Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper II - 3. kapitola

14.11.2010 (13:45) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2647×

Díl, který nese název: Ne vše je tak černé, jak se zdá!

Pohled nikoho

„Ona se musí vrátit!“ zařval Jazz a někam zmizel.

Všichni na Jaspera koukali dost divně. Nikdo nevěděl proč se tak chová. Proč je takový. Vlastně ani neví, proč Alice odjela do Volterry. Odjela a vrátila se se ztracenou dcerou, která se stejně rozhodla vrátit. Odjet, protože se zamilovala do syna nejmocnější rodiny. Arese Volturyho.

„Co se to děje s Jasperem?“ ptal se ostatních Carlisle. Nevěděl na koho má pohlédnout, takže jeho hluboký pohled směřoval do všech očí v místnosti. Jako poslední si nechal Alice. „Ty mi nemáš co říct?“ Alice vzhlédla. Její oči byly plné bolesti a trápení.

„Tohle by ti měl říct sám. Já odcházím…“ vyštěkla ze sebe. Myslela si, že věří ve své věty, co právě vyšly z jejích rtů. Otřásla hlavou ze strany na stranu, aby vyhnala špatné myšlenky. Marně. Bolest a zklamání z lásky ji zůstaly v srdci, které dávno zemřelo. Přestalo tlouct, ale rozeběhlo se v den, kdy ho poznala. Naposledy se podívala do všech očí a s těžkým srdcem, které mělo snad tunu, zmizela ve svém pokoji.

„Alice,“ zakřičel na ni Emmett. On věděl  co se stalo. Ale neměl právo – vyzradit to tajemství, které rozvrátilo jejich vztah. Na jeho rameni spočinula Esmeina ruka. Ruka, která ho konejšila též. Vlastně stejně mateřsky jako Edwarda.

Uběhlo pár minut a byly slyšet dveře, které se zavřely. Zavřely se prásknutím. Alice opustila svůj pokoj a kráčela si to po schodech normální chůzí. V obou pažích svírala dva velké kufry. Její krok se zrychlil v moment, kdy si uvědomila, že ji to Esmé bude vymlouvat. Esme vstala a Edward se konečně narovnal. Vypadal jako by ho přejel motorový válec na asfalt. Bratr se sestrou milovali a ztratili. Nikdo netušil, že to takhle neskončí.

„Alice, zůstaň!“ žadonila Esmé, ale marně. Alice položila před ní svoji batožinu a podívala se jí do očí. Zhluboka se nadechla a vydechla.

„Esmé, já… nemůžu. Potřebuju vypadnout! Rozmyslet si, co dál. Nabrat nový směr v mém životě a snad něco víc,“ dořekla a Esmé stále nechápala. Jen pár jedinců v té místnosti vědělo, o co opravdu jde.

„A co Jasper? Co on tomu řekne, že jsi odešla?“ řekl kousavě Emmett, i když věděl proč odchází.

„Myslím, že tohle je to poslední, co by mu vadilo,“ odsekla a všechny v letu objala.

Když všechny objala, podívala se všem do očí. Jako by jimi říkala, slova omluvy – beze slov. Celá rodina kolem ní udělala pomyslné kolečko. Poté si stoupla doprostřed, zvedla kufry a odcházela uličkou, protože ji z cesty uhnul Emmett. Pokusila se o úsměv, ale ten se jí moc nepovedl. Vypadalo to jako bolestná grimasa Fantomase.

„Budeš nám chybět. Vrať se!“ vzlykala Esme.

„Pozdravujte Jaspera. I když to nevyšlo, bude mi chybět!“ hlesla a ztratila se ve dveřích domu. Poslední, co všichni zahlédli, byla žížnivá čára, která se objevila mezi stromy. Lístky na větvích vzplály jako uragán a zase se snesli.

Jasper byl bůh ví kde a ostatní stáli ve dveřích jako opařený. Myšlenky byly na všech místech celého světa. Protože nikdo nevěděl, kde se Alice nebo Jazz zdržují.

***

Pohled Jazze

Ona zase odjela. Zajímalo by mne, co jí Edward udělal. V hloubi duše mi něco našeptává, že to Bella semnou  nemyslela vážně. Ale co ji vedlo k tomu, že si semnou začala. Proč mě takhle zblbla?  „Sakra!“ zaklel jsem a rozeběhl se. Les. Temný les byl teď mým útočištěm. Všude se hýbaly listy ze stromů. Začaly padat. Začal totiž podzim. Listy zbarvené do oranžovo - žluté popisovaly mou náladu.

Prchavá a letmá. Nikdy ne stálá. Protože se měnila s náladou s lidmi v okolí. Přemýšlel jsem, kam se mám vydat. Nic jiného mě nenapadlo, než se vydat za Bellou do Volterry. Ona je tam teď šťastná a já zničený, že jsem ji ztratil. Jak se budu cítit, když je uvidím spolu? Asi bych se měl vzpamatovat a pokusit si udobřit Alice. Možná má láska k ní taky není tak silná, jak jsem si vždycky myslel.

V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek, které mě utvrzovaly v tom, že se mám vrátit do Forks k Alice a na Bellu zapomenout. V mých myšlenkách se objevovaly obrazce. Obrazce těch nejkrásnějších chvil s Al. „Vrátím se!“ špitl jsem si spíše pro sebe. Zavětřil jsem a rozeběhl se směrem, který mi byl velmi povědomí.

Cesta ubíhala strašně rychle, když jsem si uvědomil, že moje srdce stále patří Alice. Bellu jsem vlastně ani nemiloval. Bylo to jen poblouznění smyslů, pomatení. Zase musím říct, že to bylo krásné zpestření věčnosti, kterou teď prožíváme.  Ale stálo to za její trápení?

Mé tělo se dotýkalo listů, které padaly přede mnou i za mnou. Snášely se jako rosa nad ránem. Anděl ke svému chráněnci.  Láska k člověku, který po ni touží. Stejně tak, jak já toužím po…

Pohled Belly

Vrátila jsem se za svým srdcem. Za hlasem, který mi našeptával, že patřím jedině sem.  Co jsem vlastně ve Forks dělala. Proč mě nenapadlo jet sem. Na mysl mi hned vyplul Edward a Jazz.

„Děje se něco zlatíčko?“ ptal se Ares sklesle. Všiml jsi, že jsem myšlenkami úplně někde jinde. Vzhlédla jsem a lehce se pousmála.

„To bude dobré. Poslední dobou je toho na mě nějak moc,“ špitla jsem a hlavu mu položila na rameno.

„U mě ti bude nejlíp. Miluju tě. Jsem rád, že jsem tě poznal,“ pošeptal mi do ucha. Mým tělem projelo tisíc elektrických jiskřiček. Víc jsem se k němu přitiskla a z jeho úst vyšel vzdech. Pousmála jsem se tomu, protože tohle byl jeho důkaz, že mluví pravdu.

Po chviličce se odtáhl. „Co se děje?“ ptala jsem se zmateně. Vůbec jsem nechápala, co udělal. Jeho reakce však byla úplně jiná, než jsem čekala.

„Hned jsem tu,“ řekl a zmizel ve dveřích. Ty dvě vteřiny bez něj… byla jako věčnost. Věčnost, co jsem ho neznala. Teď nemusím myslet na to, co bylo, ale na to, co je! „Kam jsi zmizel,“ špitla jsem, když se ukázal ve dveřích. Ruku za zády a moje zvědavost zesílila.

„Mohla by sis sednout, prosím.“ Poslechla jsem a nečekala. Chtěla jsem vědět, co mi chce. Čekal… Držel mě v napětí a to jsem měla ráda. S ním to bylo všechno jiné. Konečně si přisedl a vyndal ruku, co měl za zády.

Koukaly na mě rudé a modré růže. V životě jsem modré růže neviděla. „Aresi, ty jsou nádherné!“ S mým užaslým výrazem se stalo něco, co jsem ve snu nečekala.

„Ty jsi úžasná. Miluju tě,“ hlesl a zpříma se mi zadíval do očí. V ten moment si také sesedl na zem a vzal mou levou ruku do své. „Bello, vím…“ podíval se do země, „neznáme se dlouho. Ale cítím, že ty jsi mi byly poslána bohy. Zamiloval jsem se do osoby, co mě bere takového, jaký jsem. Bez výjimky.“ Zvedl se a s tím i mne. „Isabello Marie Cullenová, vezmeš si mě za muže a uděláš mě tím nejšťastnějším upírem v téhle věčnosti?“