Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 35

02.12.2009 (16:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2372×

35. ELI, PAUL, EMMETT, PODZEMÍ A JÁ

Láska by mohla vzkvétat, ale né, když je něčí srdce puknuté a poslední kousíček je zabalený do tlusté vrstvy ledu. Potřebuju někoho, kdo by mi srdce zase slepil dohromady a zahojil láskou a polibky sladkými jako čokoláda.

*

,,Promiň Edwarde…omlouvám se pane králi, ale nemohu příjmout nic z toho, co mi nabízíte… sbohem…‘‘ Z oka mi ukápla slza a utíkala pryč od muže, kterého miluji.

Sbohem lásko, ty vražedná emoce, která drásá srdce. Nikdy nezapomenu, ale život jde dál…

---

Slyšela jsem, jak se za mnou rozběhl, ale dřív, než mě mohl dohonit jsem skočila do velkého range rooveru, který se okamžitě rozjel nejvyšší možnou rychlostí.

,,Ahoj Mel.‘‘ Zašeptal někdo z předního sedadla a ze stejného místa na mě vykoukla i Eli.

,,Paule?‘‘ Ten hlas mi byl tak povědomý, ale časem mi vzpomínky pobledly. Musela jsem vědět, jestli je to doopravdy on.

,,Jsem to já.‘‘ Zasmál se tiše a hned nato se objevil i s Eli vedle mě. Opatrně mě objal a já si vzpomněla na dobu, kdy jsem byla ještě maličká. Přesně tohle objetí mi chybělo. Vřelé, milované a hlavně takové, kde bych se cítila bezpečně. Začala jsem vzlykat. Kapky slz mi kanuly po tváři a dokazovaly jen můj pocit bolesti, zrady a neopětované lásky.

Začal mi procházet po zádech a já se k němu ještě víc přitiskla.

,,Pšt, Bells, pšt… neplač zlatíčko, princezny přece nepláčou.‘‘ Líbl mě do vlasů a přesunul do klína. Cítila jsem se jako malé děcko. Jako ta malá, sedmiletá holčička, která se bála kabátového bubáka.

Propadala jsem se do propasti beznaděje. Letěla jsem nekonečnou prázdnotou a propadala se stále víc a víc do jejích propastí. Její ohavné pařáty se praly o mě a já se vzdala…všeho. Nejradši bych se zahrabala pod zem, nikdy se nikde neobjevila…zemřela. Vím, že hypoteticky bych asi nikdy zemřít nemohla, ale už jsem viděla jednu možnost, klíč k druhé znám a třetí jsem sama způsobila.

Aro se rosprskl na kousky, sotva … ne, nemůžu si ten moment vybavit…

Vím, že když se objevím na slunci, spálí mě to na popel, nebo něco podobného.

Poslední. Sama stojím za sebevraždou, tedy ve skutečnosti vraždou Aleca a to mi Jane nikdy neodpustí. Zabila jsem jí bratra. Její dvojče.

Její malá, dokonalá tvářička se mi na okamžik zjevila a já se cukla.

,,S Eli jsme tu pro tebe, pšt, zlatíčko.‘‘ Uklidňoval mě a všimla jsem si Emmetta, který se k nám občas obracel.

Eli se mi schoulila do náruči a já se slzami ji objala a kolébala se s ní. Nikdy jsem netušila, kolik radosti a zároveň i klidu mohou děti dodat. Neuvěřitelně magneticky mě odpoutávala od zlé temnoty, beznaděje a smutku. Tahala mě, i když je tak maličká, roztomilá, na jasné světlo a já se nebránila. Dojeli jsme před nějaký velký dům a tam jsme zaparkovali.

Emmett, kterého jsem si v autě skoro nevšimla měl velké kruhy pod očima. Byl bledší než kdy jindy a místo černých, onyxových očí, které sice byly děsivé, ale já si na ně zvykla koukat jako na hluboké, přeplněné štěstím, byly teď s krvavým zbarvením. Zamračila jsem se. Mění se jim barvy očí?

Podívala jsem se na Paula a přemítala, uvažovala a porovnávala. Paul je měl černé. Normální člověk by se jich asi bál, ale já už viděla tolik věcí, že jsem ke strachu měla daleko.

Toužila jsem, kdybych mohla na moment zastavit čas. Kdybych měla tu možnost a lusknutím prstu donutila svět přestat se točit. Všechno by se zastavilo. Lidé by se přestaly každý den honit za každodenními záležitostmi, antilopy zdrhající před gepardy by se zastavili nejspíš uprostřed skoku a gepard, který se nemůže dočkat toho, až konečně zaboří své zuby do šťavnatého masíčka si bude muset počkat.

Kdybych tohle uměla, zastavím svět a budu se utápět v bolesti, sobecké sebelítosti a když bych- kdybych se někdy dala zpátky dohromady, zase spustím koloběh života a budu fungovat dál.Paul mi otevřel dveře, stejně jako když jsem byla malá, ale já nevystupovala. Nechtěla jsem, nemohla jsem… měla jsem snad nějaký zvláštní důvod? Nevím. Nedokázala jsem své tělo donutit pohybu. Prostě to pro mě byla totální blbost. Tabu.

Eli ho zatahala za košili. Vzal ji na ramena a mě do náruče.

Staral se o mě. O Eli. Byl zase tím dokonalým Paulem jako předtím. Neměla jsem dostatek síly na nic. Byla jsem jako tělo bez duše… duše bez těla. Ty dvě důležité části se od sebe oddělily jako slupka pomeranče a obsah, ke kterému se chcete dostat. Obsahu, který je zranitelný sám o sobě.

Eli mě tahala všude s sebou. I když jsem nijak nereagovala, ona povídala, švitořila, šišlala a dodávala tu radost, která mě udržovala při životě. Na to, jak byla malinká- téměř 5 letá- dokázala všechno okolo sebe pochopit. Dokonale věděla, kdy chci, aby něco povídala, aby se usmívala, komunikovala, dělala cokoliv, co by mi zvedlo náladu, ale taky rozeznala, kdy má mlčet a ignorovat mě. Své klady mělo i své nevýhody. Byla strašně tvrdohlavá.

Tahala mě ven i přes mé ubohé vzpírání a ještě ubožejší vzhled.

Paul byl všude s námi. On se o nás prakticky staral. Společně s Emmettem večer na hodinu odešli a vrátili se s pár infúzemi. Necítila jsem až tak velkou touhu po krvi, jako dřív. Nechtěla jsem vůbec krev. S povzdechem jsem odsunula od sebe krev a zakousla se do jablka. Zírali na mě v němém úžasu a Eli žmužlala dál banán v ruce. Byla zvyklá na to, že se stravuje s námi.

,,Bello, jsi v pořádku?‘‘ Zašeptal Emmett a odložil termosku, do které si nalil krev.

,,Hm.‘‘ Začal vrčet. Jeho oči ještě víc nabraly rudou barvu a Eli se do očí nahrnuly slzy.

,,Ne! Nikdy víc neříkej hm! Bello! Začni žít! Jdi mezi lidi! Začni konečně reagovat na dopisy! Na vzkazy na telefonu! Jsi tak blbá, že sis ničeho nevšimla? Nebo tak šíleně zaneprázdněná vlastní bolestí!‘‘

,,Emmette!‘‘ Zavrčel Paul a Eli seskočila ze židličky a schovala se za mě.

,,Nejspíš by si ani nevšimla, že za pár let, jestli ne i století tu nebudeme ani jeden z nás, protože nás zabijou! Bello! Nebo Mel, je mi to fuk, podívej se okolo sebe! Celé podzemí se rozpadá, bojují, protože nemají vůdce a ten kluk tě jen zastupuje! Nemůžeš-‘‘

,,Tak dost!‘‘ Zařval Paul a vrhl se na něj.

,,Ne! Nechte toho! Dost!‘‘ Křičela jsem a slyšela křupnutí.  Ustrnula jsem a zírala na Paula, který seděl na Emmettovi a držel v pevném sevření jeho hlavu. Na obličeji se mu rýsovala rýha, jako u křupnutého kachlíku. ,,Pusť ho Paule! Pusť!‘‘

Okamžitě jsem je zastavila. Moje oči se zaklenuly do jejich a nutila jsem je od sebe okamžitě odstoupit. Vyceňovala jsem svoje ostré zuby a Eli mě chytila za kalhoty.

,,Mama, ne.‘‘

,,Už víckrát se do sebe nenavážejte. Emmette, ty mi objasníš situaci, Paule, na tebe spoléhám… Eli je moje všechno. Postaráš se o ni. Prosím.‘‘ Oba stáli od sebe přes celou místnost.

,,Dobře.‘‘ Přikývli a já se konečně probrala… z nicoty.

Otevřela jsem konečně po dlouhé době oči. V tom vězení mi trvalo celý rok, než jsem se vzpamatovala z Edwardova –zabodnutí nože do zad- jak jsem tomu začala říkat, ale teď? Teď mě překvapil. Překvapil mě tím, že si mě chtěl vzít místo bohyně, kterou si na začátku zvolil. Rosalie, která pro něj byla jako stvořená.

Teď jsem se ale musela zase vzpamatovat. Musela jsem přestat se sebelítostí, která by mě dřív nebo později roztrhala na cucky.

Paul a Emmett…  Vyvedli mě z temnoty. Uvrhnou do ještě větší, protože už teď probíhala bolestná změna. Změna mě samotné.

Už víckrát nebudu tak šlechetná. Nebudu lítostivá. Vycvičím pár nájemných vrahů jak nejlépe budu umět a postarám se o to, aby žádný muž nevládl v podsvětí. Nesnáším je!

Budou se po kolenou plazit pode mnou a já budu s povýšeným úsměvem i za ty nejmenší chybičky zabíjet. Je mi to jedno. Vzala jsem ze stolu moji nejoblíbenější, nabitou barettu a namířila na vázu.

,,Musíš si zase zvyknout na držení zbraně Mel.‘‘ Pousmála jsem se, dělali mi radost. Co nejméně citu. Žádný cit bylo to nejlepší. Zamířila jsem a stiskla spoušť. Kulka ale nezasáhla vázu, zasáhla zcela něco jiného.

,,Ne, tak spíš tě to budeme muset odnaučit.‘‘ Zazubil se Emmett a v dlani měl mouchu. ,,Stále nevyšla z režimu a vše si pamatuje.‘‘ Oba se zdáli najednou být v největší pohodě.

,,Paule, pro veřejnost jsi Elin otec, ano?‘‘

,,Ale tobě říká mami-‘‘Namítal.

,,To nech na mě. Ty jsi jediný, který se umí starat o děti takovým způsobem, aby veřejnost tomu uvěřila.‘‘ Zatnula jsem zuby, když jsem si vzpomněla, komu říkala Eli ¨táta¨.

,,Dobře, dobře.‘‘ Přikyvoval pomalu.

,,Kde je Tyler?‘‘ Pousmála jsem se.

,,No, když jsi první den okolo něj prošla pomalu jako duch, málem měl infarkt- to je zaprvé- a pak ti nechal v pokoji tu závěť.‘‘

,,Vážně?‘‘

,,Jo.‘‘  On byl vážně takový, jakého jsem ho odhadla.

,,Dobře, pomůžete mi ze sebe udělat zase… žijící bytost?‘‘ Zeptala jsem se opatrně a oboum se rozzářily oči.

,,To si piš holka!‘‘ Zahřměl radostně Emmett a sevřel mě v objetí. Pevně mě k sobě přitiskl a zatočil se se mnou.

Vzali si mě do parády. Ještě ten samý den jsem začala zase fungovat a mluvila jsem se šéfem podzemí na Floridě, který ovládal prodej zbraní a prostituci ve městě.

,,Vždyť jsou to jen čubky, dobře vydělávaj, ať si seděj pěkně s holýma prdýlkama venku a čekaj na prvního, kterej jim nabídne větší cenu.‘‘ Nesouhlasila jsem s ním. I když většina slečen, které byly s ním, byly sotva patnáctileté občasně se objevila i nějaká starší, tak to byly jen… ubohý děcka, který zdrhly z domu.

Na Floridě to bylo tvrdý. Kšefty s drogama tam jely jako po drátkách a tenhle chlapík, černý jako uhlí, sprostý jako fakan a namyšlenej frajírek mi brnkal na nervy. Ty ženy neměly na ulici co dělat. Byla ale jejich volba, že se staly prostitutkami, když se mohly vrátit domů, teď už na to bylo pozdě, protože by je rodiče zpátky už nevzali. Nepoznali by je. Drogy, na které si udělaly závislost jim rozežraly tělo, posedly mysl… nemohly samostatně přemýšlet, protože jejich mozek toužil jen po jediném- po drogách.

Vlasy měly splihlé, mastné, dětské tvářičky byly jen kost a kůže. Lícní kosti vystupovaly z obličeje a oči postrádaly jiskru. Jejich těla, která byla dříve krásně lehce zaoblená, opálená, přitažlivá téměř každému, byly teď taky jen hromádka… bylo mi jich líto a já toužila jim poskytnout druhou šanci. Tedy hlavně těm, které budou chtít.

,,Víš co, zavři ten svůj bordel a pošli mi sem ty holky.‘‘

,,Proč bych to dělal?‘‘

,,Protože ti jde o život.‘‘

,,Ty mi vyhrožuješ?‘‘ Postavil se překvapeně na židli a Emmett s Paulem byli hned u něj.

,,Jo.‘‘ Přikývla jsem. ,,Víš, že já jsem ta nejnebezpečnější tady v téhle místnosti? Ups, zase se mýlím. Nejen já, ale i tenhle malý andílek.‘‘ Pousmála jsem se ke stínu, kde stála malá Eli. Odpoledne papala vždy s námi. ,,Má vždy to, co si zamane.‘‘ Docupitala ke mně a skočila mi do náruče.

,,Mami, kdy budeme jícht.‘‘

,,Jdi za Tylerem, ať zajde do kuchyně a já to mezitím ještě vyřídím, ano srdíčko?‘‘ Přikývla a zmizela společně s tím chlapcem. Muž na nás zíral v němém úžasu.

,,Ty jsi dcera Charlieho?‘‘

,,To ti docvaklo až teď?‘‘ Uchichtl se Emmett.

,,Ale jí už má být přes třiadvacet! Ty kotě vypadáš sotva na osmnáct.‘‘ Začala jsem tleskat.

,,Bravo, bravo, bravo…‘‘

,,Paule, Emmette, kdepak má Big-Jay (tak si muž říkal) závěť?‘‘

,,Má ji v autě, Mel, co s tím?‘‘ Oba chytli –teď už vyděšeného- muže za ramena.

,,Najít záveť, přepsat, dovést patnáct slečen sem na výcvik a zabít ho.‘‘  Měl stejné oči jako Edward. To je neodpustitelná věc. Nechci, aby mi ho cokoliv připomínalo a tenhle ubohý červ, který mě naštval, si o to říkal.

,,Ne! Prosím! Nechte mě žít! Udělám cokoliv! Ne!‘‘ Křup. Zvedla jsem se ze židle a šla po boku mých nejvěrnějších odehnat hlad a žízeň.

Po cestě se k nám připojili i Tay s Eli a podali mi dopis. Ne, byla to celá kupa dopisů. ,,To jsi všechno zameškala a pak ještě jeden pokoj, ale to bychom ti radši neukazovali. Mohlo by to bolet.‘‘ Zašeptal mi Paul do ucha a obmotal kolem pasu ruku.

Na jednu stranu mi to vadilo, ale na druhou… jsem byla ráda. Paul je ten, kterého teď potřebuju.

,,Od koho jsou ty dopisy?‘‘ Sedli jsme si všichni v jídelně a Tay se radši vzdálil. Emmett se zamračil a zavrčel. Eli ztuhla a všechny pohledy zamířily na Paula. Zhluboka se nadechl a podal mi první nachový dopis.

,,Od Edwarda.‘‘

Komentáře, kritiku...

Jste překvapeni, co se děje? Nejste sami xD

Snad se dílek zdařil nějak podle očekávání.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 35: