Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 47

22.12.2009 (09:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1948×

47. VŠE SE JEDNOU ZJISTÍ

Však je to tak těžké? Kravina! Poslouchat pozorně, to dá zabrat. Můj otec si tak získal úctu. Poslouchal, logicky přemýšlel, jednal jako pokerový hráč. Neočekávané. Pláž u Středozemního moře…

---

,,Zřím tě?‘‘ zašeptala jsem překvapeně. Nevěřila jsem, že ho uvidím- ne živého.

Jeho rty se na moment dotkly mých a pak zmizel jako závan větru.

---

Trvalo mi téměř celý měsíc, než jsem se zase s lehkým úsměvem na rtech mohla proběhnout po dráze. Moje nohy mě sice udržely prvních pár dní na dvě hodiny, ale nezvládali běh, což jsem už dopilovala. Poprosila jsem Esme, aby našla Edwarda. Jeho mysl byla… zmatená. Jednal spontánně, takže než Esme přišla na to, kde je, už mířil jinam. Chtěla jsem znát úplně všechno.

Paul se déle zotavoval než Edward. Chyběla mu dostatečná vůle… ke všemu. ,,Bello…‘‘Slyšela jsem za sebou Carlislea.

,,Ano?‘‘

,,Eli na něco přišla… je celkem děsivé, co ona dokáže.‘‘ Zašeptal a já našpicovala uši. Eli? Má malá Eli a něco děsivého?

,,Pojď se mnou.‘‘

Moje dříve malá holčička vyrostla. Vyrostla do krásy. Stále to bylo malé děvčátko, ale pět let…je pět let. Dost dlouhá doba. Teď je jí deset.

Seděla v Paulově pokoji. Zírala na něj a v klíně jí dřímala moje fotka. Chvilku se dívala na něj a chvíli na tu fotku. Jako kdyby je porovnávala. Carlisle mi pokynul k ní a hned nato mě chytl za ruku.

,,Pak ti potřebuju říct ještě něco, ale zároveň se tě ptát, protože se mi to nějak nezdá.‘‘ Přikývla jsem a pak zmizel. Zůstala jsem tu jen s Eli a nehybným Paulovým tělem.

,,Mama, víš, kdo je Paul?‘‘ šeptala a dál se dívala na jeho tvář. Sedla jsem si na kraj postele, kde ležel.

,,Nevím, můj otec ho přivedl k nám, když mu bylo šestnáct a mě pět. Proč?‘‘

,,On nemůže, nesmí být můj táta… nejde to.‘‘ Mračila se.

,,Co to mluvíš?‘‘

,,Řekni, že si ho maminko nevezmeš?‘‘

,,Proč, co je Eli?‘‘ Paul najednou otevřel svoje oči a zamračil se.

,,Nevezmeš si ho.‘‘ Šeptala dál Eli a zdála se být v transu.

,,Eli, děsíš mě.‘‘

,,Mamá! Je to tvůj bratr!‘‘

,,Cože!‘‘

Byla jsem mimo. Kolébala jsem se vedle Paula, který mě objímal a stále koukal všude kolem. Nejdéle však očima zůstával na mě a byly starostlivé. Ta podoba, ty oči, rty, nos… všechno bylo podobné nám! A já si dál slepě myslela, že jsem jediné dítě svého otce.

Eli je na tom stejně jako Esme, jenže zatímco Esme vidí dopředu, Eli vidí zpátky. Potřebuje k tomu ale dotek. Když se dotkla stolu, sledovala jeho minulost, jak ho zpocený muž dělal, jak hobloval, řezal… když prodávali truhláři ten kus dřeva… když ho sekali v lese… a pak… když rostl mezi svými tam venku v přírodě…

Všechno pro ni bylo nové. Zírala kupředu, fascinovaně… dokonale…když se dotkla svého náhrdelníčku, který jsem vzala její matce, aby měla alespoň jednu vzpomínku, konečně ji i viděla. Bylo to… nepochopitelné. Nic pro ni už nebylo tajemstvím. Jen budoucnost.

,,Bello, potřebuju s tebou mluvit.‘‘

,,Carlisle teď ne, prosím, další šok nepotřebuje.‘‘ Prosil Paul.

,,Já vím, že si chceš užít sestřičky, ale mezitím, co byla mimo jsem něco zjistil. Objala jsem Paula a vtiskla mu polibek na tvář.

,,Co se děje Carlisle?‘‘ zavřela jsem za sebou dveře do jeho pracovny.

,,S kým si spala Bello?‘‘

,,Co prosím?‘‘

,,Dobře, zformuluji to lépe. S kým jsi měla posledně styk? Kdy to bylo?‘‘ Začala jsem vzpomínat…no… lůžko- Edward, jde se dál… lůžko- a zase Edward… pak Edward, předtím ještě Edward s Jasperem… a zase Edward.

,,S Edwardem. Asi…počítá se fyzicky, nebo stačí i psychicky?‘‘

,,Obojí.‘‘

,,Fyzicky… téměř před… čtyřmi a půl roky a psychicky… než byla ta slavnost u nás.‘‘

,,To není možné, to by znamenalo, že tím krvácením se to spustilo… to je nelogické!‘‘ vrčel pro sebe a procházel po místnosti jako zuřivý lev.

,,Co se spustilo!‘‘

,,Jako kdyby to čekalo na vhodnější dobu! Jako kdyby to vyčkávalo na úder!‘‘

,,Carlisle!‘‘

,,Jsi těhotná.‘‘ Tak to bylo na moji mysl dost. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Jak se mi zasekává mozek a před očima mi všechno zčernalo.

,,Proč nám to ta holka stále dělá? Zrovna, když začínáme všechno chápat?‘‘ slyšela jsem vedle sebe Rose a Alice se zasmála. Už byly kamarádky? Odkdy? Ach, asi bych měla být silnější. Ruce mi pomalu pluly od boků až k bříšku, kde jsem si je nechala. Zázrak. Otěhotněla jsem, nevím kdy, nevím proč, ani jak, když jsem nikoho tak dlouhou dobu u sebe neměla. Přejížděla jsem po plochém bříšku a snažila se pochopit nepochopitelné.

Někdo mě pohladil po tváři a já otevřela oči. Byl to Paul. Můj bratr. Má vlastní krev. Král podsvětí.

,,Jak to Eli věděla? Jak se to dozvěděla?‘‘

,,Já to věděl… když jsem se na moment probral, omlouval jsem se jí, že jsem nemohl být lepším strýčkem… lepší bodyguardem, když mě tak rozmašírovali.‘‘ A král se omlouvá mé matce… zazněla mi ta slova v uších a já s otevřenou pusou zírala na Paula. Elizabeth a Paul. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Můj otec ho nezaměstnával, on ho miloval, tak jak miloval mě. Paul se staral o to, aby jeho malá sestřička byla živá a zdravá! Netoužil po moci, bohatství… jen po rodině.

,,Budeš strejda. O to bych se nebála. Jen…‘‘ zamračila jsem se, měla bych mu to říct?

,,Co je Bells?‘‘

,,Jen, nedonesl by jsi mi papír, tužku a peněženku?‘‘

,,Jasně.‘‘ Neřeknu mu to. Není to potřeba. Jeho zatěžovat mými blbinami nebudu. Hned byl zpátky a já na papír honem naškrábala prosbu pro Alici a Rose. Obě přece milovaly nákupy a náhrdelník s malým písmenkem by nebyl pro ně takový problém. Na jednom bude P na druhém E a je to. Přiložila jsem k tomu určitý obnos a rovnou si je zavolala k sobě. Paul mi nedovoloval se zatím postavit ani se jakkoliv namáhat.

Krmili mě jako otesánka. Chutný oběd, pak svačinka, večeře a zase oběd. Šílené. Přecpaná k prasknutí.

Esme stále nemohla najít Edwarda. Stále se přesouval z místa na místo a tím mi to taky neulehčoval. Eli měla vlastní život a její jedenácté narozeniny se každým dnem víc a víc blížily. Byla jsem jaksi… sama. Ne úplně, věděla jsem, že v mém lůně roste… něco, ale těžko říct, co to bude, protože si ani nepamatuju, že bych někde četla o plodnosti upírů.

Čas plynul. I když pomalu, přece jen mi dělal tu radost a přesouval se vpřed. Malé zlodějíčky a vrahy jsem z města vyhnala jednoduše. Nebyl to žádný problém je zastrašit, když jsem jednomu přiložila pistoli ke spánku a druhému lehce špičkou nože protrhla kůži na krku, zatímco Rose mu ji jazykem slízla. Tím naše jméno stouplo v žebříčku. Potřebovali jsme ale lepší název, než Swanovi. Rozhodli jsme se použít Elino příjmení. Její pravé příjmení. Cullenová. Rodina Cullen vládne tomuto městu.

Věděla jsem, co se stane, pokud se všechny mé plány podaří uskutečnit. Paulovi nechám vládu, Eli se stane jeho ženou… a já? Stáhnu se do pozadí. Možná na nějaký ostrůvek, kde v klidu zestárnu a zemřu.

Jasper zaučoval Eli ve zbraních, stejně jako před deseti lety mě- je mi už tři a dvacet... stále stárnoucí pomaleji než ostatní, ale přesto… Esme jí byla učitelkou jazyků, Carlisle ji učil biologie všeho živého, matematiky, fyziky, filosifie, astronomie… všichni jsme se stali jejími učiteli, až na mě.

Říkali sice, že ji učím životu, ale nechápala jsem smysl toho. Ona ví, že musí dýchat, existovat, ale to je přece úděl každého tvora, ne?

Jak jsem říkala, vše ostatní se dařilo, uběhly téměř dva měsíce od té doby, co ON zmizel. Co mi nevysvětlil nic a zanechal jen otázky, na které sama odpověď nenajdu.

Esme už pomalu začíná zjišťovat, že zpomaluje. Moje mapa v pracovně byla celá počmáraná. Zaznamenávala jsem každý jeho pohyb, abych zjistila, co dělá, kam bude mít příště namířeno. Dělal mi zmatek. Spojovala jsem si názvy měst, kousala si spodní ret a jezdila si rukou po stále plochém bříšku. No, možná mírně vystouplo, ale to jsem nehodlala řešit. Nějak mě to prapodivně uklidňovalo- ten pohyb ruky a prstů tam, kde roste nový život.

Vedle jeho mapy jsem měla další, ve které byly zabodlé vlaječky. Mapa všech skupin podsvětí. Mafiánů. Byla to nezbytnost. Věc, kterou začal dělat i můj otec a naše město stále na stejném místě. Všechna místa, která obsadil a ovládal se nezmenšila ani o píď. Doufám, že to Paul v budoucnosti nezkazí.

Ztrácela jsem trpělivost. Co to proboha dělá! To se nikdy nezastaví? To se nikdy nepodívá, co se děje s jeho královstvím? Královstvím, které nechce a chátrá?

Odstoupila jsem od mapy a napila se džusu na stole. Poškrábala jsem se na rameni a t klepala nohou. Nedávalo mi to smysl. Zase jsem couvla dál od toho. A zase, zase… a znova…

Začala jsem se usmívat. Bella El. To bylo napsané. Každé město, kde se objevil, každá linie, kterou jsem vedla… psala jsem naše jména! Nemohla jsem si toho dřív všimnout. Jak taky? Když jsem byla nosem přišpendlená k tomu. On nás miloval. Nejspíš ani nevěděl o tom, že se pohybuje takhle po celé zeměkouli. Udělal mi tak dokonalý obrázek toho, co se mu honí v mysli. Poslední zastávkou bylo u něj Polsko. To byl vršek písmena i. Potřebuje ho dotáhnout až do konce, což znamená, že zamíří sem- do Itálie. Hned nato se otevřely dveře. Stála v nich Esme.

,,Vím kam běží a nejspíš to i stihneme.‘‘

,,Já už to taky vím.‘‘ Podívala se na mapu a hned nato jsem se objevila v její náruči a běžely do auta.

,,Znám ale jeho plány.‘‘

,,Cože? Jaké?‘‘

,,Bello, dýchej, nezapomínej, že nejsi ve svém těle sama.‘‘ Dveře se zezadu otevřely a hned tam byl i Paul. Držel v ruce několik černých dek, deštník, masti…

,,Jedu s vámi.‘‘

,,Bello, slyšela jsi mě? Dýchej!‘‘ Upozorňovala mě Esme.

,,Esme!‘‘ Zakřičela jsem na ni. Co chce ten pitomec udělat!

,,Chce se tam zabít.‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 47: