Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 33

28.11.2009 (20:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1859×

33. ZANEPRÁZDNĚNÁ

Prostě je mi to proti srsti. Bože, pokud mě ještě slyšíš, pokud jsem se příliš nevzdálila od tebe, pomoc mi, protože nevím, zda to zvládnu, zda zvládnu se vůbec na něj podívat, natož mu zachraňovat kůži před jistou smrtí v nenávistném manželství.

*

,,Co mi tu teda uniká?‘‘

,,Nic, ty musíš odpočívat, to ostatní nech na nás.‘‘

,,Ne, já to chci vědět.‘‘ Založila jsem ruce na prsou.

,,Jde o to, že… můžu říct to jméno Esme?‘‘ Otočil se k ní a ona opatrně přikývla s pohledem zakotveným na mě.

,,Jde o to, že Edward …‘‘

----

Sotva jsem slyšela jeho jméno, ztuhla jsem. ,,Nesouhlasíme s jeho sňatkem s Rose.‘‘ Skočila mu Alice do řeči a já na ni vykulila oči.

,,Je to tvůj bratr.‘‘ Zamumlala jsem. Spustila jsem pomalu Elisabeth na zem a chytla ji jen za ručičku.

,,A právě proto myslím, že mám stále pravomoc mu mluvit do věcí, ale Rose si ho střeží jako pejska! Jen párkrát za den nám zmizí a vůbec nic nevíme… je divnej…‘‘

,,Ne!‘‘ Vykřikla jsem. ,,Ne! Já to neudělám!‘‘

,,Bello, ale-‘‘ Alice ke mně natáhla paže.

,,Ne, ty to nechápeš! Nechápeš! Ty jsi ho nemilovala tolik jako já! Ne tím stejným způsobem! On ti nevrazil kudlu do zad.‘‘ Chytla jsem ji za ramena a sklopila hlavu. Já to prostě nedokážu. Nedokážu se prostě podívat do jeho tváře, aniž bych si nevzpomněla na minimálně jeden polibek a slůvko Miluji tě, a nevzpomněla si přitom na smutný výraz, když jsme seděli v autě s Eli přitisklé k mé hrudi, ve kterém nás unášel. ,,Alice… nemůžu. Já vím, že je to tvůj bratr, ale nemůžu, nevím, jestli bych to ustála.‘‘

,,Bello, ty to zvládneš! I ti mrtví to ví líp! Ty nejsi žádná fiflenka! Ty jsi moje silná, sebevědomá holka, která všechno zvládá levou zadní. Věř mi. Jen to zkus.‘‘ Eli mě zatahala a když jsem se na ni podívala tak vypadala, jako kdyby taky souhlasila s Alicí. Cítila jsem, jak mě začínají objímat paže. Hodně paží. Esmeiny rty byly přímo u mého ucha a tiše jako větřík našeptávaly a prosily.

,,Ty to zvládneš, musíš to zvládnout. On ten den musí vidět jako první tebe, až vyjde z místnosti. O to ostatní…‘‘ odmlčela se. ,,…o to ostatní se postará osud.‘‘

I přes mé protesty jsem stejně po dvou hodinách citového vydírání souhlasila. I přes to, že jsem si za spojence vybrala nenávist, její sestra tam pořád byla, mučila mé nitro, rozežírala láskou vše, co jí přišlo do cesty.

Ano, nesouhlasila jsem s tím, že Edwardovi, který mi vrazil kudlu do zad, po sladkých polibcích a  radosti, kterou jsme zažili, mám zachraňovat zadek.

Nikdy jsem nepochopila jeho pouto k otci, loajalitě a cti. Nevím, proč mi to dělal. Já přesto souhlasila. Souhlasila jsem, že překazím svatbu, kterou nechce ani on sám. Podle Carlislea nechce zklamat otce. Stejně tomu nevěřím, ale nabídkou za svobodu a Eli…přijala jsem. Nechtěla jsem s ním pak mít už nic společného. Je příliš pozdě na to mu všechno odpustit. Neodpustím mu to. Tu příležitost propásl.

Na večer mě museli zase dát do cely, kvůli osobě, která mě chodila krmit a která by popřípadě mohla vyvolat poplach, že tu nejsem.

Sedla jsem si zase do kouta místnosti. Jasper mi dal pouta jen na jednu ruku a já si nad tím smutně povzdechla.

,,Až odejde, doneseme ti tu matraci, deku a polštář a dovedeme Eli, protože ona to bez tebe nemůže vydržet.‘‘ Otáčel se a ladně pomalu šel.

,,Jaspere,‘‘ zašeptala jsem za ním a smutně se pousmála. ,,Děkuju.‘‘

Lehce se pousmál.

,,Není zač Bello, není zač, to je jistota.‘‘

,,Nebudete kvůli tomu mít problémy?‘‘ Jeho tvář potemněla.

,,Alice je Arova dcera a sestra Edwarda, snad…‘‘

,,Jak je to s tím vším? Vysvětlíte mi to zítra?‘‘ Otázky jsem měla přímo na jazyku. Rvaly se ven nemožnou silou. Jen přikývl a zmizel za dveřmi.

Smutně jsem si povzdechla a otočila se zády ke dveřím. Pohrávala jsem si s myšlenkami a upřímně doufala, že to není bouda. Že mě nezradí…

Ruce jsem si opřela o chladnou kamennou zeď a nehty zaryla do mezer mezi jednotlivými kostkami šutrů. Tahle místnost má mé vzpomínky. Tahle místnost je jimi téměř napěchovaná k prasknutí a o to je mi nepříjemnější.

Dveře zase zavrzaly. Koutkem oka jsem si všimla, že je to moje milovaná osoba v kápi. Nemluvila. Párkrát mi na tu dobu, co mě krmila jako dítě odpoutala a pode mnou rozložila deku.

,,Ahoj.‘‘ Zašeptala jsem. Nečekala jsem odpověď. Proč taky? Prostě… věděla jsem,že mi neodpoví. Hledat odpověď v jejích očích by byla taky zbytečnost, když na ně nevidím. Její tvář jsem za poslední rok, co tu trčím neviděla.

Koutkem oka jsem ji nenápadně sledovala. Sklopila zase hlavu a nenápadně si stáhla kápi víc do čela. Došla pomalu ke mně a položila stříbrný podnos na zem. Neotáčela jsem se. S tichým povzdechem mi odemkla pouta a pomáhala mi se posadit. Všimla jsem si, jak se její ruce třásly.

Prsty mi jemně přejela po obličeji, aby mi odstranila pramen neposlušných vlasů- ostatně jako vždycky. Věděla, že já bych toho nebyla schopná. Lehce mi o rty přejela jablkem, abych otevřela ústa a zakousla se. Posledních pár měsíců jsem byla oproti svému okolí snad zhypnotizovaná. Och ano, vlastně jsem vzpomínala. Zabývala se vzpomínkama, ať krásnými, tak i těmi méně…méně dobrými.

Zakousla jsem se do jablka a s překvapením si uvědomila, jak sladkou má chuť… jak je… dokonalé. Podívala jsem se na tácek a koukala na malou porci čehosi, co vypadalo jako těstoviny. Když jsem je zmerčila na tom podnosu, osoba si všimla mého pohledu a vzala talíř do rukou. Nabrala na vidličku a já poslušně otevřela pusu a důkladně rozžvýkala každé sousto. Byla v tom příchuť krve. Kdyby nebylo jí, nejspíš bych ani neudržela hlavu vzhůru. Dojedla jsem i poslední kousek a postava si stoupla. Seděla jsem nešťastně na tý dečce. Jako pokaždé.

Nehýbala se. Ustrnula na místě s podnosem v rukách a koukala na mě. Jako kdyby se nad něčím rozhodovala. Jako kdyby se nad něčím zastavila, zauvažovala Něco se zablýsklo a spadlo zpod kapuce na zem.

Rychle se obrátila a zmizela za dveřmi. Nechala mě odpoutanou. Přemýšlela jsem, zda toho nevyužít, neutéct. Eli měla pokoj…ve druhém patře. To ne! Vedle jejich pokoje! Mezi nimi přesněji. Píchlo mě u srdce, to bych nezvládla.

,,Bello, opovaž se utéct, ty jsi jediná, kdo to dokáže.‘‘ Vešla dovnitř moje přítelkyně a za ní i Alice.

,,Co mám dokázat?‘‘

,,Překazit to.‘‘ Zašeptala Esme a došla ke mně. ,,A my ti v tom pomůžeme. Společně s Carlisleem jsme našli Emmetta. On a jeho komplic ti pomůžou v útěku. Aro bude naštvaný, rozzuřený, stejně jako Rosalie a to by ani pro jednu z vás nebylo bezpečné. Odvezou tě nejdřív na nějaké bezpečné místo a až se situace uklidní, začneš nový život.‘‘ Znělo to tak slibně. Nový život. Jen já a moje Eli. Vymyslíme si nová jména, já si ostříhám vlasy… ,,Bello, pojď, musíme tě upravit, máme už málo času. Ty se musíš nanejvýš uklidnit, vyspat a nabrat sílu.‘‘

Neměla bych si to všechno zapsat? Je toho nějak moc.

Dny zase ubíhaly a datum svatby se začalo neodvratně přibližovat.

Všimla jsem si, že si konečně našla Esme spřízněnou duši- stejně jako Alice. Jen já jsem byla z těch dospělých společně s Emmettem na volné noze. Emmett sice byl krásný, přitažlivý a zdál se  mi být jako dokonalý manžel, ale…ale.

On…není ta osoba, kterou bych si vybrala. Když jsem byla malá, byl mým princem nejdřív táta a Paul. Pak přišel Edward a dokonale mi zamotal hlavu.

Musela jsem každý den trénovat chůzi a pak i běh. Protahovala jsem své ztuhlé svaly a kosti při tom nepříjemně křupaly. Každým dnem jsem se víc a víc cítila jako člověk, kterým jsem byla, než jsem se sem dostala. Konečně jsem viděla smysl toho všeho. Chápala jsem, proč osud tomu tak chtěl. Osud chtěl, abychom my s Edwardem za žádných okolností nebyli spolu a dokonale mu to vycházelo.

Nebyla ze mě už jen ta hromádka neštěstí, které má vlasy mastné, udusané a odporné, pleť ušpiněnou od plícně, kamenů a sazí a nohy podlité věčným stáním.

Alice ze mě dělala dokonalost, stejně jako jsem byla předtím a já jí za to byla neskonale vděčná i když ona byla taky komplicem, který mě uvěznil.

Osoba v kápi s podnosem se už zjevovala ne moc často. Jen narychlo vždy vešla, podala mi tác a ohlížela se nervózně za sebe. Během pár minut zmizela, nekrmila mě už jako předtím, protože se nejspíš bála a spěchala, aby ji nikdo nezahlédl…

A včera vůbec nepřišla… poslala jídlo po Jasperovi.

Přetočila jsem se nervózně večer na bok, když jsem si na to vzpomněla. Vůbec se mi to nelíbilo. Nelíbila se mi představa, že se té milé osobě, která se o mě tak trpělivě starala, něco stalo. Nemohla jsem to pomyšlení ani snést.

Přitiskla jsem si Eli blíž k hrudi a usnula s krásným tlukotem jejího srdíčka.

Kdybych ji ztratila, nevím, co bych si počala. Nejspíš bych se zabila, nebo něco takového, protože já bez ní nemůžu být. Zítra sotva udělám něco…převratného o čemž nevím ani ň, vykloubím Edwarda ze svatby a překazím Rose plány, utečeme. Musí se to povést…

Po čtvrté mě probudila Alice.

,,Bello, pojď už, dřív, než se všichni probudí, musíme něco ještě stihnout.‘‘ Zašeptala a společně i s Esme, která se tam jako zázrakem objevila jako duch na mě začaly navlíkat krásné modré šaty přesně jako ze starých románů…

Byly to šaty, které si nejspíš musím vzít i na tu svatbu. Zase se mi nervozitou stáhl žaludek. Snad to nějak nepokazím.

,,Pojď, půjdeme spolu pro Eli, Esme, ty kontroluj situaci. Rose o tom nesmí vědět.‘‘ Poučovala jí a mezitím mi přesunula vlasy na jednu stranu. ,,Bell, usměj se, jdeš pro svou dcerušku, nikdo by tu neměl být.‘‘ Hlas se jí chvěl. Proč?

Přikývla jsem a ruku v ruce jsme rychle jako stíny pluly honosnými chodbami, stoupaly po schodišti až jsme se objevily ve druhém patře. ,,Eli!‘‘ Zazpívala Alice. Dvířka skoro na konci chodby se otevřela a z nich vylezla moje princezna.

,,Mama!‘‘ Vypískla Eli a klopýtavě se začala ke mně přibližovat.

Ztratila jsem rozum. Sotva jsem ji viděla s těmi natěšenými ďolíčky, malými kudrlinkami lehce se pohupující vedle jejího andělského obličejíčku, ve stejně modrých šatičkách jako já a tím vším… rozběhla jsem se jako malá naproti.

Periferním viděním jsem viděla, jak se dveře vedle Elina pokoje otevřely, Alice si začala tleskat a jeden pár onyxových očí se na mě šokovaně podívaly. Padla mi do náruče a já si ji k sobě šťastně- ostatně jako vždy- přitiskla.

,,Bell?‘‘ Slyšela jsem zalápání po dechu. Do nosu mě praštila známá vůně, Alice si zavýskla a ve stejnou chvíli se dveře vedle nás rychle zabouchly.

,,Perfektně Eli, perfektně.‘‘ Chválila ji Alice, když nás začala tahat do pokoje na poslední úpravu a pak tam, kde už byli všichni připravení na svatbu. Přesněji, celý tenhle hrad. Myšlenky jsem měla rozházené a přišlo mi dokonce nesmyslné je začít vůbec nějak srovnávat, protože pokud je uvidím…oba… před oltářem… pukne mi srdce, ale výměnou za svobodu.

,,Pospěš Bello, jsi jak slimák! Musíš se přezout!‘‘

,,Ale mě se tyhle boty líbí.‘‘

,,Bello, to jsou žabky do koupelny a v tom na svatbu nepůjdeš.‘‘ Zavrčela a hodila mi boty. ,,Nazuj si je, musíme to stihnout včas. Aro je nedočkavější než Rosalie před oltářem.‘‘

,,Proč všichni tak spěcháte?‘‘ Sundala mi brýle a já poprvé za tu dlouhou dobu zamžourala svými vlastními kukadly.

,,Bello, řekni mi, že se nebudeš hněvat.‘‘ Klekla rychle přede mnou.

,,Proč? Co? Ne, nechápu, proč bych se měla hněvat?‘‘ ,,Tohle je možná naposled, co se vidíme a já ti chci říct něco velice důležitého.

,,Alice!‘‘ Zavrčela jsem. Už mi docházela trpělivost. Nejdřív pohoda, vše pomaličku a najednou všichni spěchají. Vzpomněla jsem si na překvapený Edwardův hlas a smíšené pocity v něm. ,,Řekni mi to hned, na rovinu.‘‘

,,Na rovinu?‘‘

Rozhodně jsem přikývla.

,,Paul žije.‘‘

Prosím komentáře, kritiku... názory...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 33: