Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 27

16.11.2009 (19:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2386×

27. ELISABETH

Bylo by normální, kdyby upír otěhotněl? Ne, pochybuji. Je to totální blbina, abych otěhotněla. Technicky vzato, jsem mrtvá.

*

,,Bello, ty jsi hotový mistr. Tohle ses naučila kde?‘‘ Natočila jsem k němu hlavu a podívala se do jeho tváře. Byla zamyšlená, láskyplná, ale zároveň umučená.

,,Kde jsem se naučila co?‘‘

---

,, Snažíš se z Alice vydolovat skutečnost a stíháš jaksi i odporovat mě!‘‘ Vykulila jsem na něj oči. Alice se na mě pousmála a všimla jsem si Edwardova chvilkového nepřítomného pohledu.

,,Blbost.‘‘ Prohodila jsem rukou a pousmála se.

,,Žádná blbost, Bello, jestli by ses to naučila pořádně ovládat, mohla by jsi dokonce mít dvě moci! Mohla bys zároveň odrážet něčí útoky, zatímco bys na někoho působila!‘‘ Alicina tvář se s každým slovem víc a víc rozjasňovala.

,,Alice, klid.‘‘ Klidnil ji Edward.

,,Ale ty to bratře nevidíš! Ach! Taková škoda! Ona okolo sebe všechny pálí nebo je přitahuje! Je naprosto úchvatná!‘‘ Teď ještě řekne, že jsem zázrak a vyletím z kůže. ,,Je jako zázrak.‘‘ Zašeptala a to pro mě byla poslední kapička.

,,Žádný zázrak, Alice! Jsem absolutně normální! Nejsem abnormálně inteligentní, nadaná ani krásná a o tomhle se nebudu bavit!‘‘

,,Ale-‘‘

,,Myslím, že Jasper bude o tvou přítomnost stát víc, než já!‘‘ Zatnula jsem prsty do dlaní a v myšlenkách bolestně sykla.

,,Já tě nechtěla urazit.‘‘ Šeptala zlomeně a podívala se na Edwarda.

,,Alice… ‘‘ Vydechl.

,,Dobře, tak jdu já!‘‘ Zavrčela jsem a vyhrabala se z postele, než mě zachytil Edward a nestiskl mi ruku.

,,Zůstaneš! Alice, potřebuju chvilku.‘‘ Otočil se na ni a pohledem jí naznačil, aby nás nechala o samotě. Cítila jsem se najednou špatně, že jsem na ni tak vyjela, ale něco mě k tomu vyburcovalo… jen kdybych věděla co.

Alice vypadala jako zraněná a pomalu se smutným výrazem se vypařila z pokoje. Edward vrčel, jeho hruď se s každým nádechem zvedala a klesala a divila jsem se, že mu z nozder neuniká kouř jako býkům v arénách.

,,Co to s tebou je, Bello! Vyjedeš na ni a to ti řekla jen to, co ona vidí! Jsi nestálá! Stále měníš názory! Kam se vypařila moje milovaná Bellinka?‘‘ Šeptal a přitiskl si mě na hruď. Procházel mi po vlasech a lehce se kolébal. Jako kdyby se snažil mě uklidnit - nebo spíš sebe?

,,Ta Bella zmizela.‘‘ Zavrčela jsem. Nestálá… hah! Výbušná! Tohle je lepší přirovnání! Já nemám nervy na to, poslouchat něco o sobě. Jsem zvyklá znát spíš lidi okolo mě, než oni aby znali mě.

,,Cože?‘‘ Odstrčila jsem ho od sebe a vyskočila na nohy.

,,Ta Bella zemřela společně se svým otcem. Teď jsem tu já.‘‘

,,Ne… nevěřím tomu, stále tam někde uvnitř jsi!‘‘ Vydechl. Připomínalo mi to ty venezuelské telenovely, kde jsou muži tak citliví, že dokonce vyprodukují slzy.

,,Zvykej si.‘‘

,,Ne!‘‘ Vyskočil z postele a chytl mě. ,,Bello! Okamžitě toho nech! Nedělej ze sebe něco, co nejsi!‘‘ Vztek ve mně narůstal. Cítila jsem, jak se v mém těle hromadí, čeká na hromadný výbuch.

,,Nech mě!‘‘ Vysvobodila jsem se z jeho objetí a moje pravačka bleskurychle vystřelila. Srazila Edwarda až na kolena.

,,Tos přehnala!‘‘ Zavrčel a vyskočil na nohy. Očekávala jsem, že mě taky srazí na zem, ale tohle opravdu ne. Odrazil mě rychle ke zdi a dokonale uvěznil.

,,Mel, jestli se ti tohle líbí víc, odteď jsme jako zaměstnanec a zaměstnavatel.‘‘ Zavrčel a přitiskl své rty na mé.  Hrubě si bral ty mé a narážel o ně. Jedna jeho ruka mi sjela k boku a způsobila rychlý výstřel chtíče do mého mozku. Odkroutila jsem se.

,,Musím být chvíli sama. Dej mi čas.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Jinak bych toho mohla později litovat.‘‘

Vytrhla jsem se z jeho objetí a vyběhla ven ze dveří.

Neběžel za mnou. Nesnažil se mě dohonit. Jako kdyby to předem vzdal. Naskočila jsem do prvního auta, které mi přišlo vhod. Bodyguardi vyděšeně běželi za mnou, ale já jim jedním ladným pohybem osvětlila, že jejich přítomnost nechci. Zařadila jsem a s lehkým vrněním motoru vyrazila.

Auto svištělo silnicemi. Zatáčky jsem brala tak, jako kdybych byla smířená s představou vybourání se. Kola smýkala po asfaltu a zanechávala po sobě svůj znak.

Svírala jsem pevně volant a snažila se nevšímat si značek- zpomalte.

Proč se všechno okolo mě začalo tak rapidně měnit? Proč? A Edward? Je… jiný… Nevím proč, ale uvědomovala jsem si drobnůstky. Už žádné letmé dotyky, už žádné tajné usměvy, při kterých by se mi rozbušilo freneticky srdce… už víckrát ne.

Byla jsem zcela ponořena do myšlenek, když jsem zaslechla pláč… dětský pláč.

Prudce jsem dupla na brzdu a auto se jednoduchým smykem, otáčkou a brzdou zastavilo na druhé straně silnice a z gum unikal menší kouř. Vystoupila jsem. Klíčky nechala v zapalování - kdo by v téhle pustině byl, že?

Začala jsem natáčet hlavu a hledat, odkaď se ozývá ten dětský pláč. Sever? Ne. Jih? Ne. Západ? Ne… takže z východu. Rozeběhla jsem se do lesa a snažila se zachytit cokoliv, co by mě dovedlo ke kořisti- tedy k tomu, co vydává ty zvuky.

,,Ma - mí!‘‘ Řvalo to. Prosilo o matku. Matku… Kde asi je? Proč by nechávala to dítě samotné?

Došla jsem až ke spadlému stromu a tam ji viděla. Malá, bezbranná… samotinká…

Seděla u kmenu a plakala. Její buclaté ručičky stíraly její slzy a vedle ní…

Nebyl to hezký pohled. Matka ležela vedle ní. Oči měla pokojně zavřené, ztuhlý výraz a namodralé rty.

Byla mrtvá.

Jednu ruku měla stále obtočenou kolem děvčátka a veškeré oblečení vedle křičícího sirotka. Umrzla. V tričku s krátkým rukávem a dcerou pevně zabalenou do tepla… umrzla.

Nikdy jsem si nevšimla, jaká tu byla zima, ale nejspíš proto, že už jsem nebyla… úplný člověk

Pomalu jsem došla k ní a klekla vedle maličké. Až pak jsem si všimla, že její matka má po těle modřiny. Domácí násilí? To by byl přece důvod k takovému jednání.

,,Mamí… plosím, ftaň!‘‘ Prosila a snažila se pohnout tělem.

,,Maličká, maminka spí.‘‘ Zašeptala jsem a ona se ke mně otočila. Byla jsem ohromená. Její ohnivé, ba krvavé vlásky lemovaly bělostnou tvářičku a směsice žluté a hnědé na mě koukaly. Její oči! Zlaté, kočičí oči! Vypadala tak na čtyři- možná tři roky.

,,Mama? Pí?‘‘ Dobře pí… pí? Pí je rovno 3,14? Ne, to nebude ono. Pí… spí!

,,Teď budeš muset jít se mnou.‘‘ Chvíli na mě vyjeveně koukala, podívala se na tělo mrtvé matky, líbla na tvář a já ji vzala do náruče. Buclatýma ručičkama mě chytila kolem krku a přitiskla se ke mně, jako by se bála, že ji upustím.

Vzala jsem ještě do jedné ruky její bundu a na chvíli si ještě poklekla vedle její matky. Malá pomalu usínala. Cítila jsem to nádherné teplo z jejího těla. Byla jako topení! Ohřívač…

Na krku matky byl malý přívěšek. Takový, který se dnes nenosí. Všimla jsem si lehkých záhybů a malé páčky, aby se dal odhalit obsah.

Skousla jsem si spodní ret. Chtěla jsem, aby ta malá měla alespoň nějakou hmatatelnou památku na svou matku. Položila jsem bundu na zem a co nejopatrněji, abych nevzbudila holčičku se natáhla pro ten medailonek.

Strhla jsem ho z matčina krku a dala ho do kapsy. Bundu jsem si přehodila přes paži a opatrně povytáhla malou nahoru, aby mi nespadla.  Zase jsem se postavila a v duchu se rozloučila s duší matky. Nikdy jsem nebyla příliš věřící, ale tahle žena ve mně vzbudila…pocity.

Podívala jsem se na malý zázrak, který s pusinkou do O a andělským výrazem se oddával svým snům, když vtom…

Z keře se ozvalo varovné vrčení. Trhla jsem s sebou. Tohle není dobré. Nebude dobré. Ups. Otočila jsem se ve stejnou chvíli, co ta příšera vyštěkla a odrazila se od země. Rychle jsem se přikrčila. Chlupatá koule mě přeskočila a dopadla na převrácený strom.

Byl to velký pes. Vlk. Jeho černý kožich se ježil a s vyceněnými zuby mě doslova vraždil pohledem.

,,Edwarde.‘‘ Zašeptala jsem, jako kdybych doufala, že by tu mohl být. Malá v mé náruči tiše zamlaskala a první slza mi ukápla. Zemřeme.

Dala  jsem se na útěk. Běžela jsem smaragdovým porostem, tiskla si holčičku k srdci a ohlížela se za sebe. Probudila se. Sotva se ohlédla za moje rameno, vyděsila se a přitiskla blíž ke mně.

,,Edwarde!‘‘ Zařvala jsem, slyšíc za sebou dusot jeho tlap. Odpočítávala jsem sekundy, dokud se zase neodrazí a jeho drápy se nezabodnou do mých zad. Když vtom se ozvalo i vrčení před námi.

,,Doprdele Edwarde! Kde jseš!‘‘ Řvala jsem a najednou se něco odstřelilo od smrku kousek přede mnou a přeletělo přese mě.

Klopýtla jsem o kořen stromu a rychle se při letu obrátila tak, abych nezranila malou. Spadla jsem na záda a vyrazila si na moment dech.

,,Bello!‘‘ Zařval mužský. Kmitala jsem vyděšeně očima, odkud tohle něco vyšlo a pak mě začaly objímat jedny paže.

,,Bello, klid, pšt…. Už jsme tu.‘‘ Zašeptala Esme a přitiskla si mě k sobě.

,,Pozor.‘‘ Zašeptala jsem. Třásla jsem se jako osika a dítě v mé náruči jakbysmet. Podívala jsem se směrem k místu, kde by měl stát vlk. Jedna šíleně rychlá střela letěla okolo něj, postava se mi rozmazávala.

,,Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Díkybohu, že alespoň nešel ještě on na lov!‘‘ Vytýkala mi to Esme.

Nevnímala jsem ji.

Vlk vrčel a vystartoval na osobu, která mi zachránila život - nejspíš výměnou za ten svůj. Až teď jsem si všimla, že má kolem pusy nabělalou tekutinu… pěnu?

Jedním mohutným úderem byl sražený na zem a pak jsem slyšela kosti křupat. Bylo to odporné. Pes naposledy s bolestným zaskučením vydechl. Edwarde?

,,Edwarde?‘‘ Hlesla jsem a malá se dala do pláče. S roztrhaným kabátem ke mně přiskočil a horlivě objal.

,,Bello, Bello…‘‘ Šeptal a líbal do vlasů. Tiskl mě k sobě a já se snažila, abychom nevylisovali holčičku. Chytl mou tvář do dlaní a jeho vytřeštěné oči kmitaly po obličeji. ,,Ty jsi snad sebevrah! V lese! Sama! Vždyť ještě nejsi úplný upír! Víš, jak jsem se o tebe bál, když mi to Esme řekla? Už nikdy! Nikdy! Nechoď sama do lesa, dokud tě nepřeměníme úplně!‘‘

Vzlykla jsem.

,,Ach, díky… . Esme… kdybys nebyla ty, tak je po… smrti… děkuji.‘‘ Esme se jen ironicky uchichtla.

,,Ty ale uvidíš, kdo to bude. Uvidíš. Až příjde čas.‘‘ Sykla na něj zlostně a popošla k mrtvému vlkovi.

,,Co to bylo? Proč na mě útočil? Neměl se mě bát?‘‘ Šeptala jsem a sklopila pohled k malé holčičce v mé náruči. Po tvářičce jí stekla slza a malými prstíky stiskla můj kabát.

,,Ten vlk byl nakažený vzteklinou a… byl geneticky zmutovaný. Vyšší, silnější. Dalo mi trošku práci se s ním vypořádat, ale dokázal jsem to a…‘‘ zasekl se a překvapeně se podíval na moje paže.

,,Její matka zemřela… Podchlazení.‘‘šeptala jsem. ,,vzala jsem si ji. Postarám se o ni. Já to zvládnu Edwarde.‘‘ Šeptala jsem.

,,Bell…‘‘

,, Na medailonu- na její fotce - je napsáno: Elisabeth. Tak se jmenuje.‘‘ Řekla jsem s jistotou a malá se zívnutím usnula. ,,Já tě ochráním Eli.‘‘

To to opravdu nikdo nečte?

Prosím všechny o komentíky. Ráda bych věděla, jak jsem na tom...

BTW- Mám new návrh na povídku. Jmenuje se Vyvolená zlem. Více informací ve shrnutí.

Shrnutí povídek

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 27: