Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 32

27.11.2009 (22:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

32. VĚZENÍ

Dovolit si žít plnohodnotný život? To je luxus, který si nemůže koupit ani ten nejbohatší člověk na zeměkouli, natož monstrum…

Ale teď bych si asi nejvíc přála svobodu, kterou jsem ztratila jako mávnutím kouzelného proutku a tak se dostali úplně na začátek…

*

Naposledy jsem mohutně vykřikla a trhnutím otevřela oči, abych se podívala do tváře svého vraha. Abych se podívala do tváře osobě, která mi způsobila tolik bolesti.

Nade mnou se skláněla božská tvář… Edwardova utrápená tvář.

,,Tys můj vrah.‘‘ Zašeptala jsem a oči se mi zvrátily dozadu. Muka se vracela v příliš živých vzpomínkách…

Bolest si to trhala přes celé mé tělo a pak…konec…

-----

Proud černé řeky mě unášel… Někde v dálce jsem mohla cítit, jak mě k sobě volají duše mrtvých, ale mělo to jeden háček… já k nim nechtěla. Slyšela jsem jejich hlasy, andělské, krásné, lehké jako šepot letního vánku, ale nemohla jsem se ještě vzdát. Ne dokud se nepřesvědčím, že Eli bude v bezpečí. Ne dokud jí nezajistím domov, štěstí a klid, který já jsem nikdy neměla.

I když byl proud říčky silný, lákavý, bojovala jsem. Proč se vždy smrt přiřazuje k řece? Co třeba začít mluvit o ohni? Ne, i k tomu se to špatně přiřazuje…  Smrt prostě je a vždy bude. Je to neodmyslitelná bytost, která tiše chodí kolem a vyčkává na svůj moment.

Probrala jsem se na absolutně neznámém místě. Bylo mi tak mizerně jako nikdy. V uších mi pištělo, jako kdybych slyšela výkřiky miliónu, miliónu žen, které umírají a jsou  znásilňovány. O tom všem to vlastně je. Jen zmizet.

Ty kameny. Ty řetězy. Ty kosti… Jsem v pekle. Bezva. Zvedla jsem hlavu. Nade mnou bylo něco jako žárovka- pokud se tomu tak dalo říkat. Všude byla cítit zatuchlina a puch síry. Au! Něco mě bolestivě zaškubalo na zápěstí a u kotníků. Řetězy? Řetězy? Hah! Nemohli mi je trošku uvolnit? Abych si mohla alespoň sednout?

Dveře se začaly pomalu otevírat a dovnitř zaplula osoba s kápí zaraženou přes tvář a ladně došla ke mně. Pobídla mě, abych přijmula jídlo, které držela v ruce.

Neochotně jsem se zakousla do chleba a žvýkala. Bylo tu až nepříjemné ticho. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale sotva jsem rozmělnila a polka sousto, už mi ke rtům přikládala číši s vodou a nedovolila promluvit.

Když byl celý tác prázdný, ta bytost se postavila, sklopila hlavu a odešla stejně záhadně jako přišla.

Čas plyne… jako proud říčky, jako sluneční paprsky, které se každého večera musí vystřídat s tím zlověstným, ale přesto romantickým stříbrným kotoučem s názvem: MĚSÍC.

Vznášel se tam ve tmě a zářící hvězdy ho líně sledovaly a pomáhali mu označovat cesty pro zbloudilce.

Nikdy jsem nemohla uvěřit tomu, že to, co se v daný moment děje, se děje zrovna mě. Že já jsem uprostřed všech těch komplikací a chtě nechtě, musím pokračovat v přežívání… Proč přežívání, proč tak zdlouhavé slovo?

Je to těžké vysvětlit… vždy je těžké vysvětlit něco, co je vlastně tajemství, které nesmí nikdo znát. To je nejvíc šokující, že až zjistíte pravdu, která se úporně schovává za mou tváří, radši by jste mě neznali, protože buď by jste se museli přidat k nám, nebo můj tatík svolá celou skupinu nájemných vrahů, kteří si vás dříve, nebo později najdou….

Mému způsobu života se nedá říkat život, protože to není to, co bych si bývala vybrala, kdybych měla tu možnost.

Přemítala jsem si to, co se stalo během posledního roku… to napětí, strach, nebezpečí a zakázaná láska… ten neznámý, krásný… jeho půlnoční oči, které mě dokonale očarovaly.

To předtím říkali o mých očích… jsou tak hluboké, velké , tak krásně čokoládově hnědé, že se v nich člověk ztrácí a pak nezná ani své jméno. Tohle mi lichotilo a můj otec pečlivě střežil mé city pro toho, koho mi vybere s čímž jsem nesouhlasila, ale co se dá dělat?  O tom, jak mi zachránil život… na smrt všude kolem mě, za kterou jsem měla nést zodpovědnost.

Povzdechla jsem si a ozvěna mého vzdechu se roznesla po celé místnosti. Život je nespravedlivý, kdy taky byl? Je to jeden z největších podfukářů a proklínám toho, kdo mi ho nalinkoval. Slyšíš! Nesnáším tě! Začala jsem propadat hysterii… můj věčný společník. V agresi bylo cosi, co mě lákalo, ale zároveň odpuzovalo… nenáviděla jsem tatínkovi soudy, kterých jsem se tajně účastnila, ale zároveň mě fascinovaly.

Jsme tam, kde jsme začínali. Ano… úplně, úplně na začátku. Rok… rok jsem tu mezi čtyřmi stěnami a stěží můžu chodit… dlouho jsem nic nedělala, než jen stála a stála a stála…

Vzdala jsem veškeré naděje na útěk. Nešlo to. O pár měsíců chytli i Esme a Emmettovi se naštěstí podařilo utéct. Prý sežene pomoc, ale ta… nepřicházela. A já ztrácela naději.

Tohle místo mi dalo dostatek prostoru k tomu, abych si vzpomněla, vzpomínala a na moment vypla z reality, kruté reality, která mě chce rozdrásat na kusy.

Zase jsem slyšela zarochotit zámek a dovnitř vplula stará známá osoba s podnosem. Nevěděla jsem, jestli umí mluvit, nevěděla jsem, jestli mě vůbec slyší…

,,Kdo jsi?‘‘ Šeptala jsem a hlas jsem měla chraptivý. Už to bylo nějakou dobu, co jsem nepromluvila. Ta bytost byla vyšší než já a zřejmě i silnější.

,,Jsi tu taky jen protože musíš? Kdo tě do toho nutí?‘‘ Vychrlila jsem ze sebe. Neodpověděla. Protočila jsem očima. Nechápala jsem, proč mi někdy nesundají ty zatracený brýle.

Sotva mě dokrmila, sklopila pohled a odešla. Místo ní do místnosti vkročil Jasper. Otočil se nevěřícně za snad jedinou osobou na tomhle hradu, která mi nevadila. V její přítomnosti jsem necítila takový strach. Strach ze zklamaní jako u ostatních.

,,Bell?‘‘ Zašeptal.

,,Jaspere.‘‘ Přikývla jsem na pozdrav.

,,Je mi to tak líto… víš… za dva týdny je ta svatba, už.‘‘

,,Už?‘‘ Pomalu přikývl.

,,Musím tě upravit.‘‘

,,A nemůžu vidět Eli? Ani nevím, jestli je naživu, prosím.‘‘

,,Já… nevím, musím se zeptat.‘‘ Šeptal mezitím co mi odepínal železa.

,,Můžeš jí to dovolit Jaspere, myslím, že On by jí to taky dovolil.‘‘ Slyšela jsem holčičí hlas. Ve dveřích stála zničená Alice. Mluvila o Edwardovi. O kom jiném… o tom, kdo mi zlomil srdce.

Když už jsem necítila pouta kolem rukou, padla jsem na kolena. Zaskučela jsem bolestí.

Sice ta osoba mě občas odepla a dala možnost jí utéct, ale já jí byla vděčná, že mě nechala si sednout alespoň na ten mlhavý okamžik.

Hned jsem cítila ledové objetí. ,,Bello, je mi to tak líto. Tak moc líto. Kdybychom věděli dřív, že nejsi… prosím, můžeš mi někdy odpustit, jak jsem se k tobě chovala, moje princezno?‘‘ Zašeptala a vzlykala beze slz. Její tvář… tak krásná, tak zmučená a vinná. Připomenulo mi to první den, co jsem ji viděla. Tehdy v tom lese…

Chytla mi obličej do dlaní a její hluboké, smutné oči zíraly do mých.

,,Já…‘‘ Pokrčila jsem rameny. Její tvář pohasla o tisíc svíček.

,,Myslím, že ti udělám menší radost.‘‘ Zamumlala. ,,Sice tě večer budeme muset vrátit sem, ale nebude to už tak nepohodlné a nebudeš tu… sama.‘‘

,,Alice, já… chci vidět Eli a prosím tě, nemůžu zůstat na tu svatbu někde zavřená? Nechci kazit budoucímu vládci náladu pohledem na jeho zničenou hračku.‘‘

,,Já ho uškrtím…‘‘ Zavrčela a Jasper mě vzal do náruče.

Byla jsem jako hadr. Roztékala jsem se v té náruči a smutně pokukovala po mých nohách. Snad se mi podaří s nimi někdy běžet. Snít můžu, ale teď jestli by se to někdy povedlo. Oba se zdáli na dně, když mě nesli těmi chladnými chodbami někam, kde jsem to vůbec neznala. Svoboda byla jen vzpomínka, radost by se dala srovnávat s bláznovstvím a láska… to byla jedna velká lež.

Moje srdce je už zničené. Rozpůlené, rozdrásané, krvácející tak moc, jak moc to ani nejde. Jsem už zničená. Kdybych si měla hrát se slovíčky, jak na tom asi jsem po roce jen s kontaktem s osobou, která mě krmí a s Jasperem, Jane a občas i Alicí, tak…

Kdyby mi někdo na čelo nalepil nápis- DO ŠROTU- každý by s tím souhlasil. Dokonce i já. Bylo tu teplo. Chodba byla mnohem vyhřátější než má cela. Jejich kroky nebyly vůbec slyšitelné a pak zahnuli doprava. Alice otevřela dveře, kam se mnou Jasper zaplul a položil mě na měkkou matraci postele.

Nevěřícně jsem se dotkla té měkkosti. Ach! Kdy naposledy jsem se cítila tak dobře! Přikryli mě dekou a Alice ke mně pomalu přišla.

,,Bello, teď si odpočiň,nikdo sem nepříjde. Nikdo o tom tady neví. A… zase se ti za všechno omlouváme… všichni.‘‘ Pohladila mě po tváři, ale to už se mi víčka zavírala. Ta měkkost, teplo mi konečně způsobili touhu po spánku.

Blaženě jsem snad i ze spánku vrněla, když jsem cítila, jak se k mému tělu přitisklo ještě jedno a objalo mě pažemi.

Připomnělo mi to zase tu dokonalost předtím, než se všechno sesypalo jako domeček z karet.

Když jsem se probudila…

,,Mama.‘‘ Zašeptalo dítě vedle mě a cítila jsem, jak mi v hrudi srdce poskočilo.

,,Eli!‘‘ Vypískla jsem a vzala ji do náruče.Přitiskla jsem si ji k sobě a zasypávala polibkama. Smála se, šťastná, s jiskřičkami v očích…

,,Mama… Mám tě tak láda!‘‘

,,Ještě jí nejde r, ale už umí základy.‘‘ Usmála se Alice a já zase políbila mou rozkošnou dcerušku na tvář. Eli byla tak krásná! Za ten rok o kousíček vyrostla, uměla už dobře chodit a měla na sobě rozkošné zelené šatičky.

Vtom se otevřely zase dveře. Do nich ladně vešly dvě osoby. ,,Esme!‘‘ Zašla jsem. Vedle ní se objevil krásný, vysoký muž s otcovským pohledem. Měl zlaté vlasy úhledně sčesané dozádu, ostré rysy, rovný nosánek a stejné oči jako Esme. Červené.

,,Bello… je mi to tak líto!‘‘

,,Ne, už stačí s lítostí.‘‘ Mávla jsem nad tím rukou a i s Eli v náruči objala mou ztracenou přítelkyni.

,,Myslíš, že to nevím Jaspere? Myslíš, že si nepamatuju, že necítím ty osoby, které jsou tady? Vyjde to! Esme to viděla! Musí!‘‘

,,Co mi tu uniká?‘‘ Zašeptala jsem a odtáhla se. Blonďatý muž se ke mně natáhl s pravicí.

,,Jsem Carlisle.‘‘

,,Bella.‘‘

,,Jo, já vím.‘‘ Pousmál se a já nad tím zavrtěla hlavou.

,,Co mi tu teda uniká?‘‘

,,Nic, ty musíš odpočívat, to ostatní nech na nás.‘‘

,,Ne, já to chci vědět.‘‘ Založila jsem ruce na prsou.

,,Jde o to, že… můžu říct to jméno Esme?‘‘ Otočil se k ní a ona opatrně přikývla s pohledem zakotveným na mě. ,,Jde o to, že Edward …‘‘

Snad se dílek líbil. Kdokoliv má nějaké otázky, pochybnosti, cokoliv! Teď je čas na reklamaci!

Pokud ještě někomu není jasná nějaká záhada, ptejte se! Jsem hlava sklerotická! Prosím!

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 32: