Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 1. kapitola

15.10.2010 (20:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2313×

Keyla:

„Tyhle šaty si vyzkoušej, Jane," volala jsem na ni snad přes celou prodejnu a držela jsem v ruce zelené plesové šaty.

„Musíš tady řvát přes celý obchod, Keylo Whitlocková Volturiová?" peskovala mě Jane, hned jak ke mně přišla.

„Ale ty šaty jsou krásný, né?" zeptala jsem se jí a usmála jsem se na ni tím nejkrásnějším úsměvem, kterým snad umím.

„To jsou!" Skoro zapištěla a hned běžela do kabinky si je vyzkoušet.

Měla bych se vám zřejmě představit. Jmenuji se Keyla Whitlocková Volturiová. Narodila jsem se 13. července 1947 a jsem napůl upír a napůl člověk. Ptáte se, jak je něco takového možného? Je to velmi jednoduché. Má matka potkala jednoho upíra a strávili spolu jednu osudovou noc, z které jsem vznikla já.

Nikdy ho už sice po té osudné noci neviděla, ale za několik týdnů jsem přišla na svět já. Matka bohužel při porodu zemřela a o mě se bohužel neměl kdo postarat. Abych přežila, tak jsem se musela krmit matčinou krví, což mě ničilo. I když jsem byla teprve novorozenec, tak jsem přemýšlela jako normální dospělý člověk. Za týden od mého narození jsem vypadala na dvouroční holčičku a byla jsem schopná si sama ulovit malé zvíře, abych se uživila.

Jak měsíce plynuly, tak jsem se rychle vyvíjela, až jsem vypadala na osmnáctiletou. Den, kdy jsem oslavila své třetí narozeniny, jsem našla dopis od mé matky, kde jsem zjistila jméno svého otce. Jasper Whitlock. Jméno otce se vám vryje hluboko do paměti a nikdy jej nezapomenete. Nikdy. Nejdříve jsem ho chtěla zabít, protože jsem mu dávala za vinu matčinu smrt, a tak jsem se ho snažila najít. Hledala jsem ho krátkých deset let pro poloupíra a potom jsem se na dvanáct let usadila a ty roky, které jsem strávila v Kanadě patří a navždy budou patřit mezi nejkrásnější roky mého života. Nakonec jsem ale skončila tady ve Volteře, kde jsem šťastná. Kromě Deana a Ara nikdo nezná moji minulost a já jsem ráda, že se nikdo na ni ani neptá.

„Keylo? Země volá pošahanou Keylu," volala na mě nebo spíš řvala mi do ucha Jane a měla na sobě ty zelené šaty.

„Sluší ti. Myslím, že bys je měla koupit a vzít si je na tu oslavu."

„Ale to znamená, že budu krásnější než ty na tvé oslavě," smála se mi ta malá čarodějka.

„Mně to ale vůbec nevadí," řekla jsem jí a vyplázla jsem na ni jazyk a dál jsme pokračovaly v nakupování a utrácení peněz. Až Aro, Marcus a Caius zjistí, kolik jsme utratily peněz za šaty, šperky, boty a různé věci, které jsou podle nás zapotřebí, ale podle nich zase jsou zbytečné, tak je asi klepne. Ale za ty roky, kdy jsem ve Volteře, si mohli zvyknout na to, že já a Jane pomalu a jistě ničíme jejich bankovní účty.

Až jsme měly auto konečně plné až k prasknutí, tak jsme se vydaly zpět do hradu za našimi drahými polovičkami.

„Vidím. že jste zase vykoupily všechny obchody, ve kterých jste byly," smál se nám Alec, hned jak jsme vystoupili z auta.

„Zas tak hrozné to nebylo," smála jsem se a podávala jsem mu tašky.

„Já nejsem žádný váš otrok," stěžoval si, když si bral naše tašky.

„Ale jsi," řekly jsem s Jane společně a všichni tři jsme se začali smát. Pomalu jsem šla do svého pokoje a cestou jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych neskončila tady ve Volteře. Usadila bych se někde nebo bych chodila od města k městu jako tulačka.

„Tady jsi," uslyšela jsem za sebou hlas svého přítele a otočila jsem se za ním. Byl stejně krásný jako vždy. Milovala jsem ho a on miloval mě. Život bez něj by byl hrozný. Je součástí mě a já jsem součástí jeho. Jsme jako jeden. Jen díky němu jsem znovu dokázala milovat a žít.

„Víš, že jsi mi strašně moc chyběla," řekl mi a hned nato spojil naše rty v jeden krásný a dlouhý polibek.

„Miluji tě, Deane," řekla jsem mu, když jsme se přestali líbat.

„Já tebe taky, Keylo," řekl mi a políbila jsem ho jako on před chvíli mě. Dokázala bych ho líbat hodiny a hodiny, kdyby nás někdo nevyrušil.

„Ehm... Hrdličky?" ozvalo se za námi a společně s Deanem jsme se otočili za majitelem hlasu.

„Co potřebuješ, Alecu?" procedil mezi zuby Dean a já jsem na něho vrhla vražedný pohled jako pokaždé.

„Aro s vámi chce mluvit," řekl a hned nato už byl pryč. Neváhala jsem a chtěla jsem jít hned za Arem, kdyby mě někdo nechytil za zápěstí a něžně si mě k sobě nepřitáhl.

„Copak chceš?" zeptala jsem se Deana, který se smál jako malý uličník.

„Mám lepší nápad, co bychom měli dělat," řekl mi a já jsem se nad tou představou musela usmát.

„Tak to budeš ještě chvíli muset počkat, protože musíme jít za Arem."

„Ten ale může počkat."

„Zase protestuješ?" zeptala jsem se ho a on se na mě usmál úsměvem, kterým na něm tolik miluji a pod kterým se mi podlamují kolena.

„Raději jdeme," zavelela jsem a rovnou jsem šla za Arem do jeho pracovny a hned za mnou šel trochu nabručený Dean.

„Co potřebuješ, tati," zeptala jsem se ho, jakmile jsem si sedla do křesla naproti němu. To jen díky Arovi jsem tady. Kdyby mě před třiceti osmi roky nezachránil, tak bych zřejmě zemřela a nikdy bych se nedostala sem do Volterry a nikdy bych se znovu nezamilovala a nenašla toho pravého. Aro mě bral jako svoji dceru hned od prvního okamžiku, ale já jsem ho po pár letech začala brát jako svého pravého otce, kterého jsem nikdy nepotkala.

„To ani nemám právo vidět svoji dceru a jejího přítele?" zeptal se a na tváři měl úsměv.

„Samozřejmě, že na to máš právo," odpověděla jsem mu a přehodila jsem si nohu přes nohu a uvelebila jsem se v křesle, protože jsem věděla, že jen tak nás Aro nepustí.

„Těšíš se na oslavu?" zeptal se mě a já jsem se na něho trochu zamračila.

„To mám být šťastná, že budu zase o rok starší," řekla jsem mu a ještě víc jsem se zamračila.

„Ale krásná budeš navždy," řekl Dean a všichni jsme se začali smát.

„Kdo všechno vlastně přijede?" zeptala jsem se ho a byla jsem popravdě i zvědavá, koho všechno ti tři pozvali.

„Všichni, kteří byli pozváni, tak potvrdili účast a konečně poznáš mého dobrého přítele Carlislea Cullena," řekl mi a já jsem si vybavila jeho obličej z jednoho obrazu, který má Aro v pracovně.

„To jsou ti, kteří mají také tu poloupíří dceru, že?" zeptala jsem se ho a on jen přikývl. Před pár lety se Aro s ostatními vydali za Cullenovými, protože porušili pravidla a vzniklo dítě, které bylo jako já.

„Přijede celá jeho rodina. Doufám, že se se všemi seznámíš."

„Taky se na ně těším, ale když nás teď omluvíš, tak bychom šli s Deanem do našeho pokoje," řekla jsem mu a ani jsem nečekala na jeho odpověď a raději jsem se zvedla z křesla a šla směrem ke dveřím.

„Samozřejmě a zítřek bude patřit jenom tobě, Keylo," zavolal ještě za námi Aro a Dean mě už bral do své náruče a nesl mě do našeho pokoje.