Keyla Whitlocková Volturiová ztratila matku při porodu a otce nikdy nepotkala. Akorát zná jen jeho jméno. Jasper Whitlock. Otce nakonec našla v samotném Aru Volturi, a když už nikdy nevěřila, že svého pravého otce potká, tak se objeví na oslavě jejích narozenin. On ale neví, že je to jeho dcera, a ona neví, že je to její otec. Budou spolu někdy jako otec a dcera? Naděje v tom tu příběhu umírá poslední.
09.02.2012 (16:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2009×
Nový život, nový domov a nová rodina. Nikdy jsem netušila, že by se můj život mohl změnit během pěti minut. Ale stalo se a teď sedím v autě, které jede směrem Forks. Můj nový domov s novou rodinou. S pravou rodinou. Aro byl mým otcem po čtyřicet let. Chránil mě, staral se a byla jsem pro něho dcera, tak jako on byl pro mě otec. Milovala jsem ho jako otce, ale miloval mě on jako dceru? Nestaral se o mě jen proto, že jsem byla další klenot v jeho sbírce? Kdyby mu na mně záleželo, nedával by mi ultimáta, abych si vybrala mezi ním a Jasperem. V jednu chvíli jsem byla nejšťastnější poloupírka na světě, ale teď jako by mi něco chybělo. Jakoby jedna část mého srdce zůstala ve Volteře. Jedna osamocená slza mi stekla po tváři a samozřejmě si toho všiml Dean.
„Co se děje, miláčku?“ Vždy se o mě strachoval. Nedokážu si představit, jak by se vyvíjel můj život, kdyby chtěl zůstat ve Volteře. Volterra pro něho byla domovem už sto let. Měl tam své dlouholeté přátele a vysoké postavení. A on? On si vybral mě a všechno tam zanechal stejně jako já. Přijal nový život s rodinou, kterou skoro vůbec nezná. A jediné, co ho s Cullenovými spojuje, jsem já. Musí, stejně jako já, začít pít zvířecí krev. Místo toho, aby bojoval na misích, bude sedět ve školních lavicích a poslouchat nudné výklady učitelů. To mu nemůžu přece udělat. Nemůže kvůli mně změnit celý svůj život. Když jsem se rozhodla, jak se bude můj život nadále vyvíjet, rozhodla jsem, i jak se bude vyvíjet život muže, kterého miluji.
„Miláčku, co se děje?“ naléhal na mě Dean. Zhluboka jsem se nadechla. Otočila jsem se na něho a podívala jsem se do jeho rudých očí, ve kterých se odrážel strach a láska.
„Omlouvám se,“ vydechla jsem a sklopila zrak.
„Co se stalo? Za co se mi omlouváš?“
„Když jsem se rozhodovala, myslela jsem jenom na sebe a ne na tebe. Na nás. Měli jsme se rozhodnout společně. Jestli budeš chtít, můžeš se vrátit. Nemusíš kvůli mně změnit celý svůj život. Jestli budeš chtít, tak se vrátím s tebou. Nemusíš kvůli mně trpět. To nechci. Chci, abys byl šťastný.“ Jasper i Alice ztuhli, jakmile jsem vyslovila, že bych se měla vrátit zpět a opustit je. Dean se na mě díval vyděšeně. Atmosféra v autě zhoustla a já jsem se začala bát, co se bude teď dít. Popravdě jsem chtěla být s Cullenovými, ale pro Deana bych udělala vše.
„Miláčku,“ oslovil mě opatrně. „Když ses rozhodovala, řekl jsem ti, že ať si vybereš jakkoliv, budu stát za tebou. Věděl jsem, že pokud odejdeme s Cullenovými, změním celý svůj život. Ale tebe miluji a udělám cokoliv, abychom mohli být spolu. Miluju tě a tam, kde bude tvůj domov, bude i můj.“ Jak jsem mohla být tak hloupá?
„Můžu jet tedy pořád směrem na Forks?“ zeptal se nás Jasper a s Deanem jsme se na sebe podívali.
„Ano,“ řekli jsme zároveň a byla jsem zase šťastná. Nic mě netrápilo. Možná jen to, že pokud budeme chodit do školy, do které budeme asi chodit, budu si muset mého snoubence hodně hlídat.
Od naší debaty uběhla asi hodina, když jsme dojeli před krásnou světlou a prosklenou vilu ve Forks. Kolem byly jen stromy a krásná příroda. Všichni jsme vystoupili z aut a já jsem se zaposlouchala. Slyšela jsem zpívání ptáčku, řeku, která mohla být tak dva kilometry od nás, šumění stromů.
„Vítejte doma, Keylo a Deane,“ uvítal nás Carlisle a oba nás objal.
„Děkujeme,“ odpověděl mu Dean a objal mě kolem pasu. Vychutnávala jsem si tuto rodinnou idylku, dokud jsem neucítila strašný zápach, který k nám vítr zavál z jihu. Neubránila jsem se a zacpala jsem si nos.
„Psisko jde ke své paničce,“ řekla Rose a já jsem nechápala význam jejich slov. Ale dlouho jsem se bát nemusela, že její šifru nerozluštím, když máte v rodině čtenáře myšlenek, je to výhoda ale i nevýhoda.
„Rosalie tím myslela, že přichází Jacob. Renesméin přítel.“ Ale proč ten strašný zápach?
„Jacob je vlkodlak, proto ten strašný zápach a dej tomu tak padesát možná šedesát let a zvykneš si na něho.“ To budu muset tak dlouho ten puch cítit, než si zvyknu? To je normální týrání poloupírů! Za námi se najednou ozvalo bušící srdce. Otočila jsem se za ním a koukala jsem na krásného muže. Za jeho vypracované svaly, by se žádný muž nemusel stydět, ale můj Dean má krásnější. Jeho pohled patřil jenom Renesmé a nikomu jinému. Dokud se vítr neotočil a nezavál k němu naši vůni. V tu chvíli ztuhnul a zůstal na místě. Mně věnoval jen půl minuty pohledu, dokud zjistil, že jsem evidentně neškodná. To si ale chlapeček špatně myslí. Jeho pohled patřil teď Deanovi. Doslova a do písmene ho propaloval pohledem a Dean zase jeho. Atmosféra mezi námi houstla. Jejich svaly se napnuly.
„Jakeu,“ oslovila ho něžně Renesmé. Ale on na ni nereagoval. Pořád jen propaloval pohledem mého snoubence, tak jako on jeho.
„Zlato,“ promluvila jsem taky něžně na Deana, ale ten také nereagoval. A v tu chvíli mě to přestalo bavit. Stoupla jsem si mezi ně a oba sjela vražedným pohledem.
„Nechte toho!“ zakřičela jsem na ně a upoutala jsem alespoň Deanovu pozornost. Ale jenom na chvíli. Zkusila jsem na ně zavrčet, ale zase nic. Tato situace nebyla stavěná na moje nervy. Díky bohu, že alespoň jeden upír z Cullenových zareagoval.
„To už by snad, pánové, stačilo, ne? Nevidíte, že ubližujete Nessie a Keyle?“ zeptala se jich Esmé kárávým hlasem jako správná matka. Oba dva se na ni otočili a pak na nás. Dean se na mě usmál a šel ke mně. Políbil mě na čelo a do ucha mi zašeptal:
„Omlouvám se. Ale vím, jak jsou vlci nebezpeční. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo.“
„Myslím, že máš dvojníka, Edwarde,“ zakřičel Emmett na Edwarda a všichni se rozesmáli. Tedy až na mě s Deanem, protože jsme nevěděli, o co se v danou chvíli jedná. Chtěla jsem se někoho zeptat, aby mi to vysvětlil. Už jsem nabírala vzduch do plic, abych mohla vykřiknout svoji otázku, ale Dean mě předběhnul.
„Může nám to tady někdo objasnit?“ zeptal se jich Dean a slova se hned ujal způsobitel této situace.
„Když byla Bella ještě člověk, Edward se taky bál, aby Belle tady Jacob neublížil... Dokázali se kvůli tomu hodiny všichni tři hádat. Ale celkově Edward se bál dokonce i veverky, která by mohla Bellu zabít. Trochu to sice přeháněl, ale aspoň jsme se bavili.“
„To není pravda,“ obhajoval se Edward a všichni Cullenovi se na něho podívali pohledem, jestli je normální. „Možná jsem to trochu přeháněl, ale měl jsem dobrý důvod a…“
„A už dál moji lidskost nebudeme rozebírat.“ Ukončila tuto debatu Bella a Edward ji objal kolem pasu a políbil do vlasů.
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 9. kapitola:
super dockala jsem se, kapitolka je bozi a uz se tesim na pokracko!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!