Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 3. kapitola

28.09.2010 (17:15) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 859×

Isabella:

Hodně jsem se bála vrátit do Forks. Myslela jsem, že mi tu všechno bude připomínat minulý život. A měla jsem pravdu, jenže někdy není na škodu připomenout si staré časy. Jake je to nejlepší, co mě tu potkalo. Víkend s ním utekl nečekaně rychle, nedělní večer se přehoupl do pondělního rána, takže mě čekala škola.

„Teda, ty jenom záříš? Copak se ti stalo?“ vyzvídala Angela hned po příjezdu do školy.

„Nic zvláštního.“

„Lžeš. Tuhle náladu jsem u tebe ještě neviděla. Je v tom nějaký kluk?“

„Dobře. Máš pravdu, v obou případech. Potkala jsem přítele z dětství a celý víkend strávila s ním.“

„Já to věděla. Muselo být skvělé zase ho vidět.“

„To ano. Jacob mi připomněl, jak jsem tohle město měla ráda.“

„Mohli bychom si někdy vyrazit společně. Ty, já, Ben a ten tvůj Jacob.“

„Není můj. Nic víc než přátelství mezi námi není.“

„Dobře, ale co není, může být.“ Protočila jsem oči a ona se tomu zasmála. Stočila jsem rychle téma na ni. Neměla jsem v úmyslu rozebírat budoucnost vztahu mezi mnou a Jakem. Procházely jsme společně chodbou na první hodinu. Barvitě mi vykládala o filmu, který viděla v kině, také o své zapomnětlivé tetě. Poslouchala jsem ji velmi pozorně, dokud se v zadu u skříněk neobjevila chlapecká postava. Neviděla jsem tomu klukovi do tváře. Kapuce černé mikiny mu překrývala celou tvář. Vycítil, že ho pozoruji, tak zvedl hlavu. Ten samý kluk a zase sám, odstrčený od ostatních. Obrátila jsem se k Angele, abych se  jí zeptala, zda toho kluka nezná. Možná, kdybych věděla jméno, dokázala bych si vzpomenout, proč je mi tak povědomý.

„Nevíš, co je to za kluka?“

„Který?“

„V zadu u skří…“ otočila jsem se tím směrem, ale neznámý nikde. „Asi už odešel,“ pokrčila jsem rameny. Angela z toho žádnou vědu nedělala. Pokračovaly jsme dál v cestě. Jenže ve mně zůstával takový zvláštní pocit a neopouštěl mě, ani když jsem se usadila na židli vedle Angely. Naopak se zhoršil. Po páteři mi přejel podivný mráz. Cítila jsem na sobě cizí pohled. Přesně to samé jsem zažívala, když…
Opatrně jsem se rozhlížela po třídě. Trvalo mi chvíli, než jsem spatřila kluka v zadní lavici. Daleko od ostatních. On snad tyhle místa sám vyhledává.
Jeho pohled se mi vrýval do paměti. Tak hluboký a pronikavý, jako by se mi chtěl vkrást do hlavy. Srdce mi tlouklo rychleji, snažila jsem se ho nějak uklidnit, ale ten neznámý neměl v úmyslu přestat mě hypnotizovat.

„Dobré ráno třído,“ ozval se v mých uších hlas profesora, až jsem sebou trhla. Konečně něco dokázalo zrušit „neviditelné spojení“ mezi mnou a tím cizincem. Hned, jak jsem se posadila, naklonila jsem se k Angele.

„Nevíš, jak se jmenuje ten kluk v zadu?“

„Ne, přistěhovali se o prázdninách stejně jako vy. Je s ním něco?“

„Jsem jen zvědavá.“ Nebyla jsem jen zvědavá. Tajemný kluk byl tvůrcem toho mrazivého pocitu v mých zádech. Nemohla jsem to nechat plavat.

„Připravil jsem pro vás důležitý projekt. Bude tvořit skoro celou známku na konci roku. Proto jsem se rozhodl, prověřit vaši schopnost adaptace.“

„Čeho?“ zeptal se kluk v přední lavici. „Nejsem dost starý, abych někoho mohl adoptovat.“ Celá třída propukla v smích.

„Adaptace není adopce. Adaptace znamená přizpůsobit se. Takže vás náhodně rozsadím, abych zjistil, jak dobře si povedete v neznámém prostředí.“

To nemyslí vážně. V téhle třídě znám asi tři lidi. Nechci někoho jiného. O Angele vím všechno, nebudu se jí muset na nic ptát. Nebyla jsem sama, komu se to nelíbilo. Třídou se ozýval šum, který musel profesor zklidnit.

„Ty sem, slečna Marleyová k panu Lestrovi. Pan Masen k… Ano, slečně Swanové,“ ukázal přitom na toho podivína. Neřekl moje jméno, že ne?

„No tak, nezdržovat. Dokonale se k sobě hodíte. Slečna Swanová je tu taky nová.“ Masen se neochotně zvedl a doplazil k naší lavici. Nevěděla jsem, jak se chovat. Budu s ním sedět celý rok, spolupracovat s ním, tak by bylo vhodné představit se.

„Ahoj, já jsem Isabella.“ Zkoumavě se na mě podíval, jestli to myslím vážně. Nedokázala jsem z jeho výrazu vyčíst, zda je tak překvapen, či ho moje představení naštvalo.

„Edward,“ vydal ze sebe nakonec. Pak se opět obrátil k papíru před sebou a začal psát. Koukla jsem na ten svůj před sebe. Mělo se do něj doplnit, jak vidíme sami sebe a svého souseda. Když Edward popsal celou první stranu, nedalo mi to.  Ačkoliv jsem z něj měla trochu strach, naklonila jsem se blíž k němu. Voněl zvláštně, sladce. Neodolatelně. Ta vůně mě natolik odrovnala, že jsem si ani nevšimla, jak se o kousek vzdálil. S tichým „promiň“ jsem se přesunula na svoji stranu. 
Nechápu, jak může psát něco o mně, když mě ani nezná. Chvíli jsem seděla a čmárala kolečka na svůj papír. Jenže jeho list plný poznámek mě štval víc než on.

„Uděláš pro mě něco?“ Podezřívavě se podíval. Oči barvy noci se mi opět dostávaly do hlavy.

„Nikdy jsem neměla horší známku jak B, nerada bych to měnila. Můžeš tedy se mnou spolupracovat?“

„Nikdy jsi nedostala horší jak B? Ani z tělocviku?“ Dělá mi to schválně?

„Dobře, ale tělocvik je něco jiného. Navíc, to ted není důležité. Budeš odpovídat na moje otázky?“

„Nemůžu.“

„Proč ne?“ V tom zazvonilo.

„Musím na další hodinu.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, viděla jsem jeho záda mizející ve dveřích. Zatracenej kluk. Ale já se nedám.

Edward:

Nemůžu už déle čekat. Jinak ji dostane na svoji stranu ten čokl. Vyčkával jsem v její blízkosti a zkoušel, co všechno vydržím. Venku se její vůně mísila s ostatními, ale uvnitř to bylo o něco horší. Uzavřená místnost přímo vyzívala příšeru uvnitř mě. Seděl jsem na židli v poslední lavici. Moje ruce svíraly pevně okraj stolu. Nedovolil jsem si jediný nádech.

Stačil bych vyřídit cestou ty dva vepředu, zatarasit dveře, umlčet ostatní a dostat se k Belle dřív, než by přišel učitel, ale spousta věcí mi v tom bránila. Mohl jsem tedy jen sedět, pozorovat ji, poslouchat její uklidňující tep. Další věc, která ji chrání před smrtí. Zatím.
Snažil jsem se porozumnět jí. Zjistit, na co myslí, jenže žádná z jejich myšlenek neprošla přes tlustou zeď v její hlavě. O to to bylo těžší. Hlavně ted. Rozhlížela se po místnosti, něco hledala. Věděla přesně, kam se podívat. Naše pohledy se znovu střetly. Ani jeden z nás neměl v úmyslu uhnout. 
Srdce jí snad chtělo vyskočit z hrudi. Tlouklo rychleji. Ostražitě jsem ji sledoval a čekal, kdy zkolabuje. Většinou srdce bije takhle rychleji před zástavou, ale nic. Stále mě nespouštěla z očí. Dokud do třídy nevešel učitel.

„Dobré ráno, třído.“ Mírně nadskočila. Leknutí ji odtrhlo od snění. Otočila se k tabuli a já jen zaslechl její šepot.

„Nevíš, jak se jmenuje ten kluk v zadu?“

„Ne, přistěhovali se o prázdninách stejně jako vy. Je s ním něco?“

„Jsem jen zvědavá,“ odpověděla bez jakéhokoliv zájmu. Dokonce bych jí to i uvěřil, ale Bella nebyla obyčejná. Určitě za tím stálo něco jiného. 
Neposlouchal jsem nudný výklad učitele. Školu jsem měl za sebou tolikrát, že i já bych se mohl postavit před třídu a učit.

„Adaptace není adopce. Adaptace znamená přizpůsobit se. Takže vás náhodně rozsadím, abych zjistil, jak dobře si povedete v neznámém prostředí.“ Všude se začaly šířit zneklidňující myšlenky. Někdo přemýšlel o protestu, jiný o útěku. Jen u Belly jsem si nebyl jistý, k čemu se přiklání víc.

„Ty sem, slečna Marleyová k panu Lestrovi. Pan Masen k… Ano, slečně Swanové.“ Ne, ne, ne! Hned vedle ní? To nepůjde.

„No tak, nezdržovat. Dokonale se k sobě hodíte. Slečna Swanová je tu taky nová.“ Co mu mám říct? Víte, ona voní tak krásně, že bych ji nejraději vysál? To určitě. Přemáhala jsem se k tomu, abych vůbec vstal. Nakonec nebylo tak těžké dojít k její lavici. Jen jsem nesměl dýchat. Snažil jsem se usadit, jak nejdál jsem mohl. Ale ani to Bellu neodradilo.

„Ahoj, já jsem Isabella.“ Nečekal jsem, že by mě zdravila. Lidé se nás většinou bojí. Moc na nás nemluví. K odpovědi budu potřebovat nádech a ten bude hrozně bolet. Jen na sekundu jsem zavřel oči, abych se na žár v mém krku připravil.

„Edward.“ Au! Týden v její přítomnosti zřejmě nestačil. Jenže já nemám tolik času. Pro dnešek jsem vyplýtval svoje sebeovládání. Otočil jsem se na druhou stranu a začal vyplňovat papíry. Něco málo o mně, zbytek o ní. Z myšlenek ostatních jsem si dokázal udělat perfektní představu. Uzavřená, vnímavá, samostatná, ráda každému pomůže a hlavně z ní vyrostla sama sobě nebezpečná bytost. Soustředil jsem se na tahy pera po papíře. Až po chvíli jsem si všiml, že zasahuje do mého prostoru. Nahýbala se mi přes rameno a zvědavě přejížděla očima po papíře. Natočil jsem obličej k ní. Její čokoládové oči byly nebezpečně blízko. Její rty se skoro dotýkaly mé tváře. Tak blízko byla, protože sama chtěla. Radost, která mě ovládla, dokázala skoro uhasit ten nepopsatelný žár v mém hrdle. To mě však nesmělo vyvést z míry. Mírně jsem si tedy odsedl. 
Isabella překvapeně ucukla. A jako by nic, věnovala se dál svým obrázkům.

„Uděláš pro mě něco?“ čekal jsem, že to přijde.

„Nikdy jsem neměla horší známku jak B, nerada bych to měnila. Můžeš tedy se mnou spolupracovat?“ Moc bych chtěl. Ale ne dnes.

„Nikdy jsi nedostala horší jak B? Ani z tělocviku?“ Tělocvik byl její slabá stránka. Snad jí to postačí ke konverzaci na poslední minutu hodiny.

„Dobře, ale tělocvik je něco jiného. Navíc, to ted není důležité. Budeš odpovídat na moje otázky?“

„Nemůžu.“ Spalující žár se vracel.

„Proč ne?“ Konečně zazvonilo. Během chvíle jsem stál u dveří.

„Musím na další hodinu.“ Nechtěl jsem ji opustit. Moje ovládání dnes prošlo tou největší zkouškou a já ho nechtěl dál pokoušet.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 3. kapitola: