Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 4. kapitola

06.10.2010 (17:15) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1264×

Zkazil mi celý den. Konečně jsem se mohla přesvědčit na vlastní oči, že nejsem blázen, že opravdu existuje a on mi udělá tohle. Chtěla jsem zajít za profesorem, požádat ho o přesazení, ale už podle jeho výrazu, když jsem se k němu blížila, jsem znala odpověď.

„Slečno Swanová, jdete také kvůli přesazení?“

„Ne, všechno je v pořádku.“

„To jsem rád. Myslím, že pan Masen dosahuje velmi dobrých výsledků a vy též, proto tvoříte jeden z nejlepších týmů ve třídě.“

„Snad,“ povzdechla jsem si tiše.

Edward Masen může být dobrý v biologii, ale spolupráce s ostatními mu moc nejde. Moje vina to však nebude, až z A bude muset profesor udělat C. Naštvaně jsem procházela chodbou na další hodinu. Žádné mrazení, žádné podivné pocity. Tuhle hodinu budu mít bez něj.
Naštěstí jsem Edwarda nepotkala za celý den ani jednou. Jen u oběda mi začal znovu strašit v hlavě. Díky Sáře a její partě. Viděly Edwarda vyběhnout ze třídy, málem všechny omdlely z toho, jak je neodolatelný. Jelikož jsem jako jediná měla tu čest sedět vedle něj, stala jsem se středem jejich zájmu.
Jaký je? Říkal ti něco? Má i zblízka tak úžasné oči? Otázky se na mě sypaly jedna za druhou. Oddychla jsem si, když konečně zazvonilo.

Hodila jsem tašku na zem a plácla sebou na postel. Dnes byl můj plán jednoduchý – zůstat v posteli. Nepodařilo se. Sotva jsem se uvelebila, ozval se zvonek  u hlavních dveří. Charlotta ani Peter nebyli doma. Sára se opět zdržela na zkouškách roztleskávaček. Nezbývalo mi nic jiného, než slézt všechny schody a otevřít. Na verandě stál promočený Jacob jen v černém tričku. Divím se, že mu není zima.

„Můžu dál?“ zeptal se pobaveně. Zřejmě mi to trvalo moc dlouho.

„Jistě.“ Poodstoupila jsem ode dveří, aby měl víc místa k projití. Jeho hlava se skoro dotýkala rámu dveří. Rostl snad každý den. Možná za to může jeho jídelníček. Pořád něco jí, má velké štěstí, že netloustne, ale roste.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se zvláštním tajemným tonem. Přišlo mi to, jako by se neptal, jestli jsem v pořádku právě teď.

„Ano, děje se něco?“

„Ne, přišel jsem se na tebe jen podívat,“ nahodil bezstarostný tón, ale stejně mě nepřesvědčil. Byla jsem si jistá, že za jeho návštěvou je mnohem víc.

„Jak ses měla?“

„No…“

„No?“

„Učitel z biologie nás dnes rozsadil. Teď! Chápeš to? Proč né hned na začátku?“ Jake se zasmál mému rozhořčení proti učiteli. Určitě si představoval mě jako vedoucí protestu proti profesorům biologie.

„Tvůj nový soused ti nepadl do oka? Jaký je? Vysoká blondýnka v růžovém svetříku, hm?“

„Vysoký, děsivý a neskutečně mě rozčiluje.“ Zapomněla jsem dodat nekomunikativní, nafoukaný a spoustu dalších věcí. Ptát se ho budu zásadně na otázky související s látkou biologie, protože osobně jsem si o něm obrázek už udělala. Nelíbil se mi od pohledu natož zevnitř. A to podivné mrazení mu ve změně mého názoru nepomáhá. No, vlastně v jednom jsem lhala. Nemůžu říct, že by byl nějak…ošklivý. Je ucházející. Určitě víc než to, je úžasný. Jeho bronzové neupravené vlasy, jeho sladká vůně a hlavně jeho podivný pokřivený úsměv.
Dost! Úplně tě pobláznil. Jeden den a padáš mu k nohám. Seber se!

„Hej, Bello? Jake volá Bellu!“

„Promiň, zamyslela jsem se.“

„Kdyby tě jakkoliv obtěžoval, řekni a já si to s ním vyřídím.“

„Díky.“ Možná bych si mohla Jakea vyfotit a jeho fotografii používat k zastrašování. Rozhodně má více svalů. Výškově jsou nastejno, ale kdyby přišlo na boj, Edwarda bych nepodceňovala. Má v sobě něco... odstrašujícího.

Edward:

Záviděl jsem tomu čoklovi. Záviděl jsem mu z více důvodů. On mohl sedět bezstarostně vedle Belly, mohli se jí kdykoliv dotknout. Mohl být sám sebou. Tedy, jak se to vezme. Rozhodně u něj byla mnohem menší šance, že Bellu zraní, nebo dokonce zabije. Pozoroval jsem je z bezpečné vzdálenosti a soustředil se na ticho v Bellině mysli, protože poslouchat myšlenky toho čokla… Musel bych mu utrhnout hlavu.

Jsem rád, že je šťastná a moc bych si přál abych mohl klidně odejít, nechat jí tady. Nechat, aby jí to psisko nadbíhalo, získalo si její srdce. Aby si ho nakonec vzala a prožila s ním skvělý, dlouhý život. Ale nemůžu. Musím obětovat jeden lidský život za moji rodinu. Za jejich věčnost. Já žádnou duši nemám, oni ano. Zaslouží si dál žít.

Isabella:

Probouzela jsem se do dalšího deštivého rána. Psychicky připravená na poslední hodinu strávenou vedle Edwarda. Už se nenechám vytočit jeho popsaným papírem, nenechám se rozhodit jeho tajemným pohledem. Už ne. Konečně znám jeho jméno, vím, že existuje, takže není důvod se ho bát. Ani z něj mít mrazení. Nic takového. Je to jen namyšlený frajírek, který vždy dostane, co chce, ale já se tak lehce nedám.

Moje přesvědčení přežilo snídani, jízdu autem, nudné hodiny i cestu do třídy biologie, jenže sotva na mě Edward pohlédl a mnou projel ten známý mrazivý pocit, všechna odhodlanost byla pryč. Zase jsem do toho padala. Na sto procent jsem si byla jistá, že jeho oči jsou tmavší, než ty Jakeovy. Dnes však oči Edwarda nevyzařovaly nebezpečné tajemno, byly zlaté, jen s nepatrným náznakem té temnoty. Nechápala jsem, jak je možné, aby jeho oči měnily barvu, ale takhle se mi líbil víc. Cítila jsem se mnohem bezpečněji.
Pomalu jsem odsunula židli a čekala, jak se zachová. Bude jeho nálada lepší, horší, stejná?

„Ahoj,“ začal první – to je dobré znamení.

„Ahoj.“

„Omlouvám se za včerejšek. Blbej den. Znáš to.“

„To nic.“

„Mohli bychom začít znovu? Já jsem Edward.“

„Bella.“ Sotva se moje ruka dotkla té jeho opět mnou projel zvláštní pocit. Slabé mravenčení přetrvávalo v mé ruce do konce hodiny. Vlastně ještě mnohem déle. Nutilo mě myslet na Edwarda. Na jeho oči i jeho chování. Je tak odlišný. A nemyslím jen to, že vypadá jako model vystřižený z toho nejluxusnějšího časopisu. Edward Masen nemůže být člověk.

„Víš, Edward se mi vůbec nelíbí,“ prohodila jsem ledabyle k Angele cestou do kavárny. Chodíme tam spolu každé úterý a čtvrtek.

„Proč? Dneska byl docela milý. Omluvil se ti za včerejšek.“

„Já nevím. Mám z něj divný pocit.“

„To já taky, ale nemůžeš hned někoho odsuzovat, aniž bys ho poznala.“

„Máš pravdu. Přesto...“

Posadily jsme se ke stolu v nejvzdálenějším koutě. Byl tam klid a teplo. Angela si objednala karamelové latte a já horkou čokoládu. Tenhle podnik byl jediný ve městě, kde nabízeli víc, jak dva druhy kávy. Také byl nejlépe vybavený. Žádné zastaralé sedačky. Tyhle byly pohodlné a měkké. Uvelebila jsem se na svém místě, když v tom mě oslovil známý hlas.

„Tak tady to máme.“ Bledé ruce pokládaly červený hrneček na stůl. Ty samé ruce položily vysokou sklenici i před Angelu.

„Edwarde? Co tu…“

„Pracuju. Člověk si nějak vydělávat musí.“ Zase se tak pokřiveně usmál. Aniž by čekal na nějakou další z mnoha mých otázek, otočil se a odešel. Jedna z dalších záhad Edwarda Masena.

„Myslela jsem, že jsou jeho rodiče dost bohatí, aby už nikdy nemusel Edward pracovat.“

„Třeba nechce být na nikom závislý. O důvod víc k obdivování.“

„Třeba.“ Ten den jsem si čokoládu neužila. Ten den jsem si neužila vůbec nic. Může přijít ještě něco horšího? V tu chvíli mi nedošlo, že vždycky může být hůř.

Náš dům stál skoro na konci města. Procházet tichými ulicemi když se stmívá, stejně jako teď, bylo nepříjemné. Pokaždé se na Forks snesla dusivá mlha, na silnici nebylo jediné auto a ve vzduchu byl cítit déšť. Přidala jsem trochu do kroku. Proč jsem jen nezavolala Charlottě, aby mě přijela vyzvednout?! Pocit strachu se zvýšil, jakmile se za mnou objevila cizí postava zahalená do černého oděvu. Zrychlila jsem, srdce mi rychle bušilo jako nikdy. Vyděšená k smrti jsem se pomalu, velmi pomalu, blížila do bezpečí našeho domu. Nikdy v životě jsem se nebála víc. Tedy…

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 4. kapitola: