Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 46

21.12.2009 (21:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2003×

46. ZŘÍM TĚ

!!! MUSIC!!!

Vrať se. Prosil jeden hlásek. Nač se vracet? Když tolik dokonalosti je tu? ,Bello, vrať se…‘ Žadonilo několik zničených, nádherných hlasů. Avšak jakmile utichly… neslyšela jsem, nýbrž cítila… něco. Teď ani nevím.

---

,,Proč bych se tam měla vracet? Mezi bytosti, které nikdy nezemřou?‘‘

,,Prosím,‘‘ zašeptala.

Ne, proč bych měla opouštět tenhle krásný svět? Proč? Proč bych měla odejít? Mě se tu líbí. Něco jako sluníčko září nad našimi hlavami a celkově se tu cítím… nádherně. ,,Prosím…‘‘

,,Mě se ale nechce…‘‘

---

Asi tak nějak bych to shrnula. Když jsem stála před tou holčičkou. Nechtělo se mi zpátky na zem a věděla jsem moc dobře proč. Motat se upírům do cesty není  zrovna v popisu mé práce, ale stalo se. Nic s tím nenadělám.

Moje končetiny byly v tomhle těle tak těžké! Nikdy jsem netušila, že je to takový problém je alespoň lehce zvednout, pohnout, abych se někam dostala.

Byla jsem tu slepá. Tam v té- říkejme tomu- iluzi jsem alespoň viděla. Viděla jsem miliony barev, milion věcí, ale zjistila jsem jen pár. Ubohý výsledek. Když už jsem před chvílí byla u těch končetin… nač by mi byla chůze, kdybych neviděla kam? To taky nedomysleli. Takže… no, popravdě, momentálně jsem uvězněná ve svém vlastním těle. Duše, mysl, schopnost přemýšlení je k výbuchu. Na vrcholu. Jsem čilejší než rybička a mám v sobě energie na rozdávání. Jen vymyslet, jak tohle tělo donutit zase poslušnosti.

Slyšela jsem dění kolem mě, ale nevýhodou byla lidskost. Neslyšela jsem detaily. Nemohla jsem slyšet, jak venku za oknem spadl list, kapka… nemohla jsem v dálce slyšet rychle tlukoucí srdíčka zvířat. Byla jsem omezená jen na tuhle místnost, na tohle tělo a taky na tuhle pozici. Chtěla jsem se obrátit na bok, protože mě pěkně začínala bolet záda a bolest v kříži se taky hlásila ke slovu. Za to může jen ta blbá pozice.

Nejspíš jsem opomenula taky skutečnost, že nic necítím- dotyky ostatních předmětů. Necítím, jak lehký průvan rozcuchává mé vlasy. Jak se lehká tkanina dotýká mé pokožky, ani jak mi Carlisle kontroluje funkce- teda jestli to vůbec někdo kontroluje.

To by byla sranda, když bych donutila tělo, aby poslouchalo, abych zjistila, že se nacházím pět stop pod zemí.

,,Co tu děláš pitomče, okamžitě jdi pryč!‘‘ Zavrčel mužský hlas. Hm, tohle trošku znělo na naštvaného Carlislea.

,,Co si o sobě myslíš? Okamžitě klusej zpátky a ať se tu neobjevuješ.‘‘ Dveře se zhouply a po chvíli se ozvalo zaklepání. ,Vstupte.‘ Pomyslela jsem si sarkasticky.

,,Jak je na tom?‘‘ Zašeptaly dva ženské hlasy.

,,Lépe. Už nekrvácí.‘‘ Znělo to, jako kdyby si sedly nepostel a já zase mizela v mlze.

,Pojď Bello“! Pojď!‘‘ Smály se malé dívky a já se rozhlédla kolem sebe. Panebože… tohle je nemožné! I když byla noc… vše bylo nádherně vidět.

Pod každým mým jednotlivým krokem se rozzářila tráva, skákala jsem stejně jako ony. Jako lanky. Vlasy mi vlály okolo obličeje a neuvěřitelná volnost byla to jediné, co jsem cítila.

Běžela jsem, nevěděla jak dlouho, jak daleko, ani proč. Jen jsem běžela, protože ten pocit mi dával naplnění. Jako kdybych byla stvořena jen k tomu, abych běhala.

,,Ty jsi vážně nepoučitelný! Mazej!‘‘

,,Ale Carlisle!‘‘

,,Hned! Je mi jedno, že jsi můj nadřízený, ale JÁ jsem tady doktor.‘‘ Zvýraznil svou osobu Carlisle před neznámým.

Zase jsem se objevila na tom místě. Bylo divné, jak rychle jsem střídala sny a realitu.

,,Isabella! Lumanuki!‘‘ Smály se na mě a já se dala zase do pohybu. Zvedla jsem hlavu a překvapeně zírala na… zázrak. Přesně tam, kde býval měsíc, byla planeta. Hodně planet. V celé své kráse a mohutnosti. Byla to naše planeta! Země! Oceány, kontinenty… obláčky, které líně pluly… Částečně ji zastiňoval měsíc.

Prudce jsem se otočila a zírala na lehce doznívající světla, která zanechávaly mé nohy. Pousmála jsem se a ještě rychleji se rozběhla. Motýli všech druhů se zvedli do výšky a létali vedle mě. Ve tmě fluoreskovali! Stejně jako mé tělo. Byla jsem celá zahalená do tmy.  To bylo jediné oblečení.

Odrazila jsem se a letěla vzduchem. Natáhla jsem paže před sebe a nadšeně zírala na všechno okolo. Každá rostlina, potůček, strom, keř, zvíře…vše fluoreskovalo.

,,Bello… probuď se prosím,‘‘ žadonil hlas a pak… Cítila jsem dotek! Dotek! To, jak se něčí ruka dotkla mé tváře. ,,Vrať se zpátky prosím. Odpusť mi všechno. Prosím, jen se vrať zpátky a pokud řekneš, abych odešel, udělám to. Nebudu ti stát v cestě.‘‘ Pak se něčí rty lehce dotkly mého čela a hned nato to zmizelo.

Slyšela jsem pípání přístrojů, všechno… slyšela jsem, cítila, ale nebyla jsem si jistá, jestli zvládnu pohyb. Snažila jsem se protáhnout nitky svého vědomí do každého kouta těla. Do každé buňky vnést zase život. Zase ji donutit pracovat. Věděla jsem, že otevřením očí na sebe strhnu pozornost, o kterou jsem nestála, takže jsem se zatím nesnažila o ten triviální pokus.

Roztahovala jsem svou mysl jak nejvíc to šlo. To, co se dříve zdálo být snadné jako facka, pro mě bylo teď nesmírně těžké.

Zkoušel snad někdo z lidí protahovat svou mysl do všech svých zákoutí těla? Je to jako hledat jehlu v kupce sena. Napojit se na všechny buňky, protože pokud vynechám jednu zkolabuje to. Je to jako obrovský technický vynález. Řetěz. Všichni za jednoho a jeden za všechny.

Věděla jsem, že moje plíce i mozek fungují správně. Že moje orgány i vše mají svou funkci zapečetěnou a o ty se starat nemusím. Bylo to milé zjištění.

,,Bells, miluju tě… prosím, prober se… pro Paula, pro Eli… pro…mě…‘‘ Šeptal a já cítila něco teplého, jak se to žene přes mé spánky. Od koutka oka až ke spánku a vsáklo se to do vlasů. Slza?

,,Nebreč lásko. Nebuď smutná,‘‘šeptal a mě se podařil pohyb. Prudká, ostrá bolest mi vystřelila do ukazováčku. Neuvěřitelně to bolelo.

,,Edwarde Antony  Volturi! Co jsem ti říkal!‘‘ Zavrčel na něj Carlisle, jehož hlas bych poznala snad všude.

,,Že ne-‘‘

,,Že nemáš vstávat z postele, jinak se ti to nikdy nezahojí! Regenerace zranění a spálení není tak lehké! Tohle má na starosti Esme!‘‘

,,Ale-‘‘

,,Ale co? Baví tě hodně mi míchat nervy? Víš co, vem si svých pár šlupek a pojď, pomůžeš mi. Kulhá, vrčí při sebemenším pohybu prostřílené hrudi, ale náš hrdina jí ještě dělá rehabilitace. To si říká inteligentní chlapec.‘‘ Místnost hned ztichla. Připadala mi najednou…tak…tak chladná. Odtažitá a odporná. Sice mě vnose lechtalo pár neznámých vůní, ale smíchané s vanilkou a růžemi.

Slyšela jsem pak různé vrzaní, skřípání a klopýtání.

,,Je to jen dočasně. Kdyby ses cítil špatně, nebo až se probudí, máš útrum. Je to všechno na ní.‘‘

,,Já vím Carlisle… já vím…‘‘ povzdechl si E…nemohla jsem ani pomyslet na jeho jméno bez zabodnutí u srdce. Dobře, takže… povzdechl si Edward. ,,Vím, že se jí v jejích snech líbí… jen občas mám takovou…tmu. Jako kdyby na chvíli přešla na jinou frekvenci, jako kdyby si ji někdo zabral sám pro sebe. Víš… je to takový… svět, kde neexistuje nic z našeho. Žádné zlo, technika…nic… jen lesy, neexistující tvorové, kteří milují od prvního pohledu a jejich srdce jsou veliká, aby mohli rozdávat radost a lásku. Škoda, že jí takový svět nemůžu poskytnout doopravdy.‘‘

,,Edwarde, prosím, lehni si, budeš ji moct sledovat teď neustále, ale hlavně se nehýbej! Vím, že si přeješ, kdykoliv se Bella zamračí, jí vyhladit vrásku mezi očima, vykouzlit na rtech úsměv… slyším tvoje prosby, Rose z tebe cítí tu lásku k ní… jako kdyby jste byli všichni čtyři propojeni- a to nepočítám Eli! Slibuješ mi ale, že nestaneš?‘‘ Odpověď mu nepřišla.

Věděla jsem najednou, komu dlužím za tu volnost, krásu…nádherný svět všech barev…

Uplynulo dalších pár dní. Všude jsem cítila, jak mě tahá okolí do reality, ale já chtěla zůstat v občasných Edwardových iluzionistických snech. Svět, který mi utvořil, aby mi ulehčil bolest a samotu, byl dokonalý. Neměla jsem ho sice s kým sdílet, ale nic jiného jsem k dispozici neměla.

Tahle neskutečná realita, tohle…něco… mě trénovalo. Cítila jsem vždy, když jsem se probudila, že už zvládám ovládání celého svého těla. Nedalo se tomu uvěřit.

,,Edwarde, už jen dvě hodiny, víš to určitě?‘‘ ptala se Esme.

,,Jen ji chci naposledy vidět a pak půjdu.‘‘

,,Edwarde? Carlisle! Alice! Rose! Paule!‘‘ zavýskala Esme. Moje touha vzrostla. Chci si to nejdřív urovnat s ním, abych pochopila, co to sakra furt dělá! V jednu chvíli mi vyznává nehynoucí lásku a v druhé… mě odhání a přesvědčuje o opaku.

Prudce jsem otevřela oči a setkala se s dalšími… to je zlatá?

Měli všichni zlaté oči. Nitky té zářivé medové se jim rozlévala od zorničku po čočce až k okrajům, které orámovala společně s černou ze středu. Všechno bylo mírně rozmazané, ale pak se to rozostřovalo. Nejbližší pár očí se ke mně opatrně nahnuly. Byly tak blízko. Tak nádherné, hluboké… Edward?

,,Zřím tě?‘‘ zašeptala jsem překvapeně. Nevěřila jsem, že ho uvidím- ne živého.

Jeho rty se na moment dotkly mých a pak zmizel jako závan větru.

Komentáře, kritiku, snad se dílek líbil a pokud ne, napište to, všechno... chci se vám dostat do myšlení xD neodolatelná touha po Edwardově schopnosti xD

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 46: