Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj kolega idiot 7. kapitola

20.04.2012 (08:15) • N1I1K1O1L • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4435×

Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestli toho druhého milujeme více než sebe.

Ještě ten večer jsem si skočila na lov. Musela jsem jet na konec města a najít les, ve kterém by se nějaká ta použitelná zvěř mohla vyskytovat. Neměla jsem ráda pocit žízně, který dokáže uhasit jedině krev. Zabíjení čehokoli mi bylo proti srsti.

Spokojila jsem se s jelenem, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo pozoruje. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla… Ani necítila.

Nejsem silná jako upíři, a tak jsem se radši sebrala a pospíchala domů. Pocit úlevy mě zaplavil okamžitě, co jsem za sebou zavřela dveře. Uff, tohle bylo podivné.  

***

S těžkým srdcem jsem vešla do kanceláře, ve které už Edward byl. Po minulém dni jsem měla v hlavě prázdno. Mé myšlenkové pochody nedávaly smysl a ani já sama jsem se v sobě nevyznala.

„Ahoj,“ zamrmlala jsem potichu a byla celá v rozpacích.

„Ahoj.“ Konec konverzace. Ach jo, tahle situace mi silně připomínala období, kdy jsem se s Edwardem nebavila. Vzduch v místnosti zhoustnul a já se to pokusila vylepšit alespoň otevřením okna.

„Bello, já…,“ začal, ale přerušil ho příchod Petera. Povzdechla jsem si a s hraným úsměvem se otočila na nově příchozího.

„Dobré ráno všem. Přišel jsem se domluvit na té kávě,“ prohlásil mile Peter. Nevěděla jsem, co mám dělat. Na kávu jsem ho pozvala z chvilkové slabosti, ale pokud to zruším, bude si o mně myslet bůh ví co.

„Ehm, jasně. Tak co se jít společně naobědvat?“ Edward nás zvědavě pozoroval, tvářil se docela nepřípustně a jeho oči vypadaly jako dvě ledové kostky.

„Upřednostňoval bych večerní kávu, pokud nevadí.“

„V pořádku, ta káva bude fajn. V kolik mě vyzvedneš?“ Edward si nás už nevšímal. Nebo jen dělal, že si nás nevšímá.

„No, víš… Myslíš, že bychom se mohli sejít až na místě?“ Teda, to bude romantika. Myslím, že na rande s Edwardem budu vzpomínat s láskou.

„Dobře, takže kam půjdeme?“

„To bude překvapení!“ řekl a ukázal mi své zuby v širokém úsměvu.

„Ale jak pak budu vědět, kam mám jet?“ Peter se zarazil, a pak se nervózně zasmál.

„Takže?“ Rukou jsem udělala gesto, které mu taktně naznačovalo, aby si pospíšil.

„Co třeba do té skvělé kavárny na náměstí?“ Věděla jsem přesně, jakou myslí. Ta kavárna tam byla už snad padesát let. Byla stará, zašlá a nikdo do ní nechodil. Teda, až na výjimky, jak tak koukám.

„Fajn, v šest?“ navrhla jsem a modlila se, aby už odešel. Vím, bylo to ode mě hnusné, ale nemohla jsem si pomoct. Na naše rande jsem se vůbec netěšila. Spíš jsem si nadávala, že jsem to navrhla sama.

„Budu se těšit,“ řekl, políbil mě na tvář a odešel.

„Tak co jsi mi to chtěl říct?“ otočila jsem se na Edwarda.

„Už nic,“ odsekl a zhnuseně si mě změřil. Jeho reakce mi vehnala slzy do očí, ale mohla jsem si za to sama.

Bello, tohle jsi podělala.

***

Vcházela jsem do oné kavárny a doufala, že tam Peter už bude. Nechtěla jsem se tam zbytečně zdržovat.

A skutečně. Jen, co jsem vkročila, se objevila jeho nagelovaná hlava a mávající ruka. Nešel přehlédnout, neboť jsme se nacházeli v malé místnosti.

„Ahoj Bells, přinesl jsem ti kytku! Posaď se,“ vyblekotal a přitom mi podal nějakou květinu.

„Děkuju, je krásná,“ zalhala jsem a raději si sedla. Edward mi židli odsunul…

„Tak jak ses dnes měla?“

„Šlo to.“ To bylo slabé slovo. Spíš by sedělo víc peklo. Edward mi drásal nervy. Skoro to vypadalo, jakoby se na mě ani nedokázal podívat.

„Co vám mohu nabídnout?“ zeptala se servírka, která přišla hned potom, co jsem domluvila.

„Jedno Latté, to bude vše.“ Tázavě jsem se podívala na Petera a čekala, až si i on objedná.

„To samé a k tomu dvě koblihy a ještě bych poprosil samotnou vodu.“ Servírka si vše zapsala a pak šla vyřídit objednávku.

„Jak se má Edward?“ zeptal se mě jen tak mimochodem.

„Edward? Jak to myslíš?“

„No, myslel jsem, že mezi vámi něco je,“ zašeptal Peter a tváře se mu zbarvily do růžova.

„Není,“ odpověděla jsem mu v klidu, ale srdce se mi při tom slovu podivně stáhlo.

„Tak to se mi ulevilo! Víš, mně se líbíš hrozně dlouho, ale Edwarda jsem bral jako konkurenci. Teď mám konečně pocit, že mám u tebe šanci,“ řekl úlevně a víc se opřel o židli. Pak přišla servírka a na stůl nám položila objednávku.

Raději jsem si přiložila k ústům kávu a dělala, že nemůžu mluvit.

„A co si o mně myslíš?“ zabrblal Peter, který měl momentálně plnou pusu koblihy. Když mi položil otázku, několik drobečků mu z pusy vypadlo. Nechutné.

„Já nevím, ale měl bys vědět, že nic víc než kamarádství od tebe nečekám,“ řekla jsem upřímně a docela byla ráda, že jsem ty slova ze sebe vůbec dostala. Stačilo mi s ním strávit pár minut a už jsem věděla, že má láska k Edwardovi je skutečná. Jen jsem musela zjistit, zda mé city opětuje. Ale podle jeho náznaků jsem doufala, že ano.

„Tak proč jsi mě tedy zvala na rande?“ zeptal se zklamaně.

„Asi jsem si chtěla něco dokázat.“

***

Běžela jsem chodbou, a pak vtrhla do kanceláře. Edward už seděl za stolem a zaraženě mě pozoroval. Nevěděla jsem jak začít. Miluji tě mi přišlo jako špatný začátek.

„Edwarde-,“ začala jsem, ale byla jsem přerušena nově příchozí osobou. Nějaká blonďatá nádhera si to nakráčela k nám do kanceláře – nutno dodat, že mě okázale ignorovala – a sedla si Edwardovi na klín.

„Lásko, tolik se mi stýskalo!“ zazpívala a zaútočila mu na rty. Otřeseně jsem je pozorovala.

„Tanyo, počkej. Ehm, tohle je Bella. Bello, Tanya.“ Nepřijala jsem její ruku, raději jsem vzala nohy na ramena a se slzami v očích utekla.

Nemusíte mi psát, jak jsem hrozná - vím to. Kapitolu jsem chtěla přidat brzo. A koukám, že je tu skoro po měsíci. Ale já vážně nestíhám psát! :)

Do školy jsem musela rychle dodělat absolventskou práci, kterou jsem měla odevzdat minulé pondělí. Nutno dodat, že stále není hotová. Doufám, že se to brzo zlepší.

A co se týká této kapitoly... Hůř jsem to napsat nemohla. :D 

Autor: N1I1K1O1L (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj kolega idiot 7. kapitola: