Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vrah 17

24.10.2009 (14:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2435×

17. LEVÁ KAPSA

Můžu stokrát říkat co chci, ale osud si zase hraje s nitkami mého života a tak mě připravil o další osobu… díra v srdci, která zatím v tichosti vyčkávala po Paulově smrti se vydrala na povrch a na mě se všecičko sesypalo jako domeček z karet.

*

,,Charlie? Já to nechápu!‘‘ Zašeptal muž a vyděšeně se na mě koukal. Snažila jsem se ho očima a gesty varovat, ale nic… nic se nedělo.

,,Meliso, zeptej se ho-‘‘

---

Proč je všechno tak složité? Proč jsem se nemohla narodit do normální rodiny? S milující matkou, s ochraňujícím otcem… možná i bratrem. Nenáviděla jsem svět, nenáviděla jsem toho, kdo rozhoduje o všem, nenáviděla jsem svého otce- tu vraždící nestvůru, kterou jsem bohužel i já a především jsem nesnášela svou osobu.

Nenáviděla jsem se pro to, kdo jsem. Dřív nebo později musím převzít tátův úkol, aby se celý systém mafie a vlastně i celého temného podzemí se zbraněmi nerozpadl. Bylo to jako most. Dřevěný most přeplněný lidmi, kteří na něm poskakují a zkouší jeho výdrž. Když se ale jeden podpěrný trám zlomí vejpůl a zřítí se do propasti, ty další nemají šanci udržet je všechny na sobě a tak se všechno…rozpadne… vše skončí v propasti.

Piere snad ani nedýchal.

,,Zeptej se ho, jestli je tu jeho nádherná milenka.‘‘

,,Je tu tvoje milenka?‘‘ Zopakovala jsem otázku. Muži se oči zalily slzami. Věděla jsem proč… zároveň jsem si vybavila, proč to táta řekl. Panebože!

,,Kdepak je? Zeptej se ho Mel! On ti to řekne!‘‘ Nechtěla jsem to říct! Nechtěla! Ale otec mě ovládal!

,,Kde je?‘‘ Všimla jsem si zmatených pohledů všech okolo mě. Cítila jak se moje nebezpečné oči zabodávají do těch jeho- poddajných a dolujou z něj informace. Zabodl pohled do podlahy a koutkem oka jsem viděla, jak otec vydává gesto… Z oka mi začala pomalu skapávat slza. Spadla jsem na kolena. Piere na mě vyděšeně koukal a celý se třásl.

,,Edwarde.‘‘ Slyšela jsem tátův tvrdý hlas. ,,Uklidni ji.‘‘ Zavrčel.

Hned se mi kolem ramen obtočily dvě paže a na krku mi zavál jeho hlas.

,,Neboj, všechno bude dobrý…‘‘ Zatvrzele jsem zavrtěla hlavou, když jsem slyšela ženský vzlykot a klopýtavé kroky.

,,Ne! Charlie! Ji z toho vynech!‘‘ Prosil muž a padl na kolena. Jeden ze strážců shodil ženu a ta dopadla tvrdě na zem. Zvedla uplakanou tvář k mému otci a pak ke mně vystřelila pohled. Snad se jí zdálo, že jsem taky zajatkyně, kterou se právě ona stala, ale jedno jsem věděla… já z toho vyjdu živá, ale ona ne.

Můj otec se k ní přiblížil a vzal její obličej do dlaní. Edward si přitiskl mou tvář do hrudi. Nechtěl, abych to viděla.

Dlaně mi přitiskl k uším a něco broukal a melodie se jako ozvěna přenášela jeho tělem. Vibrace přes podlahu… to byla známka konce dalšího z mnoha životů.

Vyskočila jsem na nohy a podívala se na tátu.

,,Dobře! To byla poslední kapka otče!‘‘ Zařvala jsem a rozběhla se proti němu, překvapenému, pusou dokořán a stále se kouřící pistolí v ruce.

Ruce jsem měla zatnuté v pěstích, celé mé tělo se zmítalo v nenávisti a já čekala, až dojdu dostatečně blízko, abych napřáhla pěst a…

,,Bell, ne…‘‘ Okolo mě se obmotaly dvě paže a nechtěly mě pustit.

,,Nech mě Edwarde! Nech mě to udělat!‘‘ Křičela jsem, všichni mě šokovaně sledovali a Piere se zamračil.

,,Bella? Dcera Charlieho?‘‘

,,Okamžitě se uklidni Isabello!‘‘ Zavrčel na mě táta.

,,Ty hajzle!‘‘ Moje nenávist k němu, kterou jsem tak dlouho zadržovala se dostala na povrch. Za to, co udělal těm lidem, za to čím je, za to, že mě vůbec zplodil!

,,Edwarde, okamžitě ji vem do auta a odvez domů!‘‘

,,Ne!‘‘ Zařvala jsem a přehlušila jeho další slova.

,,Zvládnu to! Sama!‘‘ Plivla jsem k němu. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik drzosti, ale bylo mi to jedno. Porozhlédla jsem se po prostorné místnosti a jako nafrněná princeznička s elegantním krokem vycházela ven. Vytrhla jsem z věšáku nějaký kabát a vyšla ven. Nebudu koukat, jak zabíjí nevinnou ženu!

,,Jděte za ní! Marie, Jimy, Doriene, Ricku, Same a Igore, vy tu zůstanete!‘‘ Slyšela jsem ještě přede dveřmi a rychle se rozeběhla. Věděla jsem, že se mi nějak musí podařit jim zmizet. Dvakrát jsem si poskočila a dala se do běhu.

Moje nohy vydávaly klapavý zvuk a moje mysl mi radila, ať běžím k zeleni. K lesu. Srdce se mi každou sekundou rozjíždělo rychleji a rychleji. Plíce se mi opíraly snad o žebra pod nátlakem vzduchu, který mě do nich řezal a bodavá bolest pod hrudníkem se umocňovala.

Slyšela jsem za sebou dva rychlejší páry nohou a ještě se snažila zrychlit. Proč je ten les tak daleko!

,,Bell, co se děje? Proč jsi najednou vybuchla?‘‘ Slyšela jsem Jazze. Z dálky bylo slyšet jen funění ostatních, když se mě snažili dohnat.

,,Bell, my víme, že máš zlost na svého otce, ale věř nám, snaží se zaručit ti bezpečí! Piere není takový svatoušek jak vypadá.‘‘ Křičel z druhé strany Edward.

,,Co ty o tom můžeš vědět!‘‘ Popadala jsem dech a sípavě se snažila prodrat alespoň ždibec vzduchu.

,,Bello, zastav! Zastav!‘‘ Oba se ke mně začali přibližovat a pak jsem už jen cítila, jak se velká síla opírá o mé tělo, ztrácím rovnováhu, jednou nohou klopýtnu o kámen a mé padající tělo.

Edward mě srazil na zem a Jasper se zastavil a pokynul na ostatní, ať zůstanou, kde jsou- toť jest… pěkně daleko, tak aby nás neslyšeli. Klekl si ke mně a Edward mě přiklincoval k zemi.

,,Takže! Mladá částečně upírská dámo! Uklidni se!‘‘ Zavrčel a chytil moje vzpírající se ruce, které ho bily do hrudi.

,,Proč ti to najednou vadí Bell? Nikdy dřív jsi takhle nevyváděla, když měl někoho tvůj táta odklidit z cesty.‘‘

,,Já nevím! Ne! Nesnáším ho! Nesnáším celý svět! Nesnáším se!‘‘ Jeho oči posmutněly. Uvolnil svůj stisk, posadil se mnou a objal mě. Jasper mi procházel po zádech a Edward si mě pevně tiskl k hrudi.

,,Bells, to bude dobrý… to bude dobrý…‘‘ Cítila jsem, jak mě jeho vlasy lehce polechtaly na uchu, když se otočil k Jaserovi. ,,Jazzi, nevím, ale slyšíš taky nějaký tikání?‘‘ Odtáhla jsem se od něj.

,,Tikání?‘‘ Zašeptala jsem a podívala se k domu. ,,Tikání!‘‘ Vykřikla jsem a vyskočila na nohy. ,,Tati! Vypadni z toho domu!‘‘ Nabrala jsem zhluboka dech, otevřela ústa a spustila svoji sirénu. Uměla jsem křičet až to rvalo bubínky.

Viděla jsem, jak vychází naštvaně z domu a míří ke mně, jeho rozhodný krok mě děsil dokud z rohu nevykoukla pistole a…

Dvě věci se udály v jednu a tu samou dobu. Ruka zmáčkla poušť a i na tu dálku jsem dokázala rozpoznat Jeanův prsten. Další silnější ho zatáhly zpátky, ale to už kulka letěla vzduchem.

Tikání se zastavilo…

,,Buch-buch…‘‘

Něco v té ohromné, honosné vile cvaklo…

,,Buch-buch…‘‘

Otec naštvaně kráčí ke mně. Zamračený jako dnešní počasí a pak najednou pomalu otáčí hlavu k domu.

,,Buch buch...‘‘

Ozvala se ohromující rána. Praskající dřevo, tříštící se sklo, rozbíjející se nábytek a zdi.

,,Buch- buch…‘‘

Celý ten obrovský honosný komplex mizel v dýmu, žáru výbuchu bomby.

,,Buch- buch…‘‘

Slyšela jsem prorývání ocelové kulky kůží. Mlaskavý zvuk prorazil otci záda.

,,Ne!‘‘ Zakřičela jsem a všichni jsme běželi k němu. Uhýbala jsem padajícím částí domu a doběhla k němu. ,,Tati!‘‘

,,Bello! Okamžitě vstaň!‘‘ Zařval Edward a snažil se taky uhýbat stejně jako já útočícím předmětům. Knihy, malé částečky látky…

,,Bell?‘‘ Zašeptal a otevřel oči.

,,Jsem tu tati.‘‘ Vyhrkla jsem a lehce ho pootočila na bok. Sykla jsem, když jsem viděla tu ránu. Zaryla se přesně mezi lopatkami a vyšla skrz… to ne! Začal vykašlávat krev. Byla to odporná barva! Byla něco mezi karmínovou a temnou nocí. Jako kdyby ji někdo smíchal s černým inkoustem. Dusil se… Začala jsem vzlykat.

Přitiskla jsem mu ruku k ráně a dala se do pláče.

,,Přestaň…brečet…‘‘ Sípal. ,,Ne-nesmíš! Teď…ahr!‘‘ Zavrčel. ,,Teď ty… jsi… boss…‘‘ Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne! Nikdy to nezvládnu otče!‘‘

,,Ty musíš… jinak… jinak zemřeš…‘‘ Zemřu? ,,Lev- levá kapsa… jsou…jsou tam papíry… dědic-‘‘ zalápal po dechu.

,,Ne, to mi nedělej! Sakra! Není tu žádný doktor!‘‘ Řvala jsem a hladila otce po tváři. Jeho oči se vpíjely do mých. Snažila jsem se donutit ho, aby to vydržel dokud Harvy nezavolá doktora.

Byly přeplněné bolestí, smutkem, ale zároveň i nevyslovenou otázkou…

,,Buch…..‘‘ A bylo ticho. Kolečka v hlavě se mi zasekla. Ne… on… ne….

,,NÉ!‘‘ Začala jsem křičet a hlas se mi zlomil. Hlavu jsem mu složila na prsou a otřásala se vzlyky. ,,Ne! Ne! Proč? Nestihla jsem se ti ani omluvit! Nestihla jsem! Musíš se vrátit! Vrať se! Prosím tati! Vrať se mi!‘‘

V pozadí praskal oheň. Cítila jsem přítomnost smrti všude okolo mě. Nedokázala jsem uvažovat. Nedokázala jsem přestat prosit, ať se mi vrátí…

Nikdo to nedokázal. Snad jen Edward a Jasper. Opatrně se ke mně přiblížili a položili mi ruku na rameno. Klekli si ke mně a tiše mě utišovali. Kolébala jsem se dopředu dozadu, tvář stále nalepená na otcově hrudi. Je mrtvý… je pryč… je pryč…

Začalo se stmívat. To je část dne, kterou nejvíc nesnáším… ode dneška. Říká se, že něco krásného končí a něco nového začíná a právě proto jsem ho začala nenávidět. Zanikla ta část… ta část, kdy jsem byla jen šedá eminence v pozadí, ale teď musí Mel vystoupit na jediné místo, kam světlo v temném podsvětí míří…

Jasper mě lehce nadzvedl a obtočil si moje paže okolo sebe. Nevzpírala jsem se, objala jsem ho pevněji a stále brečela.

Slyšela jsem, jak se Edward prohraboval kapsami mého otce, šustění papíru…

,,Bell, to…to je závěť…‘‘ Otřela jsem si slzy a otočila se k němu, uvolnila se z Jasperova objetí. Probodávaná pohledy jsem přikývla. Edward si lehce navlhčil konečkem jazyka rty a nadechl se, aby začal.

,,Moje milovaná Bell…‘‘

Líbil se tento dílek?

Chcete pokráčování?

Prosím kritiku a komentíky... to je jeden z mála způsobů, jak mi dodat nápady...

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vrah 17: