Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj rytmus života 10. kapitola

18.09.2010 (17:45) • Angee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1529×

Srdce mi dvakrát poskočilo a pak ještě jenou tiše udeřilo. Otevřela jsem oči. Byla jsem ve velké zrcadlové místnosti, což mě velice překvapilo. Posadila jsem se do sedu a koukala na sebe. Nebyla jsem to já jako já. Ale uplně jiná osoba. Byla jsem bledá jako stěna. Má kůže měla mramorovou barvu. Byla tvrdá. Můj obličej byl taky jiný - stejně bledý. Ostře řezané rysy mého obličeje. Černé vlasy. A ty oči… rudé oči.

„Alice?“ To mělo být na mě?

„Promiňte, my se známe?“

„Ano. Jsem Jane. Jsme nejlepší kamarádky. Ty si mě nepamatuješ?“ Moje paměť je nějaká divná, nechápala jsem ji, i když jsem měla na chápání tolik místa.

„Aha.“

„Pojď se mnou,“ řekla a vyšly jsme z místnosti a šly jsme dlouhou chodbou do nějaké místnosti. Byla strašně velká a v jednom rohu s krčila nějaká holka. Nikdo tam nebyl jen já a on. Cítila jsem její tok krve pod kůží. Každý její tlukot srdce, vdechnutí i vydechnutí. Přikrčila jsem se do loveckého postoje. Vypnula jsem mozek. Teď už bylo pozdě něco měnil. Stala jsem se lovcem a ona kořistí. Zavrčela jsem na ni. Koukala na mě vystrašenýma, modrýma očima. Skočila jsem k ní a chytla ji za blonďaté vlasy. Hodila jsem ji přes místnost. A přišla jsem k ní. Pokusila se o výkřik, ale než to udělala mé zuby jí rozdrtily průdušnici. Krev bublala. Byla sladká. Přišlo mi, jako kdyby ta dívka vyschla za pár vteřin.

„Nemusíš se obávat. Dneska bude další krev. Měla bych ti něco říct, ale na to už jsi asi došla. Teď jsi upírka. Tvé příjmení je Volturi. Náš druh pije lidskou krev. Teď jsi novorozená, takže budeš mít větší sílu. Budeš rychlejší. Tvé oči budou postupným časem černat, to znamená, že máš žízeň a že potřebuješ krev. Pak tvé oči naberou znovu krvavě rudou barvu. To je asi všechno. Teď tě zavedu do pokoje. Na, nasaď si ten plášť,“ řekla mi takovouhle dlouhou slohovku a podala plášť. Navlékla jsem ho na sebe. Vedla mě nahoru po schodech, cestou jsme potkávaly tolik upírů. Pamatovala jsem si jejich jména. Jako Felix, Demetri, Channel, Alexandra, Melissa, Renáta a další. Jen jedno setkání bylo divné.

„Ahojte holky,“ řekl nějaký černolasý upír.

„Alice, tohle je Alec. Alecu, tohle je Alice,“ představila nás Jane.

„Teší mě.“

„Mě též,“ řekl a šel mezi nás, rukama nás obejmul kolem ramen. „Co máte v plánu?“ zeptal se.

„Chtěla jsem Al ukázat pokoj, ty blbečku. Říkám ti to už po páté!“ odsekla Jane.

„Snad se nebudete hádat?“ Udělala jsem psí očka a pak se zasmála. Oba mi ukázali zbytek hradu. Byl užasně velký a ta archirektura byla užasná. Nejvíce mě zaujala místnost s piánem. Konečně si můžu zahrát. Vždycky jsem snila o tom, hrát na piáno. Dokonce jsem na něj uměla i hrát. Jane si všimla, kam se dívám.

„Umíš hrát?“ zeptala se.

„Umím,“ opověděla jsem.

„Zahraješ??? Prosím,“ prosila mě.

„Tak jo,“ řekla jsem, sedla si k piánu a rozezněly se první tóny písně.

It started out as a feeling
Which then grew into a hope
Which then turned into a quiet thought
Which then turned into a quiet word

And then that word grew louder and louder
Til it was a battle cry

I´ll come back
When you call me
No need to say goodbye

Just because everything´s changing
Doesn´t mean it´s never
Been this way before

All you can do is try to know
Who your friends are
As you head off to the war

Pick a star on the dark horizon
And follow the light

You´ll come back
When it´s over
No need to say good bye

You´ll come back
When it´s over
No need to say good bye..

Now we´re back to the beginning
It´s just a feeling and no one knows yet
But just because they can´t feel it too
Doesn´t mean that you have to forget

Let your memories grow stronger and stronger
Til they´re before your eyes

You´ll come back
When they call you
No need to say good bye

You´ll come back
When they call you
No need to say good bye..

Dohrála jsem a usmála jsem se pro sebe.

„To je nádherné. Ta hudba, ten hlas.“ Vypadala jako by chtěla brečet. Ale upíři nemají city.

„Děkuji. Můžu tady ještě zůstat?“ prosila jsem.

„Ale jistě, že tu můžeš zůstat. Jak dlouho budeš chít. Moc mluvím. Nebudu tě rušit. Zatím.“ Konečně odešla! Zahrála jsem s ještě pár písní jako třeba tuhle:

Jak jsem tu mohla být?
Točila jsem se kolem tebe a ty jsi tam byl
Nemyslela jsem dvakrát a neodůvodnila si to
Protože jsem něco věděla
To bylo víc než jen chemie (záhadný proces)
Myslím, že jsem věděla, že jsi na mě milý
Ale já byla také melancholická, to je pravda

Řekla jsem, že mě soužíš, kde je teď ten zádrhel
Nenajdu osamělý mrak na nebi
Pomoz mi, než si zvyknu na toho kluka

Říkají, že dobrá věci si dávají načas
Ale skutečně skvělé věci se stanou v mžiku
Myslím, že šance potkat někoho jako jsi ty
byla milion ku jedné
Nemůžu tomu uvěřit
Jsi jeden z milionu
Celou tu dobu jsem hledala lásku
Pokusy udělat tu ;práci
Nebyly až do teď dost dobré
Myslela jsem, že už jsem u konce,řekla jsem HOTOVO
A narazila jsem na náruč někoho jiného

Rozesměješ mě i tím nejhloupějším nesmyslem
Řekl, že jsem jeho klenot
Když jsem do tebe zblázněná
Přijdeš s tvými sametovými doteky

Nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí
Nikdy jsem se necítila tak šťastná
Pokaždé vidím ty jiskry ve tvých očích

Říkají, že dobrá věci si dávají načas
Ale skutečně skvělé věci se stanou v mžiku
Myslím, že šance potkat někoho jako jsi ty
byla milion ku jedné
Nemůžu tomu uvěřit
Jsi jeden z milionu

Celou tu dobu jsem hledala lásku
Pokusy udělat tu; práci
Nebyly až do teď dost dobré
Myslela jsem, že už jsem u konce,řekla jsem HOTOVO
A narazila jsem na náruč někoho jiného

Řekla jsem, že mě soužíš, kde je teď ten zádrhel
Nenajdu osamělý mrak na nebi
Pomoz mi, než si zvyknu na toho kluka

Říkají, že dobrá věci si dávají načas
Ale skutečně skvělé věci se stanou v mžiku
Myslím, že šance potkat někoho jako jsi ty
byla milion ku jedné
Nemůžu tomu uvěřit

Říkají, že dobrá věci si dávají načas
Ale skutečně skvělé věci se stanou v mžiku
Myslím, že šance potkat někoho jako jsi ty
byla milion ku jedné
Nemůžu tomu uvěřit
Jsi jeden z milionu
Jeden z milionu
Jsi jeden z milionu

Něco, nebo někoho mi připomínala, ale vzpomenout jsem si nemohla. Určitě pro někoho ta písnička je, nebo o někom. Tohle si musím zjistit.

Doufám, že se vám kapitolka líbila. Jen mě mrzí tohle: když jsem sem přidávala 1. kapitolu téhle povídky bylo u ní cca 16 komentářů. Docela mě mrzí, že už se to neopakuje. Jinak děkuji za všechny komentáře.

Angee

Autor: Angee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj rytmus života 10. kapitola: