ti ale dokáže dodat něco, co žádný člověk ani upír ne. To je jeden z důvodů, proč jsem je sem přivedla.‘‘ Lvice položila svou ohromnou hlavu do Elina klína.

,,Bell, není to zbytečné?‘‘ zeptala se opatrně, jako kdyby se ptala, jestli to musí udělat.

,,Myslím, že jsi už dokázala to, co jsi chtěla. Chtěla jsi vědět, jaké to je být stará...‘‘ ironicky jsem se usmála a nepochopitelně koukala na ni. ,,Teď je na čase zažít, jaké je to omládnout.‘‘ Došla jsem k ní a natáhla k ní ruku s lahvičkou. Buď bude chtít, nebo ne... já to už neovládnu. Nechám to na ní. Mračila se. Stejně jako Paul, který mě doslova vraždil pohledem, ale přitom se občas láskyplně podíval na Eli.

Zhluboka se nadechla a její ruka se cukala k tomu předmětu v mé dlani. Byla to jen krev ze zvířete, které si ji vybralo. Těkala pohledem mezi našemi kamennýma tvářema a nechápala, co má udělat. ,,El, lásko, vše je jen na tobě.‘‘ Paul se pousmál a okolo mého pasu se obtočily milované paže.

S povzdechem vzala skleněnou nádobu z mé dlaně a podala Paulovi. Ten na ni nechápavě vytřeštil oči. ,,Já to neotevřu...‘‘ omluvila se a z oka jí ukápla slza. Když jí Paul podal zpátky otevřenou lahvičku, podívala se na nás. ,,Tak... snad se brzy zase setkáme.‘‘

,,Jen tři dny,‘‘ je to rychlejší než normální přeměna v upíra a mnohem méně bolestivé. Naposledy se podívala svou vrásčitou tváří na Paula a její rty se dotkly tekutiny uvnitř.

Eli bude navěky mladá a krásná... Všichni budou šťastní... Celý svět bude v harmonii...

-Mnohem později téhož dne-

No, jak jinak... Propadla jsem naší nekonečné vášni. Naše těla se proplétala ve změti touhy, lásky a štěstí. Měsíční světlo nás osvětlovalo a já se nadšeně snažila dostat nahoru. Stále jsme se váleli jeden po druhém a smáli se. Nedokázala jsem se ho ani po těch letech nabažit. Přejížděla jsem mu po hrudi a v očích jsem měla samé jiskřičky.

Zase jsem se k němu přirazila a vrčela při každém dosedu. Celou hruď měl ode mne poškrábanou, ale rány se měnily hned na prach. Místo postele jsme si po celé ložnici vystlali matrace z postelí a povlékli prostěradly, které se mezi nás proplétaly, ať jsme chtěli nebo ne.

Plul prsty po mém těle a způsoboval zakázanou rozkoš. Pohrával si s pramenem mých dlouhých, tmavých, vlnících se vlasů a při každém mém tempu zavrčel. Dostávali jsme se jeden druhému do hlavy. On si četl mé myšlenky a já ovládala jeho vzrušené tělo.

Oba jsme se najednou zarazili a napětí našich těl dosáhlo vytouženého vrcholu.

,,Bell...‘‘

,,Můj Králi...‘‘vydechla jsem šeptem a uvolnila se, když to pomalu končilo. Opírala jsem se lokty o jeho hruď a sledovala jeho dokonalou tvář.

,,Lásko...‘‘

,,Miluju tě...‘‘

,,Má královno...‘‘ lehce mě políbil

,,Navěky...‘‘

KONEC

Závěrečná písnička s překladem, pro ty, kdo neumí tak dobře angličtinu.

Byli jsme cizinci,
kteří vyrazili na cestu
Netušící,
čím vším budou muset projít
Teď jsme tady
A já najednou stojím
S tebou na začátku

Nikdo mi neřekl,
že se tě chystám hledat
Nečekaně
Co jsi udělala mému srdci?
Když jsem ztratil naději
Byla jsi tu,
abys mi připomenula,
že tohle je začátek

Život je cesta
a já chci jít dál
Láska je řeka
a já chci dál plynout
Život je cesta
Teď a navždy
Báječná cesta

Budu tu,
když se svět přestane točit
Budu tu,
když bude bouře
Na konci budu stát
na začátku s tebou

Byli jsme cizinci
v bláznivém dobrodružství
Nikdy jsme nesnili,
že by se naše sny mohly splnit
Nyní tu stojíme
Nebojíme se budoucnosti
Na začátku s tebou

Věděl jsem, že někdo někde je
Jako já sám ve tmě
Teď vím, že můj sen bude žít
Čekal jsem tak dlouho
Nic nás nesrazí dolů

Život je cesta
a já chci jít dál
Láska je řeka
a já chci dál plynout
Život je cesta
Teď a navždy
Báječná cesta

Budu tu,
když se svět přestane točit
Budu tu,
když bude bouře
Na konci budu stát
na začátku s tebou

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 55: