Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 40

10.12.2009 (09:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1871×

40. ROSALIE, MÁM SE SMILOVAT?

Dobře, teď jestli mi někdo začne říkat Matko Předsavená, jdu je vlastnoručně zabít. Jen jsem usoudila, že v něčem má pravdu, že něco, co vychází z jejích rtů je pravda… popravdě… chybí mi tu Emmett, Jasper, Alice, Esme, Carlisle…a… to tele, který všechno posralo.

*

Vyskočila jsem snad až ke stropu, když zvuk telefonu z přijímacího sálu zabručel.

,,Slyším,‘‘ zamumlala jsem, když jsem s roztřesenými prsty zvedla sluchátko.

,,Bello?‘‘

-------------------

Měla bych se ptát sama sebe… kdo to doprčic je!

,,Paní, přeje si s vámi někdo mluvit- máte vlastně dva hovory…‘‘ začal můj mladý recepceonista.

,,Na co čekáš? No jistě, že chci vědět, kdo volá.‘‘ Ozvalo se chvilkové ticho.

,,Bells, jsi to ty?‘‘ Mužský hlas. Hm, bezva, teď ho ještě identifikovat.

,,Otázkou je, kdo jste Vy.‘‘

,,Nemám ponětí, zda bych ti to měl říkat. Na to bych potřeboval kuráž, kterou mi kdosi vzal.‘‘ Sladký hlas, líbil se mi, ale ke jménu jsem ho přiřadit nemohla. ,,Jsi šťastná?‘‘ Zeptal se najednou.

,,Proč bych ti měla odpovídat, když nevím, kdo jste?‘‘

,,Protože tě prosím?‘‘ Bylo v tom hlasu tolik prosby…

,,Ano, jsem šťastná. A teď mi řekni, kdo jste? Jste snad psychoterapeut?‘‘

,,A miluješ Paula? Eli máš místo dcery, že ano?‘‘

,,Co to s tím má společného?‘‘

,,Prosím…‘‘

,,Ano-i ne. Eli je moje dcera. Můj styl myšlení, vše… prostě ji miluju jako svou. Paul… u toho je to složitější. Postrádám důvěru ke všem. Jedině Eli věřím, protože to, že je dítě, tak nezná lež. Nezná tolik nenávisti, kterou jsem v jejich letech v sobě  dusila. Paula svým způsobem miluju, ale není to tolik, jak bych si přála… a teď mi odpovězte Vy na otázku. Proč jste se mě na to všechno ptal?‘‘

,,Protože si pomalu začínám uvědomovat, že si tě nezasloužím. To všechno… všechny ty dary, všechny dopisy, kytky… nic z toho mi tě nevrátí zpět. Vždyť já byl takový pitomec! Vůl! Měl bych se za to zastřelit! Zabít…. Jak jsem mohl být tak hloupý a neudělat to, co jsem měl?‘‘

,,E-e-edwarde?‘‘

,,Bells, teď už opravdu vím, že si Tě nezasloužím. Ty jsi dokonalá, sladká, milá… nikdy jsi ani jiná nebyla. Nezasluhuju si tvou lásku, nezasluhuju si žádný pohled, dotyk, slovo… nic. Jen smutek a smůlu. Takový jsem byl slepec! Vždyť ty jsi…anděl…sladký, krásný anděl, kterého jsem jen shodil z nebes a za to se teď nehorázně stydím.

Je mi líto. Je mi líto, že jsem se před tebou zachoval jako totální pitomec, sobec.‘‘

,,Ale-‘‘

,,Ne, nech mě prosím domluvit. Víš, teď už si přeju jediné, buď šťastná. Směj se každý den. Sama víš, jak moc ti úsměv sluší. Když se tvoje rty roztáhnou a tvoje oči rozzáří jako hvězdy…

Nikdy na tebe nezapomenu, nikdy tě nepřestanu milovat, ale ty zasloužíš někoho lepšího. Někoho, kdo si zaslouží tvé srdce.  Paul je ten pravý. Bude se umět o tebe postarat. Je vtipný hodný a zdá se, že si zamiloval i Eli.“ Co to kecá? Ne! Vždyť… Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, milovala jsem ho. I přes to  všechno. Zároveň s ním jsem milovala i Paula s Eli. Panebože! Proč je život tak složitý? Proč nemůžu milovat jednu osobu a šmytec? Ne, moje srdce si dělá co chce! Zuřila jsem. Neměla jsem odpovědi pro něj, nemohla jsem namítat, protože moje mysl stávkovala.

,,Bell, ještě poslední otázku…‘‘ Zašeptal po chvíli.

,,Cokoliv.‘‘ Po tváři mi skanula slza.

,,Komu mám darovat trůn?‘‘ Zasekla jsem se. ,,Bez tebe to nemá smysl. Nemá smysl vládnout, spravovat…absolutně by to zničilo zemi, protože nejsem schopen ničeho.  I ten blbej telefon sotva udžím!‘‘ Začal se smát. Byl to skoro šílený smích. Smutný, prosycený bolestí a zklamáním. To já jsem ho zklamala.

,,Chci se ti omluvit za to, jak jsem se choval. Za to, že jsem byl skoro na každém kroku, jako psychopat, cvok, toužil jsem po tom, být ti stále nablízku, slyšet tě, vidět, cítit tvou vůni… to byla chyba. Já se ti za to omlouvám. Sbohem, doufám, že jsem tě moc nezaneprázdnil, lásko.‘‘

,,Edwarde!‘‘ Vykřikla jsem najednou.

,,Ano.‘‘ Zašeptal, nebo spíš šeptem vydechl.

Najednou jsem nevěděla, co jsem mu chtěla říct. Mám mu povědět, že se ze mě zase stává člověk? Nebo že když jsem si lehla na to podivné lehátko, zase jsme se spolu vášnivě milovali? Měla  bych se mu svěřit? Měla bych mu odpustit? Měla bych mu říct, že sem míří jeho bývalá snoubenka? Ne, nebylo by to správné. Mám mu říct lásko, i když on už není sám, kdo má mé srdce?

,,Neudělej prosím žádnou hloupost.‘‘ Zašeptala jsem konečně něco, co dávalo smysl, co vlastně i smysl mělo. ,,Neudělej žádnou pitomost ani neuváženost, ano?‘‘

Zase se tiše smutně zasmál a zdálo se mi, že padl na kolena, nebo něco rozbil?

,,Slibuju má  královno. Pozdravuj Eli a polib ji za mě.‘‘

Pak už jen sluchátko ohluchlo.

Roztřesenými rukami jsem položila telefon. On volal… on to vzdal… on mě miluje…

,,Mami?‘‘  Zaklepala na dveře.

Stála jsem před Eli a Paulem. Bodyguardi byli schovaní ve stínech sloupů, soch a rohů, zatímco naproti mně, sotva krok vzdálená, stála Rosalie. Ve své kráse, dokonalosti a nesmrtelnosti.

Pomalu se ke mně opatrně začala přibližovat. Já ji začala napodobovat a nakonec mě objala. Byla jsem překvapená. Celá jsem se třásla. Srdce mi poskakovalo jako staříkovi, který viděl ducha.

,,Omlouvám se ti Bell za svoje chování, dokážeš mi odpustit?‘‘ Začala vzlykat!Vzlykala mi- bez slz- na rameni a já byla doslova v šoku. Proč se ale Rosalie rozhodla, že mi pomůže? Že bude na mé straně? Že mi bude pomáhat? Není to jen past?

,,Už je ti odpuštěno Rose.‘‘ Zašeptala jsem a políbila ji na tváře, jak to máme ve zvyku v Itálii. ,,Pojď, odvedu tě do tvého pokoje.‘‘ Pokračovala jsem v italštině a ona s úsměvem šla elegantním krokem za mnou.

Překvapilo mě, že byla v obyčejných věcech, které se hodily na dnešní dobu. Tmavé, přiléhavé džíny s volným šedým topem a s konverskami. Na uších se jí klimbali jednoduché náušnice a na zádech si nesla- i když trošku modernější a dražší- batoh. To jí ho kluci nepomohli vzít? Hm, to si s nimi vyřídím.

Vlasy měla lehce rozpuštěné tak, jak jsem je nikdy neviděla a přišlo mi to úplně dokonalé. Ach, jak moc se mi líbila barva jejích vlasů. Zlatá jako slunce, ale s lehkými medovými odstíny.

,,Tak, tady to je.‘‘ Usmála jsem se a otevřela jí dveře. Zůstala stát. Zaražená ve dveřích. Dokonale zmražená. Nebylo to žádný presidentský apartmá, ale zdálo se, že se jí to líbí. Vešla ladně dovnitř a ohlížela se na všechny strany.

,,Není to nic extra. Ostatní pokoje jsou ale už obsazené na jistou dobu, takže…‘‘

,,Je to dokonalé…děkuju.‘‘

Přikývla jsem, ale pak mi ještě něco došlo. ,,Ehm, Rose, ty jsi zvyklá spát podle tradic v rakvi, nebo ti stačí postel a závěsy?‘‘

Lehce se na mě usmála. ,,Já jako jediná z upírů nespím…je to pozůstatek z bolesti.‘‘

,,Bolesti?‘‘

,,Je to můj lidský život.‘‘

,,Aha…‘‘ Zamračila jsem se. Za chvíli budu i já člověkem. Zašeptal mi němý, odporný hlásek do ucha.

,,Někdy ti to budu vyprávět, ale dnes na to nemám sílu. Pokud teda…‘‘

,,Ne, v pořádku,až si odpočineš.‘‘ Pomalu jsem zavírala dveře, když mě zase zastavila.

,,Bello?‘‘

,,Ano.‘‘ Strčila jsem hlavu mezi futra.

,,Děkuju sestřičko.‘‘ Sestřičko. Slzy se mi najednou chtěly vydrat ven. Ona mi řekla sestřičko!

,,Není zač.‘‘ Zašeptala jsem a zavřela dveře.

Hned za nimi stál Paul. ,,Bello, jednu z těch žen jsme musely poslat k doktorovi- příznaky AIDS, ale ty ostatní se zdály být v pořádku. Myslím, že z nich budeš unesená. Jsou velice talentované a učí se velice rychle. Všem je okolo čtrnácti až dvaceti.‘‘ mrmlal, zatímco jsme kráčeli dlouhou chodbou.

,,Jak jinak, děti, obchod s bílým masem je stále populární. Jen škoda, že to nepíšou i v nějakých časopisech.‘‘

,,O tom jsem ještě nepřemýšlel, můžeme někoho poslat to dělat-‘‘  Šli jsme chodbou do velkého sálu. Museli jsme vše udělat pro oslavu. Párty, nebo disko, jedno z těch dvou.

,,Nebuď tele.‘‘Přerušila jsem ho. ,,CIA si i tak najde cestičku za námi. Nedokážou pochopit, že já se snažím jen ty města, který ovládám udržet v MÉM pořádku!‘‘

,,Klid Bells, zlatíčko, nehněvej se.‘‘ Zastavil mě hned a objal. Stáli jsme uprostřed chodby a já byla v jeho pevném objetí. Vdechovala jsem jeho dokonalou vůni, když jsem najednou cítila křupnutí.

,,Paule!‘‘Vykřikla jsem a začalo se mi špatně dýchat.

,,Bello! Bello! Bello. Bello…‘‘ Slyšela jsem pak už jen jeho výkřiky mého jména a upadala do temnoty.

,,Myslím, že bude v pořádku, musí teď být chvíli v klidu a s tím roztokem, který jsem jí vpíchl na to místo by měla být do tří dnů jako rybička.‘‘ Carlisle? Je to Carlisleův hlas?

,,Už se pomalu probouzí!‘‘ Slyšela jsem další nadšený hlas. Esme, jak jinak. Jedině ona to mohla vědět s předstihem.

Pokusila jsem se pohnout s jedním prstem. Podařilo se, ale přišel mi nějaký šíleně těžký. Je to normální? Na to se musím zeptat.

,,Jo, je to většinou těžký, když se probudíš potěch pitomostech, co tě mají přivést zpátky z kómatu.‘‘ Zasmála se Esme a já začala otevírat oči.

,,Koma?‘‘ Zaskřehotala jsem a vyděsila se mým hlasem.

,,Ach Bells!‘‘ Vydechl Paul a opatrně se ke mně natáhl. ,,Tolik jsem se vyděsil!‘‘

,,Jo, to bys měl být- vyděšený, kdybys přitlačil víc, mohla jí rupnout páteř a to by byl průser.‘‘ Zamumlal Carlisle. Okolo mě pípaly přístroje a každý nahlašoval, co je se mnou v pořádku a co ne. Ten, co nahlašoval činnost srdce v pořádku nebyl. Tloukl několikanásobně rychleji.

,,Co mám se srdcem?‘‘ Konečkem jazyka jsem si projela po suchých rtech. Byly téměř hrubé z nedostatku vody.

,,Nevím. Nikdy jsem se s tím nesetkal. Buď je to kvůli tomu, že se měníš zpátky v člověka, nebo to znamená, že se blížíš k infarktu, ale jiné vysvětlení zatím nemám.‘‘  Ležela jsem ve svém pokoji. Unavená, malátná a končetiny se mi zdály několika tunové.

Byli tu téměř všichni. Paul, Esme, Carlisle Tay a… Rose?  Jen Eli a Emmettmi tu chyběli. Emmetta jsem neviděla od té chvíle, co jsem se stala znovu živoucí bytostí. Kdy jsem už nebyla chodící Zambie.

,,Dnes zůstaň radši v posteli, ale zítra myslím, že bys tu už mohla normálně chodit, ale zapomeň na běh a za tři dny budeš-‘‘

,,Jako rybička.‘‘Usmála jsem se na Carlislea a ten přikývl. Všichni až na Paula se začali stahovat za dveře.

,,Jo a můžu s tebou mluvit minutku o samotě?‘‘ Otočil se na mě a já přikývla. Carlisle vystřídal Paulovo místo.

,,Tys jim to neřekla?‘‘

,,Co? Co jestli jsem jim neřekla?‘‘

,,Že jsi už člověk!‘‘

KOMENTÁŘE, KRITIKU, aby bylo přece pokráčko ne? xD

S pozdravem Vaše Niki311

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 40: