Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 25

10.11.2009 (17:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2096×

25. EMMETT

,,Čas tehdy běžel jiným tempem než teď.‘‘ Nechápala jsem, proč takový přitažlivý muž jako on se skoro vůbec neusmívá. V pár chvílích se sice usmál, ale teď jeho úsměv zmizel- úplně! Bylo to škoda… musím ho zase donutit se usmívat.

,,Tehdy… no, dnes se to ve školách nazývá středověk, ale tehdy jsme si mysleli, že už výš tahle civilizace sahat nemůže. Bydlel jsem v Anglii. Pokud sis myslela, že jsem se roku 1538 narodil, tak se mýlíš… narodil jsem se přesně o 10 let dřív. Právě tehdy jsem začal vnímat čas jako takový…‘‘ Začala jsem v hlavě hledat obrázky z chronologického zařazení, co se tehdy dělo v Anglii…

,,Byl jsem přímo ve dvoře krále Jindřicha VIII. Určitě víš, jak se vyznamenal… s kupou manželek, po kterých chtěl pouze potomka… syna, který by přebral trůn, ale toho se nikdy nedočkal. Nikdy jsem se nesměl plést jemu pod nohy, jinak by mi setnul hlavu, ale pozoroval jsem ho z malé skulinky ve zdi. S vznešenou postavou… krásnými ženami po boku… matka, která tam dělala dvorní dámu mě vytáhla za uši, dala pohlavek a vždy posílala pryč.

Jindřich byl dost často výbušný a jeho řev na služebnictvo, nebo jeho ženy byly snad každodenní. Stárl jsem. S tím, že jsem často tajně poslouchal za dveřmi, tajně se mi dostávalo toho nejcennějšího vzdělání. Když mi bylo třináct, moje matka omylem upustila jablko před králem. Nakousnuté, krásně rudé jablko… říkáš si, že mohla jedině zrudnout, popadnout jablko a rychle se s omluvou vypařit… Ne…

Král ji propaloval nenávistným pohledem. Jeho tehdejší manželka Kateřina Howardová, vypadala, že strašně lituje, ale stále jsem tehdy netušil, proč. Stráže chytili mou matku a odvlekli pryč. Mě ostatní rychle schovali za svá těla a mezitím, co byl všude povyk a já se snažil najít matku se snažili mi zajistit bezpečí.‘‘ Dokonale jsem si uměla přestavit ten zmatek. Malého chlapce, kterého ruce rychle vedou pryč, pryč od nenávisti a smrti.

S buclatými umouněnými tvářemi, prstíky natahující k matce, kterou odvádějí na smrt. Jindřich- Henry tím byl doslova pověstný. Ženami a popravami.

,,Odváděli mě podzemními chodbami, hlasy a dupání stráží, kterých jsem si všiml se přibližovali. Tehdy mě vedl nějaký muž. Myslím, že to byl jeho osobní kuchař… Když jsem vylezl z temnoty na denní světlo… kuchař za mnou nebyl, ale ty hlasy se přibližovaly. Utekl jsem do lesů.

MUSIC

Nějakou dobu jsem žebral po městech a vesnicích o jídlo… kradl. Moje nenávist k Jindřichu narůstala. Nadával jsem na něj uprostřed lesů, pomocí klacků jsem se učil bojovat. Představoval si stromy jako protivníky, větve jako jejich paže.

V šestnácti jsem po večerech, kdy se ulice vyprazdňovaly, chodil do města a tam si hledal svého potenciálního protivníka…‘‘

V hlavě se mi hned objevil jeho obličej. Mladý, zuřivý… přeplněný hněvem.

,,Nechápu to… nemůžu si ale úplně představit, jak jsi se mohl vycvičit? Pro mě to bylo doslova mučení…‘‘ Lehce se pousmál.

,,Měl jsem cíl…  Ublížit králi jak jen to šlo.‘‘

,,A co jsi v tom lese jedl?‘‘

,,Co by sis myslela? Plody… zvěř… bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Nikdy jsem tomu nemohl uvěřit, ale přežil jsem takovou dobu…‘‘ Otřásla jsem se při myšlence, že bych žila v takové době.

,,V té době řádil mor… pořádaly se hony na čarodějnice…chudoba… strach a k tomu i polomrtví opilci a rytíři. Byl jsem nezkrotný. Pomalu jsem se různými souboji dostával i k majetku. Cítil jsem tehdy, že se všechno ubírá správným směrem. Vyhýbal jsem se zásadně všem, kdo měli u sebe kříž. U těch bych si musel dávat pozor, co říkám, aby mě neprohlásili za kacíře.

Slyšel jsem křik zpod věznice… slyšel jsem křik žen i mužů… všech. Slyšel jsem kosti- křupající… volající o pomoc. Tvrdí muži křičeli, když je napínali na skřipec a lámali jim kosti. Slzy jim tekli bolestí, přísahali na cokoliv, ale oni nepřestávali! Ženy… nevinné, obdařené krásou upalovaly za čarodějnictví. Kterákoliv žena, která byla jiná, krásnější, chytřejší… vzdělanější byla vedena k hranicím.‘‘ Zavřela jsem oči. Kdy nastane doba světla? Kdy? Kdy přestane  to zabíjení nevinných?

,,Nikdy jsem nevěřil tomu, že existuje láska. Byl to pro mě jen mýtus pro lehké dívky, které se potulovaly v každém hostinci a poblouznily tak nejednoho chlapce. Dokud…‘‘ Dobře, teď nejspíš příjde konečně ta šťastnější část. Trošku jsem se probrala.

,,Jmenovala se Anna.‘‘Pomalu se pohnul a ruku si soukal přes tričko. Nechápala jsem, co to dělá, dokud nevytáhl malý medailonek.

Malý, zlatý a tajemný. Pomalu ho sňal z krku a podával mi ho.

,,Byla krásná. Miloval jsem ji víc než si dokáže kdokoliv představit. Její drobné prsty, když se lehce dotknuly jednoho večera o nějakou dobu později mé ruky. Cítil jsem, jako kdybych ji chtěl okamžitě políbit. Bylo to k nevydržení. Chtěl jsem i ní vědět víc. Co se jí líbí, její nejoblíbenější barva… zda… zda se jí líbím…

Chodil jsem každý den do města, abych ji viděl. Sledoval, jak si na tržnici vybírá se služkou nějaké  ve stejnou hodinu jako ona a jednoho večera ji tam chytl za pás jistý muž. Hněv ve mně přímo kypěl. Tak moc jsem ho nesnášel jen za to, že on se jí dotýkat mohl a já ne. Otočil si ji k sobě a padl před ní na kolena. Zatínal zuby a rudnul. Nechápal jsem to… dokud jsem si nevšiml jejích nehtů pevně zarytých do jeho dlaně a další která si hledala cestu k jeho krku. Byla tak jiná oproti ostatním dívkám.

Ty by to nejspíš ignorovaly, nebo přehlížely, ale ona ne. Bránila se.

Prosil ji, že to už nikdy neudělá a tak ho po chvíli pustila. Byla tak krásná, čistá a zároveň… ďábelská. Stále jsem ji sledoval s jakou elegancí a sebejistotou kráčí ulicemi a snažil se víc a víc pomalu přibližovat k ní. Párkrát si mě sice všimla, ale stěží jsem mohl doufat v to, že se o mě bude zajímat.

Byl jsem jí přímo posedlý. Každý den jsem se sice trénoval. Žít v lese mělo přeci jen pár výhod. Nemohl jsem nikdy zapomenout klíč. Začal jsem si kupovat papíry. Snažil se vzpomenout si, jak se psalo. Napsat jí dopis.

To byl od té chvíle můj cíl, protože král Jindřich pomalu ztrácel svou moc. Protože jsem ho vůbec začal ignorovat- jeho celou existenci- tak snad pokud si nepamatuješ tak měl šest manželek. Určitě víš, jak všechny skončily. Rozvod, poprava, smrt, rozvod, popravena a smrt…

Jednou jsem měl až příliš kuráže. Šel jsem přímo za nimi a když se zastavily u stánku s látkami.

Co jsem asi očekával?‘‘ zasmál se a já čekala, že ho určitě silně praštila.

Opatrně jsem se za nimi přiblížil a sklonil se jen tak, aby se mé rty dotkly jejího ušního lalůčku a dech jí nahnal přes krk husí kůži. Lehce jsem jí zašeptal, že červená je krásnější než všechny barvy… a tišeji dodal, že ona, krásnější než všechny dívky na světě.

Reagovala úplně jinak… čekal jsem, že se otočí, chytne mě za krk a druhou ruku mi vrazí i s nožem do břicha. Anna to ale udělala jinak. Zaklonila slastně hlavu a opřela si ji o moje rameno. Chvěl jsem se po celém těle. Nedokázal tomu uvěřit. A pak.. ta sladká tři slova… ,,Viděla jsem tě…‘‘ Otočila se pomalu ke mně a vpila prapodivnýma, neuvěřitelnýma blankytně modrýma očima.

,Seily, jdi napřed, připrav mi šití.‘ Její služka se na mě s tím slepičím uchichtnutím podívala a rychle spěchala. ,Jakpak se jmenuješ? Ty, jež mě sleduješ?‘ Řekl jsem jí své jméno a ona se na mě chvíli dívala.

,Tvůj vzhled nelze srovnávati se zdejšími, odkud jsi?‘

,Jsem odsaď, ale dlouhou dobu jsem pobýval v dalekých končinách.‘ Jemně se dotkla mé ruky a pak spojila naše dlaně.

,Ráda jsem tě poznala, Emmette, upřímně doufám v naše brzké shledání. Získal jste si náklonnost šelmy.‘ Tajemně se zasmála a pak zmizela v davu.

Chodili jsme spolu do zahrad, vyprávěli si, povídali a nechali naši lásku kvést. Kvetla do nemožných velikostí a stále nevadla.

Byla výbušná, temperamentní, vášnivá… všechno, co jsem si zamiloval. Pohrával jsem si s jejími zlatými kadeřemi, líbal každý kousek jejího těla… Dost často jsem s ní chodil do města a společně se procházeli. Ne jako pár, ale jako přátelé a sotva jsme se objevili mimo dozor kohokoliv, nic nás už neudrželo od sebe. Milostné dopisy, tajné znaky, zakázané doteky, vyměnili jsme si medailonky a já za to dostal s jejím obrázkem…

A tak to šlo dál. Byl to můj nejšťastnější kousek života. Vlastně teď i existence.

MUSIC

Její oči pokaždé, když mě spatřily se rozzářily na tisíc honů a moje srdce div blahem nepřetékalo… dokud jednou nepřišla na naše ´dostaveníčko‘ jak jsem tomu říkal.

Vyděsil jsem se, co se asi stalo. Rychle jsem běžel lesem, míjel domy, narážel do opilých a spěchal k ní.

Nevnímal jsem nic, jen prosil, aby byla v pořádku, aby… abych ji našel stejně krásnou jako vždy.

Když mi služka přišla otevřít, beze slov mě pustila dovnitř a v mžiku jsem stál před jejími dveřmi. Zaslechl jsem sten. Zapudil jsem myšlenku, že by tam někdo kromě ní byl.

Vešel jsem a viděl muže.

Rozhodně byl krásnější než já, měl ostré rysy přesně jako princové z pohádek o kterých mi vyprávěla matka. Měl blonďaté vlasy, bledou pleť jako šlechtic a nakonec černé nebezpečné oči. Střelil jsem pohledem k Anně… ležela v posteli a dívala se na mě.

,Vy jste určitě Emmett, že?‘ Zašeptal muž a zamračil se.

,A vy jste kdo? Kdo jste!‘ Zařval jsem nepříčetně.

,Jsem doktor Carlisle…‘ Co by tu dělal doktor? Obešel jsem ho a pomalu šel k Anně. Až pak jsem si všiml, jak je šíleně bledá.

,Panebože, Anne!‘ Vydechl jsem a klesl vedle ní.

,Emmette…‘ Zasýpala a její hlas byl ztěží  slyšitelný.

,Pane… ona… umírá.‘‘ Zašeptal doktor.‘‘ Jasně jsem chápala, že on už tu není. Emmett se ponořil do svých myšlenek… vzpomínek a tak začal i napodobovat jejich hlasy.

,, ,Ne! Nesmí, Anne, to mi nesmíš udělat, má milovaná. Copak si nepamatuješ, cos chtěla za život stihnout?‘ Chytl jsem její tvář do dlaní a přeplněn zoufalství ji políbil.

,Je to mor.‘ Zašeptal muž a já tomu nemohl uvěřit. To by znamenalo jediné… už je pozdě na její záchranu. Otočil jsem se k doktorovi. Vpíjel se do mě pohledem a snad vypadal, jako kdyby ho zajímalo, zda nejsem nemocný taky.

,Pane, Carlisle, slibte mi, že mě zabijete, pokud i ona zemře.‘ Padl jsem před ním na kolena. Věděl jsem,  že Annin život visí na vlásku a chtěl jsem s ní být jak na zemi, tak i v nebi. Neodpověděl mi. Anna byla bledá jako stěny, její rty suché, popraskané, pod očima kruhy a její dech tichý a sípavý. Dusila se.

Lehl jsem si vedle ní na lůžko a objal ji. Pevně si ji tiskl k sobě. Na levém ruce se jí vyjímal prsten, který jsem jí dal. Byl to prsten po matce.

Když jsem se ráno probudil… ona už nedýchala.

Začal jsem vzlykat. Na muže to bylo nedůstojné, ale nešlo to… Nemohl jsem zadržet slzy, když krása… nezkrotná vášeň a nesmrtelná láska pro mě najednou zanikla společně s ní. Moje mysl byla prázdná. Odpuzoval jsem lidi od sebe, jako kdybych okolo sebe měl bublinu- teď už chápu, že to byl ten štít. Byl jsem tělo bez duše. Nic pro mě nemělo smysl. Bylo mi jedno, kdyby mě někdo na ulici ubodal k smrti. Nejspíš bych mu i za to poděkoval. Tiskl jsem v ruce medailon a vzpomínal na její krásný úsměv…

Jednoho večera jsem se zpil do němoty. Bylo mi šíleně špatně, jako kdyby se se mnou někdo točil dlouho do kolečka a žaludek se mi usídlil v krku.

Tehdy jsem viděl zase tvář toho doktora. Zase jsem viděl jeho smutek a po boku mu stáli jedna malá slečna- sotva čtrnáctiletá a snad stejně starý chlapec. Myslel jsem si, že jsou to jeho děti.

,Dobrý večer můj příteli.‘ Zašeptal a sklonil se ke mně. ,Ty musíš zůstat přežívat, tvůj osud nebyl zpečetěn…‘ A pak jsem upadl do mrákot. Nočních můr. Sotva jsem se probral zase tu byla na hrdle bolest a děsivé přeludy. Přál jsem si, abych už umřel. To si říká Bůh MILOSRDNÝ!

Od té doby jsem tím, čím jsem… Carlisleovi a jeho dvěma komplicům jsem po roce, kdy mě učili bojovat proti upírům být bez svědomí, utekl. Devět let jsem běhal křížem krážem světem a tehdy jsem taky viděl Esme. Byla tak roztomilá. Malinkaté děvčátko ztracené v lese. Zápolila s velkou dálkou do vesnice, kde bydlela a vzlykala, protože si pamatovala matčina slova- nechoď hluboko do lesa zlatíčko.

Zápolil jsem s tím, zda ji zabít, ale nakonec když se na mě podívala svými zelenými kukadly jsem ji vzal do náruče a nesl. Povídala mi, že se strašně bála vlka v lese. Malý dětský hlásek…‘‘ Pousmál se a zavrtěl hlavou. ,,Usnula mi v náruči. Donesl jsem ji do města a když jsem našel její dům, matka mě div neumlátila, že jsem únosce, zvrhlík a podvodník. Maličká jim to pak vysvětlila a omluv ta žena kupodivu nešetřila.

Jednou za dva roky jsem se na ni chodíval podívat a když jí bylo dvacet, její matka usoudila, že jí provdá za jistého markýze. Vybuchla vzteky a utekla z domu. Hlídal jsem ji, protože mi byla skoro jako sestřička. Já ji tak bral, ale nestihl jsem zabránit, aby se neškrábla. Tomuhle jsem ještě nikdy čelit nemusel a neudržel jsem se.‘‘ Zašeptal. Bral tuhle prohru jako potupu. Stále se obviňuje, za to, co se stalo.

,,Po nějaké době ji prohlásili za mrtvou. Oba jsme oficiálně neexistovali a existovali zároveň. Čas běžel dál, ale my tu zůstávali. Jako ledové kameny jsme se nikdy nezměnili a tak to bude navěky…‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 25: