Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj velkej bráška 2. část

08.01.2012 (17:45) • EvuLa15 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1109×

Před věznicí jsme čekali přes půl hodiny. Já celá nedočkavá lítala kolem auta a pořád se rozhlížela. A najednou vyšel. Mně docela spadla brada. Uznávám, že byl vždycky svalnatý, ale to, co byl teď? Taková horda masa? No páni! A šel jako nějaký boss. Ve tváři měl tak dospělý výraz, až jsem nevěřila, že patří jemu.

Zářivě jsem se usmála a rozběhla se k němu. Když mě zaregistroval, pustil tašku, co držel v ruce na zem, a roztáhl náruč.

„Emme!“ Skočila jsem mu do připravené náruče.

„Já jsem se tak těšil!“ Točil se se mnou dokola jako s dítětem. Když mě asi po pěti minutách pustil, o krok jsem ustoupila a prohlédla si ho. Neměl na sobě mikinu. Tu měl přehozenou přes tašku, takže šly vidět jeho svalnaté ruce.

„Co se ti to stalo? Odkdy se dostávaj steroidy ve vězení? A co to tetování? Celej ses nějak zvětšil a mluvíš tak dospěle,“ zasmála jsem se. On se mnou.

„Makal jsem. Co chceš dělat ve vězení, když se nudíš? Žádný steroidy jsem nebral, ségra. A to tetování, byl tu jeden týpek, co u sebe měl to náčiní,“ mrknul na mě. Zmohla jsem se na pouhé „Wow.“

„Taky ses změnila. Už nejsi to malý kuře, které se beze mě neobešlo, co?“ zakřenil se.

„Kuře jsem nebyla nikdy!“ zasmála jsem se a bouchla ho do ramene. S ním to ani nehnulo, ale já měla pocit, že jsem si zlomila ruku.

„Opatrně, cvrčku,“ zasmál se mi.

„Příště to zkusím s pánvičkou!“ řekla jsem naštvaně, ale pak jsme se oba začali smát. Najednou jsem si uvědomila, že nás celou dobu sledují Cullenovi.

„Někoho ti představím,“ tahala jsem ho s sebou směrem k nim, „tohle je Carlisle a jeho žena Esmé,“ představila jsem je, „a tohle je můj bráška Emmett.“ Usmála jsem se na něj. Emm vypadal nechápavě a Esmé s Carlislem vykuleně. Asi čekali něco tak malého, jako jsem byla já. Akorát, že můj bratr byl pravý opak mě. Velký, svalnatý, ukecaný, zábavný a prostě můj velký brácha!

„Dobrej,“ kývl na ně a nechápavě na mě kouknul.

Vše jsem mu vysvětlila. Ne všechno. Jen ten týden, co u nich žiju. Nakonec jsme se rozhodli, že k nim zajedeme a rozhodneme se o dalších věcech. V autě jsme mlčeli. Bylo mi to nepříjemné, protože ve společnosti s Emmem jsme vždycky pořád kecali.

Když jsme dojeli ke Cullenům, málem mu vypadly oči z důlků. Já se jen zasmála a řekla Esmé s Carlislem, že půjdeme ke mně do pokoje a že mu vysvětlím ty další věci. Vytáhla jsem ho tedy do druhého patra a zamířila do svého pokoje. Jakmile se za námi zabouchly dveře, stal se z něj ten můj dobrý starý bratříček.

„No ty vole! Děláš si prdel, že v tomhle teďka žiješ?“ Pořád se tvářil vykuleně.

„Jo. Bude to tak.“

„To je paráda,“ zasmál se a skočil na mou postel. Napodobila jsem ho. Začali jsme dělat blbosti. Já jsem byla konečně šťastná a smála se jako už dlouho ne. Ale aby toho nebylo málo, když jsme se přetahovali o jeden z těch milionů polštářů, co jsem tady měla, přetrhnul se. Všechno peří se z něj vysypalo a já se na chvilku zarazila.

„Esmé mě zabije.“ Podívala jsem se smutně na tu kopu peří všude po pokoji.

„Nezabije, Bells. Ochráním tě,“ usmál se na mě Emm a tím mě uklidnil. Nějak jsem to vypustila z hlavy. Řekla jsem si, že se tím budu zabývat, až to Esmé uvidí. Nebo až ji uvidím já. Začali jsme tedy blbnout dál. Nabrala jsem peří a hodila mu ho do – sice krátkých – vlasů. Pár peříček se mu tam usadilo. Zasmála jsem se, ale ani jsem to nestihla postřehnout a taky jsem měla ve vlasech peří. Ale já ho tam měla kopu.

„Hej!“ zařvala jsem se smíchem a začala ho mlátit. On se mi pouze bránil. A šlo mu to teda na jedničku.

Najednou někdo zaklepal. Lekla jsem se a z půlky se za Emma schovala, protože jsem myslela, že je to Esmé, a až to tu uvidí, klepne ji.

„Dále,“ řekla jsem potichu. Jo, vážně jsem se naučila říkat dále. Emm se na mě zakřenil a nakrčil nos.

„Nějaká slušná,“ věnoval mi úšklebek. Rýpla jsem do něj a čekala, kdo vejde. Ve dveřích se objevila Alice.

„Slyšela jsem hluk. Vy nám bouráte dům?“ zasmála se a koukla kolem sebe.

„Neřekneš to Esmé?“ Svraštila jsem čelo.

„Až za chvíli,“ zasmála se a skočila k nám na postel.

Představila jsem jí Emma. Viděla jsem, že je taky celkem zaskočená z toho, co se z něj vyklubalo, ale nijak jsem to neřešila. Začali jsme si povídat. Když asi po půl hodině odešla, začali jsme si povídat o tom, jak se měl Emm, co dělal a co jsem dělala já. Smála jsem se některým jeho historkám. Jenže ty moje nebyly vůbec směšné. Dokonce jsem párkrát měla na krajíčku. Když jsem se dostala k té části, že jsem utíkala před policajtama a spala pod mostem, obejmul mě a se slovy: „Už tě nikdy neopustím,“ jsem se rozbrečela.

„Jsem ráda, že jsi konečně venku,“ usmála jsem se na něj, když jsem se uklidnila.

„To já taky,“ pousmál se na mě. Ale najednou jsem si něco uvědomila.

„A mám pro tebe takovou nabídku.“ Sklopila jsem pohled. Pozvedl obočí a čekal, než začnu mluvit dál.

„No, Esmé a Carlisle mi dneska, když jsme jeli za tebou, něco navrhli,“ povzbudivě se na mě kouknul a já tedy pokračovala, „adoptovali by nás,“ řekla jsem potichu.

„Nás?“ nechápal.

„Napsali by na nás papíry a byli by to naši adoptivní ‚rodiče‘.“ Při slově rodiče jsem ve vzduchu udělala uvozovky. Vyskočil z postele – na které jsme mezitím seděli – na nohy a začal přecházet po pokoji.

„Proč by to pro nás chtěli udělat? Nevidím jedinej důvod,“ kýval hlavou.

„No. Já sama to nechápu, ale když všechny děti, co mají, jako Alice, Edward, Jasper a Rosalie jsou taky adoptovaní. Ber to tak, že jsou strašně hodní,“ řekla jsem a šeptem dodala, „a strašně bohatí.“

„Teď to vyznělo tak, že tu chceš zůstat jen kvůli jejich penězům,“ řekl.

„Ne, to ne! Víš, mám je ráda. Za ten týden mi tak nějak přirostli k srdci. Až na Rosalie, ta se ke mně pořád chová odměřeně,“ vysvětlila jsem mu. Přikývl a koukl na mě.

„Takže co?“ zeptala jsem se ho rozpačitě.

„Co chceš ty?“ zeptal se mě pro změnu on.

„Chci to, co chceš ty.“

„A já chci pro tebe to nejlepší. A ty chceš zůstat, takže rozhodnuto,“ usmál se na mě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na to přistoupil. S radostí jsem ho objala a pak zamířila rovnou za Esmé. Tahala jsem za sebou samozřejmě i Emmetta. Po cestě jsme na schodech potkali Rosalie. A neuvěříte, co se stalo! Neobešla kolem mě a Emma, tak jako vždycky chodila kolem mě. Ona se na Emma usmála a představila se! On na ni ze začátku koukal vyjeveně – je krásná přece! – ale pak se vzpamatoval a s úsměvem Casanovy s ní začal flirtovat. A Rosalie se to líbilo! ‚Nechutný!‘ Nechala jsem je tam stát, ať si pokračují v tom ‚seznamování‘ a šla za Esmé. Našla jsem ji v kuchyni. Opět něco vařila.

„Esmé?“ Otočila se ke mně. „Emm řekl, že jo,“ usmála jsem se na ni. Prvně se tvářila nechápavě, ale pak jí to došlo a rozzářila se taky.

„To je úžasné!“ Přišla ke mně a objala mě.

Když se to dozvěděl i Carlisle a ostatní, nastala objímací chvilka. Dojalo mě to a steklo mi i pár slz. Nakonec jsem skončila v náruči Edwarda. Cítila jsem se u něj tak dobře. Klidně bych se s ním objímala dál, ale do místnosti přišel i Emm s Rosalie. Vyvalila jsem na ně oči. Emmett si dopínal knoflík na košili, kterou si oblékl, ani nevím kdy, a Rosalie si poupravovala vlasy. Edward, od kterého jsem se chvíli před tím odtáhla, se zasmál. Emm se na mě kouknul rošťáckým úsměvem, takže jen potvrdil moje myšlenky – a ty vážně nebyly moc hezké. ‚Jak dlouho to sakra je, že už spal s někým z tohohle domu?! Mně tenhle dar chybí. Mít kohokoliv chci!‘ nadávala jsem v duchu.

„Vítejte do rodiny,“ usmál se na nás Carlisle. Přišlo mi to docela divné. Emma viděli poprvé dnes ráno a už nás berou do rodiny.

„Esmé? Měla bych se ti k něčemu přiznat.“ Zčervenala jsem. Jenže to by nebyl můj bratr, aby se neozval.

„Bella je těhotná,“ řekl stejně pohoršeným tónem jako já. Prvně všichni ztuhli napětím a úlekem – vypadali jako šutry, bylo to divné – a pak se Edward začal smát. Nikdo kolem nechápal, ale jakmile uviděli, jak se Emm šklebí, asi jim to došlo.

„Dík, brácho, o tomhle budeme mluvit až tak za sto let,“ zasmála jsem se a bouchla ho do ramene.

„No víš, Esmé, Emmett jeden z těch tvým polštářů roztrhnul,“ řekla jsem. Emmettovi vedle mě asi zaskočil jazyk, protože jsem slyšela dávící se zvuk. „No dobře, roztrhli jsme ho oba,“ řekla jsem nakonec. Esmé ke mně přišla a se slovy „To je v pořádku, je jich tam dost,“ mě objala kolem ramen.

Trvalo pěkně dlouho, kdy jsme probírali, jak to zařídíme s adopcí a papírováním, ale nakonec nás přeci jen propustili. Když jsme s Emmem došli do pokoje, hned jsem se ho zeptala. „Co to mělo sakra být?“

„Co jako?“ Dělal debila. Přišla jsem k němu a vlepila mu pohlavek.

„Nedělej, že nevíš!“ řekla jsem se smíchem v hlase.

„No co. Rosalie je kočka,“ pokrčil rameny. Já protočila oči.

„A miluješ ji, co?“ řekla jsem sarkasticky. Jenže mě zaskočil.

„No, nemůžu říct, že ji nemám rád. Je skvělá,“ řekl jakoby nic.

„Aha, tak fajn,“ zasmála jsem se. Nechápavě na mě kouknul a já mu slovy ‚Rosalie mě nenávidí!‘ pročistila paměť. Přišlo mi to vtipné. Absolutně nechápu proč, ale musela jsem se smát.

„Fajn no. Bratříček je tu pár hodin a už si vrznul,“ zašeptala jsem si a protočila oči. Jenže Emm mě zaslechl.

„Cos to říkala?“ Koukal na mě s úsměvem.

„Nic,“ opáčila jsem.

„Já to slyšel, Bello,“ začal se smát. „Nemáš Swanovic šarm, no,“ dodal. Zašklebila jsem se na něj.

„Měla jsem ho. Vytratil se tehdy, kdy jsem dva roky lezla do domu oknem,“ řekla jsem trpce. On se přestal smát a soucitně se na mě zadíval. Vyplázla jsem na něj jazyk jako pětiletá holka a šla do koupelny, kde jsem si dala sprchu – zase. A když jsem se vrátila do pokoje, Emmett nikde nebyl.

„Zase s Rosalie, co?“ bylo první, co mě napadlo. Jenže v tu samou chvíli se ozvalo klepání na dveře. Vyzvala jsem toho někoho dál a ukázalo se, že to byl Edward a v ruce držel svazky papírů.

„Co to je?“ Koukla jsem na hromadu knih a všeho možného.

„Doženeš školu a pak s námi budeš chodit na střední,“ usmál se. Já na něj zůstala zírat.

„Nekoukej tak a pojď sem.“ Rozložil tu kupu papírů na zem a já k němu poslušně odcupitala.

„Hele, nevíš, kde je Emm?“ zeptala jsem se ho, ještě než mi podal sešit a knížku, na které bylo napsáno: Matematika.

„Sedí dole u televize s Jasperem. A dívají se na fotbal,“ usmál se na mě a já jen přikývla.

„Tohle vážně nemusíš.“ Kývla jsem hlavou směrem ke knihám.

„Musím a chci,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem a já myslela, že moje srdce snad přestane bít. ‚Co se to se mnou sakra děje?!‘ nechápala jsem.

Pustili jsme se do učení. A pro mé překvapení jsem mnoho věcí docela dobře chápala. Skončili jsme kolem jedenácti večer. Vůbec mi nevadilo, že jsem se tak dlouho učila. Dokonce mi to i chybělo. Řekl, že zítra budeme pokračovat, a já si šla tedy lehnout.

Takhle uběhlo pár měsíců. Cullenovi mě adoptovali, Edward mě denně učil a já jím byla očarovaná čím dál více. Emmett začal chodit s Rosalie a s Alicí jsme se staly ještě většími kamarádkami než předtím. Jenže mi na Cullenových přišlo něco strašně divného. Jenže, proč bych to měla řešit, když jsem se měla tak úžasně? Tím pádem mi to pokaždé zapadlo někde do části mozku, která se o to nestarala.

Pohled Edwarda

Bella byla úžasná. Kolik jsme se toho nasmáli, když jsem ji doučoval. Měl jsem ji rád. Vlastně jsem ji měl rád už od prvního dne, co tu byla. Ze začátku jsem nechápal, proč nemůžu číst její myšlenky, ale díky tomu jsem ji asi měl tak rád. Když jsem byl s ní, neřvaly na mě její myšlenky, prostě ticho – a to bylo úžasné. Po nocích jsem ji tajně sledoval a sedával v křesle, které měla v pokoji. Složil jsem pro ni písničku. Bylo to možná po dvou měsících, co u nás byla, když jednou ze spaní říkala mé jméno. I přesto, že moje srdce je kus kamene – teoreticky vzato – otočilo se radostí. Bohužel je to tak, miloval jsem ji. Jenže ona byla člověk a to by nešlo.

Jednou jsem zase seděl v jejím pokoji, když sebou začala házet.

„Ta rovnice je těžká Edwarde,“ naříkala ze spaní. Tiše jsem se zasmál. Byla tak roztomilá a tak nádherná.

„Hele, tohle fakt nevypočítám!“ zanaříkala znovu a přetočila se na bok. Jenže najednou si sedla a já v křesle naprosto strnul. Rozhlížela se po pokoji, vzala mobil a koukla se na displej, kolik je hodin. Poté sebou znovu plácla do peřin a pomalu usínala. Vydechl jsem úlevou. Protože jak bych jí asi vysvětlil, že tu sedím ve tři ráno, všude tma a já ji pozoruju? To by se ani vysvětlit nedalo.

„Edwarde!“ zavolala na mě Alice v myšlence. Moc nadšený jsem z toho nebyl, ale opustil jsem Bellin pokoj a šel za Alicí.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí. Jenže její myšlenky byly rychlejší. „To nejde!“ řekl jsem ihned.

„Myslíš, že až s námi budou za deset let, tak si ničeho nevšimnou? Že pořád vypadáme stejně? Že se vůbec neměníme? Nebo jak si to představuješ?“

‚A to nezapomeň na to, že Rosalie bude chtít Emmetta proměnit. Je dost sobecká. Když chce, má. Miluje ho, a pokud bude chtít on být s ní navždy, promění ho během vteřiny,‘ poslala mi ještě myšlenkou. Sice pochybuju, že nás Rosalie poslouchala, protože hlavu měla plnou Emmetta, který vedle ní spal.

„On už chce,“ zašeptal jsem. Jeho myšlenky to dávaly jasně najevo.

„Tak vidíš. Belle to o nás musíme říct. Takhle to dál nejde. Třeba by možná taky chtěla…“ odmlčela se.

„Víš, co bych za to dal, kdyby chtěla? Neváhal bych. Ale je to její život,“ sklopil jsem hlavu. Kolikrát za ty noci, co jsem u ní byl, mě napadlo, že ji prostě kousnu a proměním ji. Pak počkám, co se stane. Jestli bude chtít být s námi dál a já ji budu moct říct, jak moc ji miluji, ale byla její volba, jestli bude žít, nebo jestli bude námi. Dost dobře jsem věděl, že jednou přijde čas, kdy jí to budeme muset říct, ale teď? Tak brzo?

„A Emmettovi to řekne Rosalie kdy?“ zeptal jsem se. A v Aliciných myšlenkách vyčetl, že už to má v plánu více než týden. Jak je možné, že jsem si toho nevšimnul?

„Řekneš jí to ty, nebo mám já?“ zeptala se mě. Protočil jsem oči a chytl se na zátylku.

„Já,“ zašeptal jsem, „ráno,“ dodal jsem a odešel do svého pokoje. Rád bych se vrátil k Bell do pokoje, ale musel jsem si pořádně promyslet, co jí řeknu. A taky jsem si představoval její reakce. Ta lepší by byla, kdyby utekla s křikem. Ta horší pak, že by to všem řekla a nás i ji by zabili Volturiovi. Počkal jsem tedy do rána, mezitím se dům vyklidil. Alice vytáhla Jaspera a Rosalie s Emmettem už v osm na nákupy a Esmé s Carlislem byli v práci, a když jsem slyšel, že jde Bella snídat, šel jsem za ní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Ona mi pozdrav s úsměvem oplatila.

„Bello? Musíme si promluvit.“ Koukla na mě překvapeně, ale její srdce vynechalo úder. Co to mělo znamenat?

„Jen mluv,“ popohnala mě.

„Víš, nevím jak začít. Řeknu ti velké tajemství, které nesmíš nikomu říct.“ Díval jsem se jí do očí. Ona mi pohled oplácela. Jen přikývla, ale náš oční kontakt neporušila.

„Asi sis všimla pár zvláštností na nás. Že moc nejíme – spíše vůbec. Že když potřebuješ, jsme vzhůru. Jsme bledí,“ řekl jsem a ona mi skočila do řeči.

„Krásní,“ řekla. Jen jsem přikývnul.

„Všimla,“ přikývla teď pro změnu ona.

„No a to je to tajemství. Bells, my nejsme lidi.“ Zatajil jsem dech. Ona udělala to samé a trošku vykulila oči.

„Já to věděla,“ řekla najednou a zkrabatila čelo. Pozvedl jsem obočí a nechápavě na ni hleděl.

„Jste andělé, že? Nebo tak něco, od boha,“ řekla. Zasmál jsem se tomu.

„Od boha ne. Podle mě spíše stvoření ďábla,“ zašeptal jsem.

„Ďábla? To nejde. Jste tak dokonalí a hodní a všechno. Tohle by ďábel nikdy neudělal,“ řekla. Brala to až moc dobře. Jenže se opravdu mýlila. My byli stvořeni ďáblem. Čím jiným? Kdo by vymýšlel stvoření, které pije krev? Co saje krev z lidí?

„Bells, my jsme upíři,“ řekl jsem a čekal na křik a okamžitý útěk. Jenže ona pouze – a opět – zatajila dech a sedla si na židli.

„Děláš si ze mě prdel?“ vydala ze sebe. Musel jsem se tomu zasmát.

„Takže neutečeš s křikem?“ zeptal jsem se jí.

„Proč bych to dělala?“ nechápala.

„Já ti právě řekl, že jsem upír. Čím myslíš, že se živím?  Nemáš strach?“ šeptal jsem.

„Jak dlouho tu s váma jsem? Proč bych se měla bát teď? S tebou se cítím vždycky v bezpečí,“ řekla taky potichu. Na tváři se mi usadil úsměv. „Nejste jako ti upíři v knížkách a filmech. Žádný rakve tu nejsou. Ty zuby. A nespálí vás denní světlo,“ pokračovala.

„Víš, jsme úplně jiní. Rychlí.“ Oběhnul jsem kuchyň a objevil se na druhé straně místnosti. Její zorničky se rozšířily – strachem? – a začala zhluboka dýchat. „Silní.“ Na důkaz toho, abych jí to potvrdil, jsem vzal kovovou ozdobu, co tu Esmé měla, a dvěma prsty ji naprosto zdeformoval. Pořád koukala stejně. „Máme dokonalý postřeh, dokonalý zrak a sluch – slyším tvé srdce,“ řekl jsem a poté ještě dodal, „a například já čtu myšlenky.“ Přestal jsem mluvit a dýchat. V kuchyni jsem slyšel pouze její mírné nádechy, výdechy a její srdce.

„Máš strach?“ zašeptal jsem do toho ticha.

„Čteš mi myšlenky! To je děs!“ zanaříkala a celá zrudla.

„Tobě ne,“ řekl jsem opět tiše. Překvapeně na mě koukla a já tedy vysvětloval dál, „Nevím proč. Tobě je číst nemůžu. Komukoliv jinému ano, ale tobě ne. Někdy mě to strašně štve, ale jindy je to hrozně příjemné. To ticho,“ pousmál jsem se. Ona si oddechla. Bylo vidět, jak se uvolnila.

„Ještě něco jsem ti neřekl,“ odmlčel jsem se na chvíli, „jsme nesmrtelní,“ dodal jsem.

„Cože?“ zírala na mě. Přikývnul jsem.

„Nesmíš to nikomu říct,“ řekl jsem tvrdě. Její výraz se změnil.

„Komu asi? Nemám přátele.“ Svraštila čelo.

„Šlo by o životy. Nás všech,“ řekl jsem. Ona se na mě podívala pohledem – myslíš to vážně? Znovu jsem pouze přikývl a pak se z ní začaly sypat miliony a miliony otázek. V kuchyni jsme seděli možná tři hodiny a já jí vyprávěl všechno, co ona chtěla vědět. Řekl jsem jí, kolik mi je, jak jsem se proměnil a prostě všechno, co ji zajímalo. Už tak dlouho jsem s nikým takhle otevřeně – o nás – nemluvil. Bylo to tak neuvěřitelné, protože její myšlenky byly přede mnou skryté. Když se už asi po sté na chvíli odmlčela a začala přemýšlet, řekl jsem tiše: „Zrovna teď bych chtěl umět číst tvé myšlenky.“ Koukla na mě a naše pohledy se střetly.

Pohled Belly

Pomalu se přibližoval. Tikala jsem pohledem mezi jeho rty a očima. Už jsem věděla, že se dívám na upíra, který loví zvířata. A věděla jsem, jaké je riziko. Ale nebála jsem se. V hlavě jsem z toho všeho měla bordel, ale hlavní teď byly rty Edwarda, které se setkaly s těmi mými. Bylo to tak impulzivní. Jako bych dostala ránu elektrickým proudem, ale bylo to příjemné. Naše rty spolu dokonale splývaly. Ten polibek byl tak sehraný, jako bychom se předtím už líbali milionkrát. Byl tak dokonalý. Jeho úsměv, jeho tělo, on celý. Když jsme náš polibek ukončili, odtáhl se, ale pořád mi byl na blízku.

„Teď řeknu tajemství já tobě, ano?“ Třásl se mi hlas.

„Jen mluv,“ zašeptal. Já nasucho polkla.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a zčervenala. On mi pozvednul bradu a zadíval se mi do očí.

„Taky tě miluju,“ vyznělo z jeho úst. Nevěřila jsem tomu, co slyším. On vážně řekl, že mě miluje? Ano! „A miluju na tobě to červenání. Volání ze spaní a všechno, co děláš,“ usmál se a znovu se ke mně naklonil. Opět spojil naše rty v polibku a já byla šťastná.

Když se všichni vrátili z nákupů a z práce, dozvěděl se to i Emmett, a to, že je Rosalie upír, vzal s takovým klidem jako já. Každý se tomu divil. Nebylo prý normální na něco takového zareagovat takto klidně. Jenže to by nebyl můj bratr, aby hned po té, co se vše dozvěděl, nepoškádlil Rosalie: „Tak to bacha, abys mě nevycucla. Byla by mě škoda, zlato.“ Tomu jsme se všichni zasmáli. Přišla jsem k tomu medvědovi, kterému říkám bratr, a objala ho.

„Nikdy tě neopustí humor. I kdyby ti šlo o život. Prostě můj velkej bráška,“ usmála jsem se spokojeně a pak se přemístila zpět k Edwardovi.

Vypravěč

A všichni žili šťastně – měla bych napsat, jako u všech ostatních povídek – až do smrti, že ano? Ale ne. Oni žijí šťastně do dnes. A budou žít ještě dlouho, tomu věřte. Bella i Emmett jsou upíři. Nechali se proměnit ve stejnou chvíli. Všichni tedy žijí spokojeně, šťastně a se svou láskou. Mají štěstí. Každý z nich, ať už Alice s Jasperem nebo Esmé s Carlislem… Jsou dokonalé páry. Jsou tak výjimeční, ale zapadají do sebe jako části skládanky. Zato Bella je pro Edwarda jako Rubikova kostka pro malé dítě. Nemůže jí číst myšlenky – jen tehdy, když Bella díky svému daru nechá Edwarda do své mysli nahlédnout – stejně tak, jako malé dítě - krom géniů – nikdy Rubikovu kostku neposkládá. Jejich život jde dál. A co je v životě potká, to je ve hvězdách. Ale určitě spolu budou žít dlouho a nic je nerozdělí...

Autor: EvuLa15 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj velkej bráška 2. část: