Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 67. díl

03.03.2010 (09:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3213×

67. Jacob versus nákupy aneb co je horší...

Isabella Swan

„Edward odešel aby mě udržel v bezpečí, že?“  vyptávala jsem se.

„Ano, i tak by se to dalo říct,“ odpověděla opatrně.

„A kdyby mi už žádné nebezpečí nehrozilo, vrátil by se?“

„Já nevím, asi ano,“ pokrčila rameny a svraštila obočí. „Sakra Belo, kam tím míříš!“ vykřikla.

„Alice dokázala jsi to již dvakrát, u Jaspera a pak u Matta. Přeměň mě v upíra.“ zašeptala jsem a vzhlédla do jejího rozzuřeného obličeje…

„To si ze mě děláš srandu ne?“ vyštěkla skoro ve stejnou dobu, kdy se z lesa ozvala tříštivá rána.

„Co to bylo?“

„Nevím, asi dřevorubec,“ zamumlala a nespouštěla ze mě oči

„Teď v noci, vždyť je tma?“

„Co já vím, když to na něj přijde, asi kácí stromy i v noci.“ pokrčila rameny a přešlápla si na druhou nohu. „Laskavě neodbíhej od tématu.“

„Já neodbíhám. Všimla jsi si, že letos vůbec není zima? Myslím tím zima se sněhem. Je tu jenom mráz...“

„Neodbíhej od tématu,“ zopakovala znovu.

„Za pokus to stálo,“ zamumlala jsem.

„Uvědomuješ si, co jsi před chvílí řekla!“

„Ano.“

„Ne, neuvědomuješ. Můj bratr je blbec. Už jsem to řekla i jemu, ale nemyslela jsem si, že by jsi byla schopná se vzdát svého lidského života jenom proto, aby jsi mu ukázala že ti už neublíží...“ nechala hlas zaniknou v zahoukání sovy.

„Já udělám všechno, aby se vrátil,“

„Tohle by měl slyšet Bello, uvědomit si konečně, že stíny stromů mu nepomůžou a měl by vylézt,“ založila si ruce na prsou, vystrčila vzpurně bradu a svůj pohled stočila k lesu.

„Stíny, vylézt?“

„Ber to jako metaforu,“ mávla rukou a dál sledovala les.

Uniklo mi jen slabé „Aha,“ na nic jsem se nezmohla. Takže můj plán nevyšel, alespoň zatím. Já si najdu způsob, jak ji přesvědčit o opaku.

„Alice, já si nemůžu pomoct. Tohle všechno je kvůli mě. Edward odešel kvůli mě a já nechci, aby jste mi to dávali za vinu. Navíc bych s ním ráda mluvila a něco mu řekla,“

„Neboj, za vinu ti to nedává nikdo. Jednou za několik let máme konečně soukromí. A navíc, jen tak pro zajímavost, co by jsi mu řekla?“

„Nejspíš bych ho seřvala a pak nějak donutila aby zůstal,“ mluvila jsem klidným hlasem a uvažovala bych co bych doopravdy udělala. Na tohle bych neměla, nikdy.

Alice se narovnala a postavila Lucky na zem. „Co tu sakra tak smrdí?“ zašeptala a podívala se na mě.

„No dovol.“

„To snad není možný,“ zamumlala a naznačila ať se otočím. Z opačné strany ulice si to k nám mířila krokem tmavá postava. „Jsem zvědavá co z něj vypadne tentokrát,“ pokračovala Alice, která zřejmě věděla o koho jde. A mě to došlo vzápětí.

„Není to snad...“ klesla jsem bezmocně hlasem, když Jacob prošel pod lampou, a tak odhalil svůj úsměv, který panoval na celém jeho obličeji.

„Bells!“ zakřičel a zamával.

„Stihnu mu utéct?“ otočila jsem se bezmocně na Alici. Ta pohotově zakroutila hlavou v záporném výrazu. „Sakra,“ sklopila jsem pohled a čekala, než dojde blíž. Třeba šel jen okolo, náhodou, omylem...

„Potřebuju s tebou mluvit,“ prohlásil, když došel blíž. Hmm tak nešel omylem.

„Já si opatřím soudní příkaz, aby jsi mě už nikdy nemohl vidět,“ zdůraznila jsem. „Ani dalekohledem.“

„Ale notak, já jsem tak hodnej kluk.“

„V minulým životě možná,“ usadila ho Alice s andělským úsměvem.

„Dobře, přiznávám, že jsem asi neměl vyšilovat. A moc mě to mrzí. Odpustíš mi?“

„Ehm... cože?“ vykulila jsem oči a překonávala šok.

„Tady chlapec se ti přišel omluvit,“  mávla k němu rukou Alice.

„Ty by sem mi neměl nejmíň 5 let ukazovat na očích! A ne sem přijít s tak ubohou omluvou. Co by jsi asi udělal, kdybych tam nebyla hmm?“ vyštěkla jsem na něj.

„To by měli problém,“ pokrčil rameny.

„My? Spíš Vy. Teď mě napadá, že předložka před krb, by se nám hodila,“ odfrkla si Alice naštvaně.

„Jacobe, zkrať to. My jsem tu měli rozdělaný rozhovor.“

„Rozhovor? To co chceš je blbost, totální blbost!“ rozhazovala okolo sebe rukama Alice. Jacob měl jedno obočí zdvižené a celé to sledoval s pokrčeným nosem.

„Není to blbost. Já vím co chci.“

„To možná víš, ale rozhodně nemáš ani páru o tom co to obnáší. Nehledě na to že by mě Edward roztrhla a spálil, kdyby zjistil že bych to udělala,“ obhajovala se.

„To by neudělal,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ty ho neznáš. Na věci a lidi , na kterých mu záleží je hodně ochranářský. Já to neudělám!“ založila se ruce v bok.

„Alice,“ škemrala jsem jako malé dítě.

„Ne,“ zněla její jednohlasné odpověď.

„Nechci rušit,“ odkašlal si Jacob. „ale můžu nějak pomoct?“

„Ne!“ vykřikla jsem zároveň s Alicí.

„Tak ne no. Když už se o něm bavíte, tak proč je ---“

„Nechceš si jít pro kost a dát pokoj?“ vyštěkl po něm Alice a nenechala ho doříct větu.

„Už mlčím,“ vyplázl na ni jazyk.

„Jacobe, potřebuješ ještě něco?“ obrátila jsem se na něj naštvaně.

„Čekám, kdy přijmeš omluvu. Doopravdy je mi to líto. Jsem hrozně náladový a snadno se naštvu, neměl jsem jednat tak lehkomyslně a domyslet následky. Slibuji, že jestli mi odpustíš, budu ti až do konce života vděčný a jestli se najde cokoli, kdokoli s čím nebo s kým budeš potřebovat pomoct, budu tu a pomůžu ti. Takže, odpustíš mi?“ odříkával omluvu jako stroj.

„Ty sis to připravoval?“ zírala na něj nevěřícně Alice.

„Ano,“ pípl a sklopil hlavu.

„Takže,“ vložila jsem se do započatého rozhovoru „jestli to myslíš opravdu vážně, přijímám omluvu.“ zamračila jsem se podezíravě.

„Děkuju,“ objal mě a políbil do vlasů.

„Jacobe?“ zavrčela jsem, když mě stále držel v objetí a nepouštěl.

„Jo jasně, promiň,“ usmál se jako malé dítě.

„Potřebuješ ještě něco?“

„Ne, už asi půjdu.“ zakřenil se, ale pořád stál na místě.

„Jacobe,“ povzdechla jsem si. „můžeš už jít.“

„No jo, já už jdu.“ prohlásil, strčil lhostejně ruce do kapes a vydal se cestou, kterou přišel.

„No takže, kde jsme skončily?“ obrátila jsem se na Alici, když mi Jacob zmizel z dohledu.

„Nikde, rozhovor byl ukončen,“ prohlásila vzdorně a vystrčila bradu. „A navíc, co děláš zítra?“

„Zítra?“ promnula jsem si bradu. „Zítra mám volno. Myslím.“

„Super,“ zatleskala rozverně rukama. „Takže si zajedeme s Rose na výlet. Co říkáš? Jen ty, já a Rose. Bude sranda. Zajdeme si na nákupy, do kina. Tak co, pojedeš? Prosím,“ sepjala ruce v prosebném gestu a nasadila psí pohled, kterému samo sebou, nešlo odolat.

„Dobře, dobře,“ zvedla jsem ruce  ve vzduchu na obranu. „Jedu s tebou a Rose.“

„Super,“ zavýskala a poskakovala okolo mě. Pak se zastavila a zamračila se. „Nikdo nám v tom nezabrání.“

Chvíli jsem uvažovala, jestli mluvila se mnou nebo ne. Když se ale nadechla a změnila výraz opět na rozjařený, došlo mi, že je to vlastně jedno. Zavalila mě zprávami co budeme dělat, kam se musíme stavit a nakonec přemýšlela na co se zastavíme v kině. Po chvíli mi došlo, že se neptá kam a na co půjdeme, ale že mi to oznamuje.

„... Souhlasíš?“ vytrhla mě ze zamyšlení.

„Ehm... cože?“

„Bells, ty jsi mě neposlouchala? Já ti tady vykládám kam se musíme stavit a ty mě nevnímáš? Jsem hodně ponížená a uražená,“ otočila s ke mě zády. „Ty si taky myslíš, že jsem moc ukecaná a maniak do nákupů?“ otočila se na mě se smutným výrazem.

„Jasně že si to nemyslím,“ usmála jsem se a snažila se, aby to vypadalo důvěryhodně. Podle úsměvu, který mi věnovala jsem ale byla odhalena. „No dobře, možná to trošičku přeháníš, ale každý máme nějaký koníček. Někdo rád čte, vaří. No a ty ráda nakupuješ.“ snažila jsem se ji povzbudit.

„To je to nejhezčí, co mi kdo řekl. Díky,“ pověsila se mi okolo krku. Vsadím se, že kdyby mohla brečet, tak brečí. „No dobře, nebudeme se tu objímat. Zítra jsme tu s Rose v jednu. Hezky se vyspi. Cítím, že zítřek bude hodně náročný a také zásadní.“ odtáhla se ode mě a hleděla mi přímo do očí. Nakonec mě pustila úplně a vzala si do náručí pro změnu Lucky, která celou dobu seděla na zemi a sledovala nás s otráveným výrazem. „No jasně broučku, půjdeme domů. Budou se na nás zlobit, že jsem tě jim vzala na tak dlouho.“ usmála se na fenku, která ji olízla vesele obličej.

„Ty se taky měj hezky,“ zamávala jsem na ni a otočila se k domu. Teprve potom jsem si na něco vzpomněla. „Alice!“ zakřičela jsem a doběhla za ní. Stála kousek před lesem, takže to chvilku trvalo. Když jsem k ní zadýchaná doběhla, tak mě s nadzdviženým obočím mě neklidně pozorovala.

„Ano?“ zeptala se opatrně.

„Ty víš kde je Edward, že?“

„Ano,“ odpověděla neklidně.

„A budeš s ním mluvit?“

„Pravděpodobně ano, už se moc těším.“ našpoulila pusu a s vražedným pohledem mě provrtávala.

„Když mu něco vzkážu, vyřídíš mu to?“ zašeptala jsem a skousla si netrpělivě ret. Jestli řekne ,Ne‘, tak to bude můj konec.

„Copak mu mám vyřídit pěkného?“ usmála se.

„Mohla by jsi mu vzkázat že ho stále miluju a aby se vrátil? Když ne kvůli mě, tak alespoň kvůli Vám... “ nechala jsem hlas přejít do ztracena.

„Ach Bello,“ povzdechla si „tohle mu vyřídím, neměj strach. Teď běž už ale spát, jak už jsem řekla, zítřek bude náročný den,“ mrkla na mě a zmizela v tmavém a nepřístupném lese. Chvíli jsem  se za ní ještě dívala a pak se rozešla do domu. Opravdu mi už začínala být zima.

„Zítra jedu na nákupy,“ spustila jsem na tátu.

„Hmm dobře a s kým?“

„S Alicí a Rose,“ odpověděla jsem a čekala. V místnosti se rozhostilo několika minutové ticho jako v hrobě.

„S Alicí a Rose? Jako s tou A... Alicí a R... Rosalií?“ koktal nejistě a vykoukl z obýváku.

„Ano, s tou Alicí a Rose,“ zakoulela jsem očima. Že já mu to vůbec říkala.

„A v kolik se vrátíte, kdy odjíždíte?“ popadl blok s tužkou celý horlivý si všechno zapsat.

„Odjíždíme kolem jedné a kdy se vrátíme doopravdy nevím.“

„A co když se ti něco stane, když ti někdo něco udělá?“ hlesl a ztěžka polkl.

„Tati,“ objala jsem ho okolo ramen a odložila blok na stůl. „Nic se mi nestane. Víc v bezpečí než s Rose a Alicí snad už ani být nemůžu.“

„Ale - “

„Žádné ale,“ skočila jsme mu do řeči  „jestli narážíš na to co jsem ti řekla, tak pozorně poslouchej; ty dvě mi nikdy neublížily a ani neublíží. Rozumíš?“

„Ano,“ sklopil pohled a setřásl mou ruku. Pak se otočil a šel si sednou do pokoje.

„Tak jo,“ zamumlala jsem si pro sebe a odešla do koupelny. Po více jak hodině strávené pod směsí teplé vody, vodních par, šampónu a sprchového gelu jsem vyšla ven totálně vyčerpaná. Zavolal jsem na Charliho něco v tom smyslu, že mu přeji dobrou noc a sama se uložila ke spánku. Než jsem se ale úplně zavrtala do spánku, hlavou mi  vířila jediná věc a to sice, co Alice myslela tou větou. Nedávalo mi to smysl. I když, mě poslední dobou nic nedává smysl. Přesto jsme nad tím ještě dlouho přemýšlela a dokola si ji přehrávala.  Cítím, že zítřek bude hodně náročný a také zásadní...

Alice Cullen

Tak to si chlapeček podělal. Takhle to nenechám. Dám mu poslední ultimátum a pokud ho nesplní, klidně pomůžu Jacobovi.

Celou  dobu co jsem běžela lesem ve mě bublal vztek. Dala jsem Edwardovi možnost, nevyužil ji. Zase. Tentokrát už toho mám doopravdy dost.

„Viděl někdo z Vás Edwarda!“ vyštěkla jsem na zbytek rodiny.

„Ne, ten se tady neukázal od doby, co volal Belle do nemocnice,“ odpověděla mi Esme, která byla teď kvůli němu pořád smutná. A to je další důvod. Ničí nám rodinu. Všechno kazí.

„Ali? Jsi v pořádku nebo opravdu hodláš někoho zabít. Tvá nálada je vražedná,“ usmál se Jasper a chytil mě okolo ramen.

„Neříkej mi Ali,“ procedila jsem skrz zuby. „A vraždit budu. Edwarda.“

Sotva jsem to dořekla, celý dům ztichl. „Takže kdyby něco, jsem venku,“ odfrkla jsem si a vyběhla z domu. Zcela určitě vím kam šel po tom, co udělal v lese tu paseku, když slyšel co chtěla Bella. Rozeběhla jsem se ještě rychleji k louce, kde trávil kdysi celou věčnost.

„Ty jsi tady,“ vyštěkla jsem na něj.

„A kde bych měl být?“ posadil se a měřil si mě vyčítavým pohledem.

„Ty se ptáš kde by jsi měl být? Kde asi? Zapni to co máš v hlavě a začni uvažovat, já toho totiž už mám dost. Ty nejsi nic jiného něž pokryteckej povrchní debil, co nebere ohledy na ostatní! Já jsem tě před chvíli varovala. Teď už toho mám plný kecky. Dala jsem ti možnost, co jsi s ní udělal? Nic, takže mě poslouchej. Zítra je posední den, kdy můžeš jít za Bellou a omluvit se jí. Jestli to neuděláš, tak si piš, že jí tě tak znechutím, že bude ráda, že jsi odešel a věř mi, že pomůžu Jacobovi ji získat. Tomu jak je vidět, na ní totiž záleží!“ vyštěkla jsem na něj. Chvíli na mě zíral s otevřenou pusou. Pak ji ale sklapl.

„Já myslel že je tvoje kamarádka a ty jí budeš dohazovat vlkodlaka?“ ušklíbl se.

„Já se klidně odstěhuju, jestli ji to pomůže a přestane se trápit, asi si to neuvědomuješ, ale ona tě má pořád ráda. Ale co jsou lidské city, tobě do toho přece nic není!“ ječela jsem na něj znovu.

„Dobře! Dost! Pochopil jsem, zítra odpoledne za ní zajdu a všechno ji řeknu. Spokojená?“

„Nadmíru,“ usmála jsem se. „Jo a radši za ní zajdi až večer, Odpoledne s ní já a Rose jedeme na výlet po nákupech a do kina. Víš, bereme ji mezi lidi, aby tu nebyla pořád sama a taky se někdy usmála,“ založila jsem si ruce v bok.

„Chápu to, ublížil jsem jí,“ sklopil pohled do země.

„Tak to je skvělý, takže ty se teď sebereš a přijdeš domů, aby nebyl smutné Esme  a zítra půjdeš za Belou. Doufám, že jsem to řekla dost jasně i pro tebe.“

„Ano, řekla,“ zašeptal a zhluboka se nadechl.

„Takže tě čekám doma,“ zašklebila jsem se na něj a rozeběhla se domů.

„Kolik je mrtvých?“ pochleboval se Emmett.

„Nesnaž se mě naštvat, mohlo by to končit blbě,“ zašeptala jsem mu do obličeje, když se ocitl na zemi jak jsem po něm skočila.

„Už mlčím,“ zašeptal a s vytřeštěnýma očima mě sledoval.

„Rose?“ obrátila jsem se na jeho manželku, která nás se zájmem sledovala.

„Klidně ho uškrť,“ usmála se nevinně a mávla rukou.

„O to mi nejde. Zítra jedeme s Bellou na nákupy a do kina. Ty jedeš s námi,“ odpověděla jsem jí a stejně tak jako ostatní stočila pohled ke dveřím, které se otevřely.

„Jsem doma,“ zašeptal Edward ve chvíli, kdy se na něj všichni až na mě sesypaly. Tak, to bychom měli, teď ještě ten druhý bod...

Isabella Swan

„To si na sebe nevezmu,“ protestovala jsem, když mi Alice obsah skříně s oblečením vyházela na postel a po důkladném protřídění podávala úzké rifle, upnuté tričko a boty na podpatku.

„Myslíš?“ pozvedla jedno obočí a dál mě probodávala sebejistým pohledem.

„Já to vím,“

„Vezmi si to.“

„Ne.“

„Bello!“

„Alice ne!“ založila jsem si ruce a vystrčila bradu.

„Když se do toho oblečeš, můžeme dřív odjet,“ vložila se do hádky Rose, která to zatím vše sledovala z povzdálí.

„Já si to na sebe nevezmu,“ stála jsem si tvrdě na svém.

„Dobře,“ hodila Alice s oblečením o postel. „Vezmi si co chceš.“

„Vážně?“

„Ne, to byl pokus o vtip,“ zašklebila se a ukázala na jiné oblečení.

„To by už možná šlo,“ přiznala jsem neochotně a nasoukala se do oblečení. U vlasů, které mi ale Rose chtěla různě vyčesávat jsem si ale prosadila svou. Nechala jsem si je volně rozpuštěné. Několik minut poté jsem již seděla v červeném kabrioletu a dívala se o okýnka, zatímco Alice živě debatovala s Rose o tom, do kterého obchodu se vydat jako první. Že já jsem vůbec souhlasila, povzdechla jsem si potichu.

„Nějaký problém?“ otočila se na mě Alice s vyčítavým výrazem.

„Problém? Kdo má problém?“ odpověděla jsem ji zvědavě. Rose měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, takže to zamaskovala náhlým záchvatem prudkého kašle. Zatímco si pro sebe Alice mumlala něco v tom stylu, že jsme nevděčnice, já s Rosalií dál podléhala kašli.

Po skoro dvouhodinové cestě plné veselých příhod z upířího života jsem začínala o Rosalii přemýšlet jako o náhradnici, kdyby náhodou Alice nechtěla vyhovět mojí prosbě.

„Spíš nebo co? Jde se nakupovat!“ máchala mi Alice rukou před obličejem.

„Jo, jasně. Já jsem se jenom ehm... zasnila,“ usmála jsem se a postraním pohledem pozorovala Rose, která házela všemi směry úsměvy.

„Zasnila jo?“ probodávala mě Alice pohledem.

„Já myslela že jdeme nakupovat?“ našpulila Rose škodolibě pusu.

„Taky že jdeme,“ odsekla Alice a nespouštěla ze mě oči. Pak ji ovšem zcela pohltilo nakupování a o mě se už nestarala. Tedy kromě haldy oblečení, které mi nosila do kabinek a nutila zkoušet.

Podle všeho musela být Alice ale v dobrém rozpoložení. Každá z nás si nakonec odnášela z obchodů méně než 10 tašek a navíc jsem si to mohla - i přes menší hádku - zaplatit sama.

„Tak a teď jdeme do kina!“ jásala Alice poté, co nacpala do kufru a na část zadního sedadla tašky.

„Do kina?“ zamračila se podezíravě Rosalie, což ve mě vyvolala výbuch smíchu. Chvíli na mě zíraly jako na blázna, pak se ale neubránily a smály také. Alici se nás nakonec podařilo dokopat do sálu, kde promítali komedii. Tedy spíše, už jen její druhou polovinu.  Skoro vůbec jsme nesledovaly děj, ale povídaly si a smály se. Když komedie skončila a naše vyprávění také, vydaly jsem se společně k autu, které zůstalo zaparkované zhruba o dva bloky dál.

Zrovna jsme se smály příběhu s Emmettem, který Rosalii dal k Valentýnu baseballovou pálku, aby si ji pak vzal zpět se slovy:“ Ta je krásná miláčku.“, když můj žaludek nahlas zaprotestoval proti tomu, že od poledne nic nejedl.

„Ty máš hlad,“ ozvala se Alice. Neznělo to ovšem jako otázka, ale jako pouhá konstatování.

„Pro něco ti skočím,“ mrkla na mě Rosalie.

„Kam by jsi chodila, já se najím doma. Navíc teď bude všude zavřeno,“ ukázala jsem na hodinky, kde poblikávala osmá hodina.

„Nevím jak tobě,“ zamrkala Rose řasami „ale mě otevřou naprosto všude.“

„Oh.“ pousmála jsem se.

„Jo, jednou nás popadla nakupovací horečka ve čtyři ráno,“ zakývala souhlasně Alice hlavou. „Taky nám otevřeli. Viď Rose?“

„Ano, ano. Ten prodavač byl tak sláádkej. Já nemít Emmetta,“ zakroutila hlavou v zasněném výrazu.

„Ale ty jsi tenkrát ještě nebyla s Emmettem,“ připomněla ji Alice.

„Fakt?“ zašklebila se Rose.

„Jo.“

„A sakra. Tak proč jsem si nepřeměnila toho prodavače? Ten mi tenkrát donesl i kytku. A Emmett? Ten mi jenom dotáhl smrk z lesa se slovy: ,Dáme si ho před okno a nebude nám sem už svítit‘. Nevděčník jeden,“ zakroutila hlavou. „Takže, jdu ti pro něco k jídlu, sejdeme se u auta.“ Usmála se a zmizela ve tmě

„Bože,“ povzdechla jsem si nahlas.

„Copak. Neříkej, že nemáš hlad?“ zastavila se Alice.

„Nemám na jídlo chuť.“

„Ale mlč, dokud se nenajíš, neodjedeme odsud,“ založila si ruce v bok.

„Alice, když se nevrátím tak mě bude Charlie hledat a bude to brát jako únos.“ usmála jsem se

„Když mu zavolám tak ne,“ vyplázla na mě jazyk.

„A kde vezmeš číslo?“

„Opravdu to chce vědět?“ usmála se a z kapsy vytáhla telefon a začala číst „758532... „

„Dobře,“ rezignovala jsem „Možná ho máš no.“

„Naval prachy!“ ozval se za mými zády něčí hrubý hlas, až jsem nadskočila. Alice otočila pomalu hlavu a zamrkala.

„Prosím?“ obrátila se na muže, který na nás mířil zbraní, tedy spíš na ni.

„Peníze!“ zakřičel a musel si odkašlat, aby jeho hlas zněl víc nakřáple.

„Běž si je vydělat.“ pokrčila nechápavě obočí, zatímco já se za ni schovávala jako největší zbabělec.

„Hele kočičko, naval mi peníze, nebo tě zastřelím.“

„Ty mi vyhrožuješ?“ založila si Alice ruce v bok a usmála se. „Vždyť ani nemáš nabitou zbraň.“

Muž se podíval, vytřeštil oči a ozvalo se zaklapnutí. „Už je nabitá,“ konstatoval hrdě.

„Ale až jsem ti to řekla,“ hádala se Alice.

„Teď je už k sakru nabitá, takže naval prachy.“

„Nenavalím,“ dupla si. Muž zvedl zbraň a mířil na mě.

„Alice nevím jak tobě, ale mě by ta zbraň ublížila. Hodně ublížila,“ zatahala jsem ji za rukáv.

„Dej mi ji,“ přistoupila k němu. „dětem do ruky hračky nepatří.“

„Nedám!“ přitiskl si ji majetnicky k hrudi.

„Ale no tak, se mnou se nemůžeš prát, nevyhraješ.“ konstatovala Alice s potěšením.

„Má pravdu,“ zakývala jsem rychle hlavou.

„Co děláš Frenku, ani nedokážeš obrat dvě slepice?!“ ozval se za ním druhý hlas plný výsměchu.

„Dej to sem,“ vyškubl mu pistoly a přiložil ji Alici ke spánku. „Naval mi peníze, nebo to udělám.“

„Jsou lidi opravdu tak naivní?!“ obrátila se na mě Alice v naprostém klidu.

„Jak naivní? Když na tebe obvykle někdo míří zbraní, uděláš co chtějí,“ zašeptala jsem.

„Jo, máš chytrou kamarádku, tak naval prachy.“

„Tohle mě už opravdu přestává bavit, dej sem tu pistoli,“ zavrčela na něj Alice. Muž se ale k ničemu neměl. Dřív než jsem si všimla jak, houpala se Alici pistole na prstě.

„Co... co…to... je?“ zíral na svoji prázdnou ruku.

„Tohle?“ stočila pohled k pistoli na jejím prstě. Když si ji muž všimnul, jemně ji uchopila a uhnula do tvaru písmena „U“

„Moje pistole,“ zašeptal potichu a pohled upíral na něco, co ani vzdáleně nepřipomínalo zbraň.

„Na, ještě se tu rozbrečíš,“ odfrkla si Alice nahlas a hodila mu ji zpět. Muž se ovšem narovnal a pistole ho - s větší silou - udeřila do hlavy. V minutě se skácel k zemi.

„Hups, moje chyba,“ poznamenala a obrátila se na mě. „Jdeme?“

„Asi ano,“ zašeptala jsem a věnovala poslední pohled druhému muži, který stál na místě jako socha a fascinovaně sledoval Alici.

„Nechceš moje číslo?“ ozval se po chvíli, když jsme odcházely.

„Ne, já už někoho mám,“ mrkla na něj vesele a táhla mě k autu.

„Tak tohle bylo drsný,“ ulevila jsem si, když jsme seděly v autě a čekaly na Rose.

„A to ještě nevíš, co potkalo Rose,“ zazubila se a ukázala k chodníku. Na něm právě šla postava - Rosalie.

„Neuhádnete, co se mi stalo,“ prohlásila, když si sedla do auta.

„Kde máš jídlo?“ zubila se Alice.

„Počkat, ty jsi to věděla!“ vyštěkla po ní naštvaně.

„Ale uznej, byla to sranda,“ pokrčila Alice rameny a stále se smála.

„Mě by jsi to ale mohla říct,“ ozvala jsem se.

„Rose si to mašíruje do pizzerie,“ smála se Alice. „Před výlohou se namaluje, upraví výstřih a v stoupí do osvětlené místnosti, i když byla cedulka na dveřích „Closed“. Tvůj šarm se té uklízečce nelíbil co?“ pochlebovala se Alice a ukazovala na její vlasy. Opravdu, až teď jsem si všimla, že je měla zacuchané a některé prameny ji trčely ven.

„Neříkej, že tě praštila uklízečka,“ začala jsem se smát.

„Jenom trošku,“ zašklebila se a nastartovala. „Jo a ještě něco. Taky jsem potkala dva chlápky, jeden vzlykal a honil toho druhého s pistolí v ruce. No chápete to?“

Podívala jsem se na Alice, která udělala to samé. „Ani ne,“ zasmály jsme se dvojhlasně a Rose se rozjela domů...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 67. díl: