Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper II - 4. kapitola

21.11.2010 (12:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2263×

Díl, který nese název: Budoucnost věčnosti

Pohled Belly

„Ty jsi úžasná. Miluju tě,“ hlesl a zpříma se mi zadíval do očí. V ten moment si také sesedl na zem a vzal mou levou ruku do své. „Bello, vím…“ podíval se do země, „neznáme se dlouho. Ale cítím, že ty jsi mi byly poslána bohy. Zamiloval jsem se do osoby, co mě bere takového, jaký jsem. Bez výjimky.“ Zvedl se a s tím i mne. „Isabello Marie Cullenová, vezmeš si mě za muže a uděláš mě tím nejšťastnějším upírem v téhle věčnosti?“

V ten moment jsem zapoměla mluvit. Celý život se točil kolem svateb. A já nikdy nikoho nenašla. Až teď. Ale copak se můžu vdávat a při tom myslet na jiné? To nejde. Nechci klamat jeho ani sebe! „Já… já…“ Polkla jsem na prázdno. „Aresi,… miluju tě, ale tohle je na mě moc rychlé. Minulost mě zabila a já šla s Felixem za jiným životem, pak ses ukázal ty a já se zamilovala. Chci, aby to, co je mezi námi proběhlo normálně. Nechci žádný nátlak ať z mé nebo tvé strany. Ale vím, že ty city, které chovám k tobě,“ hlesla jsem a zadívala se mu do očí. Do očí, které posmutněly. Bolelo mě to ho takhle vidět. Ale nechci ztratit jedinou osobu, která mě opravdu miluje jen proto, že jsem pitomá a visím na minulosti. Minulosti s Jasperem a Edwardem. „Jsou neměnné!“ Jeho oči se zvedly a byly plné citů, které jsem na něm tak milovala.

„Chápu to. Nikdy jsem si nemyslel, že moje existence na téhle planetě se někdy změní. Změní k lepšímu. Ale přišla jsi do Volterry a já věděl, že ty jsi ta pravá. Pravá pro společný život. Sice ne tak, jak by sis zasloužila, ale jediné, co ti mohu dát s láskou je mé srdce a věrnost,“ odpověděl. Slyšela jsem v jeho hlase pýchu, která se vázala k mé osobě. Lehce jsem se pousmála a políbila ho.

„Prosím, buď trpělivý. Jednou ti své ano řeknu,“ špitla jsem. Jeho oči se najednou rozzářily. Jeho koutky se povytáhly.

„Pojď semnou, prosím!“ vyhrkl ze sebe najednou a někam mě táhl.

„Kam mě to táhneš?“ říkala jsem se smíchem v hlase.

„Uvidíš,“ dořekl a před sebou otevíral dveře. Mírně mě oslepilo světlo, co proniklo dovnitř. Nečekala jsem, že půjdeme ven. Malinko jsem zamžourala a začala vidět ostřeji. Rozpoznávala jsem obličeje.

„Carlisle, Esme,… co tu děláte?“ vypískla jsem.  Hrozně ráda jsem je viděla.

Skočila jsem Aresovi kolem krku a dlouze ho políbila. „Děkuju,“ zašeptala jsem mu do ucha. Polibek mi vrátil a postavil mě na zem. Rychle jsem objala Esme, abych zjistila, že se mi to nezdá. „Chyběla jsi mi, mami…“ Došlo mi, co jsem řekla. Nikdy jsem Esme tak neřekla.

„Ty mě taky, holčičko!“ řekla dojatě a ještě víc si mě přitiskla k sobě. Kdybych byla člověk, tak jsem na kaši. Zhluboka jsem se nadechla a vsála do sebe její vůni. Její objetí a přítomnost mě hrozně uklidňovaly.

„A vůbec, co tady děláte?“ ptala jsem zvědavě.

Esme se usmála na Arese. Došlo mi to. „Ty ses napřed ptal jich?“ vyštěkla jsem laškovně a jedno obočí nadzvedla.

***

O pár hodin zpátky

Pohled Arese

Milovat znamená žít. Žít znamená dýchat vzduch, který vydechuje. Létat znamená chodit po krokách toho druhého. A to moje Bella pro mne znamená. Položit vlastní život za někoho, koho milujete z celého srdce. Její existence mi vdechla nový směr. Směr do života, kterého jsem měl dost. Ona vysvitla v okamžiku, kdy jsem viděl naprostou tmu.

Byl jsem ve svém pokoji a pohrával si s krabičkou. Saténovou krabičkou. Byla rudá jako krev. Barva jejích rtů, které mi dodávají energii. Ten prstýnek, co je uvnitř nosím strašně dlouho. Nikdy jsem nedoufal, že najdu tu pravou. Pravou, která mě dokáže udělat šťastným. Její úsměv a pohled mě rozehřeje v okamžiku, kdy se na mě jen letmo podívá a pousměje.

Musím to zkusit. Nesmím ztratit ani minutu. „Felixi,“ zakřičel jsem. V ten moment vedle mě stál jmenovaný. „Mohl bych tě poprosit, abys přivedl celou rodinu Cullenů? Nechce se mi tam…“ promluvil jsem normálním hlasem a on kývl na souhlas.

„Přivedu je. Nedělej si starosti,“ řekl a vyběhl z pokoje. Byl jsem zase sám. Tohle čekání na ně bude ještě hodně dlouhé. Měl bych jít na lov. Dlouho jsem nikde nebyl. Vlastně… od doby, co Bella zmizela. Položil jsem krabičku na stoleček, který byl vedle postele, na které rád odpočívám. Byla velká a mohutná. Celý pokoj je větší, než všechny tady v hradu. No, ještě je tu jeden, který má Aro s manželkou.

Po pár hodinách…

V kapse mi zvoní mobil… „Kruci, kdo to je,“ zaklel jsem a mrkl na mobil. „Felix?“ podivil jsem se. Čekal jsem, že za chvilku budou v Italii. Hned všem zarezervoval let. Tak co je teď špatně? „Felixi, co se děje?“

„Aresi, mám problém,“ vyštěkl ze sebe. Pomalu se nadechoval, že bude pokračovat, ale to bych nebyl já – a neskočil mu do řeči.

„Jaký problém? Neříkej mi, že nikam nejdou!“

„To ne, ale chybí Jasper a Alice…“ prozradil.

„Tohle je ten problém? Přiveď ostatní. To je jedno. Potřebuji mluvit hlavně s Carlislem a Esme,“ řekl jsem a položil to. Tak tohle bude na dlouho…

„Tohle mi Bella bude muset vysvětlit,“ zabrblal jsem si pod vousy a posadil na postel.  Pořád jsem pokukoval po krabičce. Byl jsem ze staré školy, takže pro můj klid potřebuji požehnání jejích rodičů. Tedy, jak se to vezme.

Lehl jsem si na postel a zavřel oči. Pokoušel jsem se myslet na to, co řeknou. Jestli mě vezmou za svého. Ale pořád mi něco říkalo, že v její rodině se něco stalo. Neptal jsem se, ale doufám, že mi to řekne jednou sama.

Po hodině jsem sice neusnul. Ani nemůžu. Ale přemýšlel jsem, jaké to bude, jestli mi řekne – Ano.  Moje myšlenky mi ani jinou odpověď nedovolovaly.

Druhý den

Crrr… křičel mobil o sto šest. „Prosím,“ řekl jsem polohlasem.

„Aresi, už jsme v Itálii. Abys o nás věděl,“ špitl Felix. On byl takový můj věrný přítel, který uposlechne jakýkoliv rozkaz nebo prosbu. Ať je sebe pitomější.

„Dobře. Budeme čekat.“ Hovor jsem položil a chystal se jim naproti. Nikam jsem nepospíchal. Šel jsem normální chůzí. Míjel jsem pokoj Ara, Marcuse, Jane… Mohl bych jmenovat skoro všechny, co něco v tomhle světě znamenají.

Popadla mě nervozita, která by se mohla krájet. Nevím proč, ale je to tak. Nechci ji ztratit jen kvůli tomu, co se chystám udělat. Rozeběhl jsem se k sobě do pokoje, kde jsem se převlékl a trochu upravil. Vím, že je to zbytečné, ale pro ten pocit, který mi z lidství zůstal… řekněme, že jsem si zvykl. Podíval jsem se na hodiny, bylo to akorát. Vyrazil jsem jim naproti.

„Aresi, kam jdeš?“ zeptala se mě Sulpicie.

„Přijede mi návštěva,“ odsekl jsem a namířil si to k hlavnímu východu. Matka ale byla neodbitná. „Říkal jsem, že mi přijede návštěva, co jsi na tom nepochopila?“ otázal jsem se mírně zvědavým tónem.

„Chtěla bych je poznat. Jestli ti to nevadí,“ řekla a udělala psí oči. Oči, které udělala, když nás ten den přeměnila.

„Jak chceš!“ odpověděl jsem a rozeběhl se ke svému autu. Když jsme dorazili k autu, otevřel jsem matce dveře, nastoupila. Já jsem ho obešel a nastoupil na místo řidiče. Nastartoval jsem a vyjel. V téhle chvilce by měli být kousek od letiště. Jak znám Felixe, určitě je zase pozdržel. Koutky mi ucukly a já se pousmál.

„A kdo má přijet?“ ptala se zvědavě Sulpicie.

„Cullenovi…“

„Kvůli čemu. Tohle asi nebude zdvořilá návštěva, co?“ začala rýpat.

„Jsou tu kvůli mně!“

„Proboha! Co jsi provedl?“ ptala se stále zvědavější.

„Nic jsem neprovedl. Chci si vzít Bellu,“ prozradil jsem. Její nekonečné vyptávání, by mi stejně nedalo pokoj.

„Cože? Aresi, ona není jako my!“ pokárala mě.

„Vím, že není modré krve, jako ty a otec. Ale modrou krev nemám ani já a už vůbec ne Mel. Takže mi do toho laskavě nemluv. Ano, matko!“ vyjel jsem po ní. Ona mi bude rozkazovat, koho si mám a nemám vzít.

„Tohle otec ale nepřipustí!“

„Asi bych ti měl připomenou, jak jsi nás přeměnila ty! Abych to otci neřekl. Když ty na mě takhle, tak já na tebe tvými zbraněmi!“ odsekl jsem a víc jsem se nehodlal bavit.

„Ale…“ utnul jsem ji zvednutou rukou a ukázal na místo, kde jsme se měli setkat.

„Jsme tady,“ špitl jsem a ukázal na auto, které patřilo Felixovi. Zaparkoval jsem. Rozhlédl se a uviděl je. Stáli tam skoro všichni, až na ty dva. Alice a Jasper.

„Vítám Vás v Itálii. Já jsem Ares Voltury a tohle je má matka Sulpicie,“ představil jsem nás a čekal na jejich reakci.

„Těší nás. Já jsem Carlisle a tohle je moje žena Esmé. Tady je Rose, Emmett a Edward.“ Všechny vzal z prava.

Vzal jsem Carlislea stranou a v tu chviličku jsem nevěděl, jak začít. „Carlisle, já…“ nadechl jsem se. „Nechal jsem Vás přivézt, abych si s vámi promluvil o Belle.“ Jakmile jsem řekl její jméno, zjihl.

„Co se děje s Bellou? A můžeš mi tykat…“ dořekl a čekal.

„Děkuju, že jsi tak zdvořilý a laskavý. Jsem rád, že jste pozvání přijali. Jinak s Bellou se nic neděje. Jen o to, že se chci napřed zeptat vás, jak byste reagovali na to, kdybych si ji chtěl vzít?“ vysypal jsem ze sebe a na to hned reagovala Esmé.

„Aresi, opravdu?“ vypískla. Jen jsem kývl na souhlas. Objala mě a já věděl, že ji jsem si získal. Vlastně, aniž bych se snažil. „Můj souhlas máš,“ řekla a políbila mě na tvář. Kdybych mohl – zrudnu.

„Carlisle, no tak…“ pobídla ho Esmé.

„Dobře. Chci, aby byla šťastná. Jestli to bude s tebou, souhlasím.“ Esmé se usmála a mrkla na mě.

„Děkuju ti. Jestli by Vám to teď nevadilo, půjdu se zeptat jí. Jestli mě bude vůbec chtít,“ řekl jsem a čekal na jejich reakci. Oba dva kývli a já neváhal ani minutu.

„Felixi, až se zeptám Belly, zavolám. Pak přijdete do Volterry. Vezmi hosty do lesů, ať se posilní. Byla to dlouhá cesta.“

„Dobře,“ prohodil Felix a táhl je do lesa, kde bylo zvěře dost. Naposledy jsem si všiml, že Edward Cullen měl podivný výraz ve tváři. Přešlo mě ho zkoumat jeho náladu, protože jsem si uvědomil, že na mě čeká moje láska. Bella.

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj Jasper II - 4. kapitola: