Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj svět - 2. kapitola

20.09.2010 (17:15) • Andy13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 957×

Bella:

Nad městečkem Forks se začala stahovat černá mračna. Jakmile jsem zhasla lampičku na nočním stolku, nebylo vidět ani na krok. Vítr silně foukal a zběsile mával větvemi stromu u mého okna. Ťukaly do skla, jako by se chtěly dostat dovnitř. Víčka jsem měla co nejtěsněji přivřená k sobě, ale spánek nepřicházel. Blesky, které čas od času prozářily místnost, mi v usínání nijak nepomáhaly. Čím více jsem se snažila na to nemyslet, tím víc mě pohlcovaly vzpomínky.
Skřípění brzd, blikající světla, cinkot skla, výkřik, hlasy cizích lidí a…
Dost! Už nemůžu, dál už ne. Otevřela jsem oči. Srdce mi snad na vteřinu přestalo bít. Nedaleko domu právě udeřil blesk, můj pokoj ozářila silná záře. Viděla jsem za oknem obrysy olistěných větví a také zvláštní, temný stín připomínající lidskou postavu. Rukou jsem našmátrala vypínač od lampičky, ale jakmile se rozsvítila, zmizel. Zřejmě to byl jen obyčejný stín.
Tu noc jsem nemohla pořádně usnout. Buď se mi přehrávala v hlavě ta nešťastná událost, nebo mi do snů lezly děsivé příšery.

Se světlem se do mě vrátila i odvaha. Přistoupila jsem k oknu, abych se ujistila, že nikdo nemohl jen tak posedávat na parapetu. Hledala jsem jakoukoliv stopu po lidské, či jiné přítomnosti, jenže žádná tam nebyla. Začínám být opravdu paranoidní. Raději jsem toho nechala a šla se obléknout. Dnes mám dům jen pro sebe. Rodinka si vyjela na menší výlet do Port Angeles. Co bych tak mohla dělat?
V kuchyni jsem popadla misku, vysypala do ní lupínky a hodlala se najíst. Než jsem však došla k lednici, zaujal mě výhled z okna. Sára, která měla být s rodiči, postávala u auta.

„Sáro, co tu…?“

„Isabell, ty už jsi vzhůru?“ Hlas jí přeskočil. Teprve teď jsem si všimla noh vyčuhujících z pod auta.

„Táta sehnal mechanika. Není to skvělé, že si na nás někdo udělal čas?“ Celý obličej jí zářil. Fascinovaně pozorovala nohy mechanika a v ruce svírala nářadí pro případ, že by něco z toho potřeboval.

„Můžeš to podržet?“ Podávala mi kufřík. „Skočím pro pití, určitě máš žízeň.“

„Díky,“ ozvalo se zahuhlání z pod auta, ale to už Sářina záda mizela ve dveřích.
Jen tak jsem tam stála a to divné napínavé ticho mě mučilo, musela jsem něco říct.

„To ti nevadí pracovat v sobotu?“

„Obvykle víkendy nedělám, ale vzal jsem to kvůli tobě.“

„Cože?“ nechápavě jsem civěla dolů na jeho nohy, které se začaly hbitě soukat ven. Pak už stál v celé své kráse naproti mně. Vysoký, černovlasý kluk s očima jako uhlíky.

„Vzal jsem to kvůli tobě.“ Uličnicky se usmál – až se mu ve tvářích objevily mně známé dolíčky. To snad není možný.

„Jacobe? Pane Bože, Jakeu! Co ty tu… Tak ráda tě vidím. Panebože, ty jsi… Posiluješ?“ drmolila jsem v jeho obětí. Byl jen jediný člověk, kterému se nelíbil tenhle obrázek nás dvou.

„Vy…vy se znáte?“ ptala se nervózně Sára.

„Jacob je kamarád z dětství. Neviděli jsme se hrozně dlouho.“

„Už jsem ani nepočítal, že tě někdy potkám, takže hned jak mi táta řekl o tvém návratu, musel jsem tě vidět.“
Nevím, kdy Sára odešla, nemohla jsem totiž z Jacoba spustit oči. Tak moc se změnil. Už to není hubený kluk s delšími vlasy, stal se z něj kus chlapa. Svalnatý, černé vlasy nejsou delší jak centimetr, jeho výška určitě šplhá k metru devadesát. Seděla jsem na stoličce venku, zatím co Jake opravoval dál auto. Probírali jsem spoustu věcí. Povídal mi o svých sestrách, nových kamarádech, škole, o svém tátovi a já jemu na oplátku o mém životě.
Dávno vystřídal měsíc slunce, které stejně za tlustou stěnou mraků nebylo vidět. Charlotta s Petrem se vraceli domů zrovna ve chvíli, kdy Jake sbíhal schody verandy. Samozřejmě si neodpustili malé popichování, tak jsem jim celou situaci vyjasnila. Nejlepší na tom všem bylo, že Jakea uvidím už zítra. Ležela jsem v posteli a přemýšlela o nás. Vzpomínala jsem na den, kdy jsme se viděli naposled. Tak nádherný den to byl. Jenže po tom… Nestihla jsem se s ním ani rozloučit.

Edward:

Dnes spala klidně. Seděl jsem opřený o okno. Tlukot jejího srdce mě doháněl k šílenství, ale zároveň uklidňoval. Byl jako droga. Stále dokola jsem se vracel, jen abych znovu uslyšel ten nádherný zvuk. Dokonce jsem si odvolil pootevřít okno. Studený vzduch proletěl místností, Isabella se pod jeho dotekem mírně otřásla, pak se vracel zpět ke mně. Lahodná vůně se tentokrát mísila s podivným zápachem. Prašivý pes!

Bella:

Probouzela jsem se do krásného nedělního rána. Dnes poprvé, po dlouhé době, vysvitlo slunce. Dnes poprvé, po dlouhé době, se mi nezdál žádný děsivý sen. Konečně jedna klidná noc. Skoro jako by Jake všechno špatné vyhnal. Skoro. Špatnou náladu, která pronásledovala Sáru, vyhnat nedokázal. Ještě pořád byla na mě naštvaná. Nikdy jí žádný kluk nedal košem a já jsem to zapříčinila. Kdybych neznala Jakea, určitě by teď pozval do La Push ji. Omlouvala jsem se jí tolikrát, dokonce jsem ji chtěla vzít s sebou, jenže to nepomáhalo.

„Nic si z toho nedělej. Jednou ji musel někdo odmítnout. Ted běž, ať na tebe nemusí Jacob dlouho čekat.“ Charlotta byla nadšená, že jsem si tu našla opravdové přátelé a jsem šťastnější. Musím přiznat, opravdu jsem.
Nastoupila jsem do Jakeova auta, které od základu postavil. Nebylo to zrovna  nejrychlejší auto na světě, ale byl na něj náležitě hrdý. Navíc cesta do La Push není dlouhá. Projížděli jsme podél útesů, nebezpečně blízko kraji. Slunce zabarvovalo hladinu oceánu a ve vlnách tvořilo nádherné obrazce. Zaujatě jsem sledovala ubíhající krajinu, dokud mě nevyrušilo zavytí. Ohlédla jsem se na Jacoba, ten však s úsměvem na tváři dál sledoval cestu. Za chvíli se ozvalo znovu, ale tentokrát jsem poznala odkud přichází. Hlouček mladých kluků postával na té nejvyšší skále. Dva z nich se právě chystali hodit dalšího dolů.

„Zastav! Jacobe, zastav!“ Prudce šlápl na brzdu. Co nejrychleji jsem vylezla z auta, abych došla až k okraji. Jake utíkal ihned za mnou.

„Co se děje?“

„Podívej, chystají se ho hodit dolů. Musíme něco udělat.“

„To ne, jen Seth ještě nikdy neskákal a trochu se bojí.“

„Co? Nějak nechápu. Chceš říct, že skáče dobrovolně? Tam dolů?“

„Přesně, je to sport. Adrenalin. Musíš ale vědět, kde skákat. Snad sis nemyslela…“

„Měla jsem o něj strach.“ Plácla jsem Jakea do ramene, aby se přestal dusit smíchy.

„Pojď, raději půjdeme.“ Oba jsme nasedli do auta a pokračovali v cestě, až nakonec auto zastavilo u malého červeného domku. Znala jsme ten dům. Každý víkend jsme trávili tady. Rybaření, grilování, vyprávění starých příběhů, ale hlavně tu bylo ze všech koutů cítit teplo domova. Možná to bylo tím, že tenkrát jsem ten opravdový domov měla.

„Vzpomínky, hm?“ zeptal se Jake. Kývla jsem.

„Jsou to jediné, co zůstane, když tě všichni opustí.“

„Ty ale nejsi sama. Máš mě a já už tě nikdy neopustím. Nedám se nikým odstrčit z cesty.“

„Děkuju.“ Objal mě okolo ramen a vedl na pláž. Na naše oblíbené místo.

Edward:

Slunce dávno zapadlo, tma pokryla celé Forks, ale Isabella se stále nevracela. Její pokoj byl tak prázdný. Dole v obývacím pokoji seděl muž a sledoval večerní zprávy, jeho žena četla romantickou knihu. Oba očekávali příjezd Belly každou chvíli. Využil jsem tedy jejich zaujetí a vlezl oknem dovnitř. Poprvé, kdy moje noha vkročila do tohoto pokoje. Všechno vonělo stejně jako ona. Tak omamně, lákavě. Musím si začít zvykat, pokud chci splnit svůj úkol. Pokud jí chci někdy být nablízku.

Autor: Andy13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj svět - 2. kapitola: