Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - Epilog

13.05.2010 (18:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 7973×

Epilog

Itálie, Volterra

Po celé místnosti se rozléhaly jen neklidné kroky. Aro chodil v kruzích stále dokola, ruce spojené za zády a na tváři přemýšlivý výraz. Stále čekal na okamžik, než se otevřou dveře a dovnitř napochodují dva členové jeho gardy s oznámením, že mise byla splněna úspěšně.

Zatím vše ale nasvědčovalo tomu, že se někde stala chyba, kde by se jinak mohli tak dlouho zdržet. Copak je tak těžké zabít lidské děvče? Znovu zavrčel a v hlavě se mu dál rojily možnosti co se stalo.

„Můj milý bratře,“ ozvalo se z pravého trůnu, „copak že jsi tak roztěkaný?“

„Starej se o sebe, buď tak hodný, Caie,“ odsekl Aro a znovu vrhl pohled ke dveřím, které nenaznačovali že by za nimi někdo byl.

„Nikdy neškodí projevit zájem i o okolí,“ zasmál se Caius uštěpačně. „A navíc v tvém případě je v sázce mnohem víc.“

„Sklapni,“ zavrčel Aro.

„Má pravdu, bojíš se, že tě zničí dívka,“ rozesmál se Marcus. Trpký smích se odrážel od okolních stěn a dodával všemu podivnou masku záhadnosti.

„Všechny důkazy jsem zničil!“ Aro téměř křičel jak byl rozzuřený, „nic z toho se nestane!“

„To že jsi zničil důkazy neznamená, že nebylo proroctví nikdy vyřčeno!“ vmetl mu Marcus přímo do tváře.

Aro zvedl jedno obočí a se zájmem si bratry prohlížel. „Snad tomu nevěříte?!“

„My?“ ozval se Marcus a podíval se na bratra, „my tomu nevěříme narozdíl od tebe.“

„Já na to nevěřím!“ vyhrkl Aro. Caius na něj vrhl nedůvěřivý pohled.

„Tak proč jsi nechal zabít Giannu? A vyvraždit vlkodlaky?“ Aro na jeho poznámky znovu zavrčel. Donutilo ho to ovšem přemýšlet. Vlkodlaky nechal vyvraždit ještě ten den co se to dozvěděl a Giannu? Proč vlastně nechal zabít Giannu? Ode dne co se proroctví dozvěděl uplynulo mnoho let, století. Tak proč teď?

„Přestala mě bavit a navíc nám to kazilo reputaci. Po ostatních vyžadujeme chránit naše tajemství a sami tu máme člověka? Bylo to nepřípustné,“ prohlásil, když už ho jiná možnost nenapadla.

„Jasně, my zapomněli,“ zamumlal si Marcus pro sebe. Aro si chystal poznámku, kterou by jeho argumenty smetl jednou provždy ze stolu. Za jejich zády se ovšem ozvalo zavrzání a těžké dubové dveře se otevřely.

„Pane,“ uklonil se upír skoro až k podlaze.

„Je mrtvá?“ vyštěkl po něm Aro a přikročil blíž.

„Mrtvá - to ano, je mrtvá. Chci tím říct… není člověk. Přeměnili ji,“ koktal zděšeně.

„Je z ní upír?“

„A… ano pane,“ sklopil pohled do země.

„To jste všichni tak nemožní?!“ rozhazoval vztekle rukama okolo sebe, „měli jste zabít jen jednu lidskou dívku! Počkat, kde jsou Peat a Viktor?“

„Viktor měl za úkol zabít její sestru, nevím co s ním je, rozdělili jsme se. A Peat? Oni ho roztrhali,“ zašeptal upír potichu.

„Chceš říct, že Culleni klesli na takovou úroveň, že zabila upíra? Vlastní druh?“

„To nebyli Culleni. Byl to - ale nejsem si tím jistý… možná by to mohl být,“ blekotal a pak potichu zašeptal „měnič.“

„To není možné,“ vrtěl Aro zuřivě hlavou. „To nemohl být měnič, pořádal jsem hony, dával odměny za každou hlavu vlkodlaka. Všichni jsou mrtví!“

„Já je viděl,“ oponoval upír „byli živí.“

„Byli?“ zopakoval roztřeseným hlasem „jak byli, ono jich je víc?“

„V lesích jich musely být desítky,“ odpověděl upír a kajícně sklopil hlavu.

„Ruku,“ přikázal Aro a uchopil ji do dlaní. Sledoval míhající se obrázky v jeho hlavě a byl zděšen. Měniči byli obrovští, větší než si je kdy pamatoval a silnější.

Pln rozhořčení ruku pustil a zatnul zuby. Jestli je to ona, ta dívka… Nechtěl ani pomyslet co se stane jestli se proroctví splní.

„Teď už se bojíš?“ vysmíval se Marcus.

„Nebojím,“ odsekl a zuřivě se snažil vymyslet plán. Dobře věděl co se stane jestli se proroctví naplní, jen si to nechtěl připustit.

Kdysi, je to již dávno, se k nim do hradu dostala stará cikánka. Byla to jedna z těch, co předpovídali budoucnost. Dobře věděla kam se dostala a doufala, že je zastaví. Nechtěla žít ve světě spolu s upíry prahnoucích po krvi. Aro si dobře pamatoval na den, kdy se to stalo.

„Vampiro,“ zašeptala stará žena „diabólico vampiro!“

„Tak Španělka,“ zašeptal Aro „alespoň víš, s kým máš tu čest.“

„Nebojím se tě, zlý upíre!“ zakřičela na něj. Aro s ní několikrát smýkl o zem.

„Měla by jsi.“

„Zničím tě,“ pokračovala ve výkřicích.

„Ty?“ zajíkal se Aro smíchem „jak mě ty můžeš zničit. Jsem nesmrtelný a nezničitelný.“

„To si myslíš jenom ty. Tvrdíš, že jsi nesmrtelný a nezničitelný? Zničí tě vlastní druh. Roztrhá tě a zničí celý tvůj dosavadní život! Ty se ani nestihneš bránit! Vezme ti všechno tak jako jsi vzal ty jí! Pomstí se a nebude sama. Další z tvého druhu se vzbouří, všichni tví nepřátelé včetně lidí beroucích na sebe podoby vlků!“

„Ty dobře víš, že se to splní. A taky dobře víš, je ta dívka je Isabella,“ vyrušil ho Caius ze vzpomínek.

„Nenechám to tak!“ zavrčel. „Svolejte gardu a začne se trénovat!“ vykřikl a vyrazil z místnosti. Smetl ze stolu své pracovny všechny papíry, které tam doposud ležely. Místo toho tam položil obrovský papír a začal plánovat. Tentokrát se nehodlal vzdát. Isabellu zničí za každou cenu…

Tak a je to tu. Stejně jako mnohé ostatní povídky i Můj osud dospěl do svého definitivního konce.

Byly chvíle, kdy jsem se k psaní musela hodně přemáhat, naopak existovala i období, kdy jsem od počítače odcházela v ranních hodinách a ve škole pak usínala. To byly chvíle, na které budu ještě dlouho vzpomínat.

Je to pofidérní, těšila jsem se, až tu povídku dopíšu a namísto radosti teď sedím u počítače a nemám do čeho rýpnout. Až teď začínám poznávat, jak moc mi ta povídka přirostla k srdci.

A to vše díky Vám.

Ještě před rokem jsem povídky pouze četla. Vadilo mi, kam některé příběhy vedly. V hlavě se mi zrodila zrádná myšlenka: Proč si nenapsat vlastní povídku? A bylo to. Chvíli nato se na internet dostal první díl a spustil kolotoč neočekávaných událostí.

Při prvních komentářích mi po tváři tekly slzy proudem. Ten, kdo v životě nic nenapsal nikdy nemůže pochopit, jaký to je pocit a jaký pro mě mají komentáře význam. Nikdy mě nenapadlo, že to bude číst tolik lidí a když i teď pozpátku první díly pročítám, vážně nechápu, že jste to četli...

Hrozně, strašně moc Vám děkuju. Za vše. Moc si vážím každého, kdo mou povídku četl a obětoval malou chvilku na napsání komentáře, které mě posouvaly stále dál. Zároveň děkuji všem, kteří tuto povídku pouze četli.

Nicméně, teď bych byla opravdu ráda, aby mi každý kdo se dostal až sem, věnoval malý komentář (stačí smajlík). Chtěla bych s tak dozvědět, kolik lidí doopravdy tuto povídku četlo.

Ještě jednu Vám všem moc děkuju. Mám vás ráda, lidičky :*

< < < Předchozí Můj osud 2 - prolog >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - Epilog: