Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 53

02.01.2010 (19:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2453×

53. KRÁL A KRÁLOVNA PROKLETÝCH

Že jsem se já blbá rozhodla být matkou. Který pitomec mi to nerozmluvil! Budu teď trpět jak mučedník, dokud to nevyleze ze mě ven. Pšt, to je jen naše tajemství. Koruna manžel se žezlem a jedem.

---

Zadržela jsem výkřik, když dítě znova koplo.

Smuteční hudbu prořízl silný úder zvonu. Znovu a znovu…

--

Slyšela jsem, jak najednou začala strkanice, bolesti jsem vytřeštila oči a zírala do Edwardových očí přeplněné strachem o mě.

,,Zavři sakra tu rakev!‘‘ zařval Paul a všimla si, že se sem tlačí jiní lidé… Edward rychle zavřel víko a já se octla v naprosté tmě.

,,Jděte pryč!‘‘  Zase odbyly kostelní zvony půlnoc a někdo se rozjel s mou rakví. Začala jsem se ošívat v tom stísněném prostoru a začala mě přepadat klaustrofobie. Slyšela jsem vrčení. Silné, mužné vrčení a zabouchnutí dveří. Zatlačila jsem na víko a z očí se mi vydraly slzy. Pomoc! Třásla jsem se jako osika při představě, že bych měla být pohřbena i s dítětem zaživa.

Plíce mě najednou začaly pálit. Zařezávaly se mi do nich nože a šíleně to bolelo. Panebože! Tohle je snad vzduchotěsné!

,,Pusťte mě!‘‘ zařvala jsem a hlas se mi zlomil. Křičela jsem, když vtom víko vylétlo nahoru a hned si mě někdo bral do náruče. ,,Edwarde, co se děje!‘‘

,,Neboj se lásko, neboj se, ale…‘‘

,,Okamžitě mi to řekni!‘‘  Zmučeně se na mě podíval.

,,Budeš se jim muset ukázat.‘‘

,,Komu!‘‘ Tlak mi snad vyletěl nad padesát tisíc.

,,Ne, nejsou to už z famiglie, ani nikdo…z lidí…‘‘ Líbl mě na čelo.

,,Paul je teď uklidňuje, že nastoupíme na trůn. Když jeden z nich tě viděl… v té rakvi… uvěřili tomu, ale já nechtěl bez tebe převzít královské právo…pokud si to pamatuješ…až po…po té svatbě,‘‘ zasmál se. Snažila jsem se uklidnit své srdce stejně jako myšlenky. Fajn, jestli mě zabijou hned nebo později… to bude sranda. V duchu jsem se zasmála své myšlenkové nesmyslnosti.

,,Postav mě,‘‘ zašeptala jsem rezignovaně. Edward střelil rychlý pohled ke dveřím a zase zpátky ke mně. Opatrně mě postavil na zem a já se ujistila, že mě nohy udrží.

,,Počkej tu chvíli.‘‘ Rychle vyšel ze dveří a nechal mě v té místnosti. Byla to místnost, kde se většinou farář připravoval. V bílé místnosti, páchnoucí po kadidlu a s obrovským křížem na stěně.

,,Ticho!‘‘ slyšela jsem jak zařval a pomalu došla ke dveřím, kde jsem přitiskla ucho ke dřevu. ,,Jestli jen někdo v myšlenkách zatouží po tom, aby ochutnal, nebudu mít slitování!‘‘

,,Je snad z krve?‘‘ zasmál se jiný. Chvíli bylo tíživé ticho.

,,Ano.‘‘

,,Princi Edwarde, snad se nám nesnažíte tím naznačit, že by to byla ta dívka ze svatby, která ji-‘‘

,,Ano, ta dívka má jméno, Isabella.‘‘

,,Ale-‘‘ slyšela jsem další mocné zavrčení a já zalápala po dechu. Princ Edward… ach ta dětská iluze byla pravdivá…on je princ- jako kdybych to nevěděla.

Celá jsem zrudla, když dveře zaskřípaly a v nich se objevil pobavený Edward.

,,Máš respekt celého upířího světa, má lásko.‘‘ Skousla jsem si spodní ret a jeho ruka chytla tu mou. ,,Nedovolím nikomu, aby ti ublížil.‘‘ Pomalu jsem přikývla. Nevěděla jsem, co očekávat, vždyť… před upíry jsem nikdy předstupovat nemusela…

Edward mě hrdě vedl vedle sebe a když se zastavil, dovolila jsem si vzhlédnout nahoru. Všichni se zdáli být stejně překvapení jako já. Kostel se zdál být napěchovaný upíry- jak divně to zní i v té mysli- a ti se drželi dostatečně daleko od svěcené vody i křížů. Ženy i muži každého věku na mě upíraly zkoumavé pohledy a sjížděli mě od hlavy k patě.

Všichni byli v dlouhých šatech a róbách, jako kdyby byli připraveni k plesu. K oslavě něčeho o čemž jsem neměla nejmenší ponětí.

Cítila jsem se jako myš u zasedání koček. Kořit milovaná lovcem před jeho příbuznými. Jeden z mužů vystoupil a uklonil se Edwardovi, ale byl zamračený.

,,Vy hodláte za ženu pojmout nečistou dívku? Poskvrněnou s vetřelcem v lůně?‘‘ Edward zavrčel a všichni se přikrčili.Sama jsem se začala bát a rukou si zakryla  bříško, jako kdyby dítě tohle mělo ochránit.

,,Její lůno má dědice! Čistokrevného dědice trůnu! To, co ty nazýváš vetřelcem je můj potomek! Jak se opovažuješ ji jakkoliv urážet!‘‘ zahřměl a mezitím se přesunul přede mě. Vykukovala jsem mu zpod ramene a oči se mi plnily slzami.

Paul, Alice, Jasper, Esme, Rose, Carlisle i Emmett stáli v mžiku vedle nás a utvořili okolo mě kruh. ,,Pamatuj si, že ona ovládá moc mnohem, mnohem silnější a nebezpečnější, než kdokoliv na světě!‘‘ Všichni se hned uklonili a se stále sledovali rozzuřeného Edwarda.

Zase mě nepříjemně koplo v břiše. Prcek je taky nebezpečný! Jako jeho otec. Chránila jsem si jednou rukou bříško a druhou s přehnanou opatrností natáhla k Edwardovi.

,,Nech ho být, lásko. Zeptal se jen na to, co ho  zajímalo.‘‘ Edward se cukl, ale dál probodával upíra pohledem a vsadila bych se, že mu  v hlavě dělal odporné obrazce. ,,Přestaň,‘‘zašeptala jsem zase s láskou a něhou a on se najednou napřímil a muž padl na kolena. Zhluboka oddechoval a zdálo se, jako kdyby neměl daleko k pláči. ,,Proč? Nedělej to Edwarde…‘‘ šeptala jsem dál a on se na mě opatrně otočil.

,,Nikdy tě nesmí nikdo urazit. Rozumíš, nikdo…‘‘ Pohladil mě po tváři a já se pomalu přesunula před Edwarda. Prohlížela jsem si všechny upíry.

Srdce bubnovala jako při sprintu a já pomalu sešla po schodech k tomu, který mě zprvu urazil. Byl stále na čtyřech. Ženy, které u něj klečely hned ode mě odstoupily se strachem a já zavrtěla hlavou. Mě se bát vůbec nemusí. Správně by to mělo být naopak. Cítila jsem, jak mě sleduje jeho ostříží zrak a já pomalu klekla na nohy, snažíc se trošku zmírnit bolest v bříšku. Mírně jsem sykla a hned všichni uskočili, kromě toho, který stále rozdýchával bolest způsobenou Edwardem.

Co nejpomaleji jsem se natáhla a zvedla jeho tvář ke mně. Byl to muž okolo pětatřicítky. Vlasy měl svázané do copu a byl oblečený do černého saka z 20. století. Pokusila jsem se na něj mile usmát a pomohla mu zpátky na nohy.

,,Bell…‘‘ zašeptal Edward těsně za mnou a já k němu otočila hlavu. Smutně jsem se pousmála a jeho rty se mi s lehkostí vánku otřely o čelo. ,,Nezasloužím si tě,‘‘ zašeptal a slyšela jsem pár vzdechů.

Edward se s jiskřičkami v očích otočil na všechny upíry a hlasem, tak sladkým, tak dokonalým a naplněný autoritou řekl něco,co mi dokonale vyrazilo dech. ,,Víte co je ale nejzajímavější? Nezasloužím si tuto ženu. Nezasloužím si její lásku a dobrotu. Její srdce je naplněné láskou a něhou! Ta naše překypují většinou ale touhou po krvi a uspokojení. Od té doby, co ji ale známe… jsme se změnili. Ona nás změnila. Našli jsme cosi jako svědomí. V temném, nejtmavším světě se našla bytost, která rozdává světlo, lásku a hlavně…naději. ‘‘ No, nejspíš zapomenul na skutečnost, že jsem před pár dny zmasakrovala pár mafiánů, ale jinak… no, až na plný trestný rejstřík, má nejspíš pravdu.

Uběhly další dva měsíce. Bříško bylo velké jako balón, takže jsem přes něj stěží viděla cokoliv. Měla jsem pocit, že kdybych si na něj položila skleničku, že to udrží a bude držet jako stolek, ale neměla jsem potřebu do zkoušet. Konec konců, už je to šest měsíců. Ještě dva a pak už bude ta zátěž na záda a zároveň moje druhé srdíčko na světě.

Stála jsem nervózní polonahá v pokoji. Byl to Alicin obrovský pokoj. No, spíš sál. Na vyvýšené stupínku, před zakrytými zrcadly… Mé vlasy se v lehkých loknách snášely okolo mého obličeje a ty, které by mi spadávaly do vlasů byly sepnuty zlatou stuhou vzadu. Celou tu… událost jsem nechala na Alici,Esme a v neposlední řadě- na Rose.

Všichni, kdo tehdy stáli v kostele, bojíc se šáhnout na cokoliv, by měli přijít. Edward sice nesouhlasil s jistým upírem, ale podařilo se mi přemluvit ho. Když si na to tak vzpomínám, nebylo to až tak hrozné.

Zase jsem zaslechla známé zašustění a z břicha další lehčí kopanec. Esme si potěšeně sedla do křesla kousek ode mě a sledovala nás tři. Zase jsem byla rudá jako rak. Alice si stoupla přede mě a Rose jí asistovala.

V náruči té nejdokonalejší bytosti ležely šaty. Bála jsem se na ně dokonce sáhnout, abych je nepoškodila. Alice jen zavrtěla hlavou a Esme se z křesla potutelně usmívala.

,,Alice, usměj se, nebo budeš mít vrásky.‘‘

,,Haha, velice vtipné Esme.‘‘

,,Já si nedělám legraci, měla jsem o tom vizi.‘‘ Alice hned nasadila zářivý úsměv a všechny jsme vypukly v smích. Jako kdyby jí někdo do úst narval banán.

,,Bello, zavři oči, natáhni ruce nahoru a nehýbej se,‘‘ nařídila okamžitě.

Cítila jsem s jakou jemností a opatrností navléká šaty. Měla jsem pocit, jako kdybych ani nedýchala.

Samet klouzal po mé pokožce a příjemně ochlazoval. Látka objela bříško a pak sjela až k nohám. Měla jsem šílenou chuť se podívat na ně.

,,Neotevírej oči,‘‘ zasmála se Esme a já nesouhlasně zamručela:

,,Ale to není fér, vy mě v tom vidíte a já nemám mít ani potuchy, jak vypadám?‘‘

,,Přesně tak mamino,‘‘ přitákala Rose a pohladila bříško přes šaty.

,,Ještě doladím pár detailů a pak můžeš Esme zaběhnout jim oznámit, aby už pomalu začínali. ,,Cože!‘‘ vyhrkla jsem a srdce mi zasprintovalo zase

. ,,Klid Bell, obřad povede Carlisle, má na to vzdělání.‘‘

,,Není to nějak brzo?‘‘

,,Bello, máš ponětí o tom, jak dlouho mi trvalo to, než jsem donutila tvé vlasy k poslušnosti?‘‘ zasmála se Alice a objala mě pažemi okolo pasu a pak něco stahovala pod prsy. Po chvíli mi přisunula židli a radila mi, jak si do ní mám sednout, abych náhodou neponičila šaty. Seděla jsem tam snad celou věčnost, modlila jsem se, už aby zapěla, že jsem hotová a já mohla bez žádných caviků usnout. Chytla mě za nohu a nazula nějaké složité lodičky.

Edwarde,zachraň mě… chtěla jsem poslat myšlenku, ale přitom jsem narazila na štít. Sakra, Emmett! Blokuje Edwardovi mysl! To není fér! Chtělo se mi zaskučet, když najednou Alice konečně vypískla.

,,Hotovo! Jsi oficiálně dokonalost sama! Počkej, postav se, vyfotím si tě.‘‘

,,Alice…‘‘ zaúpěla jsem.

,,No co, když mi to dnešní technika dovoluje, proč ne?‘‘

,,Alice, usíná, radši něco vymysli.‘‘ Pomalu jsem otevírala oči a čekala, než mě někdo okřikne, ale nic se nedělo. Setkala jsem se s onyxovým pohledem Rose.

,,Dobré ráno,‘‘ usmála se a líbla na čelo. Alice div nezešílela, ale mě to dokonale probralo. Takové probuzeníčko.

,,Tak pojď, Paul už čeká a Edward dvojnásob,‘‘ popoháněla mě Esme a otevřela dveře. Paulovi, který stál za nimi spadla brada na zem.

,,Páni, Bell, vypadáš úchvatně.‘‘ Paul na sobě měl klasický oblek. Černý, jednoduchý…

,,Děkuju, bratře, ty taky.‘‘  Nabídl mi rámě a já ho opatrně přijala. Alice mi podala kytici a hned všechny zmizely.

Ze zahrady se ozvala neznámá svatební melodie a já mohla jen hádat, co to je. Nebyl to ani Pacheblův, ani Wagnerův pochod… nebylo to ani jedno z těch dvou… nepoznaná melodie se sunula ze zahrady, kam jsme mířili.

Oba jsme mlčky šli po kamenné cestičce k jezeru na pozemku- teď už- Edwardova hradu.Občas se mi podařilo zakopnout o vlastní nohy, ale Paul mě v mžiku držel a naše chůze byla nepoškozená. Abych to tak nějak řekla.

Všimla jsem si snad stovky osob. Osob, jejichž oči se upíraly na mě a chuť zahrabat se pod zem nezmizela.

Procházela jsem uličkou, s pohledem radši na zemi, ale pak mi to nedalo a já pomalu vzhlédla. Zalápala jsem po dechu a jeho pokřivený úsměv ozdobil jeho šťastnou tvář. Byl celý v černém saku, jako všichni ostatní, ale zároveň mu na ramena dali dlouhý červený plášť…. Jako králi…

Paul hrdě vypnul hruď, zatímco já zrudla ještě víc a uvěznila se v Edwardových očích. Celý svět zmizel. Byli jsme tu jen my dva.

Paul mi vložil ruku do Edwardovi, vzal tvář do dlaní a líbl na tváře. ,,Hodně štěstí sestři.‘‘ Zhluboka jsem se nadechla a podívala na Edwarda. Jeho andělská tvář se na mě božsky usmívala a Carlisle mezitím začal.

Nedokázala jsem ho vnímat. Nedokázala jsem vnímat šťastné vzlyky z obecenstva… nic. Jen jeho. Mou lásku, druhou polovinu, bez které nejsem ničím.

,,Ano,‘‘ sykla na mě Alice a já se vzpamatovala a pípla ze sebe ta tři písmenka. Edwardův úsměv se umocnil a po chvíli hrdě potvrdil.

,,Z moci svěřené mi…‘‘ pokračoval Carlisle a Edward poprvé od té doby, co tu stojíme ode mě odvrátil pohled a podíval se na něj.

Poklekl na jedno koleno a převzal od Carlislea…něco. Alice s Rose mě chytly za ruce a pomalu dovedly k trůnu…trůnu? Odkud se tu vzal! Pod baldachýnem krvavých a panensky bílých růží stály dva trůny. Jeden velký, celý zlatý a honosný… s neurčitým tvarem nad opěradlem, a druhý, téměř totožný po jeho boku. Zastavily mě těsně před ním a otočili směrem k upírům, poté se nenápadně vytratily zpět na svá místa.

Edward ke mně se zbožným pohledem došel, došlo mi, co chce udělat. Opatrně jsem se předklonila, jak mi to bříško dovolilo. S láskou mi na hlavu nasadil korunu… vzal mou tvář do dlaní a políbil. Pomohl mi se posadit a já celá rozechvělá nepodívala na ostatní.

Upírky mohly žárlivostí puknout, zatímco muži se jen potutelně usmívali. Edward si taky klekl, ale tentokrát před Carlislea.

,,Ty, Edwarde Anthony Volturi, od nynějšího dne se stáváš králem. Králem všech  Prokletých, budeš vládnou po boku královny Isabelly…‘‘ nemohla jsem už dál nic vnímat. Jen Edwarda. Na jeho hlavu Carlisle nasadil obrovskou korunu, vytepanou z toho nejdražšího zlata, kovaný s přesností a dokonalostí. Posázený smaragdy, rubíny a diamanty. Edward mezitím stále ke mně očkem pošilhával. Elegantně a hrdě se posadil do obrovského trůnu.

Jednu ruku si dal na opěradlo se lví hlavou a druhou chytl tu mou a propletl naše prsty.

,,Navždy…‘‘ zašeptal a všichni propukli v jásot.

,,Ať žije král Edward! Ať žije královna Isabella!‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 53: