Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 5. kapitola

12.10.2010 (20:30) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1162×

Isabella:

Tedy dokud jsem nezjistila, že čím delší kroky se snažím dělat, tím blíž je mi i můj pronásledovatel. Vlastně popravdě nedokážu říct, jestli sleduje mě, ale určitě mi to tak přijde. Začínal se ve mně probouzet pud sebezáchovy. Přemýšlela jsem, ve které tašce mám pepřový sprej od Petra nebo aspoň domovní klíče. V jednom pořadu ukazovali, jak se ubránit útočníkovi pomocí klíčů. Zatímco moje hlava pracovala na plánu – Odstraňte útočníka, moje nohy pokračovaly dál ve stejném tempu a cestě. Nenápadně jsem sklonila a pootočila hlavu, abych se přesvědčila, zda je pořád za mnou, zrovna v tu chvíli jsem vcházela za roh budovy. Psychicky jsem připravovala své nohy na útěk, ale něco mi můj plán překazilo. Silně jsem vrazila do další cizí osoby. Dneska jich tu teda je! Aniž bych se podívala tomu dotyčnému do očí, plánovala jsem ty nejhorší možné scénáře.

„Není ti nic?“ Melodický hlas, silné ruce, dlouhé prsty, tmavá mikina. Tohle znám. Odvážila jsem se mu pohlédnout přímo do tváře.

„Bello?“ Koukal se na mě se sklopenou hlavou a obočí měl tázavě zvednuté.

„E…Edwarde!“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. Nikdy by mě nenapadlo, že Edwarda uvidím tak ráda. Přesto si však nejsem jistá, že zrovna on je ten správný zachránce.

„Takhle pozdě večer bych tě venku nečekal.“ Slyšela jsem v jeho hlase trochu výsměchu. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Zvláštní totiž je, že Edward bydlí za městem. Co tedy v tuhle dobu dělá tady?

„Mám ráda večerní procházky. Spíš bych tu nečekala tebe. Na opačném konci města.“

„No, jak bych ti to vysvětlil… Rád tajně sleduji dívky, které chodí večer po městě sami. Například knihovna je velmi dobré místo. Počkám, až vyjdou, a pak se za nimi tajně plížím, nakonec se jim ukážu, abych je vyděsil k smrti.“
Sledovala jsem, jak se ke mně s každým slovem přibližuje. Moje nohy udělaly pár kroků dozadu, než ucítily zeď. Stál těsně u mě. Nic by mu nezabránilo v tom mi ublížit. Jakkoliv. Teprve teď jsem se začínala pořádně bát.

„Ale dneska ne,“ rozesmál se. „Učení mi nějak nešlo, tak jsem si šel provětrat hlavu…“ Zase se usmál tím pokřiveným úsměvem.

„Aha.“ Úlevně jsem vydechla. Pořád však zůstával tak blízko. Ruce opřené o zeď za mnou, připadala jsem si jako v pasti, přesto bezpečně.

„Snad sis nemyslela, že tě sleduju?“ Uličnický úsměv. Nikdy nevím, co si o něm myslet. Baví se na můj účet, nebo je to jeho styl komunikace?

„To ne jen… Celou cestu za mnou někdo šel. Bála jsem se,“ vypadlo ze mě.

„Promiň, nechtěl jsem. Možná bych tě měl raději…“ Začal starostlivě, ale nestačil doříct ani větu, když se na silnici objevilo malé červené auto, přibrzdilo kousek od okraje chodníku, aby na nás bylo dobře vidět. Edwardovy ruce sklouzly podél stěny až k jeho bokům, otočil se a postavil se ochranitelsky přede mě.

„Ahoj, Bello.“

„Jakeu!“ Trochu jsem se naklonila, abych se ujistila, že mě sluch nezklamal.

„Nějaké potíže?“ Jacob probodával Edwarda pohledem. Edwardovi jsem moc do tváře neviděla, jelikož mi stál v cestě. Přešla jsem proto blíže k autu, abych viděla na oba dva.

„Žádné. Jen jsme se zapovídali.“

„Nechceš zavést domů?“ Ne, ten kousek už dojdu, chtěla jsem říct, jenže pohledy, které si Jake s Edwardem vyměňovaly, nevěstily nic dobrého.

„Bude mi potěšením ji doprovodit.“ Edward stále koukal na mě, ale jeho slova byla směřována k Jacobovi.

„To ti věřím.“ V životě jsem neviděla Jakea takhle rozzlobeného. Ta zvrácená část ve mně chtěla jít s Edwardem, ač z něj vyzařovalo to podivné tajemno a nebezpečno. Hlavně teď v té tmě. Druhá část, ta bojácnější, raději volila variantu Jakea. Znám ho, navíc má auto, takže budu rychleji doma.

„Pojedu s Jakem,“ a otočila jsem se zpět na Edwarda. „Uvidíme se ve škole.“

Stál tam, dokud jsem nenastoupila do auta a to se nerozjelo. Oddechla jsem si. Stát tam ještě chvíli tak nevím, co by se stalo. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Právě jsem se bála obou a o oba. Budu si s nimi o tom muset promluvit. Alespoň s Jacobem.

„Nelíbí se mi. Měla by ses od něj držet co nejdál,“ začal sám Jake.

„Ty jsi mu taky zřejmě nepadl do oka,“ rozesmála jsem se, abych tu situaci nějak odlehčila.

„Myslím to vážně. Slib mi, že pokud budeš moct, budeš si držet od něj odstup.“

„Jakeu? Sedím s ním v jedné lavici. Chodíme do stejné školy. Jak asi?“

Auto se zastavilo přímo u domu. Jake se natočil ke mně, zahleděl se mi hluboko do očí. Byly jen o něco málo světlejší než první den ty Edwardovi. Ale nedokázaly mě tak pohltit. Zhluboka se nadechl, což přerušilo mé rozjímání.

„Zkus to.“ Chvíli jsem tiše seděla a přemýšlela, co na to říct. Vím, že Edward není zrovna ztělesněním mírumilovnosti, ale vyhýbat se mu kvůli tomu? Nešlo to, ani kdybych chtěla. Edward byl tajemný a možná to mě do určité míry lákalo.

„Dobrou, Jakeu. Dík za svezení.“ Bouchla jsem dveřmi auta, jenže pak mě napadla ještě jedna důležitá otázka. „Smím se zeptat?“ Jacob se pousmál.

„Jistě.“

„Co jsi dělal ve městě?“ Úsměv pohasl.

„Musel jsem vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“ Neměla jsem žádnou další otázku. Jeho neurčitá odpověď mi dokonale zatemnila mysl.
Vyškrábala jsem se po schodech až ke dveřím. Charlotta si viditelně oddechla. Věděla, že zločinnost ve Forks je minimální, ale byla z velkého města, starých zvyklostí se nedokázala tak snadno zbavit. Strach o rodinu k tomu patřil. Přeskočila jsem večeři a vrhla se rovnou do sprchy. Kapky teplé vody uvolňovaly všechny mé napjaté svaly. Také všechny nevyslovené otázky.
Neodkladná záležitost? Co to mohlo být? Proč šel Edward pěšky? Proč byl na téhle straně města? Co měl znamenat ten Jacobův pohled? Všechna ta jejich tajemství mi začínaly lézt krkem.

Měla by ses od něj držet co nejdál. Zkus to. Zněl mi v hlavě prosebný hlas Jakea. Dlouho jsem o těch dvou přemýšlela. Nechápala jsem je. Nemůžeš nesnášet někoho, koho ani neznáš. Pokud tedy Jacob Edwarda nezná, jaký má důvod být proti němu zaujatý?

Obklopoval mě temný les. Slyšela jsem svůj dech. Do plic se mi hrnul vzduch, ale nestačilo to, jako by moje plíce potřebovaly víc. Nohy mi pomalu přestávaly fungovat, nemohly už dál. Jenže já se nesměla zastavit. Všude kolem bylo tolik párů očí. Krvavých očí. Pronásledovaly mě a nebyly samy. Ze všech stran se začal ozývat mohutný dusot. Nedokázala jsem ten zvuk k ničemu přiřadit. Raději jsem se neotáčela za zvuky, běžela jsem stále vpřed, dokud jsem neuviděla malou loučku. Někdo na ní stál. Než jsem se však stačila rozhodnout, kterou cestou běžet dál, byl u mě a pevně mě držel v náručí. Nastalo ticho. Pak někdo zakřičel.
Celá zpocená jsem se z toho děsivého snu probrala. Díky bohu, že to byl jen sen.

Edward:

Sotva Bella opustila kavárnu věděl jsem, že budou problémy. Už včera jsem narazil na pach jiného upíra. Doufal jsem, že si ho ta prašivá psiska podají, ale asi jsem je přecenil. Bellina vůně lákala na míle daleko. Slyšel jsem jeho myšlenky, nechtěl se jí jen tak vzdát. Sledoval jsem je tedy oba. Byl jí tak posedlý, mě si ani nevšiml. Bella však ano. Věděla, že ji někdo sleduje. Už při cestě do knihovny se její tep zrychloval. Zdržela se tam a odcházela až po setmění. Nejvhodnější doba na lov. I ten druhý upír si to myslel. Chvíli šla svým tempem, jakmile spatřila podivnou postavu za ní, přidávala do kroku, skoro utíkala. Konečně měla dostatečný náskok. Seskočil jsem ze střechy a zatáhl toho mizeru do prázdné uličky.

„Hej, co to děláš?“ zavrčel na mě.

„Dej od ní ruce pryč!“

„Nebo?“ vysmíval se mi. Nejraději bych mu jednu vrazil a pak ho roztrhal na kousky. „Tak mě zabij. Dělej!“

„Ty asi nevíš, kdo jsem, že?“ Sklonil jsem se k němu, abych mu to jméno pošeptal. „Nevěděl jsem, že upír může zblednout ještě víc. Ted se zvedni a padej odsud. Ještě jednou se k ní přiblížíš a dostanu tě.“ Odhodil jsem ho stranou.

Upír se zvedl, ale jeho myšlenky jasně naznačovaly, že tohle není konec. Isabella pro něj měla větší cenu, než jsem čekal. Já ji však ubráním. 
Mohl bych sledovat jeho stopu a zjistit, kde přebývá pro případ, že by si nedal pokoj, ale raději jsem se vydal za Bellou. Bude mnohem více v bezpečí pokud budu na blízku. Naše setkání muselo vypadat jako náhoda. Přeskakoval jsem ze střechy na střechu a doběhl na roh dříve než ona. Její splašené srdce mě upozornilo na její blízkost.

„Není ti nic?“ Poprvé za svoji existenci jsem držel v rukou lidskou bytost a neměla se stát mojí večeří. „Bello?“ Nadzvedla hlavu, dlouhé řasy odkryly ty překrásné čokoládové oči. Ty jediné dokázaly aspoň trochu prozradit, jak se cítí.

„E-Edwarde!“ Srdce jí párkrát poskočila, pak se znovu rozběhlo v pravidelném rytmu.

„Takhle pozdě večer bych tě venku nečekal.“

„Mám ráda večerní procházky. Spíš bych tu nečekala tebe. Na opačném konci města,“ snažila se zakrýt svůj strach, ale hlas jí v tom moc nepomáhal.

„No, jak bych ti to vysvětlil. Rád tajně sleduji dívky, které chodí večer po městě sami.“ Přešel jsem blíž, o krok ustoupila. „Například knihovna je velmi dobré místo. Počkám, až vyjdou a pak se za nimi tajně plížím, nakonec se jim ukážu, abych je vyděsil k smrti.“ 
Skončila namáčklá na zdi. Její srdce utíkalo jako o závod. Ruce jsem přitiskl na zeď hned vedle její hlavy. Dívala se na mě vyděšeně, prosebně, ale také zkoumavě. Snažil jsem se dostat přes její štít, ale nedařilo se. Zase jsem zklamal.

„Ale dneska ne. Učení mi nějak nešlo, tak jsem si šel provětrat hlavu. Dějiny mi dělají docela potíže.“

„Aha.“

„Snad sis nemyslela, že tě sleduju?“ Mírně se červenala.

„To ne jen… Celou cestu za mnou někdo šel. Bála jsem se,“ odpověděla pravdivě. Překvapilo mě to. Nebývá ke mně tak otevřená. Tohle je moje šance.

„Promiň, nechtěl jsem. Možná bych tě měl raději…“ Zatraceně! To psisko je snad všude! Jak věděl, že jsme spolu? Má snad někde tajné sledovací zařízení? Obranně jsem si stoupl před ní.

„Ahoj, Bello.“

„Jakeu!“ Překvapením jí hlas poskočil.

„Nějaké potíže?“

„Žádné. Jen jsme se zapovídali.“ Přešla blíž k němu, což se mi nelíbilo.

„Nechceš zavést domů?“

„Bude mi potěšením ji doprovodit.“

„To ti věřím.“ Zatínal jsem pěsti, jen abych tomu psisku nezlámal všechny kosti v těle. Myšlenky směřovány na mě a na Bellu byly nechutné a odporné. Navíc to, jak mě trhá na kusy, mi přišlo nereálné, až směšné.

Bells váhavě koukala po nás dvou. Nakonec se rozhodla pro toho čokla.

„Pojedu s Jakem. Uvidíme se ve škole.“ Pozoroval jsem červené auto mizející v dálce. Tentokrát vyhrál, příště mu to však nevyjde.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 5. kapitola: