Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 39

06.12.2009 (07:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1825×

39. POMOCNICE A DALŠÍ VĚCI

Těžko říct, zda bych mohla odpouštět, těžko říct, zda můžu zase naplno milovat. Chová se dokonale jako psychopat, ale jsem ráda, že mě nepronásleduje s kudlou v ruce a nesnaží se mi vzít Eli. Za to stále nemůžu zadupat to, že mi není lhostejný. Oproti tomu… láká mě něco… něco nepoznaného, má mě na svědomí můj ochránce…

*

Možná bych zavinila jeho smrt. Možná, kdybych smazala veškeré jeho naděje na to, že by mě mohl mít zpátky, povedlo by se mi se ho konečně zbavit, ale jak bych to mohla udělat? Při všem, co miluju? Ne… nedokážu zabít někoho, komu jsem dříve darovala srdce, i když k tomu nemám daleko.

Jen plakáty, které jsem viděla rozvěšené mě mírně vyvedly z míry. Jistě, byl to můj nápad, ale že jsou všichni tak rychlí a pilní? To mi jaksi uniklo.

,DISCO! COME AND HAVE A FUN!‘

---

Překvapená jsem byla. Dost. Nevěřila jsem, že se mi někdy podaří udělat z podsvětí prosperující společnost, ale stalo se. Když jsem se vrátila z nákupů, které mě málem stál zdravý rozum, stály už mladé, spoře oděné slečny v řadě. Pár bodyguardů stáli před nimi. Nezaujaté pohledy a rychle bušící srdce. Jak jinak. Byly opravdu krásné.

Vešla jsem ladně vedle Paula a Eli dovnitř a zamračila jsem se. Všechny si naráz povzdechly. Nevím, jestli jsem to měla brát tak, že úžasly nad Paulem, nebo nad tím pohledem na Eli. Upřímně, nerada bych viděla Eli s nimi- ne teď, dokud jsou ještě rozvášněné z ulice.

Obrátila jsem se ke svému drzému andílkovi.

,,Teď půjdeš s Paulem do spodního sálu a já se později příjdu přesvědčit, jesli sis vybrala správné oblečení, ano holčičko?‘‘ Mlčky přikývla a chytla Paula za ruku.

,,Přirazily před dvěmi hodinami, paní, co s nimi.‘‘ Podíval se na mě jeden z bodyguardů, když zmizeli za rohem. Zvedla jsem ruku a zamířila k nim. Hm. Tak to bude zajímavé. Závistivě koukaly na každý můj krok a já protočila očima. Lidé.

Stoupla jsem si z jednoho kraje a začala si je všechny prohlížet. Potřebovaly by určitě sprchu, pořádné oblečení… bude to práce. Musím z nich udělat dámy, ale zároveň z nich musí zůstat i troška té divokosti.

Všechny přede mnou radši sklopily pohled a já jim zvedala tváře k sobě. Zajímaly mě barvy očí. Očí, přes které lze zjistit vše.

Otočila jsem se přísně k mým ochráncům.

,,Jak jste na tom s ovládáním touhy? Zasmála jsem se, když mlčeli. ,,Dobře, dovedete slečny do koupelen, opovažte se je někdo sledovat a ty,‘‘ pokývla jsem na jednoho z nich- Joshem- s mírumilovným výrazem. Byl to gay. ,,Ty jim pomůžeš se vším, s čím budou mít problém.‘‘ Všechny se zachichotaly.

,,Petere, ty doneseš nějaké oblečení, že jo? Uděláš mi tu radost.‘‘ Dívala jsem se zpříma do jeho očí a chtěla se začít smát nad jeho zhypnotizovaným pohledem. Věděla jsem, že mi neodolá, stejně jako žádný z mužů.

,,Do dvou týdnů je chci vidět tak, jak víte, že mám vše ráda.‘‘ Zamávala jsem jim a šla za Eli a Paulem.

Oba stáli v mé nejoblíbenější hale a smáli se. Moje milovaná dceruška. ,,Bells! Pojď! Vidíš tu naši princeznu?‘‘ Začala jsem se s nimi smát a rozběhla se i s těmi podpatky za ní. Chytla jsem Eli do náruče a zatočila se s ní. Vše se mi pomalu, ale jistě dařilo.

Potřebovala jsem už jen poslední věc… dořešit mé srdeční záležitosti.

Eli se rozběhla na protější stranu místnosti a skočila na trampolínu. Otočila jsem se mezitím k Paulovi. ,

,Ahoj Bell,‘‘ usmál se na mě a mě zahřálo u srdce.

,,To byl tvůj nápad ta diskotéka, nebo chceš přilákat pozornost ostatních šéfů mafie a CIA?‘‘ zamračila jsem se na něj.

,,Jen potřebuješ uvolnit a to se ti nepodaří, když se neusměješ, neuvolníš a nezatancuješ. Znám tě až moc dobře a tanec prostě k tobě a tvé národnosti patří, stejně jako dýchání lidem.‘‘ Opřela jsem se čelem o jeho rameno a objala ho.

,,Děkuju.‘‘ Procházel mi něžně po zádech a políbil do vlasů.

,,Pro tebe všechno.‘‘ Eli se smála, když pružiny s lehkým vrzáním jí stále vymršťovaly do výšky a znova a znova jí zachycoval doslova záchvat radosti.

,,Musíme ještě toho dost udělat,‘‘ zamumlala jsem smutně, když se ode mě začal odtahovat. ,,Málem bych zapomněl, máš tu pár dopisů.‘‘

,,Od?‘‘

,,Alice, Carlislea a nakonec… jeden beze jména.‘‘

,,Dej mi je.‘‘

Ve své kanceláři jsem se posadila pohodlně do křesla. Křupla jsem si prsty, přejela jazykem po rtech a s povzdechem otevřela první dopis:

,,Drahá Bello,‘‘ psala Alice. ,,Tolik mi chybíš.

Znáš ten pocit prázdnoty, když najednou ztratíš několik osob, které miluješ? Je mi strašně líto, že kvůli nám trpíš. Esme bohužel- stejně jako všichni- podléhají na moje výhružky s nákupem. Víš, vždy, když si na tebe vzpomenu, chce se mi brečet i smát zároveň. Stále si vzpomínám, když jsme se viděly poprvé. Ty jsi byla malá, roztomilá holčička s culíčky a pár neposednými pramínky vlasů, které se jí točily okolo obličeje.

Ukazovala jsi na nás a ptala se, kdo je ta roztomilá elfka a krásný princ. Jo, chtěli jsme ti to říct, ale tehdy tu byl problém.

Tím problémem byl náš táta. Aro si už od počátku dokázal uchovat vše, co se na krále sluší a patří, ale jedna z nejdůležitějších věcí mu scházela- srdce. Nedokázal milovat. Nemiloval nikoho, nikdy a ani nic. Snad jen sebe a za to jsme ho nesnášeli.

Víš, my s Edwardem jsme jeho přesný opak, ale museli jsme poslouchat rozkazy. Bylo to něco, jako kdyby ti do mozku zasadil nějaký ovládání a jen si lebedil doma, zatímco nám naklikával co a jak.

Tímhle se jen ospravedlňuju za to, co se stalo. Za minulost.

Teď k přítomnosti… Víš, Jasperovi se stýská…  a ne málo! Nikdy bych si nemyslela, že bys dokázala tolik osob učarovat. Stýská se mu po starých časech, kdy tě trénoval ve zbraních a následně i techniky vražd.

Jednou se mě taky zeptal- pozor, teď budu citovat: ,,Myslíš, že by z Eli byla taky taková dokonalá žákyně jako byla Bella? Myslím, že už jsem ti vyprávěl, jak dokázala hned po několika málo dnech sestřelit i létajícího vrabce. Jak já byl tehdy pyšnej na ni a teď? Podívej se. Všichni tak rychle stárnou, rostou a zapomínají… kéž bych mohl zase učit… kéž mi by mou žákyní byla Eli.‘‘

Vidíš, všem se nám po tobě stýská. Myslím, že tě s Jazzem přijedeme zanedlouho navštívit. Jsme na tebe tak pyšní.

S láskou Alice a Jazz…‘‘

Usmála jsem se. Alice měla vždy svoje cestičky jak vše získat, vše dokázat. Byla vynalézavá… Dobře, jak jen pokračovat. Mám jim napsat dopis zpět? Nebo ne? Asi ne… ne, nezvládla bych to a stejně… psala přece, že zanedlouho přijdou. Otevřela jsem druhý.

,,Drahá Bello,‘‘ začínal Carlisle dipolomaticky a já se pousmála.

,,Víme, že se pomalu blíží tvé dvacáté narozeniny a tak ti předčasně posíláme s Esme dárek. Poskakuje vedle mě celá rozradostněná, ale zároveň dumá nad budoucností.

A Bello, pokud do nejbližší doby nenajdeš toho, kdo tě kousl poprvé a nedovolíš mu, aby tě zase kousl, tak se z tebe stane nejspíš člověk. Pokud mi to dokážeš odpustit, zkoumal jsem strukturu tvé krve a zjistil, že se snaží bojovat proti úmrtí. Normální poloupír- vážně pro tebe nemáme ještě název- by byl nejspíš momentálně mrtvý. Tvoje buňky se přestávají ochlazovat. Už nejsou zmrzlé a při nejbližší době začneš pociťovat i hlad a lidské potřeby. Dávej na to pozor prosím…

Esme srdečně pozdravuje…

Milujeme tě, Bells‘‘

Člověk? ČLOVĚK! Ne! Ale- já- ne-

Myšlenky se mi zasekávaly, míchaly dohromady. To snad ne… No, i když… nač je věčnost? Naučím všemu Eli a bude to. Nebudu se s tím muset štvát. Povzdechla jsem si. Nemohla jsem se smířit s představou, že zase začnu stárnout, že se na mé tváři bude podepisovat zub času. Moje tvář se začne zvrásňovat. Stále víc a víc budu zapomínat… a časem se mě budou pokoušet i víc zabít- jako kdyby to už teď nestačilo, že se za každým rohem ohlížím…

Položila jsem obálku na stůl ve své kanceláři a opřela se o opěrku. Poslední dopis…

,,Milá Isabello Marie Swan Volturi‘‘ Ten rukopis jsem neznala.

,, Je mi líto všeho, co se stalo.Vím, že to nevrátí zpět ten rok, co jsem nutila všechny, aby tě nechávali zamčenou ve sklepení. Hluboce se za to omlouvám.

Omlouvám se za svou nepochopitelnou dřívější aroganci, pýchu a egoismus. Těžké smířit se s tím, když je normální lidská bytost krásnější než já! Stále se směju nad svou hloupostí a naivitou!

Záviděla jsem ti ty krásné nekonečné čokoládové oči, které máš. Záviděla jsem ti dlouhé, lesklé vlasy, které se ti v loknách stáčely okolo obličeje.

Měla jsi dokonalou postavu, čistou, krásnou, bělostnou pleť. Vykrojené rty a kdybys se narodila v jiné rodině, nejspíš bych tě ani nikdy nepoznala.

Od malička mě učili, že já jsem stvořená pro to, být něco víc. Když mě jednoho večera kousl Aro, bylo už pozdě. Bylo pozdě, snažit se získat přízeň bankéře, do kterého jsem byla zamilovaná, ale… našla jsem si tehdy jiný cíl.

Byl tak mladý, tak hloupý… víš, byl poblázněný jen do té krásy a já to věděla, využívala jsem toho a Aro ho podporoval. Věděl, že princ si musí najít i princeznu a tu viděl nesmyslně ve mě.

Od té  chvíle mě prosil na kolenou, žádal jen o vycházku… nemohla jsem povolit. Nemohla jsem ho nechat jen tak rychle vyhrát. Od té chvíle psal básně a sluhové mi je tajně nosili.

Zarazila jsem se, když jsem v knihovně objevila výtisk Romeo a Julie. Při četbě jsem stále víc a víc zjišťovala, že je tu možnost, že přijde na jeho pitomou zaslepenost a já tak přijdu o možnost stát se královnou.

Když jsem se doslechla o kráse a podivné náklonnosti všech mafiánů k malé holčičce, zjistila jsem si o tobě informace a dala je Arovi. Ten naivní stařík byl stejný jako já. Téměř bez citů a s vysokými cíly. Alice ani Edward s tím už nemohli nic udělat. Rozkaz je rozkaz.

Drželi jsme tě ve sklepení a za to se stydím nejvíc. Jak jsme mohli? Stále ale netuším, jak ses z toho vězení dostala ven. Nikdo mi to nevysvětlil a ani asi nevysvětlí.

Tehdy, když jsi překazila mou svatbu… měla jsem neuvěřitelný vztek. Proklínala jsem tě. Tím, že tě políbil, tím, že se tě rty dotkl ztvrdil jen lásku. Ztvrdil to, že ty ses měla už dávno stát královnou. Ta nejkrásnější, nejhodnější, nejmilejší a milovaná potomkem s královskou krví. Ty jsi jednoduše dítě štěstěny.

Byla jsem sama ze sebe zklamaná, zničená. Nezvládla jsem úkol, nezvládla jsem své poslání a teď vidím i smysl ve všem, co se tehdy stalo.

Omlouvám se, kdyby tenhle dopis byl nesrozumitelný, ale jednoduše takové jsou pochody mých myšlenek Bello.

Víš, jak zahabená jsem byla, když přede všemi řekl, že už s tebou sdílel lože? Víš, jak jsem byla rozzuřená, když jsem si jen představila to, že se tě dotýkal, líbal… že jste byli jedno tělo.‘‘ Au. Praštila hřebíček do hlavy. Tolik bolelo na to myslet. Stará Bella vyplouvala na povrch. Byla přece mou součástí…

,,Ach, zase bych se měla omluvit, že ti nejspíš působím bolest. Ale… nevím proč, ale sotva jsi utekla… nechala nás tam všechny… Uvědomila jsem si, že já si celou tu dobu přála být jako ty. Silná, dokonalá, srdečná, nesobecká, milá, se silnou vůlí, výdrží, inteligencí, talentem na vše… jednoduše bez chybičky.

Možná ti to příjde šílené, ale v momentě, kdy si budeš číst tenhle dopis budu nejspíš na cestě k tobě. Ne, nemám v úmyslu ti ublížit. Jediné, co chci je, abych tě plně pochopila. Cítím tvou bolest, cítím všechno okolo tebe. Každý dotyk Eli, každou tvou myšlenku.

Moje city se změnily.

I když stále trošku miluju Edwarda, cítím tvou snad ticíckrát silnější a i při psaní toho dopisu mám pocit, že tě mám nazývat sestrou.

Bello, snažně tě prosím, jestli by jsi mě nevzala pod svá křídla. Vím, že je to ode mě troufalé, ale jsi jediná, kdo nelže. Lež se ti příčí a tvé srdce umí rozdávat pouze lásku…

S pozdravem Rosalie Lilian Hale

Uvědomila jsem si až příliš pozdě, že bych tě měla brát za sestru‘‘

Sakra… Zaklela jsem a moje myšlenky byly rozházenější než vše na světě. Jsem v loji. Ne, jak to vysvětlit… ostatním? Dobře… Bello, přemýšlej… Hm… sakra!

Skousla jsem si spodní ret a poslední dopis dala na stůl. Ruce se mi třásly, nemohla jsem racionálně přemýšlet. Zapálila jsem si doutník a vydechovala obláčky z nozder. Dobře. Moje dřívější nepřítelkyně, sokyně a téměř vražedkyně mě prosí o pomoc…

Vyskočila jsem snad až ke stropu, když zvuk telefonu z přijímacího sálu zabručel.

,,Slyším,‘‘ zamumlala jsem, když jsem s roztřesenými prsty zvedla sluchátko.

,,Bello?‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 39: