Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 51

31.12.2009 (12:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2212×

51. NEMŮŽU ČEKAT!

No co? Jsem nedočkavý člověk! Čekat je zbytečné. Když se mi nabízí možnost, chytím ji zapačesy a pak to jde jak po másle.

,,Dobře, tak jinak, může dostat upír infarkt?‘‘ Okamžitě se začal řehnit jako děcko, ale pak si všiml Edwarda, brada mu spadla a taky vykulil oči.

,,Bello, ty rozzuřená taliánko, jaks to udělala?‘‘

---

,,Co jsem mu udělala! Emmette! Nepřej si poznat mé horší způsoby! Doprčic, dej mi ten telefon, já zavolám Carlisleovi sama!‘‘ šmatla jsem rukou po Emmettovi a vnořila ji do zadní kapsy kalhot, kde má telefon. Klekla jsem si naproti Edwardovi a popleskala ho po tváři, mezitím, co to vyzvánělo.

,,Ano?‘‘ Esme? Hm…

,,Esme, není někde poblíž tebe Carlisle? Potřebuju se ho na něco zeptat.‘‘ Slyšela jsem, jak si povzdechla a zavrčela.

,,Esme, nebuď žárlivá,‘‘ zasmál se Carlisle v pozadí a pak se ozval konečně jeho hlas.

,,Co se děje Bello?‘‘

,,Carlisle, neruším vás? No, řekla…jsem to Edwardovi a on… jak to říct? Ztuhl, přestal reagovat. Stále zírá kamsi před sebe s otevřenou pusou.  Prosím, řekni, že to není upíří infarkt.‘‘ Emmett hned vyprskl smíchy. ,,To není vtipný!‘‘

,,Bello, zlatíčko, klid… on to potřebuje jen pochopit. Dej mu čas.‘‘

,,Reaguje takhle každý mužský, nebo je tohle originál?‘‘

,,Asi je to ojedinělý případ…‘‘ zasmál se.

,,Vážně jsi mě uklidnil, jak dlouho to tak bude?‘‘

,,Dej mu tak den a pak by se možná mohl dát do kupy. Kdyby něco, tak víš na jaké číslo volat.‘‘ Tak to je dost času na přemýšlení…

,,Dík.‘‘ Zaklapla jsem telefon a rozmrzele ho podala Emmettovi. ,,Pitomče.‘‘

,,Kruci, Bello, takhle mě nepobavila ani Rose, to je co říct!‘‘ Oči jsem hned dala do škvírek.

,,Ty a Rose?‘‘ Nevinně se zazubil.

,,No… nějak… no… ehm…‘‘ začala jsem se smát já. Emmett se uraženě posadil a skousl si ret. ,,No, byli jsme každý takový… samotářští…no…ehm… dali jsme se do kupy.‘‘ Klekla jsem si k němu a objala ho.

,,To je v pohodě. Blahopřeju.‘‘

,,Já blahopřeju, mamino.‘‘ Líbl mě na tvář a hned utíkal… jak jinak než za Rose. Seděla jsem chvíli v tichu v pokoji a přemýšlela. Pohladila jsem Edwarda po tváři a natáhla se k jeho rtům. Vypískla jsem, když mě najednou povalil na zem a jeho rty byly nenasytně na mých.

,,Bell, Belli, Bells, Bello… lásko…‘‘ mumlal v polibku a opatrně se ke mně tiskl. Jeho rty narážely o mé a jemně ochutnávaly. Nemohla jsem se toho pocitu nabažit a ruce jsem mu vpletla do vlasů.

,,Edwarde!‘‘ nechápala jsem jeho náhlý výbuch.

,,Oh, promiň, ublížil jsem ti? Jsi v pořádku?‘‘ Rychle mě vzal do náručí a přenesl k posteli. Sedl si na ni a já stále v jeho náruči jako mimčo. ,,Proč jsi mi to neřekla?‘‘ Pohladila jsem si jemně vystouplé bříško.

,,No… no…ehm…‘‘

,,Nemusíš nic říkat.‘‘ Zasmála jsem se a rozhlédla kolem. Stěží ho přesvědčím, jestli bych nemohla zkusit pomstu.Nedovolí mi to. Ne v tomhle stavu. Ne, když budu matkou. Zamračila jsem se sama pro sebe. ,,Bože… Bello… ty… ach, ale-‘‘ jeho krásná tvář se najednou zamračila. ,,Co když… co když je to pro tebe nebezpečné?‘‘

,,Edwarde, jsem ve třetím měsíci, nekecej mi tu nic o nebezpečí, ano?‘‘ Pohladil mě po tváři a líbl na špičku nosu. ,,Nesnaž se nic ututlat. Nebudu se chovat jako nejkřehčí stvoření,chápete můj králi?‘‘

,,Ano královno.‘‘ Stále pohledem sklouzával k mému bříšku. Skousla jsem si spodní ret. Měla jsem je stále červené z toho polibku. Ale stále jsem je chtěla.

Natáhla jsem krk, abych zase obsadila jeho rty. Jemně jsem se jich dotkla a vzala jeho ruku do mé. Zarazil se, ale nic nenamítal. Když ji zase povolil, pomalu jsem mu ji sunula zpod mého kolene, po noze, stehně a položila mu ji na moje bříško. Odtáhl se ode mě a podíval, kde spočinula jeho ruka. Byl tak roztomilý. Nevěřícně koukal na lehkou vypouklinu pod mou košilkou a jeho prsty mi dělaly jemné kroužky na ní.

Mlčky jsme seděli- tedy já v pololeži- Edward s jemným, otcovským úsměvem a já dalo by se říct: nevinným. I když moje nevinnost je dávno minulostí. Hladil mé malé bříško a s druhou jsem si hrála já. Vplétala jsem a rozplétala naše prsty a snažila se vnímat jen to, místo jeho stálého pomalejšího hýbání hlavy.Kmitala s pětiminutovým intervalem od mého obličeje k bříšku.

Jednoduše se z toho zbláznil. Když uběhla téměř hodina a půl, zvedl se i se mnou a pomalu šel ke dveřím.

,,Kam?‘‘

,,Do kuchyně, nechci, abyste měli hlad.‘‘ Zamručela jsem.

,,Já ale zrovna nikam nechtěla. Prostě jen ležet a užívat si klidu.‘‘

,,Pracovat Bell nebudeš.‘‘ Ztuhla jsem. Tak to brr!

,,Na to ani nemysli, já nebudu jen nečinně sedět a čučet Edwarde! Pracovat mi nezakážeš!‘‘

,,Bello, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo, kolikrát ti to mám říkat lásko?‘‘

,,Edwarde, já se o sebe umím postarat, nejsem děcko! Já prostě dodělám to, co musím! Je mi úplně jedno, jestli s tím nesouhlasíš!‘‘

,,Bell, Bell, pšt-‘‘ klidnil mé rozvášnění a položil prst na rty. ,,Dovol mi tedy tě chránit, být s tebou, poblíž tebe.‘‘

,,Jen opora, rozumíš? Nebudeš se mi do toho motat králi, protože to chci mít pod palcem sama.‘‘ Mračil se. Nelíbilo se mu to a ani jsem se mu nedivila. Pomalu přikývl a položil talíř čehosi přede mě.

Seděla jsem ve svém křesle. Paul se uvelebil ve vedlejším a dalších pár osob, kterým jsem věřila netrpělivě čekali, co bude dál. Bříško jsem zamaskovala obyčejným tričkem a volnou pánskou košilí. Nikdo jiný kromě rodiny to nesmí vědět, jinak se stanu terčem.

,,Stejně nesouhlasíme, abys to udělala ty. Jsi boss a pokud tě sejmou-‘‘ Edward se při těch slovech zachvěl a stiskl mi ruku. ,,Pokud tě sejmou, padá celé podzemí.‘‘

,,Ty jsi mě vůbec nepochopil Derecku. Já přenechám hlavní šéfování Paulovi.‘‘ Šibalsky jsem se usmála. ,,Přenechám mu křeslo, samozřejmě, že si budou Taglioni myslet, že slavíme. Neměli by pak pohnutku stavět víc bodyguardů, takže to bude lehčí. Edward bude řídit. Nenápadně se dostanu do vily, odkrágluju je a pak si dám už konečně dovolenou, ale budu muset zmizet z veřejnosti, z povrchu zemského.‘‘ Na to se použije můj ďábelský plán. Nikdo krom Carlislea a Esme o tom nebude natolik informovaný.

,,Stejně se mi to nezdá jako dobrý nápad,‘‘ uvažoval dál Dereck a já si nechala přinést svou starou lásku.

,,Jaspere, pamatuješ?‘‘ usmála jsem se a ukázala mu svou Barettu 92.

,,No jistě, jak bych mohl zapomenout na svou nejlepší první a zároveň poslední žákyni s její pistolí v ručičkách!‘‘ zkontrolovala jsem stav své druhé lásky- první místo si neodvratně zabarikádoval Edward. Nábojník, hlaveň… rukojeť… vše jako nové.

,,Dnes večer si zařádíme,‘‘ zašeptala jsem a pohladila ji po délce.

,,Dnes?‘‘

,,Kdy jindy? Co můžu udělat dnes, nebudu odkládat na zítra, ne?‘‘

,,Ale-‘‘ snažil se Edward zase, ale nehty jsem mu zaryla pořádně do kůže a soustředila se na jeho rty, aby zůstaly pevně sevřeny. Otočila jsem se k jednomu z bodyguardů.

,,Připrav porsche, to černý, neprůstřelný vesty, zamluv kostel v Benátkách. Nějaký starý, hezký, romantický, určitě nějaký najdeš. Po cestě každýmu z famiglie řekni o tom, že Paul Stan převzal vládu za Isabellu. Jo a kde je doprčic ten papír o tom, kdo je boss!‘‘  Všichni se rozutekli. Paul byl smířený s tím, že bude muset rozhodovat a já mu plně věřila.

Má přece stejné geny jako já. Naučil se vše, co potřeboval. Já jsem byla už jen k té vraždě a pak zmizíme. Pomalu jsem se blížila ke čtvrtému měsíci a měla jsem starost, aby se nám něco nestalo.

Oblékala jsem si černou košili. Oblíbenou košili. Okolo pasu se mi obtočily ledové paže a na rameno mi položil bradu.

,,Bell, dovol mi to udělat za tebe. Nechci, aby se ti něco stalo.‘‘

,,Edwarde, tohle jsme řešili tolikrát. Udělám to. Jestli si myslíš, že nevydržíš můj rozkaz, že máš být jen v autě, řekni to teď.‘‘ Zavrtěl hlavou a zapnul mi poslední knoflík u výstřihu. Jemně  mi prsty vjel pod košili, ale hned se odtrhl a pomohl mi do neprůstřelné vesty. Viděla jsem na něm, že je to pro něj těžké, ale já ani jinak nemohla.

,,Jestli se ti cokoliv stane, neodpustím si to Bell. Jsi to jediné, co mě tu drží.‘‘ Otočila jsem se k němu. Zbytečně dělal z komára velblouda. Obtočila jsem mu paže okolo krku a stoupla si na špičky.

,,Budu v pořádku lásko, pak odjedeme, vezmeme se a budeme žít šťastně až navěky.‘‘ Jemná bolest mi projela břichem, ale nedala jsem to na sobě znát.

,,Dobře,‘‘ zamumlal po chvíli a objal mě. Stáli jsme v mém pokoji, čekali na setmění, zatímco ostatní dělali párty pro Paula, aby moje divadélko skončilo tak, jak má. Když se rozezněl zvonek ze spodních pater, rozhrnula jsem závěsy a podívala se na nadcházející noc. Slunce už zapadlo za horizont.

Přicházela nejhorší doba. Nejhorší doba pro Edwarda. Nejsměšnější pro mě. Dnes hodlám pro mafii zemřít. Není to hrdinství? Pohladila jsem si bříško a promýšlela poslední detaily. Čekala jsem, než se Edward oblíkne a když mě po chvíli chytl za ruku a jemně líbl na šíji, vydali jsme se vstříc pomstě.

Rodina je poklad. Rodina, která je spjata pevně jako jednotlivé nitky provazu, drží pevně a čelí všemu. Silné bouři, krutému vichru, bolestivému žáru i nekonečné zlobě.

Když se ale v Itálii řekne famiglia, je hned vše zticha. Rodina u nás znamená téměř vše. Bez ní jsme jen ubohými červy.

Držíme při sobě. Pokud někdo zradí, je vydán napospas samotě a potupě. Famiglie u mafie je spjatější, než kterákoli jiná. Nemáme na výběr. Když jednou máš v krvi naši krev, patříš k rodině. Patříš k nám. Položíme za tebe život, ale jen do doby, kdy nás nezradíš. Jestli jo, končíš. Rozluč se s rodinou.

Sliby se plní a já proto nechci skončit takhle, i když vím, že by tomu Edward zabránil. Já teď plním službu Savagovi a budu očekávat, že on ji jednou splatí Paulovi. Tak to má být, dohlídneme si na to.

Jsme všude. Vidíme všechno, slyšíme všechno, víme všechno.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 51: