Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 1. kapitola

17.09.2010 (16:00) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1343×

Poprvé za svůj život jsem někam patřila a poprvé za svůj život jsem to byla já, kdo někoho opustil.
Tohle rozhodnutí bylo tak… bylo správné. Moje existence zničila spoustu životů, ale tyhle nedostane. Nedovolím to. Někdy se musíme obětovat pro ty, které milujeme.
Nepřemýšlela jsem nad tím, jak moc bude smrt bolestivá. Přistoupila jsem k okraji a dovolila si poslední pohled dolů. Skála se mi pod nohami drolila, dopadala na malé výběžky ve vodě. La Push, poslední místo, které spatřím. Zavřela jsem oči, aby moji hlavu zaplavily vzpomínky. Vzpomínky na mé rodiče, moji rodinu, Jakea a na něj, na Edwarda. Vždycky budou v mém srdci, já v jejich snad také, i když se časem vytratím. Alice si najde lepšího parťáka na svoje náročné nákupy, Emmett na svoje vtípky a Edward si určitě najde někoho lepšího, krásnějšího, dokonalejšího, někoho, jako je on sám.

„Miluju vás,“ zašeptala jsem tiše do větru, který mi mezitím pročechrával vlasy a snažil se mě zatlačit zpět za okraj. Výdech – krok dopředu, nádech – poslední krok. Jsou volní, stejně jako jsem já ted. Ještě víc jsem přivřela oči k sobě, poddávala jsem se tomu. Posledních pár vteřin mého života jsem trávila vzpomínáním. Slyšela jsem jeho hlas. Takhle to má být.

Edward:

„Konečně jsi tu. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady.“

„Proč jsi mne nechal zavolat?“

„Jdeš rovnou k věci. Dobrá. Máme pro tebe zajímavější úkol.“

„Proč zrovna já? Měl ji na starosti Lukas.“

„Vyznáš se mezi lidmi lépe než on. Víš, jaký je, bere si všechno hned osobně. Takže pár lidí mu muselo jít z cesty. A moc dobře taky víš, že se naše tajemství nesmí prozradit.“

„Kdo by to kdy čekal, TY a potřebuješ MĚ. Vládce temného podsvětí žádá o pomoc ubohého poddaného. Co když ti nechci pomoct? Svoji práci jsem už dávno splnil. Nemusím tu zůstávat.“

„Nemusíš, ale chceš. Nemáš kam jít. Nemáš nic. Přesto můžeš hodně ztratit. Pamatuj na to. Ted si běž zabalit. Ještě dnes odjíždíš.“

„Dej mi jiný úkol.“ Pronikavý smích se odrážel od kamenných zdí. Zahlédl jsem jen černý plášť mizející v temnotě.

„Snad se nebojíš obyčejné lidské holky,“ zvolal z dálky.

Ona nikdy nebyla obyčejná. Měla něco, díky čemu byla výjimečná a ohrožená. Ačkoliv se dokázala bránit sama, nevěděla o svých možnostech. Kdokoliv by jí ublížil. Já mohl být jedním z nich. 
Probudila ve mně monstrum, které se mi dařilo dlouho skrývat hluboko uvnitř mě. Po letech se znovu setkáme a já znovu budu čelit svému nepříteli - sobě.

Bella:

Chladila jsem si rozpálené čelo o sklo, po kterém stékaly dešťové kapky. Krajina ubíhala velmi pomalu. Ulici s domy nahradily stromy. Šedivou oblohu teď bylo vidět skrze větve stromů. Byla jsem vděčná, že jedeme tak pomalu a to z více důvodů. Za prvé - nerada jezdím rychle, za druhé - nerada jezdím autem, za třetí - dnes se mi do školy obzvlášť nechtělo. Žaludek mi svíral takový divný pocit, ještě nikdy jsem nic podobného necítila. Tedy ne ve skutečnosti. Moje sny mě často „obdařily“ tímto pocitem. Pocitem strachu z neznáma. Jenže já školu znala. Věděla jsem, co mě tam čeká, ale ten strach se nedal ničím potlačit. Ani tou hloupou písničkou, pokaždé, když jsem se bála, mi běhala hlavou. Zní to hloupě, jenže já si s ní připadám o trochu víc v bezpečí. Něco jako kdybych byla obklopena pevnou náručí, kterou ode mne nemohlo nic odtrhnout.

Takovou náruč bezpečí jsem měla jen jednou v životě a přesto mi ji sebrali.

„Isabell, jsme tady.“ Párkrát jsem zamrkala, aby nestačily slzy proklouznout ven. Teď není vhodná doba na vzpomínky. Podívala jsem se na Charlottu s omluvným kývnutím. Neměla to se mnou lehké, přesto se nevzdávala. Mile a povzbudivě se na mě usmála.

„Běž, ať nepřijdeš pozdě. Dneska máme kvůli Sáře zpoždění.“

Nebylo to kvůli ní, nýbrž kvůli mně. Neměla jsem ráda rychlou jízdu, proto se muselo vstávat dřív.

„Isabell, pojď!“ křikla na mě Sára s taškou nad hlavou, aby jí déšť neponičil dokonalý účes. Vlastně celou její dokonalost.

Sotva jsem měla jednu nohu venku, rozběhla se ke svým kamarádkám pod malou stříšku. Obdivovala jsem její klus v podpatcích – já bych se dávno rozplácla na zemi. Vmáčkla se mezi takové ty hubené holky, co mají rády sport. Jsou to roztleskávačky a jsou oblíbené. Já k nim nepatřila. Nikdy jsem taková nebyla.
Dávala jsem si načas. Pomalu jsem procházela parkovištěm, déšť mi stačil dostatečně smáčet vlasy. Bylo mi to jedno, protože moji pozornost přitahovalo něco úplně jiného. Spíše někdo.
Stál sám mezi stromy. Pohled upřený na mě. Tak známý, přesto nemůžu najít jedinou vzpomínku ze svého života, kde bych ho zahlédla. Stála jsem uprostřed parkoviště, ale svět okolo mě se točil. Mé oči viděly jeho, jeho a zase jeho. Temnou postavu v křoví.

„Hej, jsi v pořádku? Není ti nic?“ Jeho oči.

„Isabell, je ti dobře?“ Něčí ruce držely má ramena a pomáhaly tak udržet celé tělo na nohou. Zatřepala jsem hlavou, abych se lépe soustředila. Angela stála přede mnou s vyděšeným obličejem.

„Slyšíš mě? Co je to s tebou.“

„Promiň, já jsem si…“ podívala jsem se směrem, kde ještě před chvíli stál, ale nikdo tam nebyl.

„Jen jsem se zamyslela. Jak dlouho…?“

„Trvalo mi pěknou chvíli než jsem tě probrala. Pojď už, jsi celá mokrá. Příště si na svoje přemýšlení vezmi aspoň deštník,“ zasmála se.

Mně do smíchu moc nebylo. Byl to jen výplod mé fantazie, nebo se ze mě stává blázen? Prostě jsi viděla kluka mezi stromy, no a? To je toho. Každý někdy zahlédne něco podivného, ale pokaždé se to dá rozumně vysvětlit. Tohle taky.

„Jsi dneska nějaká divná.“

„Špatně jsem spala.“ Pokrčilo se jí čelo, stejně jako pokaždé, když nad něčím přemýšlela. Pak se jen posmutněle usmála a nechala na mě jestli jí řeknu víc. Jenže ukazování emocí na veřejnosti ke mně nepatřilo. Nesvěřovala jsem se se svými pocity. Nikdy.

„Už máš plány na víkend?“ obrátila jsem téma.

„Jo, Ben mě pozval do kina a v neděli pojedeme navštívit tetu Marge. Už to má v hlavě popletený, ale je s ní zábava. Co budeš dělat ty?“

„Ještě nevím. Určitě dostaneme spoustu domácích úkolů…“ Našpulila rty a přísně si mě měřila.

„Měla by ses trochu bavit. Pojď s námi, bude legrace.“

„Ne, já opravdu nemám náladu na to jít do kina, natož vám ho kazit.“

„Slib mi tedy jedno, někam si vyrazíš. Ano?“

„Dobrá, slibuju,“ lhala jsem, už ted jsem věděla, že svůj slib nedodržím. Jsem zbabělá.

Edward:

Vidět jí takhle. Vidět jí živou, vzhůru, bylo mnohem zajímavější, než-li ji sledovat ve spánku. Konečně jsem pohlédl do jejích čokoládových očí. Za celou dobu se nezměnily. Pořád tak velké a tajemné, přesto jsou to jediné z čeho dokážu číst. Na malou chvíli jsem si myslel, že mě poznala. Zmatená, vystrašená, hledající mě ve své mysli. Naštěstí nic nenašla. Tak proč mi to vadí? Proč z toho nemám radost? 
Čekal jsem ještě dlouho, než jsem odešel. Zase schovaný mezi stromy, neschopný přiblížit se k ní kvůli její vůni. Tu ona spalovala moje hrdlo na popel. To ona mě tolik lákala, probouzela příšeru a nabízela jí sladkou lahodnou tekutinu k ochutnání. Nebýt té vůně, nebyla by ta dívka v ohrožení. 
Ještě jsem nebyl připraven setkat se s ní tváří v tvář.

„Jak jde tvůj úkol?“

„Není to tak lehké. Musím se k ní dostat pomalu a lidsky.“

„Lidsky?“ Pohrdavý smích.

„Kdo je víc člověkem? Já nebo ty? Nepleť se tedy do mých způsobů.“

„Jak chceš, jen mysli na dohodu.“

Zatracená dohoda. Dávno měla být zrušena, ale pro ty zrůdy pořád platí dál a ještě dlouho platit bude.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 1. kapitola: